Roudnice nad Labem

, město v severozápadních Čechách v okrese Litoměřice; 13 400 obyvatel (1999). Středisko zemědělské a ovocnářské oblasti. Průmysl chemický, strojírenský, dřevozpracující, sklářský, potravinářský. Dopravní křižovatka. – Původně trhová ves pražských biskupů povýšena na město v roce 1237. Od 1603 v majetku Lobkoviců. – Raně barokní zámek (1652 – 84) stojí na místě románského biskupského hradu. Klášter augustiniánů založen v roce 1333, současná podoba z let 1725 – 50. Galerie.

Ottův slovník naučný: Roudnice nad Labem

Roudnice, také Roudnice nad Labem, město v Čechách n. l. břehu Labe, při jeho ostrém oblouku k j., mezi Mělníkem a Litoměřici, rozkládá se malebně z části na úzkém břehu řeky, z části na svahu, jenž dále se zdvíhá k úpatí posvátného Řípu. Podnebí je mírné, prům. roč. teplota +8.7°R. Roudnice prostírá se na 1388,0511 ha a skládá se z 5 osad, jež jsou: Bezděkov Starý (zámek, klášter, pivovar a j.), 198 domů, 1521 obyv., Bezděkov Nový (při řece k vých.), 103 d., 908 ob., Hracholusky, 100 d., 810 ob., vlastní Roudnice, 338 d., 3978 ob., Židovské město (při řece k z.), 75 d., 768 ob., celkem 814 domů, 7985 obyv. (1900), z nich 3983 muž., 4002 ženy. Od r. 1890 přibylo 115 domů, 1337 obyv. Od řeky a trati dráhy k j. táhne se příkré trojúhelníkové náměstí Karlovo, z něhož k z. vybíhá náměstí Poděbradovo (býv. Koňský trh) a dále k jz. Hracholusky k potoku Čepelskému (Čepelu), jenž teče od Vodochod a Straškova a ústí u Doksan do Oharky. Nad Hracholusky návrší Slavín (Šibeňák, Na spravedlnosti) s městskou vodárnou (dobrá pitná voda) z r. 1893. Nejnověji vznikla ul. Riegrova za j. stranou náměstí; starého jména jest ulice Rvačov. Jméno Roudnice odvádí se od rudné, železité vody, která posud vytéká živým pramenem z proboštské zahrady u kostela. Úřady: c. k. okr. hejtmanství, okr. soud, hlavní berní úřad, okr. šk. rada, notářství, okr. zastupitelstvo (z r. 1864), okr. fin. kommissařství, okr. četn. velitelství, úřad poštovní a telegrafní (státní od r. 1889) i telefon (1895), cejchovní úřad. Nade všechny budovy vyniká zámek, vystavěný v 2. polovici XVII. stol. na základech bývalého hradu, celkem 180 místností, 336 oken; knihovna v 9 sálech (přes 61.000 sv., 600 rukopisů,1200 prvotisků; základ knihovny položil slavný Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic), bohatý archiv s velikou sbírkou pečetí, v poschodích přes 1000 obrazův a jiné sbírky (oltář z r. 1573, nejstarší skleněný pohár s českým nápisem z r. 1579, Thorwaldsenův Ganymedes, poprsí Evy Eusebie z Lobkovic od Levého, zbraně, hudební nástroje, mince a j.). – Chrám Nar. P. Marie z 1. pol. XIV. stol. má basilikální trojlodí a v průčelí 2 věže; vedle původních tvarů gotických leccos barokního (zvláště klenba hlavní lodi) z přestavby kolem r. 1730. Památky: tabulový obraz P. Marie ze XIV. stol., dvě křídla skládacího oltáře ze XIV. stol., obrazy utrpení Páně ze XVI. stol., křtitelnice z r. 1448, kazatelna z r. 1777. V přilehlém proboštství z větší části se zachoval rajský dvůr s původními klenbami a některými okrasami oken. V proboštství dva kancionály z r. 1591, jeden od probošta J. Musofila. Blízko zámku