Repin Ilja Jefimovič

, ruský malíř; významný představitel ruského umění 19. stol. Podílel se na výstavách peredvižniků. Od roku 1900 žil ve Finsku. Autor historických kompozic, realisticky podaných obrazů se sociální tematikou a psychologicky propracovaných potrétů. Z díla: Burlaci na Volze, Křížové procesí v Kurské gubernii, Zatčení propagandisty na vsi, Ivan Hrozný a jeho syn Ivan, Záporožci píší dopis tureckému sultánu Mohamedu IV., Podobizna L. N. Tolstého, M. P. Musorgského, M. I. Glinky.

Ottův slovník naučný: Repin Ilja Jefimovič

Rěpin Ilja Jefimovič, proslulý malíř rus. (*24. čce 1844 v Čugujevě v charkovské gub.), syn nezámožného důstojníka, původem ze starého kozáckého rodu, jehož křepkost žije v nejlepších z jeho děl, prožil dětství a jinošství v chudobě; prvního vzdělání nabyl ve vesnické škole vydržované jeho matkou; později byl dán do vojenské topografické školy, po jejímž zrušení třináctiletý Ilja pracuje u řemeslného malíře ikon, Bunakova; po třech letech živí se již sám malbou svatých obrazů. R. 1863 dostal se Rěpin do Petrohradu a rok na to vstoupil na malířskou akademi; r. 1865 jest tu již odměněn malou stříbrnou medaillí za skizzu Anděl smrti vraždí prvorozence egyptské a po ní následuje řada školských vyznamenání a poct za řešení různých školních úloh. Významnou v tomto období života Rěpinova jest cesta jeho po Volze (1870), z niž si přinesl řadu skizz a studií lidových typů, z nichž jedna byla zárodkem pozdějšího proslulého obrazu, Burláci (tahači lodí na Volze); provedl jej v l. 1872 – 73 pro velkokníž. Vladimíra Aleksandroviče. R. 1871 namaloval jako akademickou cennou úlohu Probuzení dcery Jairovy, v níž již procitá jeho malířský, najmě koloristický nerv a temperament; cestovní stipendium, jež mu vynesla, vedlo Rěpina na cesty po záp. Evropě, najmě do Paříže, kde namaloval a později (1875) v Saloně vystavil Pařížské café, do Florencie, Říma, Benátek a Neapole. Ačkoliv se neuzavíral před uměleckými zkušenostmi a výrazovými a technickými vymoženostmi ciziny, naopak hojně z nich čerpal a se učil, srdce svého v ní přece neztratil, jak ukazuje obraz v době té vzniklý, Sadko v báječné říši mořské (ukončen r. 1876), který symbolisuje smutek zajetí malířova a touhu jeho po domovině. Že cizina i jinak ho rozčarovala, svědčí okolnost, že předčasně, nedočkav uplynutí stipendia, vrátil se na Rus. Zde vystavil r. 1873 Burláky na Volze, kteří hlasitě vyznávali malířovo credo v národní ruské umění, pohoršili strnulé kruhy akademické, jimž byli dlouho jen »pověstnýmį, a vzbudili radostný jásot u těch, kdož věřili v zoru ruského umění. Živou bezprostředností a malebnou vroucností zření znamenají vůbec vrchol v tvorbě Rěpinově; Dostojevský v »Graždanině« poklonil se umělecké ryzosti a naivnosti malířově, který cítil čistě umělecky a lidsky a nezkazil si látku sociální tendenčností a lacinými společenskými pointami, kterémuž svodu byla by neodolala menší intelligence umělecká. Téhož roku vystaveni »Burlácį ve Vídni, kdež svojí slunností překonali ostatní obrazy, a r. 1878 v Paříži. V téže době stal se Rěpin předním činitelem t. zv. tovaryšstva peredvižnych vystavok (kočujících výstav), sdružení to umělců, kteří proti akademické šabloně a abstrakci zdvihli v šedesátých letech odboj a propagovali národní směr realistický. Na jejich výstavách objevila se většina významné tvorby Rěpinovy: Carevna Sofija Aleksějevna rok po svém uvěznění v novoděvičím klášteře ve chvíli, kdy Střelci jsou popravováni a přísluha její mučena (1879); Loučení odvedeného (1880); Processí (1880); Nihilisté (1883); Zatknutí politického provinilce (1883); Popriščin z Gogolových Zápisků šílencových (1883); Processí v kurské gubernii, které dýše zvláště