Realisté

, skupina univerzitních intelektuálů v čele s T. G. Masarykem, J. Herbenem, J. Gollem aj. usilující od pol. 80. let 19. stol. o kritickou reflexi českého veřejného a politického života. Hodlali obrodit staročeskou stranu, ale v roce 1890 vstoupili k mladočechům, kde získali i říšské mandáty. Kaizl i Kramář se etablovali jako její vůdci, Masaryk z ní vystoupil.

Ottův slovník naučný: Realisté

Realismus, lat., jako termin filosofický nabývá rozličných významů, podle toho, jaký pomysl jiný se mu protipostaví. Realismus, jako protiva idealismu, znamená, že svět má svou vlastní existenci, na našem přiznání a představování nezávislou. Jako první a původní podstatu klade realismus nějaký bytný základ věcný a z tohoto podkladu, ať již hmoty nebo bytostí jednoduše myšlených (atom, monas, reál), vyvozuje změnu, dění a úkazy nitra (reale prius, ideale posterius). Vidno odtud, že realismus má své odstíny. Řecká filosofie ve svých začátcích jest realistická, poněvadž filosofové té doby brali ten který živel (vodu, vzduch) neb neurovnanou chaotickou směs za věcný princip světa a z prvot těch vysvětlovali vývoj organismů a bytostí myslících. Hylozoismus, který měl prostředkovati mezi hmotným a duševním, jest tolikéž realismus, jakož i Herbartův reál a i Leibnizova monada. Význak realismu jest tudíž, že se jím uznává objektivní jsoucnost světa a výklad jeho že se koná mechanicky. Jak my k poznání světa toho přicházíme, zdaž poznatky naše se kryjí s jeho objektivní povahou, či jsou-li jen relativní a do jaké míry naším intellektem a smysly podmíněny, to vede k dalším úvahám a obměňuje ráz realismu dosti značně, tak že vedle nekritického sensualismu a empirismu dobře může býti spojován i s fenomenalismem. – Jiný význam má realismus v protivě k nominalismu, jenž obecné pojmy rodové bere za pouhé abstrakce a přiříká jim jen význam dorozumívací, že pojmy ony nejsou více než jména věcí čili slova (nomina rerum seu flatus vocis). Realismus však obecninám těmto přiříká věcnost, prohlašuje je za skutečné a bytné podmínky předmětenstva a individuím že náleží jsoucnost jen potud, pokud v nich proniká bytnost rodu. Východisko své má realismus v Platónovi, jenž ideám (pojmům všeob.) přisuzoval bytnou podstatu a předmětům zkušenosti jen tolik jsoucnosti, pokud účastenství mají v ideách. Realismus výlučný vyznačen jest formulí universalia ante rem, kteréž ante dlužno bráti i ve smysle časovém i příčinném. Mírnější forma realismu jest universalia in re. I zde náleží reálný význam všeobecnině, jenže se neodděluje od jednotliviny, nýbrž do ní se prokládá. V době filosofie scholastické nabyl realismus vrchu, když nominalismus Roscellinův na synodě v Soissonsu r. 1092 byl zavržen. Spor mezi Thomisty a Scotisty veden tolikéž na podstati realismu.

