Románské jazyky

, větev indoevropských jazyků; mluví jimi asi 480 miliónů osob, zejm. v Evropě a Latinské Americe. Vznikly z lidové (tzv. vulgární) latiny v provinciích imperium romanum (lingua Romanica) jako dominantního adstrátu; odlišil je oddělený vývoj. Dělí se na jazyky a) západorománské (iberorománské, tj. portugalština, galicijština, španělština, katalánština; galorománské, tj. francouzština a okcitánština; dále rétorománština a sardština (sardinština) na Sardinii); b) východorománské (italština, vymřelá dalmatština, rumunština, moldavština). Liší se hlavně výslovností, méně v gramatice. Kromě zbytků v rumunštině a moldavštině opustily románské jazyky flexi jmen a přešly k analytickému typu (jazyková typologie). Zanikl střední rod, u substantiv se vyvinula kategorie určenosti (člen, gramatické kategorie jmen); repertoár slovesných tvarů a kategorií se naopak rozmnožil. Píší se latinkou s různými diakritickými znaménky, s výjimkou moldavštiny (která se píše azbukou), dříve i rumunštiny. Viz též klasifikační přehled jazyků.

Ottův slovník naučný: Románské jazyky

Románské jazyky jsou ty, jež povstaly z latinského: jsou samy živá latina v pokročilém vývoji dialektického rozrůzněni. Základní faktum jejich dějin bylo světové rozšíření římského panství a kultury, jako jejichž orgán latina více nebo méně rychle pronikala na místo vlastních jazyků národů podmaněných. Pokud se v této světové latině, jež byla rozšířena do poměrů velmi různých i v různých dobách svého vývoje, mohly vyskytovati místní zvláštnosti, vyrovnávaly se zprvu celkem v živé souvislosti provincií a v jisté míře jednotná řeč officiální nivellisovala všude. S nastalým rozkladem staré formace politické a kulturní, jak se jednotlivé provincie odpoutávaly, konstituujíce se v nové národní celky (v VI. – VII. stol.), vyvíjely se však v latině jejich ony zvláštnosti dále svobodněji, až konečně nářečí provinciální jevila se jako tolikéž řečí odlišných – naše řeči románské. – V dějinných převratech (od stěhování germanského až do výboje islámu) odpadala značná čásť se starého komplexu římského, romanisovaného: všecky provincie mimoevropské (Afrika byla již z části dosti pokročila v assimilaci), Germanie, Pannonie, Illyrie (dalmatskou větev románštiny, jež vymřela zcela r. 1898 v Krku, zatlačil nejprve příval Slovanů v VII. stol., pak též kolonisace benátská, z níž dnešní vlaština dalmatská pochází; mimo to hojné živly latinské žijí v albánštině), Malta (poarabštěná), V. Britannie (zaujatá Anglosasy v V. stol.). V jednotlivostech se meze měnily ještě později, až na naše časy: románstvo tak proti němčině postoupilo na hranici francouzské, naopak ucouvlo v Rhaetii. Mimo původní vlasť – kromě franc. okkupace v Anglii (v t., str. 346 b) – vystěhovalci založili jazykové ostrovy v cizích územích samé Evropy (jako katalánští židé v Soluni, hugenoti v Německu), vskutku značná pak byla kolonisace zámořská. V těchto odnožích z části shledáváme řeč odlišnou od mateřské země, podle stavu přirozeně, v němž se svého času odštěpila k vývoji samostatnému; černoši i jiní domorodci osadní vytvořili z ní podle principů nerománských zcela zvláštní dialekty »kreolské« (srv. Schuchardt v »Sitzungsberichte« víd. Akad., třídy filos.-hist., a v »Zeitschrift für rom. Phil.« XII., XIII.). Nejdůležitější území mimoevropská získaly: španělština v Mexiku (s Kalifornií a Texasem), ve Stř. Americe s Kubou i v Jižní (Peru, Chile, Argentina), (čern.) v San Domingu a na Trinidad. (malaj.) na Filipinech; portugalština na březích západoafrických i ostrovech (čern.), na Javě (malaj.) a v Indii Přední (ind.), v Brazilii (chybné jest v Ameruce Střední); francouzština v Alžíru, (čern.) na Maskarénech, v Kanadě, (čern.) v Louisianě i v Cayenne a v Haďti i na Martinique, (annam.) v Kočinčíně; katalánština je rozšířena na Kubě a v Argentině, v Argentině konečně i vlaština Nejvýznačnější ostrovy cizojazyčné v evropské Romanii jsou Baskové a Bretonci; v Italii řecké, albánské, slovanské, německé různé síly, jež uvádí Meyer-Lübke (Italien. Grammatik).

