Renta

, ekonomie výnos z kapitálu, který je uložen do výnosného majetku; obecně výnos z výrobního faktoru, po jehož produktech je poptávka, ale jehož nabídka je omezená. Viz též renta pozemková.

Ottův slovník naučný: Renta

Renta, z ital. rendita, znamená v širším slova smysle buď se subjektivního hlediska důchod vůbec, tedy pravidelný příbytek hospodářských statků do jmění jednotlivcova z trvalého zdroje plynoucích, aneb s objektivního hlediska nějaký trvalý výnos (úroky ze zápůjčného kapitálu, výnos z nájemného, důchod pojišťovací a zaopatřovací atd.). Obyčejně však béře se výraz renta v užším smysle, a tu zase různý smysl renty bude se stanoviska právního, národohospodářského a finančního. S právního hlediska setkáváme se s pojmem renty ve starobylé instituci německého práva t. zv. koupi rentové, spočívající v tom, že někdo vyhradí si za určitou summu peněz neb jiný předmět majetkový od strany druhé pravidelnou roční dávku naturální nebo peněžní. Vznik a obliba těchto koupí rentových mohla se vysvětliti kanonickými zákazy brání úroků při zápůjčkách peněžných, jež tímto způsobem byly obcházeny. Tento původně osobní obligační poměr nabyl pak rázu věcného, když závazek rentový vkládán byl do knih pozemkových. Tím ulpěl na nemovitosti a nabyl povahy reálného břemene. Závazek rentový původně byl nevypověditelný, tak že důchod byl trvalý (věčná renta). Pozdější vývoj hospodářský se svými individualistickými tendencemi byl nepřátelský všem závazkům rázu trvalého, a tak vyvazením půdy a její mobilisací připuštěno bylo i vyvazení takových věčných rent nejprve se strany dlužníka, později i se strany věřitele. Nové zakládání nevypověditelných nevyvazitelných závazků rentových bylo pak prohlášeno nepřípustným. Tak zejména i rakouský obč. zák. v $ 1284 a 1285 uznává jen t. zv. smlouvu o doživotní důchod, která vždy úmrtím oprávněného zaniká. Naproti tomu novodobé snahy agrárně politické vracejí se opět k jistým způsobům trvalých závazků rentových, požadavkům výroby zemědělské odpovídajícím. S národohospodářského hlediska rozumíme rentou v novější theorii národohospodářské po příkladu Schäffleovu nikoliv nějaký zvláštní druh důchodu, nýbrž trvalé povznesení jakéhokoli důchodu nad obvyklou úroveň jeho následkem zvláštních poměrů nebo vlastností jednotlivých činitelů výrobních. Volná soutěž jeví zajisté ve všech oborech výrobních snahu nadprůměrné zisky vyrovnávati, nicméně mohou vlivnější okolnosti tendenci tuto na čas neb trvale obmeziti, čímž vzniká zisk mimořádný, jejž právě zoveme přednostní rentou. renta přednostní vykonává důležitý úkol hospodářský tím, že jest odměnou za zvláštní výkonnost a zdatnost i vzpruhou k hospodářskému i technickému pokroku. Odtud také odůvodněna zvláštní právní ochrana průmyslového autorství ve způsobě t. zv. patentů, ochranných vzorkův a známek, jíž poskytuje se autoru dočasný právní monopol za účelem zabezpečení právě renty přednostní. Renta přednostní pak objevovati se může při každém druhu důchodů. Tak vyšší mzda následkem zvláštní schopnosti, hbitosti atd. dělníkovy, vyšší důchod z kapitálu následkem zvláště výhodného jeho umístění, vyšší zisk podnikatelský následkem vynikajících schopností podnikatele neb příznivé polohy podniku atd. Zejména však setkáváme se zhusta, ano v našich poměrech obyčejně s rentou přednostní při důchodu pozemkovém a mluvíme o t. zv. rentě pozemkové. Již fysiokraté přikládali důchodu pozemkovému zvláštní vlastnost, kterou liší se od důchodů jiných, zejména že v něm obsaženo jest jisté plus, které převyšuje oběti práce a kapitálu ve výrobě zemědělské věnované, a učili, že jediné tento důchod jest důchodem »čistým« (produit net). Původ jeho hledali pak v nezničitelných silách přírodních, jež ve výrobě zemědělské vedle ostatních činitelů výrobních práce a kapitálu spolupůsobí, a to bez jakékoli náhrady. Ačkoliv Adam Smith mylné učení fysiokratův o »čistém« důchodu již opravil, přece