Realismus vystupuje jako směr ve všem veřejném snažení českém od počátku let osmdesátých XIX. stol. R. 1883 založeno bylo »Athenaeum«, revue vědecky kritická, r. 1887 »Čas«, týdenník věnovaný veřejným otázkám. Od prvých svých kroků realismus vyznačuje se jednak svou bezohlednou kritikou, jednak značnou a v Čechách neobvyklou váhou, kterou kladl na rozvoj vědecký a umělecký našeho národa proti snahám výlučně politickým. Teprv koncem let osmdesátých realismus nabývá silnějšího zabarvení politického. V roce 1889 a 1890 jednalo se o spojení se Staročechy. Realisté přistupovali na programm Palackého, ale kladli některé přesnější podmínky co do jeho výkladu ve směru protiklerikálním a démokratickém. Na dohodu a spojení nedošlo. Ale ještě t. r. (13. pros. 1890) realisté spojili se s národní stranou svobodomyslnou, a to na základě »Návrhu lidového programmų (»Čas« 1. list. 1890). Prvým společným projevem programmovým bylo volební provolání z února 1891. Zvoleni byli na tento programm z realistů dr. J. Kaizl, dr. K. Kramář a dr. T. G. Masaryk, jenž před tím již stal se členem výkonného výboru národní strany svobodomyslné. Spojení nemělo dlouhého trvání. R. 1893 nastala roztržka, která prof. dra T. G. Masaryka přiměla, že vzdal se mandátův a po delší dobu neúčastnil se přímo politického života. Důvody, které přivodily roztržku, byly jednak poměr mezi umírněnými a radikálními živly v mladočeské straně, jednak nejasný poměr strany k »Nár. Listům«. Prof. Kaizl a dr. Kramář nepřikládali rozporům takového významu a zůstali ve straně mladočeské v naději, že časem získají většinu strany pro svůj politický postup. Realismus v dalších letech působil opětně pouze jako kritický směr a vyhýbal se vlastní organisaci politické. Za to staral se tím více o svoji organisaci literární. Postupně byly založeny vědecká revue »Naše Dobæ, Laichterův »Výbor spisů poučných«, »Česká Mysl« a j. Teprv koncem let devadesátých i mezi stoupenci realismu se ozývalo přání, ustaviti se ve vlastní organisaci politickou. R. 1900 konal se ustavující sjezd české strany lidové, na němž byl formulován obsáhlý a podrobný programm. Politicky vyslovila se nová strana pro samostatnost Českého národa, při čemž »dovolává se především práva t. zv. přirozeného a jím dává obsah právu historickémų a pojímá státní právo české po výtce národnostně a hospodářsky. Vyslovuje se pro národnostní samosprávu vnitř zemí historicky daných, t. j. požaduje státoprávní jednotu zemí Českých, ale nevzpírá se při jednotné správě zemské národnímu rozhraničení krajův a okresů soudních i volebních, rozdělení některých nejvyšších úřadů v zemi a zavedení národních kurií na zemském sněmě. Pro politiku jazykovou česká strana lidová postavila si programm rovnoprávnosti dvojjazyčné v úřadování zevním (styk se stranami) a důsledné rovnoprávnosti jednojazyčné, která by pronikala až do úřadů centrálních a tím znemožňovala státní němčinu, pro úřadování vnitřní. Konečně programm vyslovil se pro všeobecné a rovné právo volební. Mimo to byly vydány současně přesné a obsáhlé programmy hospodářský a školský. Programm vzbudil r. 1900 značnou pozornost a odpor. Věcně postavily se téměř všechny strany české proti jeho uchýlení od historického práva státního, proti jeho požadavku národnostní samosprávy a proti požadavku povinné němčiny (ve školském programmu). Formálně vytýkala se mu – správně – přílišná obšírnost. Mimo to programm nedosáhl zúplna základní jednotnosti, kterou právě realismus vždy požadoval na politických stranách. Pokud jde o politickou praxi, česká strana lidová nedopracovala se dosud značnějších úspěchů. Zasáhla sice r. 1901 do říšských voleb, ale bez úspěchu. Neboť nemá dosti agitační síly a soustředivé schopnosti, aby dovedla získati massy. Politický její život omezuje se na činnost žurnalistickou denníku (od 1. říj. 1900) »Čas«, jenž jest orgán strany, pražského týdenníku »Přehled«, krajinského listu »Česká Stráž« v Kolíně a revue »Naše Dobæ.

Literatura. Rámcový programm české strany lidové (Praha, 1900); dr. J. Herben, Deset let proti proudu (t., 1900); dr. T. G. Masaryk, Česká otázka (t., 1895); t., Naše nynější krise (1895); Jan Hus. Naše obrození a naše reformace (1903); t., Právo přirozené a historické (1900); dr. Z. V. Tobolka, Náš programm státoprávní (Plzeň, 1900).

Související hesla