řeč

, schopnost vyjádřit artikulovanými zvuky obsah vědomí; specifická dovednost člověka používat v komunikaci výrazové prostředky slovní (mluva, písmo) i mimoslovní (posunky, mimika, gesta, chování). Slovní forma řeči, kterou užívá určitá společenská skupina, se nazývá jazyk. Nejdříve se vyvinula řeč mluvená, později řeč písemná (písmo), a ty se dále vyvíjejí. Vedle řeči mluvené a psané existuje též řeč vnitřní; je to slovní forma myšlení odehrávající se v mysli člověka. Mezi vnitřní řečí a jejím vnějším vyjádřením (slovem, písmem) může být značný rozdíl. – Řeč je tvořena systémem znaků, tj. jevů, které v mysli zastupují jiné jevy. Základem řeči jsou slova, která mají stránku smyslovou (u mluveného slova zvukovou, u psaného obrazovou) a obsahovou, tj. vyjadřují určitý význam, něco označují. Slovní pojmy jsou výsledkem zobecněného poznání. Řeč je úzce spjata s lidským myšlením, s poznáváním a s vytvářením obrazu světa (jak dokládají např. jazykové rozdíly u různých kultur). Řeč má různé funkce, zejm. komunikativní, myšlenkovou, estetickou, expresívní, apelativní. Je užívána odlišným způsobem v různých oborech lidské činnosti (umění, věda) a v odlišných prostředích (nářečí, slangy ap.). Jazykové sdělování dotvářejí další faktory, jako je emoční tón řeči (vemlouvavý, pohrdavý ap.), užívání mimiky, gest a jiných forem neverbální komunikace a situační kontext (prostředí, vztahy, nálada ap.). Nositelem zvukové stránky mluvené řeči je artikulace (zprostředkovaná mluvidly), která se vyvíjí z vrozených dispozic jedince, obvykle koncem prvního nebo začátkem druhého roku života. Fyziologické základy řeči a jazyka souvisejí s činností určitých oblastí a center v mozkové kůře. Při psaní a čtení se uplatňují složité sluchové, vizuální, motorické a řečové koordinace. Způsobilost vyjadřovat se v určitém jazyce předpokládá dostatečnou slovní zásobu, srozumitelnou výslovnost, ovládání gramatiky a syntaxe. Slovní zásoba vzdělané dospělé osoby v kontextu západní kultury se pohybuje od 20 000 slov výše (k dorozumění stačí asi 1 500 slov). Řeč studují různé vědní obory, zejm. psychologie, jazykověda, teorie informace.

Ottův slovník naučný: řeč

Řeč (lat. oratio) jest slovní vyjádření myšlenek; v užším smysle souvislé, logicky učleněné a umělecky provedené vyslovení myšlenky (souvislé řady myšlenek), jež má pro věc nějakou získati cit i rozum posluchačův. Podle předmětu jsou řeči světské a duchovní. K světským čítají se řeči politické, soudní, akademické a slavnostní (chvalořeči živých i zemřelých, franc. Éloges). Nerozsáhlým řem říkáme promluvy (na př. mluví se o promluvách vojenských), k nimž druží se i přípitky (toasty). Pravidla řeči vědecky stanoví rhétorika. Jejími pravidly člení se řeč ve tři oddíly: exordium, úvod; disputatio, provedení; conclusio, závěr. Úvodem má se státi posluchač (po radě Ciceronově) benevolus, attentus, docilis (nakloněn, pozoren, učeliv). Proto se úvod rozděluje v captatio benevolentiae, získání si náklonnosti posluchačstva, v narratio facti, vytčení toho, oč jde, získání pozornosti posluchačovy, a v expositio, vytčení hlavní myšlenky, theoretické pravdy, vyabstrahované z aktuálného případu, jež tvoří pak základ oddílu druhého, disputace, kde se vykládá ona věta theoretická a dokazuje, odůvodňuje (argumentatio et confirmatio), možné námitky odpůrců se vyvracejí (confutatio), načež vlastní myšlenka jako vyvýšena svitne (amplificatio). Závěr shrnuje stručně tuto myšlenku hlavní (recapitulatio), načež v oddíle pathétickém probouzí důrazně cit posluchačův (affectuum motus) a řeč se zakončuje. Cena řeči neleží ovšem v přiblížení neb v uchýlení od tohoto schematu, nýbrž v názornosti, účinnosti a přesvědčivosti, přímosti a opravdovosti, srdečnosti, jasnosti, jednotnosti, úměrnosti k obsahu a účelu a srozumitelnosti řeči, zároveň kotví též v síle individuality řečníkovy. V této prozařující individualitě řečníkově tkví i vlastní aesthetický obsah řeči. Slohově je řeč buď prostá, klidná, nenucená, nebo vzletná, rozechvělá a pathétická; třetí druh mezi nimi střed uchovává. Jako pro prosu žádá se pro řeč jasnost, určitost, grammatická a logická správnost. Umělecké prvky řeči jsou prvky řeči básnické, tropy, figury, ovšem organicky s celkem splývající, ne bujející nad něj. I věta, tu kratší, prostší, tu delší, členitější, provází stránku obsahovou i účinnost řeči. I tu jest kardinálním požadavkem přirozenost.

Související hesla