ještě názor jeho o rentě pozemkové nebyl dosti ujasněný. Teprve Malthus a zejména Ricardo, ovšem ve šlepějích předchůdce svého Andersona, formuloval přesně tuto nauku. Dle své abstraktně hypothetické methody vycházel z předpokladu, že původně, pokud potřeba plodin zemědělských byla skrovna, vzdělávány byly jen pozemky úrodnější a výhodněji položené. Vzrůstem obyvatelstva a stoupající potřebou prostředků výživy bylo nutno přikročiti ke vzdělávání pozemků též méně úrodných a vzdálenějších aneb věnovati za účelem zvýšeného výnosu na pozemky úrodnější a bližší více obětí práce a kapitálu. Tím stoupaly náklady výrobní a dopravní. Avšak právě tyto vyšší náklady výrobní z pozemků neúrodnějších a vzdálenějších určují obecnou trhovou cenu výrobků zemědělských, pokud vůbec vzdělávání pozemků takových k úhradě celkové potřeby jest nutno. Vlastníci pozemkův úrodnějších a bližších, jichž náklady výrobní jsou nižší, kteří však spolu účastni jsou na vyšších cenách obilních, ježto ceny na témž trhu nemohou býti různy, požívají tedy naproti vlastníkům pozemků neúrodnějších a vzdálenějších jisté výhody, zvláštního důchodu, zbývajícího po odečtení důchodu z práce a kapitálu, a důchodem tím dle Ricarda jest právě renta pozemková. Není tedy renta pozemková příčinou vysokých cen obilních, nýbrž naopak stoupání těchto cen jest příčinou vzniku renty pozemkové. Dle obdoby renty pozemkové lze pak rozeznávati i rentu horní a zejména rentu stavební ve velikých městech, vznikající výnosností stavebních ploch položených ve středu města a v živých ulicích. Nauka Ricardova o rentě pozemkové stala se záhy předmětem kritik a četných námitek, z nichž nejzávažnější uvedl Carey, jenž na základě poměrův amerických ukázal, že postup vzdělávání půdy Ricardem předpokládaný ve skutečnosti jest jiný, že nejsou to právě pozemky nejúrodnější, jež nejprve bývají vzdělávány. Avšak přes tyto námitky a kritické pochybnosti lze nauku Ricardovu s hlediska abstraktně methodického považovati za správnou. Ovšem v praxi právě proto, že mnohé předpoklady její jsou jen hypothetické a ve skutečnosti se neobjevují, nedostavují se také její se sociálně politického hlediska povážlivé důsledky. Kdežto dle nauky Ricardovy renta pozemková, jež jest jistým druhem zisku nezaslouženého, z obmezené a monopolistické povahy půdy plynoucího, do budoucnosti, by měla stále stoupati, ježto obyvatelstva stále přibývá a zásoba půdy jest nerozmnožitelna, ve skutečnosti tento účinek vždy se nedostavuje, ba naopak renta pozemková může jeviti i tendenci klesající. Příčiny toho sluší hledati v tom, že zlevnění nákladů dopravních na míru nebývalou rozšířilo dřívější místní trh na trh světový. Není-li umělých překážek, jakými se jeví cla ochranná, může dnešního dne americký zemědělec se svými nepoměrně nižšími náklady výrobními, vzdělávající daleko úrodnější nevyčerpanou půdu, s úspěchem soutěžiti se zemědělcem evropským, ba soutěží tou stlačuje ceny obilní pod jeho náklady výrobní a tím stlačuje též jeho rentu pozemkovou. Avšak účinek tento pro domácí zemědělství nepostrádá povážlivých následků se zřetelem ke značnému stupni pozemkového zadlužení a jest s to ohroziti důležitý stav středního rolnictva i domácí produkci obilní vůbec. Proto otázce renty pozemkové nejen v theorii, nýbrž i v národohospodářské, zejména agrární politice vykázán jest důležitý úkol. Již Rodbertus poukázal k důležitosti t. zv. rentového principu při zemědělském zadlužení. Ježto totiž v zemědělství výnos plyne v pravidelných dlouhých obdobích, odpovídá jemu jen forma zadlužení rentového, nikoliv kapitálového a úvěr dlouhodobý, nevypověditelný, jaký poskytují hypoteční banky ve svých zástavních listech. Nejdokonaleji vyhovuje se zásadě rentové při t. zv. rentových statcích, jimiž rozumějí se rolnické statky, při kterých trhovou cenu není povinen zaplatiti kupující v hotovosti, nýbrž v pravidelných splátkách, zahrnujících v sobě kvotu