Robespierre Maximilien de

, francouzský revolucionář, původně advokát; hlavní představitel jakobínské diktatury za Velké francouzské revoluce. 1789 poslanec generálních stavů a člen klubu jakobínů. Po srpnovém povstání 1792 člen revoluční městské komuny; po květnovém povstání 1793 jako nekompromisní stoupenec revolučního teroru těžil z velké popularity u lidu. V boji uvnitř jakobínského bloku zvítězil nad dantonovci i hébertisty; po thermidorském převratu uvězněn a popraven.

Ottův slovník naučný: Robespierre Maximilien de

Robespierre Maximilien, revolucionář franc. (* 6. květ. 1758 v Arrasu – † 28. čce 1794 v Paříži), byl syn advokátův; matku ztratil v 9 letech; r. 1770 dostal se na collège Louis-le-Grand, kde měl za spolužáky Camilla Desmoulinsa a Frérona. R. 1783 byl zvolen za člena akademie arraské. Ucházel se o akademické ceny a publikoval: Discours couronné par la Société royale de Metz sur les questions suivantes, proposées en 1 784: » 1 ° Quelle est l’origine de l’opinion qui étend, sur tous les individus d’une même famille, une partie de la honte. ... « 2° Cette opinion est-elle plus nuisible qu’ utile?Dans le cas où l’on se déciderait pour l’affirmative, quels seraient les moyens.... (Amst. a Pař., 1785); Éloge de Gresset (Lond. a Pař., 1785); ve spisech těchto Robespierre jest ještě monarchista, katolík, ale zároveň pozorovati již vlivy Rousseauovy. Robespierre již tehdy upozorňoval na sebe hájením chudých. R. 1789 byl zvolen do generálních stavů. I tehdy byl ještě monarchistou. Po pádu bastilly stal se radikálnějším, jako Camille Desmoulins a mnozí jiní. Stává se přívržencem demokratie, především všeobecného práva hlasovacího, jež zejména hájí v Nár. shromáždění v l. 1789 a 1790. Po slavnosti sbratření na poli Martově (14. čce 1790), potom když monarchická Evropa počala spolčovati se proti Francii a královo chování budilo podezření (které se později ukázalo pravdivým), že král se dorozuměl s cizinou proti Francii, Robespierre s několika málo demokraty počal pomýšleti na odstranění království. Dne 18. květ. 1790 vzbudil proti sobě nevoli národ. shromáždění, prohlásiv, že král není repraesentantem, nýbrž zmocněncem národa. V brošuře, již vydal v dubnu 1791, Robespierre uznával, že rovnost statků je zlo nutné a nevyhnutelné. Vedl si stále opposičněji proti vládě bourgeoisie, repraesentované v té době národním shromážděním a ústavou, již vypracovalo, nejvíce proti »režimu censų. Téhož měsíce dal vytisknouti řeč v nár. shromáždění, jež však nebyla promluvena; v ní činil návrh zákona o všeobecném právu hlasovacím, zároveň velebí lid způsobem do té doby neobvyklým. Spis tento byl potom péčí klubu Cordelierů znovu otištěn. Nár. shromáždění počíná potom dostávati petice, dožadující se všeobecného práva hlasovacího. Popularita Robespierreova od té doby roste. Jako na celou řadu lidí, tak i na Robespierrea měl útěk králův (21. čna 1791) účin ten, že sesílil jeho náklonnosti republikánské. Dne 13. čce Robespierre řekl ve shromáždění nár.: »Byl jsem obžalován v Nár. shrom., že jsem republikán; byla mi tím prokázána přílišná pocta, nejsem jím. Kdyby mne byli obvinili, že jsem monarchista, byli by mne zneuctili; nejsem jím již.