stojí prostý kapucínský kostel sv. Václava s klášterem; základní kámen položil r. 1615 arcib. Lohelius. V kostele hrobka Lobkovicův. Proti gymnasiu kaple sv. Josefa z r. 1777 s freskami. Při cestě do Hracholusk kaple sv. Viléma z r. 1726 s freskami snad od V. Rainera; při cestě do Židovic u rozcestí kaple sv. Rosalie, vystav. poznovu r. 1718. Nejstarší hřbitov u proboštství (zbytky kostnice a kaple), starý hřbitov, nyní zrušený, a nový za městem dále k záp. s kaplí. Blízko něho též nový hřbitov židovský. Synagoga z r. 1852. Ústavy vyučovací: vyšší gymnasium z r. 1877, Od r. 1893 státní, s velikou botanickou zahradou; střední hosp. škola, vzniklá r. 1885 z býv. školy rolnické, zal. r. 1864, v nové budově v Hracholuskách; zimní hosp. škola v Hracholuskách (v letních měsících tamtéž škola hospodyňská z r. 1900), měšť. škola chlap. a dívčí i školy obecné, pokračovací škola průmyslová a obchodní, 2 opatrovny. O městské chudé jest postaráno v chudobinci a zvl. spolkem, nemocnice obecní proměněna v okr. stravovnu po vystavění okr. nemocnice, okr. nemocenská pokladna. Radnice z r. 1868; v ní úřady státní, okresní i obecní, spořitelna a museum s mnohými cennými památkami; budova Sokola, okr. hospodářské záložny, pěkný dům rolnické záložny podřipské, parní a vanové lázně. Neobyčejnou a malebnou polohu na návrší nad proboštstvím má zvonice, přestavěná r. 1715; zvony z r. 1541, 1619, 1636. Též polohou a rozhledem vyniká věž městská s bytem hlásného; stavba starobylá, obnovená v XVIII. stol. Na náměstí sloup a socha sv. Vavřince asi z r. 1713. Spolků jest 69: jednota Říp. obč. beseda, čten. ochotn. jednota Tyl, řemeslnická beseda, Sokol, sbor dobrov. hasičů, hasičská župa Podřipská, sbor ostrostřelců, dva spolky vysloužilců, okrašlovací spolek, český Athletic-Club, včelařský spolek, učitel. spolek Budeč; politické: jednota občanů podřipských, obč. klub; hospodářský spolek a j. Průmyslové závody: akc. cukrovar, spolková sladovna, plynárna, olejna, lihovar, 4 továrny na hospodářské stroje, továrna na výrobu koleček k dětským vozíkům, 2 továrny na zátky, 3 cihelny, knížecí pivovar, parní pila, tiskárna a závod tiskařský a vydavatelský. Peněžní ústavy: záložna občanská, hospodářská, rolnická podřipská, měst. spořitelna. Obchod podporuje stanice priv. spol. státní dráhy, místní dráha Roudnice-Hospozín-Zlonice; po splavném Labi (vlečný řetěz od Mělníka do Ústí) jezdí veliké lodi nákladní, po nichž hlavně se vyváží obilí; dříve tu býval též veliký obchod dřívím a chmelem. Rozkvět očekává se od regulování Labe, při čemž zde bude zřízeno zdymadlo a železný most. Silnice aerární tu není; okresních jest několik. Kromě 11 trhů výročních jsou týdně veliký trh v pátek a menší v úterý. Obyvatelstvo živí se průmyslem, obchodem a rolnictvím (hojně řepařstvím); z býv. vinic zbyly jen u vrchu Sovice, vsí Brzánek, Kyškovic a Bechlína, za řekou knížecí bažantnice (již r. 1546 odtud se posílali bažanti k svatbě v rodině královské). – Znak městský: v modrém poli spatřuje se stříbrná městská zeď se stínkami, otevřenou branou a mříží vyzdviženou; za zdí se zvedají dvě čtverhrané věže se stínkami a červenými střechami, mezi nimi.

