Rostliny dvouděložné

, Magnoliopsida, Dicotyledonopsida – třída krytosemenných rostlin, jejichž zárodky mají dvě dělohy. Kořen zárodku vytrvává a dále se vyvíjí. Cévní svazky s vyvinutým mízním pletivem (kambiem), které umožňuje druhotné tloustnutí stonku, jsou kruhovitě uspořádány. Listy různých tvarů, se síťnatou žilnatinou, řapíkaté, často složené. Květy bývají pětičetné nebo čtyřčetné, většinou s obaly květními (kalich, koruna, okvětí).

Ottův slovník naučný: Rostliny dvouděložné

Dvojděložné rostliny (Dicotyledoneae), veliké oddělení rostlin jevnosnubných krytosemenných (Phanerogamae, Angiospermae). Abychom podali povšechný obraz rostlinstva tohoto, probereme nejdůležitější znaky jeho jen potud, pokud třeba vytknouti podstatné rozdíly jeho proti jednoděložným. Na podrobnosti ve mnohém ohledu nutno poukázati k heslům dílem anatomickým, dílem morfologickým. Dokonale vyvinutý kel (embryo) v semeně skládá se ze dvou děloh a kořínku. Mezi kořínkem a dělohami nalézá se krátký oddíl zvaný hypocotylní. Mezi oběma dělohami skrývá se mladý pupen osní, jenž mívá již vyvinuté první listy. Od tohoto tvaru klu vyskytují se sem tam odchylky. Tak se stává, že zakrňuje jedna z obou děloh a kel jest pak zdánlivě jednoděložný. Příklady máme u semen Ficaria verna, Trapa, Carum Butbocastanum, Corydalis. V tomto případě však přece vyvinutá jediná děloha nepodobá se děloze jednoděložných. Jen abnormně objevují se místo normálních dvou děloh tři. Některé rody však normálně tvoří více děloh, ač ovšem jest to velkou vzácností. Tak rod Psittacanthus má 4 a Persoonia 2–8 děloh. U rodu Utricularia nevytvořuje se na klu žádný kořínek, a vůbec i celá později vyrostlá bylina (vodní) nevyvine žádných kořenů Za to vyvinuje kel 11–13 zvláštních prvotních lístků. Rostliny saprofytické a parasitické mívají na rozličném stupni nedokonale vyvinuté kly. Často (tak u Monotropa, Pirola) skládá se celý zárodek z několika pouze buněk. Jindy (Orchideae, Orobancheae, Balanophoreae, Rafflesiaceae) podobá se kel mnohobuněčnému tělisku, na němž nepozorujeme vůbec ani děloh aniž čeho jiného. Teprv při klíčení narůstá na tělisku tom první pupen s prvními základy listů a kořínku. Na klech rodu Cuscuta jest již kořínek vytvořen (ale schází mu čepička) a někdy i první stopy listů. Za to cizopasné Loranthaceae mají kel veliký a dokonale vyvinutý v každém ohledu Dělohy jsou rozličně veliké a nejčastěji jednoduché a rovné. Často Však jsou také zohýbané (u řádu Cruciferae jest okolnost ta vodítkem systematickým), stočené (Acer Convolvulaceae). Kel lípy (Tilia) má dělohy laločnatě dělené.

Jsou-li dělohy klu v semenu veliké, masité (hrách, bob, žalud), nebývá kolen nich žádného bílku (endosperm). Tu pak jest kel obalen pouze blanitým osemením. Opakem takovéhoto semene jsou semena s bohatým, mocným, často tvrdým bílkem, v němž celý kel jen jako nepatrné tělisko jest na různém místě uložen. Příklady máme u řádů: Euphorbiaceae, Coffeaceae, Umbelliferae Polygoneae, Rubiaceae atd. Přechod mezi oběma tvoří semena s bílkem i klem asi ve stejné mocnosti vyvinutým, tedy s bílkem slabým, na př. Plumbagineae, Labiatae, Asclepiadeae a jiné. Vzácnou výjimkou jsou řády Piperaceae a Nymphaeaceae, kde kolem klu vyvinut jest endosperm i perisperm.

Klíčí-li vyvinuté semeno, chovají se části klu rozličně. U jedněch semen ostávají masité dělohy pod zemí (žaludy, hrách, fasol, maďal) a kořínek čepičkou opatřený vniká do země a první listy na prodlužující se ose vyhánějí nad zem, vytáhnuvše se z děloh. U jiných semen vniká kořínek kolmo do země a celý ostatní kel v opačném směru roste kolmo nad zem, vyrůstají tedy dělohy nad zemí se rozevírajíce. Takové dělohy slouží mladé rostlince na krátký čas za výživu, pak konečně odpadají. Bývají také v tom případě nezelené, dužnaté. Jindy však rozvinují se dělohy nadzemní v zelený a tudíž assimilující list, který zůstává na rostlince po delší dobu, ano po kolik měsíců (Veronica hederaefolia, Urtica urens, Fumaria officinalis atd.). Semena Corydalis cava a příb. a Carum Bulbocastanum vytvořují jediný zelený nadzemní list lodyžní, který po celé léto vytrvává, aniž se toho roku již více vyvine. Na kořínku již záhy po klíčení vyrůstají v akropetálním pořádku kořínky postranní.