S ohledem na platnost literární a politickou (hledisko běžné neodborníkům) jmenují se jako Románské jazyky jománské jazyky: portugalský a španělský (spisovný: kastilský), katalánský a provençalský i francouzský, italský (vlašský; spis. toskánský), rumunský (valašský); se stanoviska čistě jazykovědného uznána zvláštní jazyková skupina rhaetorománská (latinská), kdežto zase katalánština přičítá se k jednotě jaz. provençalského: liší se pak dále ve větvi gallorománské pro sebe území »frankoprovençalské«; horní Italie (mimo Benátsko) odlučuje se od poloostrova, jsouc charakterisována jako »galloitalská«, na druhé straně podobně i nářečí sardská, rysů zvláště starožitných: při tom se ví, že na mnohých stranách podle samé povahy věci vůbec dělení a rozhraničování je sporné. hodnoty především praktické.

Pro vnitřní povahu Románské jazyky-ků jománské jazyky-kých jest základní důležitosti znáti, že představují latinu lidovou (vulgární), t. j. mluvenou v obecném životě (jaká již za starořímské doby byla různěna od řeči literární), podle původu romanisátorů (osadníků, vojáků) namnoze speciálně prostonárodní. Doznáváme ji z přímých svědectví (údajů grammatiků, památek lidového slohu a pravopisu) jen skrovnou měrou; dovozuje se proto i srovnávací methodou z úkazů v Románské jazykycích jománské jazykých (př.: místo klass. inf. cádere jest uznati lid. cadere: neboť fr. je cheoir it. cadére, rum. cădea). Z charakteristických zjevů lidové latiny – mimo přehodnocení hlásek (především vokalismu, jejž románština v různém rozsahu vyvinula ve dvojhlásky) a uspořádání vzorů ohýbacích podle nových analogií – jsou v systému slovesném zánik passiva (a konjugace deponenciální), jednoduchého futura i j., zavedení opisů habeo s inf. (franc. chanter-ai, it. canter-ò), habeo s part. perf. i j., u jmen rozšířené užívání pádů předložkových (do patri > ad patrem, pondus auri > de auro), vytvoření členu a p. (namnoze vývoj k »analysį známý s jiných stran: v němč., v novořečtině). – Kdežto latinskost Románské jazykých jománské jazyků jeví rozhodně zvláště tvarosloví a živlové větotvorní (předložky, spojky), přešly arci do jednotlivých ze styků (soužití) s různými národy dosti četné elementy cizí, po výtce lexikální, méně ve skladbě: germanské (po prvé za stěhování germanského) do všech západoevropských, arabské ve Španělích a na Sicilii, slovanské do rumunštiny a j. O tom, co latina, jíž se barbaři učili, dědila z jejich jazyků původních, je nesnadno zjistiti vědecky mnoho positivního – pro špatnou nebo žádnou známost, již o nich máme (tím volněji vykládají nekritičtí zvláštnosti románské z etruštiny, gallštiny atd.). Vážně z důvodů různě dobrých svádějí se na výslovnost na př. oskoumbrickou, resp. gallskou nn ve vlašských nářečích za lat. nd nebo franc. ü i artikulace nosovek, na vliv flexe gallské zevšeobecnění -as (prov.-as, fr. es) v plur. ženském odchylně od dvoj pádovosti (staroprov., st.-fr.) masculin (-i,-os), (Mohlovo hypothetické) -omus místo -mus v 1. os. m n.; vskutku konkrétně jsou prokázány mnohé výrazy zachované z řečí předlatinských.

Jméno (G. Paris v »Romaniæ I.. Romani, Romania). Romanus, t. j. římský (politicky a kulturně; od toho Romania ve IV. stol.) označovalo latinu usedlíků proti jazykům barbarským; jak však byla mluvena v obecném životě, byla ovšem vzdělancům latiníkům selská, prostonárodní: lingua romana rustica, vulgaris (tak v Italii: volgare, známé z Danta). Romanice (starofr. romanz, latinisováno v romancium, mod. roman) udrželo se jako zvláštní název národní u Rhaetorománů; jméno Rumunů Romîni není nic jiného než Romani; oboje také bylo překládáno »románský« (něm. »romanisch« atd.), čemuž nacionalismus (právě u národů uznání teprve si dobývajících) přikládal zvláštní cenu; z důvodů zřetelnosti však bylo nutno opustiti tento způsob; jak též provençalština (a stará francouzština, k ní připínaná) nazývána roman podle zvyklosti starší školy, vyloženo v čl. Provençalský jazyk, str. 818 b. Německé (staron.) walh, značivší původně Kelty (Volcae; jako angl. welsh), přijalo význam »Romá◁, když tito nastoupili v těchže sídlech; novon. welsch; walh u Slovanů dalo volche: vlach (srbochorv. vlah o Rumunech, Italech i Dalmatech) a valach. Literární je název »novolatinský«, oblíbený nejvíce v Italii (neolatino; vedle romanzo).