Okres roudnický zaujímá 252.03 km2, má 53 osady, 4491 domů, 29.500 obyv. (r. 1900, proti 26.656 ob. r. 1890). – Hejtmanství (okres zdejší a libochovický): 459.34 km2, osad 97, domů 7914, obyv. 48.755 (r. 1890: 45.212), z nich 44.698 katol., 601 augšp., 2690 ref., 724 israel.

Dějiny: Že tu záhy byly osady, svědčí starobylé nálezy z různých tří dob na Slavíně, V uličkách na Bezděkově a u Labe, kde jest cukrovar; na Slavíně objeveno bylo na sta popelních jam s hojnými nálezy, na blízku hroby s celými kostrami a nádobami, bronzové předměty. Z věcí uložených ve zdejším museu zajímavý jest bronzový meč zcela podobný mykenskému (Schliemann, Myk., str. 167); nalezen byl v blízkých Libotěnicích. V době historické dějiny města jsou těsně spojeny s dějinami hradu; snad již od založení biskupství pražského r. 973 zde bylo letní sídlo biskupů (první zpráva o tom z r. 1184). Biskupové osadu zvelebovali, že již ve XII. stol. měla předměstí Rvačov a Bezděkov; r. 1237 dostala právo městské podle práva litoměřického. Ale již v XI. stol. uvádí se děkanství řipské, r. 1167 sídlo jednoho ze 13 arcijáhnů či arcipryštů v Čechách. V XI. stol. asi zbudován byl kostelík, zprvu filiální kostela na Řípu. Biskup Jan III. z Dražic (1258 – 79) vystavěl snad hrad na místě dřívějšího dvorce; za biskupa Tobiáše z Bechyně (1279 – 96) Braniboři r. 1279 opanovali a spálili hrad i město, jež tehdy rozkládalo se jen u řeky. Potom hrad opraven a město ozdobeno kostelem novým, větším. Nejvíce o Roudnici se zasloužil poslední biskup Jan IV. z Dražic (1301 – 43), jenž zde choval skvělý dvůr; r. 1333 založil tu klášter kanovníků řehole sv. Augustina pouze pro rodilé Čechy, u řeky špitál, z něhož později se staly jatky. V Avignonu, kde pobyl u papeže 11 let, poznav stavitele Viléma přivedl jej s sebou do Roudnice a vystavěl tu r. 1333 – 38 znamenitý kamenný most. Týž Vilém snad začal stavěti i klášter i kostel vysvěcený r. 1340, jak hlásá deska z té doby za oltářem sv. Jana Nep. Celá sakristie a čásť ambitu jsou z té doby. Biskup Jan IV. zbudoval u mostu kostelík sv. Václava, v XVI. stol. pobořený, pak přestavěný r. 1609 – 12 od Santiniho a zasvěcený P. Marii, r. 1786 přeměněný v sýpku a r. 1848 zbořený při stavbě dráhy. Jana IV., jenž r. 1310 odtud s brannou mocí táhl do Budyně k Janu Lucemb. a s ním do Prahy, nástupcem byl první arcibiskup Arnošt z Pardubic (1343 až 1364); opevnil město i hrad, jenž v XV. stol. byl z nejpevnějších v Čechách. Za Arnošta klášter a chrám byly dostavovány ještě po r. 1350. T. r. sem dovezen byl Cola di Rienzo, jenž z Říma přišel ke Karlu IV. za účelem politickým; z Roudnice po roce převezen byl do Avignonu k papeži. Nástupce Arnošta, který zemřel v Roudnici r. 1364, Jan Očko z Vlašimě zde r. 1369 hostil Karla IV.; stavěl o hradě a dokončil okrouhlou věž s kaplí v s.