Kořen hlavní v nejmnožších případech se prodlužuje, tloustne a vůbec vyvinuje. Jen kde se brzo na mladé rostlince tvoří hlízky buď oddenkové buď kořenové, zakrňuje brzo hlavní kořínek a místo jeho zastupují kořínky postranní. Rozvoj dokonalé rostlinky jest ovšem přerůzný. Jedny rostliny dvojděložné vyvinují kmen či osu kolmou nadzemní a rozvětvenou, jiné tvoří nejprve přízemní osy, z nichž teprv kolmé osy nadzemní se tvoří, jiné zakládají hlízy kořenové neb oddenkové, jiné ženou podzemní šlahouny, oddenky, z nichž teprv osy nadzemní vznikají. Celkem jsou však cibule u dvojděložných mnohem řidší než u jednoděložných. Známe je na př. u některých druhů r. Oxalis, Saxifraga granulata, Dentaria bulbifera, Polygonum viviparum. Rozmnožování vegetativní jest v podstatě podobné jako u jednoděložných. Vzrůst větví děje se konečným pupenem a pupeny postranními v úžlabí listů postavenými Prvými prodlužují se osy, druhými děje se rozvětvování. Úžlabní pupeny mají vzhledem k ose a mateřskému neb podpůrnému listu vždy stejné zákonité postavení. Jsou totiž phyllomy listy jakkoliv přeměněné) první postaveny kolmo ku medianě. Mimo pupeny normální v úžlabí listů vyvinují se z pravidla ještě pupeny seriální, jenže tyto bývají u jedněch druhů stále vytvořeny, u jiných jen zakrnělé neb úplně potlačené a vyvinují se jen v případech, kdy normální pupen byl zmařen. Tyto seriální pupeny jsou postavením a vůbec v každém ohledu rovny normálnímu pupenu úžlabnímu. U dvojděložných vesměs vznikají v čáře jdoucí souběžně s hlavní osou. Nejčastěji vyvinují se postupně pod normálním pupenem nebo větví do úžlabí. řidčeji v opačném směru nad pupenem úžlabním (Lonicera, Citrus, Fuchsia). – Velmi často ba u mnohých dvojděložných z pravidla, děje se rozmnožování pupeny adventivními, které vznikají na kterékoliv části rostliny (Bryophyllum, Cardamine acris, Begonia, Utricularia, Ceratophyllum). Někdy děje se rozmnožování jedinců hlavně pupeny adventivními na kořenech (Linaria vulgaris, Cirsium arvense, Populus tremula aj.). Na kmenech stromů (lípy, dubu atd.) vyrážející mladé větevky nemusí však míti vznik z adventivních pupenů, nýbrž ze spících starých pupenů. – Pupeny normální, ať květní ať sterilní, jsou na stromech a keřích přezimujících obaleny často velmi tuhými šupinami před nepohodou zimy je chránícími. U některých druhů dokonce jsou zarostlé a v kůře ukryté (Actinidia, Rhus typhinum, Virgilia lutea, Platanus, Philadelphus a j.).

