Romance


1. literatura lyrickoepická báseň s milostnou, romantickou či jinou tematikou, radostného a optimistického ladění. Původně španělská folklorní píseň ze 14. – 15. stol.; romance se spojovaly do epických cyklů o hrdinských činech, v nichž postupně převládala milostná tematika. V novodobé poezii se romance jako kratší lyrickoepický útvar poněkud přiblížila k tragicky laděné baladě (J. Neruda Balady a romance);
2. hudba písňová vokální nebo instrumentální skladba lyrického obsahu.

Ottův slovník naučný: Romance

Romance sluje kratší epická báseň, která jednotlivý, zvláště vášnivý a cit vzněcující moment dějového pásma nebo kruhu pathéticky vyzdvihuje a znázorňuje. Romance jest částečka neb úlomek z většího epického pásma a celku, který se organisoval samostatně na vlastní osnově, podstatně lyrické. Romance jest důsledkem volnosti, s jakou tvoří epik: epik může každou chvíli odbočiti s rovné dráhy děje a jednání, jež zpívá, vsunouti episodu, nadhoditi i prohoditi obrazy, vyzdvihnouti jeden na úkor druhých. Epický básník přednášející jako rhapsód mohl přerušiti, kdy se mu hodilo, a učleňovati, jak chtěl, své epické pásmo; na této volnosti epického básníka se zakládá a o ni se opírá theorie vykládající vznik národních eposů z menších romancí. V dnešním smysle slova romance stýká se velmi úzce s balladou; ballada má však hlubší jádro dramaticky psychologické a musí je uplatniti s větší scénickou zaokrouhleností; romance také, jsouc původu románského (španělského), bývá barvitější, rušnější, veselejší než severní ballada, která zpívá působení mysteriosních sil přírody i lidského života. Španělská romance jest epická lidová píseň, která typicky prostým a spádným chodem vypravuje událost hrdinskou. Nejstarší romance jsou historické, podávají národní činy a skutky s naivní objektivností a prostotou; látkou bývá krvavý děj, který věcně a stručně vyličují a psychologicky motivují. Teprve později vznikají rytířské romance, v nichž dvorný mrav a erótický život, pojmy rytířské cti a povinnosti, dávají látku a motivují příběh. Ještě pozdější jsou maurické (moreskní) romance rázu cele galantního a dobrodružného a nesou zřejmě stopy umělé tvorby. Ještě více platí to o romancích pastýřských, ve kterých uplatňuje se již určitý literární vkus a směr cele umělý.

Francouzové a Angličané užívají v těchto věcech terminologie odchylné od naší. Francouzům slovo romance značí lyrickou píseň erótickou prostě náladovou; epickou poesii národního charakteru nazývají ve starofrancouzské literatuře lais; Angličanům romance jest tolik jako nám román, ať román rytířský nebo soudobý (většinou erótický), ať prosou, ať veršem; staré epické zpěvy národní slují u nich ballada.

Romance jako útvar moderní poesie umělé začala se pěstovati většinou teprve v XIX. stol., kdy romantismus obrátil zřetel básníkův na poesii národní a nabádal k jejímu studiu i tvorbě z jejích zdrojů. U Němců byli to zvláště Goethe, Schiller (Boj s drakem, Hrabě Habsburský, třebas byl Schillerem označen původně jako ballada), Uhland, Chamisso, Heine a j. U Francouzů mnohé lyricko-epické skladby Mussetovy, španělsky přibarvené, můžeme pokládati za romance V poesii Roberta Burnsa lze za romanci pokládati veršovou povídku o Taru O'Shanterovi. U nás pěstovali romanci Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Ladislav Quis, Jaroslav Vrchlický, J. V. Sládek, Gustav Dörfel a j.

O španělské romanci národní má znamenitou studii Milá y Fontanals, De la poesia heroilo-popular castellana (Barcelona, 1874). Starší práce jest B. Wolfova, Ueber die Romanzenpoesie der Spanier v Studien zur Geschichte der spanischen und portugiesischen Nationallitteratur (Berl., 1859). Srv. také úvod ke sbírce Jar. Vrchlického, »Kytka ballad a romancí« (Pr., 1892). Šld.

Související hesla