-v. rohu r. 1371, založil a ohradil nové město na svahu dále od řeky r. 1378 a dal mu výsady městské; tehdy vzniklo náměstí, na němž Očko dal zříditi hlubokou studnu. Město mělo čtyři brány: Labskou či Mosteckou, Novou či Špitální, Řebíkovou či Jelitovou a Hasskou; tři z nich stály ještě na poč. XIX. stol. (Hradby se opravovaly naposledy r. 1778.) Arcibiskup Jan IV. z Jenšteina po životě nádherném oddal se askesi; na hradě měl těsnou komůrku, kde tělo trýznil. O visitaci kláštera zdejšího, jemuž velice přál, měl spor s arcijáhnem Pavlem z Janovic. Když r. 1384 Litoměřičtí překáželi Roudnickým, kteří prý od nepaměti svobodně vozili obilí po lodích do Němec, arcibiskup na ně uvalil klatbu; až král Václav IV. r. 1391 rozhodl, že měšťané zdejší mají platiti clo v Litoměřicích, ale nemusí zboží vykládati. R. 1392 ohněm zničena čásť Nového města a ulice Hasa. Ve sporech svých s králem arcibiskup často pobýval v Roudnici i jeho úředníci, na př. generální vikář jeho Jan z Pomuku (sv. Jan Nepom.), kteří si krále rozhněvali. Také arcib. Olbram ze Škvorce, jenž tu v kapli prý světil Jana Husa na kněžství, i arcib. Zbyněk Zajíc tu bydlívali; tento r. 1409 vyhlásiv interdikt na Prahu utekl se do Roudnicei s poklady kostela sv. Víta, když lid v Praze bouřil se proti němu; z Roudnice r. 1410 vydal nový interdikt. Sem přicházeli k svěcení čekatelé kněžství a konaly se tu synody i za arcib. Konráda z Vechty, jenž r. 1421 podepsal kompaktáta a přijav takto i formálně kališnictví, stále pak bydlil v Roudnici, mnohé statky arcibiskupské prodával a peníze posílal domů do Němec. Tehdy Roudnicí táhl Žižka, jehož lidu arcibiskup poskytl všech potřeb, ale přece Táboři vyhnali mnichy 30. kv. 1421, pobořili klášter a vypálili dům proboštův. Tak zašel klášter, v němž bývalo na 30 kanovníkův; probošt pozbyl i svého domu v Praze v Liliové ul. č. 249 a 250. V srp. t. r. zde upálen byl kněz Martin Houska řeč. Loquis s druhem svým Prokopem pro bludné učení; sám Žižka usiloval o vyhubení bludařství. Po 4 letech Táboři přitáhli od Slaného a nemohouce dobýti hradu vypálili město. R. 1426 opět tu konána synoda kněžstva. V tehdejších bouřích arcibiskup přijal k své ochraně hejtmana mělnického Jana ze Smiřic a r. 1431 zapsal mu Roudnici za 4000 kop gr. č., odstěhovav se na Hrádek (Helfenburg). Smiřický znepřáteliv se s Pražany byl od nich zajat, ale utekl a škodil jim, až poslali naň svého hejtmana Václ. Cardu z Petrovic; ten však marně o dobytí Roudnice se pokoušel. Smiřický držel Roudnici po smrti arcibiskupově r. 1431 a maje stále velikou moc zbrojnou pomáhal i při vítězství u Lipan r. 1434. T. r. zde byli poslové sněmu Basilejského vracejíce se z Prahy. Král Sigmund Janu ze Smiřic potvrdil zápis jeho na Roudnici. R. 1439 větší díl města vypálil Jindřich Děčanský z Vartemberka. R. 1445 člověk jakýsi ze Stadic, jenž se vydával za krále českého, zde i v Praze byl vyslýchán, pak propuštěn, že byl pomatený. Jan Smiřický znepřáteliv si Jiřího Poděbradského r. 1453 byl v Praze sťat. Vdova jeho s povolením královým Roudnici předala v zástavě Jindřichu z Rožmberka; po jeho smrti r. 1457 Roudnice zastavena