Listy dvojděložných mají nejrozmanitější podobu, tak že bychom musili sestaviti celý systematický přehled, abychom všechny modifikace tvarů listových vystihli. Listy přeměňují se dle biologického účelu v nejrůznější podoby: šupiny, úponky, trny atd.; nebo jsou docela zakrnělé, jako u kaktusů, kde jich assimilační funkci přebírají dužnaté, zelené osy. Nejobyčejnější funkcí listu jest ovšem assimilace V tom případě jest list zelený, nejčastěji rozdělený v úzký řapík a plochou čepel. Řídčeji přechází řapík v pošvovitý dolejšek, jenž kolem objímá lodyhu dle počtu listů tedy rozčleněnou (Umbelliferae, Ranunculaceae), případ to u jednoděložných hojnější. Také jazýček (ligula) u dvojděložných vzácně se vyskytuje. Spíše ještě v květech na korunních plátkách (Caryophyltaceae). Čepel má podobu snad všemožnou. Buď jest na okraji celá, buď zubatá, vykrajovaná, ano posléz až ku hlavnímu nervu dělená. Tak zvolna vznikají listy složené, různě zpeřené do prvého, druhého a třetího stupně. Někdy pěkně viděti, jak zvolna list víc a více jest složitým (na různých okoličnatých, Gleditschia). Žilnatina (nervatura) listu dvouděložného dosti se liší od jednoděložných. Oddělují se totiž postranní větve nervů pod různým úhlem a dělíce se opětně, rozplývají se konečně v hustou síť. Nerv hlavní jest buď jediný, buď je jich více, a pak mnohdy prstnatě z řapíka se rozbíhají. Listy přisedlé rozličně lodyhu objímají nebo docela obrůstají (Bupleurum) nebo, jsou-li vstříčné, srůstají (Lonicera). List skoro vždy vzniká tak, že se zdá, jako by se z lodyhy vysunoval. Jest totiž dolejšek nejmladší, špička nejstarší. – Častěji jak ujednoděložných vyskytují se u dvojděložných palisty (stipulae). Ty jeví se buď jako malé, opadavé přívěsky po stranách base řapíka (Fagus, Quercus), nebo jsou zelené, velké, listu samému podobné (Pisum, Viola), řídčeji samy místo listu zakrnělého nebo přeměněného v úponku (Lathyrus Aphaca, Fagus – pupeny) zastupují. Palisty jsou buď volné, buď mezi sebou nebo s řapíkem rozličně srostlé. Zvláštní případ tvoří palisty, jež kolkolem osy v úžlabí listu se tvoří (Magnoliaceae, Begoniaceae, Polygonaceae). Lístky zpeřeného listu jsou obyčejně bez palistů, jen výjimkou tvoří se po stranách jejich malinké palístky (stipellae), jako u rodu Thalictrum, Robinia, Phaseolus. List přeměňuje se na téže ose zvolna v jiné tvary, tak že tu vídáme celé transformace. – Sestavení listů na osách dvojděložných jest v podstatě dvojí: buď stojí v přeslenech, buď střídavě ve spirálném pořádku. Nejjednodušší přeslenité postavení tvoří listy vstřícné; tehdy pak stojí vždy třetí pár nad prvým, čili dva nejbližší páry se křižují (decussované listy). Lodyha v takových případech jest obyčejně čtyrhranná (Labiatae). Vstříčné postavení listů charakterisuje mnohdy celé řády. Řídčeji bývají přesleny složeny ze 3 až více listů (Hippuris). U svízelů (Rubiaceae) jsou úzké listy sestaveny jen do zdánlivých přeslenů. Skutečně jsou to buď jen dva vstříčné listy s palisty (6listé přesleny), buď jsou listy a palisty déleny (více než 6listé přesleny). Tomu nasvědčují přechody do listenů a i to, že jen dvě vstříčné úžlabní větve se vyvinují. Při spirálném postavení jest ovšem základem genetická spirála 1/3, 2/5, 3/8, 5/13 atd.

Květenství dvojděložných lze řešiti dle týchže zákonů jako jednoděložné. Květ dvojděložných jeví nejrozmanitější variace, tak že v příčině té nesnadno cos povšechného pověděti o celém tom velikém od. dělení. Tvary a různé modifikace jakož i sestavení částí květních řídívají se v jednotlivých řádech dle určitých zákonů, tak že znajíce zákony tyto snadno řešíme pak mnohdy na první pohled nesrozumitelně složený květ. Povaha květu jest také hlavním vodítkem v systematice dvojděložných. Celkem jest u nich v složení květu dalekovětší rozmanitost než u jednoděložných. U těchto dominují trojčetné kruhy květní, kdežto u dvojděložných jsou tyto vzácností a všeobecnými jsou květy pětičetné nebo dvou- a čtyrčetné. Celý květ pak v nejmnožších případech obsahuje jeden kruh kališní, jeden korunní, dva (nebo jeden) kruhy prašní a jeden semenníkový. Nejčastěji jest ovšem květ veskrze cyklický, jen v některých řádech jsou květy hemicyklické pravidlem (Magnoliaceae, Ranunculaceae, Rosaceae, Nymphaeaceae) a jen vzácně jsou úplně acyklické (Calycantheae). Okvětí bývá skoro všeobecně rozlišeno v zelený nebo nebarevný kalich a barevnou korunu. Jen v některých řádech (bezkorunných) jest okvětí nepatrné, v kalich a korunu nerozlišené (Cupuliferae, Chenopodiaceae). Také řídce jest celé okvětí stejně korunovitě zbarveno a vyvinuto (Daphne, Anemone). Květní části jsou buď všechny mezi sebou volné, buď jen části jednotlivých kruhů dohromady srostlé, buď konečně srůstají i kruhy květní mezi sebou, čímž pak tvoří se buď semenníky zpodní, buď číšky a j. Podle toho, je-li koruna z lístků volných nebo srostlých složena, rozdělili dvojděložné ve dvě velké skupiny: prostoplátečné (Choripetalae) a srostloplátečné (Sympetalae nebo Gamopetalae). Ale i toto rozdělení nedá se všude provésti, protože v týchže řádech obojí tvar koruny někdy se vyskýtá (Ledum, Armeria). Květ jest buďto pravidelný nebo více méně souměrný (zygomorfický). Pravidelnost a souměrnost květu bývá velmi stálým znakem řádů (Labiatae, Rosaceae). Také u dvojděložných jsou květy často pohlaví rozděleného a to buď jednodomé nebo dvoudomé. Květy nedokonalé, mnohdy jen na pouhou tyčinku nebo semenník redukované, nalézají se hlavně ve skupení bezkorunných (Apetalae), tak na př. Casuarinae, Salicaceae, Betulaceae, Myricaceae, Euphorbiaceae. – Vytvoření a složení jednotlivých částí ve květu nelze tuto podrobněji probírati a poukazujeme ku heslu Květ. Jen tolik sluší dodati, že ku porozumění složení květu třeba srovnávati květy příbuzných rodů, často bráti ohled na vývoj v mládí neb i na nahodilé abnormity, které mnohdy ve skutečnosti okazují to, co v theorii jsme tvrdili následkem methody srovnávací. Výklady takové týkávají se hlavně nestejného počtu tyčinek v obou kruzích (Cruciferae) nebo přílišného počtu tyčinek v kruhu (Tilia, Hypericum, Philadelphus, nebo nedostatku jednoho kruhu tyčinek (Primulaceae nebo přestavení obou kruhů tyčinek (Geraniaceae) nebo postavení a složení kruhu plodního. Zvláště veliké změny ve složení květu způsobuje silně vyvinutá zygomorfie. Tehdy zakrňují nebo přeměňují se části květní a přestavují v jiné polohy. Tuť vždy nutno vykládati květ dle typu, který jest tomu rodu nebo řádu vlastním.

