řehole

a) trvalé texty, jimiž se řídí některé tradiční řády řeholní. Udávají základní prvky jejich způsobu života a bývají doplněny dalšími dobově proměnlivými předpisy (statuta, konstituce). Řeholí Basila Velikého se řídí katoličtí mniši byzantského ritu a mniši pravoslavní, řehole Benedikta z Nursie usměrňuje život západních mnišských řádů. Řehole Augustinova obsahuje stručný text umožňující spojení mnišských a činných prvků; řídí se jí některé řády řeholních kleriků a mendikantů. Posledními potvrzenými řeholemi byly řehole karmelitánská a řehole Františka z Assisi, závazné pro příslušné duchovní rodiny. V první polovině 13. stol. byla zavedena praxe, že nově vznikající řeholní společnosti se hlásily k některé z tradičních řeholí; později se spokojily s vlastními statuty (jezuité, redemptoristé, salesiáni, velká většina ženských řádů a kongregací); b) přeneseně těžký úděl.

Ottův slovník naučný: řehole

Řehole (z lat. regula, pravidlo, stč. zákon), způsob života, jímž řídí se údové klášterů muž. i ženských a zavazují se k tomu klášt. sliby. Těchto jest ve všech klášteřích podle evang. rad tré (slib chudoby, čistoty a poslušenství duch. vrchních), ač přidávají se někde i sliby další, na př. stabilitas loci v opatstvích bened., praem., cisterc., kanovníků, v konventech johannitů, křižovníků atd. Též piaristé, trinitáři a j. mají ještě zvláštní své sliby. Pravidla tato řeholní pocházejí buď od zakladatelů samých nebo sebrána jsou ze spisů jejich a jiných sv. Otců. Tak známe řehole-li basiliánskou, bened., augustiniánskou, františkánskou a j. v. Podle slibů slavných nebo jednoduchých rozeznávají se řeholní řády (rytířské, kanovnické, mnišské, mendikanti a klerikové) a kongregace. Veliká většina jich slibuje některou z uvedených řehole-lí a má pak od svého zakladatele ještě zvláštní stanovy (statuta) čili konstituce. Proto všickni členové klášterů slovou právem po svých slibech řeholníci nebo řeholnice, proto mluví se o řeholním životě, řeholní kázni atd. AŽ.

Související hesla