Zdeňku Konopištskému ze Šternberka; u něho r. 1466 sjeli se páni jednoty Zelenohorské smlouvat se proti Jiřímu. Vojsko královo oblehlo Roudnici a z děl, mezi nimiž byla i pražská Hovorka, rozstříleli hradby, až posádka se vzdala r. 1467. Hrad vypleněn a pobořen. Jiří pak dal Roudnice-ci v zástavu Ješkovi Svojanovskému z Boskovic, jenž tu byl do r. 1496; po něm Půta a Vilém Švihovský z Risenberka, za nichž hrad byl opravován. R. 1514 utekl se sem z Prahy opat kláštera na Slovanech, mistr Martin z Vlašimě; v té době Roudničtí vozili chléb na trh do Litoměřic. Za Buriána Trčky z Lípy r. 1515 byl tu sjezd pánův a rytířů ve sporech jejich s městy; také r. 1516 a 1521 páni sjeli se sem na porady. Po r. 1527 Roudnici držel Václav Haugvic z Biskupic, až Roudničtí r. 1528 vyplatili se z poddanství za 10.500 kop gr. č. a úroků 100 kop Haugvicovi a 3500 kop komoře královské; stali se takto městem komorním, že plat vycházel komoře královské. Tehdy jim i uloženo bažanty, koroptve, zajíce zachovávati králi a jemu ročně posílati 10 lososů. Ale měšťané nedobře hospodařili, a když i veliký požár r. 1534 jim uškodil, dluhy jejich rostly a král r. 1540 Roudnici zapsal Karlu Dubanskému z Duban a na Liběšicích na 22 léta. (Za něho r. 1541 byla tu bouře proti židům, kteří podle rozkazu Ferdinandova měli se vystěhovati ze země.) Po jeho synu Oldřichu Dubanském r. 1544 Roudnici koupil se svolením královým Jan Kryštof hrabě z Tarnova, v l. 1567 – 75 ji držel jeho švakr Konstantin kníže Ostrožský, vévoda krakovský. Ve stol. XVI. škola zdejší kvetla; přišloť odtud ve 20 letech přes 100 studentů na universitu. Mezi vzdělanými měšťany vynikal Jan Vartovský, znalec hebrejštiny. Od doby husitské byli tu kněží podobojí, pak i protestantští; z nich Matěj Hruška r. 1562 byl žalován, že boří obrazy a zle káze o P. Marii; hájil se tím, že »lidé v Roudnici jsou velmi suroví a lid obecní velmi hloupý« a proto že lépe peníze za obrazy dáti chudým a p. Císař Maximilián II. nabídl Roudnici ke koupi mocnému Vilému z Rožmberka, aby si ho získal; stalo se tak 30. září 1575, kdy mu císař postoupil celé panství bez nápadů svých a potomních králův i arcibiskupství, aby byla Roudnice pravým a svobodným majetkem domu Rožmberského. Vilém opravoval kostel, zámek i hradby, zakládal vinice a bažantnice; měšťanům r. 1589 obnovil privilegia a k rozšíření zámku i k založeni pivovaru koupil 14 spálenišť. Žilo se za něho zde velmi nádherně: bývali tu hosté vznešení, ale i alchymisté. Čtvrtá choť jeho Polyxena z Pernšteina ovdověvši vzala si r. 1603 nejvyššího kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic a tak Roudnice a veliké jmění dostalo se rodu tomuto. Polyxena horlivě reformovala lid k náboženství katolickému a r. 1594 vedle faráře podobojí ustanovila kněze katolického a zjednala mu titul probošta, který posud náleží zdejšímu faráři. R. 1615 povoláni sem kapucíni a vystavěn jim klášter a kostel s hrobkou Lobkovicův v l. 1615 – 28. V bouři stavovské