řecká literatura novodobá

, novořecká literatura – datuje se od roku 1453 do současnosti, počátky má v byzantské literatuře psané lidovým jazykem (epos Digenis Akritas, 10. stol.) a v literatuře krétské 16. – 1. polovina 17. stol. (Vikentios Kornaros, 1600 – 1670, autor eposu Erotokritos), kde vzkvétalo renesanční drama, komedie a idyla. Po pádu Kréty do rukou Turků v roce 1669 měly pro vývoj řecké literatury novodobé význam Jónské ostrovy, zejm. Kérkyra a Zákynthos; zde se spojily italské kulturní vlivy s řeckými folklórními prvky a daly vzniknout sedmiostrovní škole (D. Solomon, Andreas Kalvos, 1792 – 1869; Aristotelis Valaoritis, 1824 – 1879, aj.). Ke zdrojům řecké literatury novodobé patří i lidové písně, zejm. tzv. kleftské (zbojnické písně z období řeckého odboje proti Turkům). Po vzniku řeckého státu v roce 1830 převládl v literatuře archaizující směr athénské romantické školy, nazvaný fanariotský (podle konstantinopolské čtvrti Fanar, sídla patriarchátu). Vyznačoval se konzervatismem, oblíben byl historický román po vzoru W. Scotta (Alexandros Rangavis, 1802 – 1892; A. Sutsos, 1803 – 1863). O kompromisní řešení tzv. jazykové otázky, sporu mezi dimotikisty, přívrženci lidového jazyka, a archaisty, přívrženci tzv. kathareusy (viz též řečtina), usiloval A. Korais. O uplatnění lidového jazyka se zasloužili v próze J. Psycharis a v poezii K. Palamas, který přejímal vlivy parnasismu a symbolismu. Koncem 19. stol. byla v oblibě národopisná žánrová povídka (A. Eftaliotis, 1849 – 1923; Jerijios Drosinis, 1859 – 1951; Alexandros Papadiamandis, 1851 – 1911; Andreas Karkavitsas, 1866 – 1922), zakladatelem měšťanského románu se stal Grigoris Xenopulos (1867 – 1951). Modernizaci předznamenávala reflexívní lyrika K. Kavafise, mystickým tendencím podléhal A. Sikelianos. Próza ani drama nedosáhly do 1. světové války úrovně poezie. Na vývoj literatury po 1. světové válce měla vliv porážka Řecka v tzv. maloasijském tažení v roce 1922, po níž následovalo vystěhování 1,5 miliónů Řeků z Turecka do Řecka. Tyto události daly podnět ke vzniku tzv. maloasijské školy (z prozaiků S. Myrivilis, I. Venezis, J. Theotokas, K. Politis, 1893 – 1974; z básníků zejm. J. Seferis). Po Seferisovi hledala řecká poezie nové možnosti v surrealismu (A. Embirikos, 1901 – 1975; N. Engonopulos, N. Gatsos, * 1916). Za 2. světové války literatura podporovala odboj proti německé a italské okupaci (A. Sikelianos, K. Varnalis, M. Lundemis, 1916 – 1976). Z poválečných prozaiků vstoupil do světové literatury N. Kazantzakis, z významnějších autorů působili P. Prevelakis, V. Vasilikos, K. Tachtsis (1927 – 1988), M. Chakkas (1930 – 1972), M. Kumandareas (* 1933), ze spisovatelek E. Fakinu (* 1945) a M. Dukasová (* 1945). Nobelovu cenu získali básníci J. Seferis a O. Elytis.