Realismus

, z latinského res věc, předmět, skutečnost; věcnost; obecně smysl pro skutečnost, způsob myšlení a jednání založený na kritickém poznávání skutečnosti. Z latinského realis, skutečný;
1. filozofie a) směry vycházející ze skutečnosti; předpokladem, východiskem i cílem poznání je reálná existence světa. Sama skutečnost však bývá chápána různě, a proto se různé směry filozofického realismu mohou podstatně lišit; b) směr ve středověké filozofii, podle kterého je univerzáliím přiznána samostatná existence (univerzália existují reálně). Poznání je proto poznáním obecného. Umírněný realismus považoval obecné za reálně přítomné v jednotlivých věcech a v rozumu, krajní realisté tvrdili (podobně jako Platón), že obecné existuje před věcmi; mnozí z nich považovali univerzália za myšlenky Boží. Opak nominalismus;
2. estetika, umění a) obecný pojem estetiky a teorie umění, odrážející vztah umění k vnější a vnitřní zkušenosti a zabývající se problematikou zobrazování skutečnosti v smyslově postižitelné podobě. Základní tendence umění vůbec, od antiky souvisí s kategorií nápodoby a umělecké pravdy; b) umělecký směr 2. pol. 19. stol., podávající věrný, umělecky pravdivý, objektivní obraz skutečnosti. Výrazně se uplatnil i ve 20. stol. V literatuře a umění bylo jako realismus označeno nejprve hnutí, které vzniklo ve Francii v pol. 19. stol. a jež požadovalo, aby se umění vrátilo od romantických snů ke skutečnosti a aby bez přikrašlování zobrazovalo život současného člověka, zejm. z tzv. nižších vrstev; c) v literatuře se realismus uplatnil především v próze, hlavně v románu, jehož prostřednictvím bylo možno typizovat lidské charaktery, jejich vývoj, složité vzájemné vztahy postav i jejich vztah ke společnosti. Významnými představiteli realismu byli mimo jiné H. de Balzac, G. Flaubert, Ch. Dickens, T. Hardy, W. Thackeray, I. S. Turgeněv, F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj, A. P. Čechov, H. Ibsen, A. Strindberg, T. Dreiser, U. Sinclair, J. Steinbeck, E. Hemingway, H. a T. Mannové, L. Feuchtwanger, E. M. Remarque aj. V české literatuře se prvky realismu objevovaly už v díle K. Havlíčka Borovského, J. K. Tyla, B. Němcové, prohlubovaly se v díle J. Nerudy a K. Světlé. Vrcholnými představiteli realismu byli zejm. L. Stroupežnický, G. Preissová, A. a V. Mrštíkové, T. Nováková, K. V. Rais, Z. Winter, A. Jirásek; d) v divadle se tendence k realismu začala projevovat od 60. let 19. stol. a lišila se podle národních tradic. Realismus řešil aktuální problémy zejm. měšťanské společnosti, k níž zaujal kritický postoj. V herectví se konkretizoval napodobováním skutečného chování; jevištní realismus probojovával francouzský režisér A. Antoine a jeho zásady prohloubil K. S. Stanislavskij. K hlavním představitelům realismu v dramatu patřili např. A. Dumas mladší, A. N. Ostrovskij, A. P. Čechov, M. Gorkij, G. Hauptmann, H. Ibsen; v českých zemích L. Stroupežnický, G. Preissová, A. a V. Mrštíkové; e) ve výtvarném umění může být věrnost skutečnosti optická (fotografická malba, ale i impresionismus, tvořící na základě znalostí procesu lidského vnímání), myšlenková (koncepční realismus; umělec při kresbě klade větší důraz na to, co ví, než na to, co vidí – např. rentgenový styl, hieratický princip), resp. programově ideová (zobrazení přiměřených postojů vůči skutečnosti určitým způsobem pochopené a interpretované). V dějinách výtvarného umění se lze setkat s různými projevy realismu (realismus římského portrétu, renesanční celostní uchopení skutečnosti, realismus holandského malířství 17. stol., realismus jako umělecký směr 19. stol. aj.). Jako programově samostatný směr vznikl realismus ve Francii ve 40. letech 19. stol. (G. Courbet, H. Daumier, krajináři barbizonské školy), v Rusku peredvižnici, v Čechách generace K. Purkyně. – Realismus, který se soustředil na kritiku poměrů v soudobé společnosti a odmítal daný životní styl a společenské normy, se nazýval kritický realismus (M. Gorkij). Specifickou, ideologicky (marxismus, leninismus) zkreslenou podobou realismu je socialistický realismus.

Související hesla