Vajíčka jsou podobně složena jako u jednoděložných a jsou tu vyvinuty brzo oba integumenty, brzo jen jeden. Jsou-li dva integumenty, tvoří i zevní integument mikropyle. Vznikání endospermu a zárodku jest v principu stejné jako u jednoděložných, jenže tu jest množství různých variací a odchylek. I klíční vak má velmi stálou podobu. Jen v prvním již začátku embryonálním jest u dvojděložných oproti jednoděložným ten rozdíl, že obě dělohy vyklenou se po stranách vrcholu vzrostního na embryonu jako dva laloky. U jednoděložných jest však děloha okončením embryonu a vegetační bod. kde později i základy prvých listů se tvoří, sedí dole po straně embryonu (ač i tu jsou odchylky, na př. Dioscoreaceae).

Velmi značné rozdíly nalézáme v anatomii rostlin dvojděložných a jednoděložných. Svazky cevní mají sice v podstatě tytéž elementy, ale přece bývá uspořádání těchto u obou odchylné. Oboje mají svazky cevní collaterální, totiž měkké pletivo lýkové obrácené ke kůře a tvrdé pletivo dřevní obrácené ke dřeni. Jenže u jednoděložných zhusta bývají svazky cevní obklíčeny pochvovitým obalem sclerenchymatického pletiva, velmi na cevnaté tajnosnubné upomínajícím, což u dvojděložných nebývá. Vzácnou výjimkou jest postaveno měkké pletivo (phloëm) na straně vnitřní i zevní jako u rodu Cucurbita; slují pak svazky ty bicollaterální. U bylin a vůbec v rostlinách, které jen rok vytrvávají, jsou svazky cevní sestaveny v rozličném počtu do kruhů a jsouce značně a zřetelně od sebe odděleny a toho roku nijak se nepomnožujíce ani nezveličujíce, zajisté v podstatě se shodují se svazky cevními jednoděložných, které jsou rovněž volně rozloženy v základním parenchymu. Zcela jinak jest to však ve kmenech a větvích rostlin trvalých, jmenovitě keřů a stromů. Tu tvoří se sice v prvním roce také kruh oddělených svazků cevních volně v parenchymu rozestavených; v druhém, třetím atd. roce však vzniká mezi lýčím a dřevem živé (meristemové) pletivo, jež později i do základního parenchymu se rozšíří a tedy tvoří celý souvislý, se dření koncentrický kruhkruh cambiální – jenž co rok nasazuje do vnitř vrstvu dřeva, na zevnějšek vrstvu lýka. Z toho vznikají přirozeně, poněvadž u stromů kmen roste jen v určitých obdobích roku, koncentrické kruhy roční. Počet jich patrně rovná se počtu letních období, které strom prožil. Kruhy roční jsou zvláště ostře znatelny, kde jinak zdatně roste strom na jaře a na podzim (jarní a letní dříví). Na jaře jsou cévy ve dřevě velké, porovité, a proto je dřevo řidší, na podzim jsou cévy tenčí, menší, a proto dřevo hustší. V krajinách tropických, kde vzrůst během roku není tak rozdílný jako u nás, jsou také roční kruhy pravidelnější a méně zřetelně od sebe odděleny. Roční kruhy činností cambiálního kruhu co rok se pomnožující rozděleny jsou původně jen prvotními paprsky dřeňovými, ale později dělí se množstvím dřeňových paprsků sekundárních, jež jsou oku patrny na příčném řezu jako jemné radiální žilky. Dřevo prvního roku bývá složením svým odchylné od ostatních roků. Mívá totiž velké cévy hlavně kroužkové a spirálné, kdežto dříví ostatních roků mívá krátké cévy hlavně síťovité, tečkované a dvoj. tečkované, promíšené větším množstvím pletiva dřevního-Celou takto popsanou činností svazků cevních tloustne a mohutní kmen a větve dvojděložných. Něco takového ovšem u jednoděložných není, protože tam není cambiálního kruhu. Za to nahosemenné mají v podstatě podobné zařízení v kmenech. Také tu jest cambiální kruh a také tu dřevo prvního roku liší se ode dřeva roků pozdějších. Jenže dřevo sekundární u nahosemenných jest mnohem hustší, složeno jsouc z tenkých cev vesměs stěn dvojtečkovaných (tracheid) Jen u Gnetaceí máme již složení sekundárního dřeva obdobné dřevu sekundárnímu dvojděložných.