« Při volbách do nár. konventu vyšel z voleb mezi prvními. Robespierre byl už tehdy hlavou klubu jakobínského a jeho nejpřednějším řečníkem. Všude v něm viděli apoštola demokratie. Ze tří předních revolucionářů (Marat, Danton, Robespierre) byl on nejpopulárnější. Jeho upřímnost, jeho dokonalá poctivost, jeho prostota činily jej v očích lidu Nepodplatitelným. On si ze všech revolucionářů ve svých řečech vážil lidu nejvíce: všude hlásal, že lid má vždycky pravdu, že jest vždy dobrý i ctnostný. Malí lidé zbožňovali ho, když ho slyšeli hlásati, že boháč je nectnostný, že s rentou větší než 3000 liber nelze býti počestným. Všechna jeho politika směřovala k tomu, aby zavedl vládu ctnosti a zahubil nepravost. Podle něho byly jen dvě strany: dobří a zlí občané. Třeba ze státu odstraniti všechny zlé, t. j. ty, kdo nejsou tak dobří jako my, t. j. kdo nesmýšlejí jako my; tak odstraňoval nejprve Girondisty, potom Hébertisty a konečně Dantonisty. Miloval lidstvo, byl ochoten umříti za národ, ale miloval také své já. Jeho hněv byl nesmiřitelný. Záhy pojal velikou nenávist proti Girondistům, poněvadž uráželi jeho svědomí sektáře a smáli se jeho názorům o prozřetelnosti. Robespierre byl fanatický přívrženec novokřesťanství Rousseauova, náboženství »vikáře savojskéhœ, a jeho cíl, tehdy ovšem skrývaný, byl: učiniti z tohoto náboženství náboženství státní. V konventě naléhal na rychlé odsouzení Ludvíka XVI. a potíral návrh, aby se o tom rozhodlo plebiscitem, předvídaje, že by z toho vzešla občanská válka. V dubnu 1793 ostře kritisoval girondistský návrh základních práv a sám navrhl 4 články, jejichž cílem bylo způsobiti novou revoluci sociální.Tato robespierrovská základní práva stala se za Ludvíka Filipa a za druhé republiky takřka chartou socialistů francouzských. Ale Jakobíni po 2. červnu 1793, když zvítězili nad Girondou, upustili od nich a, zdá se, i Robespierre Stejně Robespierre, který dříve nebyl přítelem výbojné politiky, nyní za bojů s Girondou, proti Girondistům, kteří nechtěli pouze stavěti se proti politice propagandy, Robespierre se spolčil s krajními demokraty (jako Anacharsis Cloots), kteří snili o všeobecné republice, a učinil návrh, kterým by propaganda revolučních idejí v Evropě stala se povinností Francie. Tu se již dostavuje rozpor s Dantonem, který, právem se obávaje, že věčné boje republiku zahubí, již dříve prosadil v konventě prohlášení, popírající jakoukoli propagandu netolerantní. Když došly zprávy o zradě Dumouriezově, o nepokojích v Anjou a Poitou, Danton hledal spásu ve spojení umírněných Jakobínů a rozhodnějších Girondistů. Robespierre naproti tomu a jiní Jakobíni mínili, že nepokoje a zrada Dumouriezova má svůj původ v tom, že nebylo s náležitou hrůzou zakročeno proti nepřátelům demokratické republiky. To mínění nabylo převahy v Paříži a v kommunách, následek jeho bylo vzbouření z 2. čna a uvěznění 29 Girondistů. Tu se rozcházejí úplně Danton a Robespierre Danton se pokoušel prostředkování zameziti. Výbor pro obecné blaho dostal úplně ráz robespierrský, Danton z něho odešel a předsedou jeho se stal Robespierre I bylo potom Robespierreovi zápasiti s opposicí s prava repraesentovanou Dantonisty a s levicí repraesentovanou Hébertem, pařížskou kommunou a Cordeliery. Většina konventu přece po vítězstvích počala se kloniti k mínění, že jest třeba uvolniti strašlivou diktaturu, zavedenou k dosažení jednoty v národní obraně a potlačení vnitřních nepřátel. Robespierre pozoroval také, že Francie touží po klidu, ale chtěl této touhy užiti ve prospěch úplného vyhubení »nepravostį a »nectnostných«, t. j. těch republikánů, kteří nesouhlasili s jeho názory politickonáboženskými. Proto bylo třeba nejprve zbaviti se Hébertistů (24. břez. 1794 popraveni Hébert, Momoro, Anacharsis Cloots, potom Robespierre zbavil se Dantona a jeho přívrženců (10. germinalu 1794). Když přišla do konventu zpráva o uvěznění