umořovací a úrokovou. renta tato jest obyčejně vyvazitelna se souhlasem obou stran, jak věřitele, tak dlužníka. Vlastníci rentových statků podléhají některým disposičním obmezením, zejména právu čekaneckému. Rentové statky zavedeny byly zejména v Prusku zákony ze 27. čna 1890 a 7. čce 1891 a poskytnuty byly k jich uskutečnění též prostředky z pokladny státní. Účelem jich byla t. zv. vnitřní kolonisace, t. j. umožnění vzniku středních a drobných statků rolnických v krajinách s převládajícími latifundiemi. Ovšem sleduje vnitřní kolonisace v krajinách polským živlem obydlených nepokrytě též účely germanisační. Jiný účel, totiž záchranu rolnictva exekuci propadlého, sledovaly rentové statky, které zavedeny měly býti v Rakousku dle vládní osnovy r. 1893 říšské radě předložené, avšak neuzákoněné. Ke zprostředkování rentového uvěru slouží t. zv. rentové banky, jež původně prováděly v Prusku vyvazení pozemkové. Tyto vydávají rentové listy na základě povolených rent. zápůjček. S finančního hlediska rozumíme rentou též státní dluhopis, t. j. dílčí obligaci skripturní obyčejně majiteli svědčící, kterou vydává stát za účelem opatření si veřejného úvěru. V dobách dřívějších za nevyvinutého úvěru veřejného opatřovaly si státy často úvěr tím, že se zavazovaly svým věřitelům, po případě jejich právním nástupcům platiti dočasné nebo doživotní renty, v nichž obsaženy byly kvoty úrokové i kapitálové. Tento primitivní způsob opatřování úvěru veřejného nahrazen byl v nové době t. zv. dluhem rentovým, jenž jest zvláštním druhem t. zv. státního dluhu trvalého nebo založeného. Při dluhu rent. nejedná se jako při dluhu slosovatelném nebo praemiovém o otázku budoucího splacení neb umoření dluhu, nýbrž zde se zřetelem na zvláštní trvalou povahu státu jakožto dlužníka jedná se především jen o otázku zúročení. Dluh rentový jest proto od věřitele nevypověditelný a tento opatří si hotovost prodejem dluhopisu. V Anglii a Francii, kde fin. správa mohla počítati s okolností, že výpůjčky státní domácím kapitálem budou uhrazeny, zavedeny jsou t. zv. veliké knihy dluhu národního, v nichž věřitelé státu mají své účty, na nichž se zapisují kapitály a vyplacené úroky a jež mohou na jiné přenášeti. Ovšem lze si vyzvednouti na rentové pohledávky též poukázky na jméno neb majitele znějící. V jiných zemích, jež odkázány jsou i na veřejný úvěr zahraničný, objevuje se dluh rentový ve formě dluhu obligačního, t. j. celkový dluh rozdělí se na určitý počet dílčích dluhopisů na okrouhlý obnos znějících, v nichž stát slibuje jich majitelům pevné zúročení. Výší tohoto zúročení, jakož i úvěrními poměry státu vůbec řídí se pak kursová cena těchto dluhopisův. Dluhopisy opatřeny jsou kupony, t. j. poukázkami na postupně splatné úroky, a talony, t. j. poukázkami na nové archy kuponové. Výhoda dluhu rentového naproti výpůjčkám slosovatelným nebo praemiovým spočívá zejména v tom, že lze za určitých podmínek hospodářských a finančních využiti příznivého trhu peněžního ke konversím státních dluhů na nižší míru úrokovou. V Rakousku dle státoprávního vývoje historického máme různé druhy dluhů rentových. Tak dluhy původně celého mocnářství před dualismem z r. 1867, zejména t. zv. jednotnou rentu stříbrnou a papírovou s mírou úrokovou 4,2% a nejnověji částečně konvertovanou na 4%, dále dluhy Předlitavska, zejm. rakouskou 4% zlatou rentu, 4% korunovou rentu, 3 1/3% investiční rentu a jiné dluhopisy a priority železniční a konečně dluhy zemí koruny Uherské, zejm. uher. 4% zlatou a 4% korunovou rentu. Literatura: Duncker, Die Lehre von den Reallasteninihren Grundzügen (1837);Schäffle, Nationalökon. Theorie der ausschliessenden Absatzverhältnisse (1867); Loria, La rendita fondiaria (1879); Miaskowski, Agrarpolit. Zeitu. Streitfragen (1889); Fiedler, Zemědělská politika (I. 1899); Koloušek, O obchodu s cennými papíry (1897); Beer, Die Finanzen Oesterreichs im XIX. Jahrh. (1877). C.H.

Související hesla