Renesanční výtvarné umění

, umělecký sloh mezi gotikou a barokem (s přechodným obdobím manýrismu), vzniklý na počátku 15. stol. v Itálii ve Florencii. Umělecké hnutí usilovalo o obrození antiky (viz též renesance), respektive o návrat k antické dokonalosti, ale brzy dospělo k novému uměleckému výrazu cestou racionálního způsobu tvorby (teorie perspektivy, nauka o proporcích, optika, později poznatky z anatomie). Umělec respektován jako osobnost nadaná božským talentem, která má svá práva vůči objednateli díla; umělecká tvorba měla výrazně individuální charakter. Renesanční výtvarné umění má tři základní fáze: raná renesance (asi 1420 – 90), vrcholná (klasická) renesance (asi 1490 – 1520) a pozdní renesance (asi 1520 – 1530), s níž se od 20. let 16. stol. prolínal manýrismus; a) architektura rozvoj zejm. světského stavitelství (palác a vila s architektonicky řešenou zahradou), rostl význam veřejných staveb. V církevní architektuře se vedle baziliky uplatňovala i centrální dispozice. V půdorysu, prostoru a postupně i v průčelí patrné úsilí o vyváženost a uzavřenost, skladebnou jasnost a přehlednost architektonických článků. Na fasádě zdůrazňován hmotný charakter stavby (rustika, bosáž, sgrafita). Studium antické architektury dovedlo pozdně renesanční architekty ke klasicismu. Nejvýznamnějšími architekty renesance rané byli F. Brunelleschi a L. B. Alberti, renesance vrcholné mimo jiné D. Bramante a Michelangelo Buonarroti, pozdní G. B. Vignola a A. Palladio; b) malířství náboženské náměty často aktualizovány a vybírány na základě možnosti zobrazit nahé postavy (tématy křest Kristův, umučení sv. Šebestiána aj.). Jako nový náboženský žánr vznikla sacra conversazione, rozvíjela se mytologická, alegorická a historická malba, portréty, akt. Uplatňovala se geometrická perspektiva a od 2. pol. 15. stol. i nová technika malby (olejomalba), převzatá z nizozemského malířství. Často užívána technika fresky. V období rané renesance se umělci snažili přivést k dokonalosti zachycení podoby lidského těla a usilovali o zvládnutí perspektivy; ve vrcholné renesanci se malíři zaměřili na přesvědčivé vyjádření duševních, smyslových a emotivních stavů a hnutí. Vedle kresby a modelace světlem a stínem se začal uplatňovat i šerosvit. V pozdní renesanci a v manýrismu se zvyšoval důraz na zachycení duševního výrazu a tělesného pohybu a byla zvýrazněna expresívnost a duchovnost obsahu. Rozvíjel se knižní dřevořez. Nejvýznamnějšími malíři v Itálii v rané renesanci byli mimo jiné Masaccio, A. Mantegna, Giorgione, Pierro della Francesca, S. Botticelli, ve vrcholné Leonardo da Vinci, Raffael Santi, Michelangelo Buonarroti, v pozdní P. Veronese, Tizian a Tintoretto. Mimo Itálii zejm. A. Dürer, L. Cranach, H. Holbein a P. Brueghel; c) sochařství hlavním cílem byla volná socha; byly znovu oživeny starší formy, zvláště jezdecký pomník a náhrobní monumentální památník. Vedle kamene (zejm. mramor) užíván bronz i terakota. Významní sochaři v renesanci rané L. Ghilberti a Donatello, ve vrcholné Michelangelo Buenarroti aj., v pozdní B. Cellini.

Související hesla