Odchylek od normálního složení pletiva kmenů dvojděložných, jak tu podáno máme však celou řadu. Ano někdy vyskytují se, takové odchylky, že i nesnadno jsou vysvětlitelny. Ještě jednoduchý případ jeví se tam, kde činnost cambiálního kruhu na některých místech ochabla. Tím jeví se nám pak kmen jako zářezy laločnatý nebo ryhovaný nebo lupenatý a hranatý. Známy jsou příklady u rodu Rosmarinus a různých lian (Bignoniaceae) Podivné dřevo nalézáme v kmenech mnohých druhů z řádu Sapindaceae. Tu máme sice také koncentrický válec dřevní, ale za jeho obvodem na zevnějšku jsou ještě dva až více jiných válců svazků cevních To vykládá se takto: původně byly založeny četné svazky cevní v základním pletivu, nikoliv v jednom kruhu, nýbrž nepravidelně v jednom nebo více koncentrických kruzích. Dalším vzrůstem spojily se však jedny svazky cevní ve střední válec a ostatní shlukly se v excentrické válce menší. Mimo tento případ objevují se jiné odchylky cambiálních kruhů v kmenech. jež někdy charakterisují celé řády nebo rody, jindy jen u některých druhů a rodů dřev se zjevují. Hlavně záleží nepravidelnost tato v nestejné činnosti kruhu cambiálního nebo v nepravidelném rozestavení původních svazků cevních. Ano stává se, že se někdy mimo normální cambiální kruh utvoří druhý k prvému koncentrický (Tecoma radicans), nebo že mimo válec svazků cevních vznikne nový koncentrický cambiální kruh buď v parenchymu (Menispermaceae), buď dokonce v sekundární kůře (Bauhinia, Vistaria a j.). V řádech Chenopodiaceae, Amarantaceae, Nyctagineae a j. netvoří se cambiální kruh vůbec v kruhu svazků cevních, nýbrž mimo něj. U rodu Salix tvoří se po dokonale vyvinutém kruhu svazků cevních ještě mimo obvod svazky cevní nové, které pak se mezi prvé vsunují a posléze docela s nimi splývají, tvoříce celistvý válec dřevní.

O dějinách dvojděložných lze spíše určité zprávy čerpati ze srovnávací geografie rostlinné než z nálezů palaeontologických. Musili bychom tu rozpřádati známé thema o určitelnosti a významu otisků rostlinných ve vrstvách zemských. Poněvadž nynější systematika rostlin zakládá se téměř jedině na složení květu a jeho zplodiny, nelze s určitostí rozeznávati otisky dvojděložných listů a fragmentů větví, není-li k nim po ruce také květ nebo plod. Tím se stává, že otisky listů u velikém množství ve vrstvách zemských se objevující z 99 % jsou nespolehlivě od autorů určeny. S podobným materiálem vědeckým nesnadno ovšem pracovati a z něho závěrky činiti. Čím starší útvar rostlinonosný, tím více vzrůstají obtíže v určování otisků, neboť tyto tím více jsou nepodobny tvarům nyní žijícím. A nikdo zajisté nebude upírati pravděpodobnost, že listy zde otisklé náležejí i řádům vyhynulým, tedy od žijících se různícím. Jakž máme nyní řád tento charakterisovati dle pouhých úlomků listů? Vzpomínáme tuto jen velikých listů Crednerií v útvaru křídovém. Tyto nepodobají se přesně nižádným žijícím, a proto postavení jejich do dnes jest neurčité. Poněkud lépe má se věc s otisky listů dvojděložných ve vrstvách mladších třetihorních. Tu již mnohdy lze i když květních částí se nedostává, jen z pouhých listů zcela přesně příbuznost stanoviti, protože se otisky ty nápadně shodují s listy nyní žijících. Tím tedy patrno, že čím mladší doba, tím určitější jsou vědomosti o dějinách rostlin dvojděložných. Přece však i ve starších a tím spíše ve mladších usazeninách sem tam máme některé úplně zajištěné nálezy botanické, neboť vedle listů nalézají se nezřídka i dobře zachovalé plody, květy a květenství, jež dopouštějí správného určení. Takové nálezy jsou jako úhelné kameny, na nichž v budoucnosti stavěti se má vetchá budova vědy fytopalaeontologické. Skoro epochálními staly se v tom ohledu slavné nálezy rostlin v jantaru pobaltickém, které studoval Conwentz. Tuť máme dopodrobna zachovány i nejútlejší květy a jejich části. Žel, že se nálezy tyto týkají jen třetihor. Známosti květeny třetihorní lépe už vytříbené úzce se váží s geografií rostlinnou. A srovnávací studie o změnách rostlin od doby třetihorní do dnešních dnů v jedno. tlivých zemích nabývají vždy pevnější půdy a výsledky jejich jsou velikolepé. Jaksi obraz a směr této moderní práce vědecké udávají nám díla Englerova.

