Revoluce 1848 – 49

, revoluční hnutí v Evropě, které pod vlivem liberálních a republikánských idejí bylo namířeno proti evropským monarchiím; jeho cílem bylo rozšířit demokratické svobody (Francie, Rakousko), překonat feudální roztříštěnost a dosáhnout národního sjednocení (Itálie, Německo) nebo samostatnosti (Uhry). Revoluci předcházelo krakovské povstání v roce 1846 (po jeho potlačení rakouskou armádou byl připojen Krakov k habsburské monarchii) a občanská válka ve Švýcarsku 1847, po jejímž skončení byla vydána 1848 demokratická ústava. – Revoluční události 1848 začaly v Itálii; po lidovém povstání v Království obojí Sicílie v lednu 1848 vydal 10. 2. král Ferdinand II. ústavu (zrušena v květnu, pokračovalo povstání na Sicílii); 4. 3. vydal ústavu sardinský král Karel Albert. Hlavním cílem revolučního hnutí se potom stalo sjednocení Itálie; v březnu vypuklo protirakouské povstání v Lombardsko-benátském království a Karel Albert (pod vlivem C. Cavoura) vyhlásil válku Rakousku. Po porážce sardinských vojsk u Custozzy 25. 7. 1848 vzdorovalo Rakušanům jen Benátsko (rakousko-sardinské války). V listopadu po lidovém povstání v Římě uprchl papež Pius IX. a 9. 2. 1849 byla vyhlášena římská republika. V květnu roku 1849 potlačil Ferdinand II. povstání na Sicílii. 2. 7. 1849 římská republikánská armáda (v čele s G. Garibaldim) podlehla francouzsko-rakouské armádě; papež se vrátil do Říma. 22. 8. 1849 kapitulovala Benátská republika před rakouskými vojsky. – Příčinou revoluce ve Francii byla slabá vláda Ludvíka Filipa Orleánského a odmítnutí rozšíření demokratických svobod (především volebního práva). 24. 2. 1848 vypuklo povstání v Paříži, král uprchl a prozatímní vláda vyhlásila republiku (2. republika). 4. 5. se sešlo Národní shromáždění zvolené ve všeobecných volbách, 6. 5. vytvořena vláda (Výkonná komise). 23. – 26. 6. dělnické povstání v Paříži. 12. 11. 1848 vydána demokratická ústava; oddělila moc zákonodárnou od výkonné, kterou vykonával prezident se značnými pravomocemi. 10. 12. prezidentem zvolen L. Bonaparte (po převratu 2. 12. 1852 přijal jméno Napoleon III.). – V Německu v únoru a březnu propukala povstání na jihozápadě (Bádensko, Württembersko, Bavorsko); vytvářeny liberální vlády. Povstání v Berlíně 18. 3. 1848 přinutilo pruského krále Friedricha Wilhelma IV. k vytvoření liberální vlády (předseda Ludolf Camphausen (1803 - 1890) s příslibem konstituce. 18. 5. 1848 se sešel frankfurtský sněm; jeho úlohou bylo vytvoření ústavy sjednoceného Německa. Potlačení revoluce v Rakousku posílilo pozice pruského krále, který 9. 11. přenesl pruský parlament z Berlína do Brandenburgu a 5. 12. vydal oktrojovanou ústavu v Prusku (v podstatě platná do roku 1918), jež výkonnou moc svěřila do rukou krále. 27. 3. 1849 přijal frankfurtský sněm ústavu, podle níž mělo být Německo federací států se společným říšským sněmem a dědičným císařem; zvolen pruský král, ale odmítl přijmout hodnost. Ústava byla některými státy odmítnuta. V květnu 1849 vypukla v Sasku a Porýní povstání na podporu ústavy, ale byla potlačena. 18. 6. 1849 rozehnán zbytek frankfurtského sněmu. – Revoluci v Rakousku zahájilo vídeňské povstání 13. 3. 1848, po kterém odstoupil kancléř K. W. N. L. Metternich a císař Ferdinand I. přislíbil vydání ústavy. Pillersdorfova ústava z 25. 4. byla po povstání 15. 5. odvolána. Ústavodárný sněm se sešel ve Vídni 22. 7. 1848; 7. 9. bylo zrušeno poddanství. 6. 10. vypuklo ve Vídni povstání na podporu revoluce v Uhrách; potlačeno 1. 11. generálem A. Windischgrätzem. Císař jmenoval novou vládu v čele s konzervativním F. Schwarzenbergem a 22. 11. 1848 byl ústavodárný sněm přenesen do Kroměříže (viz též kroměřížský sněm). Po abdikaci Ferdinanda I. nastoupil na trůn 2. 12. 1848 František Josef I. Po vydání oktrojované říšské ústavy 4. 3. 1849 byl kroměřížský sněm rozpuštěn. – V Uhrách se 3. 3. 1848 sešel stavovský sněm, který vyhlásil liberální požadavky (ústava, rozšíření volebního práva, nezávislost Uher). Pod vlivem událostí ve Vídni císař uznal 17. 3. uherskou vládu v čele s L. Batthyánym a 18. 3. bylo v Uhrách zrušeno poddanství. Zároveň vznikal protimaďarský odpor neuherských národů (v březnu povstání Chorvatů, v čele bán J. Jelaćić, v květnu povstání v Sedmihradsku, Rumuni a Slováci předložili své národnostní požadavky). J. Jelaćić v září 1848 jako spojenec Habsburků zahájil tažení proti uherské revoluci. Batthyány odstoupil a do čela revoluce se postavil L. Kossuth. Rakouská vojska od 1849 nutila povstalce k ústupu, zejm. po porážce sardinské armády u Novary v březnu 1849. V červnu zasáhla proti revoluci ruská armáda generála I. Paskeviče. Pokus o získání neuherských národů pro podporu revoluce vyhlášením liberálního národnostního zákona v červenci 1849 nebyl úspěšný. Revoluční armáda kapitulovala 13. 8. 1849 u Világose. Viz též revoluce v českých zemích 1848 - 1849.

Související hesla