Dantonově, vyvolala na okamžik zděšení, ale Robespierre všechny pokusy o osvobození Dantona zamezil výhrůžnou řečí (11. germ.). I bylo potom 16 Dantonistů popraveno. Dne 18. floréalu Robespierre učinil v konventě návrh na zavedení kultu Nejvyšší bytosti s cílem učiniti z něho náboženství státní a potlačit konec konců náboženskou svobodu. Dekretem z 18. floréalu o 15 článcích byl tento kult organisován. První jeho článek zněl: Národ francouzský uznává existenci Nejvyšší bytosti a nesmrtelnost duše. II. Uznává, že kult důstojný nejvyšší bytosti jest konání lidských povinností. V III. čl. klade se za přední z těchto povinností bojovati proti tyrannům a zrádcům, podporovati nešťastné, hájiti potlačených atd. IV. – VIII. čl. mluví o svátcích, určených kultu, jež měly připadati na dni dekadické. Mezi jinými měly to býti tyto svátky: Nejvyšší bytosti a přírodě, pokolení lidskému, národu francouzskému, dobrodincům lidstva, mučedníkům svobody, svobodě a rovnosti, republice, svobodě světa, lásce k vlasti, nenávisti tyrannů a zrádců, pravdě, spravedlnosti, studu, slávě a nesmrtelnosti, přátelství, plodnosti, odvaze, heroismu, nezištnosti, lásce otcovské, něžnosti mateřské, mládí, věku dospělému, stáří, orbě, průmyslu, předkům, potomstvu atd. Dne 20. prairialu konala se proslulá slavnost ku poctě Nejvyšší bytosti, v níž Robespierre fungoval jako nejvyšší kněz nového kultu. Vyjma tři revolucionáře (Couthona, Saint-Justa, Le Base) všichni ostatní členové obou vládních komitétů (komitétu pro všeobecnou bezpečnost a pro veřejné blaho) viděli v Robespierreovi diktátora, tyranna. Ale jeho popularita činila jej dlouho nepřístupným útoku. Proto i potom ve Výboru pro veřejné blaho i v konventě odhlasováno vše, čeho si přál. Jedna z příčin toho byla, že jeho protivníci se báli zmatku, který by byl uveden v jednotu vlády, nutnou tehdy pro obranu národní. A tak zvláště francouzská vítězství v r. 1794, jmenovitě u Fleurus (26. čna 1794), přispěla k jeho pádu. Jakmile vlasť byla mimo nebezpečí, jevil se terror zbytečným a dokonce jeho sesilování, vyžadované Robespierrem proti nepřátelům »ctnostį. I utvořilo se proti Robespierreovi spiknuti, k němuž přistoupila nejprve většina Výboru pro veřejnou bezpečnost a 2 členové Výboru pro veřejné blaho (Billaud-Varenne a Collot d’ Herbois). Dne 7. thermidoru Barère se odvážil mluviti proti těm, kdo neuspokojeni novými vítězstvími sní o nových persekucích. Robespierre odpověděl na ni 8. therm. svou proslulou řeči, která nebyla docela prosta jisté melancholie a noblessy, ale v níž na konec pronesl zlé hrozby proti celé řadě členů konventu. Všichni, kdo ještě zbyli z Dantonovců a Hébertistů, cítili se ohroženými. Následujícího dne 9. therm. došlo v konventě k bouřlivým scénám, na konec byl přijat návrh na zatčení Robespierrea. Potom byl zatčen také jeho bratr, dále zatčen Le Bas, Couthon a Saint-Just. Robespierre byl odveden do Luxembourgu, ale tam od lidu osvobozen. Avšak Robespierre nechtěl postaviti se v čelo hnutí, jež v jeho prospěch vzbudil v lidu pařížském Henriot. I nabyl konvent dosti času k ráznému zakročení a dal rozprášiti zástupy před radnicí, kde dlel osvobozený diktátor. Když zřízenci konventu vnikli do radnice, nalezli Robespierrea na zemi, s bradou roztříštěnou ranou z pistole. Dne 10. therm. (28. čce 1794) Robespierre byl potom s 20 přívrženci popraven. R. 1832 vyšly jeho Oeuvres choisies ve 3 sv., úplněji r. 1866 – Srv.: Belloc, Robespierre (Lond., 1901); A. Aulard, Histoire politique de la Révolution Française (1901).

Související hesla