Literatura. Veškeré románské jazykovědy zahrnují Grundriss i Körtingovo dílo, citované k čl. Románská filologie. Srovnávací mluvnice (po Diezovi) jest od Meyera-Lübke; seznam etymologií (s vyloučením nelatinských v rumunštině) je Körtingův Latein.roman. Wörterbuch (2. vyd. 1901). Nejnovější diskusse o problémech latinského základu románské jazykých jománské jazyků připíná se ke spisům Mohlovým. Populárně poučí (hlavně též o zjevech jazykových) Zauner, Roman. Sprachwissenschaft (1900; v Sammlung (Göschen, 128); Körtingův Handbuch d. rom. Philol. (1896, zkrácen z Encyklopädie) může sloužit začátečníku k uvedeni, podávaje obšírně věci elementární; v čem však zachází přes propaedeutiku, bývá velmi na pováženou; Gorra, Lingue neolatine (1894; v Manuali Hoepli, 154) charakterisuje v jádru románskou genesi; Meyer-Lübke, Einführung in d. Studium der roman. Sprachwiss. (1901) vykládá filol. učni samy úkoly a methody romanistické vědy – vzácná četba všem, kdo filologicky myslí.

V rhaetorománskou (takto, protože dílem na půdě staré Rhaetie) skupinu jazykovou shrnují se románská nářečí alpská a podalpská, jazykozpytci odlišená od oblasti italské (k níž z části se táhnou kulturně a politicky). Dnešní území rhaetorománské, proti historicky známému stavu valně zúžené postupem němčiny (sahávalo do Vorarlberska) i pronikáním dialektů lombardských a benátských, ba protržené, dělí se (podle čítání Gartnerova 40 tisíc + 11 t. + 464 t. = 515.000 duší) ve tři skupiny: I. švýcarskou (kant. grisonský), obsahující údolí Předn. Rýna i Albuly skoro po Chur (»Oberland«) a Engadin s údolim Mustairským; II. tyrolskou (centrální), zajímající horní tok Avisia (Lavis) a na sever dvě údolí spadající k Eisacku a Rienze, totiž Grödenské a Enneberské (Gartner nepočítá k rhaetským nářečí na jihu přilehlá ani sev.záp. Tridentu údolí Noce – Nonsberg a Sulzberg – v nichž charakter vlašský již z míry převládl; jiní však je přibírají); III. furlanskou mezi hranicí korutanskou, Livenzou, mořem až do Gorice na dolní Soču (mimo jiné furlanský býval i Terst do XIX. stol., dnes benátský). Nářečí rhaetorománská vyznamenávají se na neveliké prostoře velikou rozmanitostí vývoje (především hláskového); z části jsou různě porušena přimíšením živlu italského (v hořejším patrno, jakou obtíž to působí u vymezování jazykového území); tyrolská a ještě více grisonská značně germanisována (jakož Gartner těmto věští přimknutí k Němcům). Literatura (vzbuzená reformací) byla pěstěna vždy v různých nářečích, i po národním uvědomění v době moderní: nejhojněji je vzděláváno oberländisch, spec. surselvan č. obwaldisch od Před. Rýna (jméno po lese na Rýně pod Ilanzem; »subselva◁ je kraj na Zadním Rýně a Albule), pak dialekty Engadinu Horního a Dolního, mnohem méně furlanský (Furlansko je zcela otevřeno vlaštině). – Podle politické i literární nejednoty nebylo arci původního jména pro jazykovou individualitu rhaetorománskou: Diez říkal »churwälsch«, jakož o nářečích grisonských měl nejlepší známost; pak bylo zaváděno ramonsch (sch čti š), romauntsch, název domácí ve skupině švýcarské, o jehož aequivalentu »románský«; ladin (< latinu [m] ) užívané v Fngadinu i v Tyrolích drží filologové vlaští; jinak pro zřetelnost proniklo »rhaetorománský«.

Literatura. Ascoli (1873 v »Saggi ladinį, vyplňujících I. sv. Archiv. glottol. ital.) popsal území rhtr. (mapa) a vylíčil hláskosloví; Gartner, Rhaetorom. Grammatik (Heilbronn, 1883, s úvodem), od něhož též charakterisující náčrt v Grundrisse (citovaném, I., 461 – 488). Slovníky: (oberl.-engad.) Carisch, Taschen-Wrtb. der rhaetor. Sprache (z r. 1848, otisk v Churu, 1887); (jen oberl.) Carigiet, Rhaetorom. Wrtb., Surselvisch-deutsch (Bonn a Chur, 1882); (eng.) Z. ed E. Pallioppi, Dizionari dels idioms romauntschs d'Engiadin' ota e bassa (Semedan, 1895); (fur.) J. Pirona, Vocabolario friulano (Benátky, 1871). Chrestomathie: J. Ulrich (s pozn. a slovn.), Rhätor. Chrest. (Halle, 1882 až 1883; II. Engad, I. Oberl.); C. Decurtins, Rhätor. Chrest. (1888 – 1902, v 5 sv., oberl. a engad. neukončena; vydávána i v časop. »Roman. Forschunge◁); od tohoto je nárys liter. dějin v Grundr., II., 3. odd. (z r. 1901; str. 218 – 261 s rejstř. 605 – 607). Seznam spisů jazyka rhaetor. a o něm do r. 1885 od Böhmera v Roman. Studien, VI. Jnk.

Související hesla