Stáří rostlin dvojděložných nedá se dnes ani příbližně určiti. Možno jen říci, kdy poprvé dvojděložné na zemi ve vrstvách se nalezly, ale nikoliv, kdy skutečně na zemi vznikly. Posud známy byly nejstarší otisky dvojděložných z cenomanu. Tak i v Čechách pochována jest celá rozkošná flora cenomanská. Ale rostliny těch vrstev jsou již na takovém stupni rozvoje, že se od žijících neliší. Tak dokonale vyvinuté dvojděložné přece v takovém množství na zemi náhle se zjeviti nemohly. A nálezy novější doby domněnku tu potvrdily. Již v komských vrstvách v Grónsku nalezl Heer otisk topole. A vrstvy tyto jsou stáří asi vermířovských a wealdských. A nedávno nalezena jest v mladé prý juře v sev. Americe celá květena dvojděložných. Zajisté sotva asi starší budou vrstvy s touto florou od vrstev právě jmenovaných A zde skutečně již otisky dvojděložných nyní žijícím málo se podobají. Ale zdaž jsou to již ony první dvojděložné? Zajisté nikoliv. Rozvoj jejich zajisté počal se v téže době, jako nahosemenné, z nichž jedině vyvinouti se musily. Jako u nahosemenných geologických mluví se vždy jen jako o tvarech křovitých a stromovitých, tak myslí se otisky dvojděložných ve starých vrstvách vždy jen stromy a keře. A zdaž nebyly první nahosemenné i dvojděložné šťavnaté byliny, které se nám ve vrstvách zachovati nemohly?

Z množství otisků rostlin cenomanských lze s určitostí říci, že tu zastoupeny byly řády: Platareae, Proteaceae, Myricaceae, Araliaceae, Terebinthaceae, Ampelideae, Diospyreae. Caesalpiniaceae, Myrtaceae, Magnoliaceae, Myrsineae, Lauraceae, Artocarpeae. Tedy veskrze řády rázu tropického. V mladší křídě jeví dvojděložné již povahu stejnou se zpodním eocénem. Tu ve starších třetihorách Evropy a střední i severní Asie jsou dvojděložné ještě podobny tropickým a subtropickým typům. V miocénu a pliocénu konečně jsou dvojděložné stromy a keře podobny nynějším, v týchže asi severních šířkách rostoucím stromům a keřům nebo docela s nimi shodny, jen s tím rozdílem, že rostly někdy v zemích, kde jich dnes není. Tak máme hojnost druhů v miocénu Evropy, jež dnes rostou v sev. Americe. Ano v pliocénu a čtvrtihorách střední a severní Evropy nalezeny stromy a keře, které dnes rostou ne. změněny v zemích kol Středozemního moře, na Kavkáze nebo v Malé Asii.-Ve starším a částečně i ve středním tertiéru evropském opakují se nejčastěji asi tyto řády dvojděložných: Fagaceae. Betulaceae, Myricaceae, Proteaceae, Juglandeae, Salicaceae, Ulmaceae, Artocarpeae, Lauraceae. Ampelideae, Tiliaceae, Sterculiaceae, Magnoliaceae, Terebinthaceae. Leguminosae, Rhamnaceae, Acerineae, Celastrineae, Cornaceae, Araliaceae, tedy řády dílem subtropické, dílem pásma mírného. Význačné jest tu hojné objevování se stromů s listy v zimě opadavými.

Dvojděložné lze systematicky následovně rozděliti:

A) Choripetalae.