r. 1618 měšťané přidrželi se zimního krále a za nepřítomnosti své vrchnosti zmocnili se hradu, z něhož odnesli skvosty; r. 1621 bylo na hrdle potrestáno 7 měšťanů, svobody městu dané zrušeny, ale později obnoveny. R. 1631 saský Arnim vtrhl do města a mnoho domů vypálil; mnoho kořisti i ze zdejšího zámku tehdy odvezeno bylo po Labi do Němec, až Sasové po roce byli zahnáni pobořivše most; bydlil tu pak Valdšteinův generál Octavio Piccolomini. Ve strastech válečných Polyxena po smrti manželově r. 1628 odevzdala statky synu Václavu Eusebiovi r. 1633 a 1635. R. 1634 švédský Banér od Roudnice byl odražen, ale r. 1639 tu loupil. R. 1642 zemřela Polyxena a pohřbena ke kapucínům vedle manžela. R. 1643 byl tu generál Torstenson, r. 1645 Wrangel, r. 1648 podvelitel Königsmarkův Coppi; r. 1649 byly tu ze 149 domů dobré jen 22. A ještě toho roku 17 domů vyhořelo. Václav Eusibius z Lobkovic z nejvyšších hodností v říši náhle upadl do nemilosti r. 1674 a vypověděn do Roudnice, kde žil pak v ústraní do své smrti r. 1677. Za něho vlaští stavitelé Francesco de Caratti, Carlo Orsolini a hlavně Ant. Porta, jenž měl v Roudnici dům a zanechal nám obraz města z r. 1668 (po velikém ohni r. 1665 obnoveného), od r. 1652 přestavovali zámek v nynější podobu. Ve stavbě pokračoval Ferd. Aug. Leop. z Lobkovic (1677 – 1715); za něho bývaly tu hlučné slavnosti, r. 1702 o velikém honě zde byl hostem císař Josef I. s chotí. Při stavbě zámku okrouhlé věže zazděny, hospodářský dvůr ze sousedství odstraněn (tehdy vznikl dvůr Kalešov), založena zahrada a »štěpárnæ. R. 1676 a opět r. 1680 město větším dílem vyhořelo, r. 1713 a 1714 zuřil zde mor; v l. 1725 – 34 Oktavián Broggio přestavoval chrám za knížete Filipa Hyacintha z Lobkovic († 1734). V l. 1758 a násl. v zámku byla vojenská nemocnice; zemřelo tu na 10.000 vojínův. Josef II. vladařům rodu toho udělil titul vévody Roudnického; prvním byl Josef Fr. Maxim., jenž zde rozvinul velikou nádheru: r. 1806 na zámku dáváno Haydnovo oratorium »Stvoření světæ s českým textem. Následoval Ferdinand Josef, za něhož r. 1861 vyhořel větší díl hořejšího města, od r. 1868 Moric z Lobkovic, od r. 1903 kníže Ferd. Zdeněk z Lobkovic. – V Roudnici narodil se r. 1525 spisov. Vavř. Leop. Rvačovský, žili tu Krocínové z Drahobejle, Mik. Pelda Roudnický z Mydlovarů, Vojtěch Vartovský z Varty, Václav Chotek z Vojnína, Prostibořský Jindřich z Prostiboře, Žabkové z Vyšetína, Zoubkové (Dentulini) z Turtelšteina, zde zrodil se štukatér Jan Hennevogel, r. 1826 byl tu kaplanem potomní biskup Jirsík, narodili se tu právník Jos. Stan. Prachenský a spisov. F. Prokop.-Srv. Roudnický (prof. Vlad. Kobliska), Průvodce Roudnicí a okolím; Dvořák, Geschichte d. Raudnitzer SchlossBaues; Hons a Pfeiffer, Popis okr. hejtm. Roudnice; dr. Matějka v Soupise památek, IV., Sedláček, Hrady, VIII.; Mikovec, Starožitnosti a památky; Ottovy Čechy, Polabí; Michálek v »Podřipanų, 1899 a sl. V »Soupise« vyjde popis zámku. Ruth.

Související hesla