silně těžkou vůni ruské země i syré duše ruské, v níž náboženská extase je živelnou mocí strhující s sebou všecko, vzdělance i lid, a v níž vznešené sousedí tak těsně s nízkým a zvířecím; Nečekali (1884, návrat ze Sibiře); Ivan Hrozný zabil svého syna (1885, majetek Treťjakovské galerie v Moskvě), který podává známou historickou scénu bez pósy, s velikou vroucností citovou, prostě a intimně, a vyvolal nadšená slova Kramského v listě k Suvorinovi; Záporožci píší potupnou odpověd na list sultána Muhammeda IV (1891), genrově historická scéna plná vervy a humoru, v níž však malíř koncedoval genristovi na konec více než slušno; Souboj, s velikou hotovostí malovaný; V samovazbě (nihilistka ve vězení chystající se k sebevraždě) aj. Veliká jest také řada portraitů Rěpinových, v nichž často lépe a plněji než ve velkých komposicích uplatnil svoji psychologickou intuici i tvarový a barevný postřeh světa. Jmenujeme z nich podobizny malíře N.N. Ge (1881), spisovatele A. F. Pisemského (z nejlepších prací Rěpinových vůbec, t. r.), hudebníka Rubinsteina (1882), herečky Strepetové (t. r.), Treťjakova a ženy jeho (1884), J. S. Turgeněva (t. r.), V. V. Stasova (t. r.), J. N. Kramského (t. r.), skladatele hudebního J. J. Blaremberga (1885), spisovatele V.M. Garšina (1887), Frant. Liszta (1887), dcery umělcovy (t. r.), hudebního skladatele Glinky v době komponování »Ruslanæ (t. r.), básníka Fofanova (1888), hraběte Lva N. Tolstého (několikráte), paní Kovalevské (1888), hudebního skladatele Musorgského, baronky Ikskulové (t. r.), hudebních skladatelů A. P. Borodina (1889) a Glazunova (t. r.), herečky Fleonory Duse (1891). – Rěpin jest umělec veliké výtvarné síly a velmi bystrého a pronikavého zření světa; hlavně skizzy jeho třesou se vášnivou horečkou života a nalézají velmi bezprostřední a hotovou mluvu čar. Ale ve větších komposicích stydnou často tyto jeho ryze umělecké kvality v konvenčnější a mdlejší výraz, kterému chybí organický styl velikého uměleckého charakteru. Rěpin stává se tu leckdy chladným, nejistým a kolísavým a konceduje vedlejším zřetelům mnoho z jádra výtvarného. Přes to ve vrcholných dílech svých může soutěžiti s velikými francouzskými realisty a impressionisty Courbetem, Monetem a Manetem: má týž cit dojmu skutečnosti, tutéž odvahu v jeho postřehu, týž nervní smysl hmotné plastiky. Jest nejen vrcholem, ale skoro celým ztělesněním realistického období ruské malby, které se připravovalo po celá desetiletí úsilnou reakcí proti akademickému pseudoklassicismu a pseudoromantismu. Rěpin první svým uměním ruskému citu zjednal výtvarný projev rovnocený a rovnomocný soudobým uměleckým projevům západním a stal se tak, třeba nepřímo, i průkopníkem dnešních moderních drah a snah ruského malířství, které se odchýlily od realismu a hledají jiný umělecký výraz mnohotvaré ruské duši. Rěpin napsal i řadu článků a kritických poznámek, většinou polemického rázu, k současným otázkám a problémům uměleckým, jež vyšly knižně pod názvem Vospomnanija, stati i pisma iz zagranicy (1901).

Srv. Pohled na ruské malířství v »Naší Době« II. r. podle R. Muthera od Fr. Táborského; Fr. Táborský, Treťjakovská galerie ve »Volných Směrech«, III. roč.; týž v souborném čísle »V. Směrů«, věnovaném Rovi a obsahujícím 21 reprodukcí podle děl Rěpinových (ročník V., 1901); F. J. Bulgakov, Naši chudožniki (Petr., 1890, II. díl); Alexander Benua (Benois), Istorija ruskoj živopisi v XIX. věkě (Petr, 1902); týž v »Současném umění ruském« ve »V. Směrech« (V., 198 sl.). Četné repr. obrazů Rěpinových přinesly též »Světozor« a zejména »Zlatá Prahæ (1892, č. 18, 20 a 43; 1897, č. 14; 1898, č. 4: 1899, č. 7; 1901, č. 21 a 47; 1902. č. 17; 1903, č. 26). Šld.

Související hesla