I. Juliflorae. Květy drobné, často nedokonalé, s okvětím jednoduchým, nepatrným, nekorunovitým, v jehnědy, klásky nebo husté květenství sestavené, skoro veskrze různopohlavné; listy jednoduché. 1. Amentaceae. Květy různopohlavné. v jehnědách nebo kláskách, plod nažka bezbílečná. Stromy s opadavými palisty. Řády: Betulaceae, Cupuliferae, Juglandeae, Salicineae, Casuarineae. – 2. Piperineae. Květy velmi malé, v hustých klasech, bez okvětí, za listénci. Semeno s endospermem a perispermem. Byliny a keře často s přeslenitými listy. Řády: Piperaceae, Saurureae, Chlorantheae. – 3. Urticinae. Okvětí nebarevné, jednoduché, řídce žádné; prašníky za lístky okvětními, květy obojaké nebo různopohlavné a v různých květenstvích; plod jednopouzdrý, řídce dvoupouzdrý pouzder jednovaječných; obyčejně bílek v semenech. Byliny, keře, stromy s listy palistnatými. Řády: Urticaceae, Moreae, Artocarpeae, Plataneae, Cannabineae, Ulmaceae (Celtideae).

II. Centrospermae. Koruna vyvinutá nebo žádná, tyčinek buď méně nebo namnoze dvakrát tolik jako cípů kališních; semenník nejčastěji svrchní, jednopouzdrý, s jedním nebo více vajíčky často campylotropickými, řídčeji vícepouzdrý se střední semenicí. Řády: Polygoneae, Chenopodiaceae, Amarantaceae, Phytolaccaceae, Portulacaceae, Caryophylleae (Paronychieae, Sclerantheae, Alsineae, Sileneae).

III. Aphanocyclicae. Květy spirální, hemicyklické nebo cyklické, s částmi květními mezi sebou volnými (až někdy na plodolisty); okvětí často rozlišeno v kalich a korunu, čísla neurčitého, tyčinek často mnoho; plodolisty buď v jednom kruhu, buď četné semenníky v spirálném pořádku, vždy nad. okvětní. – 1. Polycarpae. Květy spirální nebo cyklické, semenník jeden nebo mnohé, jednoneb vícevaječné, kel malý, bílek žádný nebo hojný. Řády: Ranunculaceae, Dilleniaceae, Schizandreae, Anonaceae, Magnoliaceae, Calycanthaceae, Berberideae, Menispermeae, Laurineae, Myristiceae. – 2. Hydropeltidinae. Vodní rostliny s jednotlivými velikými květy, jichž okvětí a tyčinky u velkém počtu stojí spirálně, obyčejně vícepouzdrý semenník, kel malý s endospermem a perispermem. Rády: Nelumbieae, Cabombeae, Nymphaeaceae. – 3. Rhoeadinae. Kruhy okvětní dvojčetné (nebo 4četné), tyčinky četné nebo ve dvou kruzích 2– nebo 4četných, semenník svrchní. Řády: Papaveraceae, Fumariaceae, Cruciferae, Capparideae – 4. Cistiflorae. Květy 5četné s kalichem a korunou, tyčinky často hojnější než korunní plátky, semenník svrchní. Řády: Resedaceae, Violaceae, Droseraceae, Sarracenieae, Nepentheae, Cistaceae, Bixaceae, Hypericaceae, Frankeniaceae, Elatineae, Tamaricaceae, Ternstroemiaceae, Dilleniaceae, Clusiaceae, Ochnaceae, Dipterocarpeae. – 5. Columniferae. Kalich a koruna; tyčinky rozdělením četné, obyčejně v sloupek srostlé, semenník svrchní, semena bílečnatá. Řády: Tiliaceae, Sterculiaceae, Malvaceae.

IV. Eucyclicae. Květy cyklické, s isodiplo- nebo obdiplostemonickými prašníky a i s těmito podplodní; plodolisty s korunou stejnočetné, semena obyčejně bezbílečná. – 1. Gruinales. Kalich a koruna 5četné, tyčinky obdiplostemonické anebo jen zákališní, semenník svrchní, jednoduchý. Řády: Geraniaceae, Tropaeoleae, Oxalideae, Lineae, Balsamineae. – 2. Terebinthinae. Kalich a koruna; celý květ 4 – 5četný, tyčinky obyčejně ve dvou kruzích s korunou stejnočetných, semenník svrchní; mezi tímto a tyčinkami žlaznatý terč. Řády: Rutaceae, Zygophylleae, Meliaceae, Simarubeae, Burseraceae, Terebinthaceae. – 3. Aesculinae. Květy 5četné s kalichem a korunou, tyčinky obyčejně ve dvou kruzích s korunou stejnočetných. Rády: Sapindaceae, Aceraceae, Malpighiaceae, Erythroxyleae, Polygalaceae. – 4. Frangulinae. Květy isostemonické a pravidelné, tyčinky s korunou střídavé nebo zákorunní. Řády: Celastraceae, Olacaceae, Hippocrataceae, Pittosporaceae, Aquifoliaceae Vitaceae, Rhamneae.

V. Tricoccae. Květy jednodomé s okvětím nebo bez okvětí, semenník o 2 nebo 3 plodolistech, svrchní, semena bílečnatá. Řády: Euphorbiaceae Callitrichaceae, Buxaceae, Empetreae.

VI. Calyciflorae. Okvětí a tyčinky nadplodné neb obplodné; často kalich i koruna, květy skoro vesměs cyklické, tyčinky s korunou stejnočetné neb dvojnásobné nebo mnohé. – 1. Umbelliflorae. Semenník zpodní, kalich obyčejně zakrnělý, tyčinky s korunou stejnočetné a střídavé; mezi čnělkami a tyčinkami žlaznatý terč. Řády: Umbelliferae, Araliaceae, Cornaceae. – 2. Saxifraginae. Kalich vyvinut, tyčinky často ve 2 kruzích, plodolisty s korunou stejnočetné nebo 2četné, koruna podplodní, nadplodní neb obplodní. Řády: Saxifragaceae, Parnassiaceae, Francoaceae, Hydrangeae, Philadelpheae, Escallonieae, Cunonieae, Ribesaceae, Crassulaceae. – 3. Opuntieae. Šťavnaté, dužnaté, bezlisté rostliny; kališní a korunní lístky v souvislé spirále, tyčinky četné, semenník zpodní. Řád: Cactaceae. – 4. Passiflorinae. Květy pravidelné, podplodní neb obplodní, semenník o 3 plodolistech s nástěnnými semenicemi. Řády: Samydaceae, Passifloraceae, Turneraceae, Loasaceae, Datiscaceae, Begoniaceae. – 5. Myrtiflorae. Květy 4četné, pravidelné, semenník s dokonalými pouzdry, tyčinky ve 2 kruzích nebo četné. Řády: Onagraceae, Haloragidaceae, Combretaceae, Rhizophoreae, Lythraceae, Melastomeae, Myrtaceae. – 6. Thymelinae. Květy 4četné, obplodní, kalich korunovitý, koruna skoro vždy žádná, tyčinky v 1 neb 2 kruzích: jeden plodolist o 1 vajíčku volně v číšce sedící; keře, stromy. Řády: Thymelaeaceae, Elaeagneae, Proteaceae. – 7. Rosiflorae. Namnoze 5četné květy s četnými tyčinkami, plodolisty namnoze četné. různě srostlé nebo volné; okvětí a tyčinky srostlé v číšku. Řády: Pomaceae, Rosaceae, Dryadeae, Poterieae, Spirafeaceae, Pruneae, Chrysobalaneae. – 8. Leguminosae. Květy zygomorfické nebo pravidelné, často 5četné, tyčinek 10 nebo v jiném počtu; jeden plodolist, později lusk tvořící. Řády: Papilionaceae, Caesalpiniaceae, Mimosaceae

B) Sympetalae.

I. Isocarpicae. Semenník namnoze svrchní o tolika plodolistech jako koruna, květy pětičetné, řídčeji čtyrčetné, tyčinky obyčejně ve 2 kruzích. 1. Bicornes. Řády: Epacrideae, Pirolaceae, Monotropeae, Rhodoraceae, Ericaceae, Vaccinieae. – 2. Primulinae. Řády: Lentibulariaceae, Plumbagineae, Primulaceae, Myrsineae. – 3. Diospyrinae. Řády: Sapotaceae, Ebenaceae, Styraceae.

II. Anisocarpicae. Kalich, koruna a tyčinky stejnočetné, semenník o 2, řídčeji o 3 plodolistech; následkem zygomorfie zakrňují některé části květní. 1. Tubiflorae. Řády: Convolvulaceae, Cuscuteae, Polemoniaceae, Hyarophyllaceae, Borragineae, Solanaceae. – 2. Labiatiflorae. Řády: Labiatae, Scrophularineae, Orobancheae, Gesneraceae, Bignoniaceae, Acanthaceae, Globulariaceae, Verbenaceae, Piantagineae. – 3. Contortae. Řády: Oleaceae, Jasmineae, Gentianeae, Loganiaceae, Apoeyneae, Asclepiadeae. – 4. Campanulinae. Řády: Campanulaceae, Lobeliaceae, Stylidiaceae, Gardeniaceae, Cucurbitaceae. – 5. Aggregatae. Řády: Rubiaceae, Caprifoliaceae, Valerianeae, Dipsaceae, Compositae, Calycereae. – Řády neurčité příbuznosti: Aristolochiaceae, Rafflesiaceae, Santalaceae, Loranthaceae, Balanophoreae, Podostemonae, Ceratophyllaceae. Vský.

Související hesla