Rousseau Jean Jacques

, francouzský filozof, sociální kritik a spisovatel; ideový předchůdce Velké francouzské revoluce. Ve filozofii dualista a senzualista, v sociologii ostrý kritik feudálních vztahů a despocie, obhájce rovnosti lidí. Hlavní příčinu politické a společenské nerovnosti viděl v soukromém vlastnictví (O původu nerovnosti mezi lidmi, O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva). Obnovení přirozeného (přírodního) stavu je obnovením rovnosti všech; lidé mohou být současně poddanými i suverény, neboť „svoboda je poslušnost vůči zákonu, který jsme si stanovili“. Teorii smlouvy společenské obohatil pojmem „suverenita lidu“. Proti osvícenskému zbožštění rozumu, kultury a civilizace vyzvedl přírodu a cit; „aristokratický“ tón osvícenství nahradil „plebejským“ demokratismem. V pedagogice vyzdvihl přirozené, praktické působení; v rozumové výchově má být východiskem rozvoj smyslů (Emil čili o výchově). V beletristické tvorbě zdůraznil čistotu citu (román Nová Heloisa); autobiografické Vyznání vyjadřuje subjektivitu nekonformního jedince. Svou kritikou kultury a strohé racionality inspiroval romantismus.

Ottův slovník naučný: Rousseau Jean Jacques

Rousseau Jean-Jacques, slavný spis. franc. (* 28. čna 1712 v Genevě – † 2. čce 1778 v Ermenonville), pocházel z lehkomyslného otce, hodináře a učitele tance, Izáka, a matky Zuzany roz. Bernardové, která zemřela při porodu; otec sám zasvětil ho do četby románů, jež čítali společně celé noci; když pak r. 1722 uprchl z Genevy, aby unikl odsouzení, opustil dítě, o něž se již nestaral. Mladý Rousseau dostal se na výchovu k pastoru Lambercierovi v Bossey, odkud se vrátil po dvou letech ke strýci Bernardovi, který byl světák, a k tetě, která byla pobožnůstkářka; ti dali jej brzy k aktuárovi Masseronovi a pak k ryjci Ducommunovi, u něhož Rousseau oddával se již tuláctví i krádeži a vedle toho vášnivě četbě, hltaje knihy z půjčovny; když jednoho dne potloukaje se venku vrátil se pozdě a nalezl brány genevské zavřeny, rozhodl se utéci svému mistru (v březnu 1728). Toulal se Savojskem, a farář confignonský, u něhož nocoval, doporučil jej paní de Warens do Annecy, dámě, která se sama obrátila z kalvinismu ke katolicismu a obracela k němu ze řemesla, jinak ženě rozumné, dobré, hezké, mravů pochybných, jež se stala později Rousovou maman. Paní de Warens poslala jej do Turina, kde Rousseau přestoupil ke katolicismu (23. srpna 1728) a byl pak s dvaceti franky propuštěn; záhy potom Rousseau stal se lokajem u hraběnky de Vercellis, kdež ukradl stuhu a křivě z krádeže obvinil služku, a později dostal se do služeb hraběte de Gouvon, který jej chtěl vzdělati na svého sekretáře a naučil jej italštině a poněkud latině, ale Rousseaua omrzela záhy pravidelnost této služby a povoliv svému tuláckému pudu, probíhal s jinými podezřelými dobrodruhy venkov, ukazuje po vesnicích Heronův míč. Ale brzy vrátil se k paní de Warens, která se ho srdečně ujala a pečlivě se o něj starala: pobyl i nějaký čas (1729) v semináři a oddal se pak studiu hudby, ovšem velmi nepravidelně, zmítán svojí pošetilostí i tuláckým pudem a procházeje za různých dobrodružství Lyon, Lausanne, Neuchâtel, Paříž; v Neuchâtelu učil hudbě celou zimu 1730 – 31. V létě 1731 jest zase již u své maman, paní de Warens, která se přestěhovala zatím do Chambéry a která nyní opatří Rousseauovi místo u katastru savojského, ale Rousseau vzdá se ho po necelých dvou letech a stane se učitelem hudby; v té době jedenadvacetiletý Rousseau stane se milencem své maman, která ostatně dařila svou přízní ještě Clauda Aneta (otrávil se 13. břez. 1734), a podnikne cestu do Besançonu za svým hudebním vzděláním. Vrátiv se záhy, žil zase u paní de Warens, snášeje se špatně s jejím majordomem a novým milostníkem Wintzenriedem; jednu dobu oslepl následkem pádu se schodů, ale vyléčil se. Nejdůležitější událostí v životě Rousseauově jest jeho pobyt v Charmettes (po tři léta 1738 – 40), kde mu paní de Warens najala domek, v němž žil ne život lásky, nýbrž studia; v Charmettes nabyl skoro všeho svého vzdělání, zde se naučil přemítati, zde se vyzbrojil ke svému budoucímu zápasu. Dříve znal již Plutarcha, La Bruyčrea, Petrarku a Metastasia, Lesage, Voltairea, nyní poznal Montaignea, Fénelona, Boileaua, Popea, Racinea, Epiktéta a Descartesa, Malebranche, Leibnize, Lockea a Pascala, díla mathematická, fysická i přírodopisná; vědomosti jeho byly ovšem vždy nesoustavné a špatně uspořádané – jeť Rousseau ve všem autodidakt. V té době také píše již, třebas tvrdil v Confessích, že do čtyřicítky žil prost literární ctižádosti; jsou od něho kromě veršů dřívějšího data z této doby fragmenty, libretta, komédie i filosofický Epître à Fanie. R. 1740 byl několik měsíců vychovatelem v Lyoně u p. de Mably, načež byv chladně přijat v Chambéry stárnoucí paní de Warens, nad to cele oddanou Wintzenriedovi, Rousseau odešel na podzim 1741 do Paříže, kamž přinesl 15 louisdorů, komédii Narcisse a novou soustavu označování hudebního, které mu mělo vynésti i peníze i slávu; 22. srpna 1742 četl svůj návrh v Akademii des sciences, ale kromě literárních styků, jež navázal, neprospěl mu ničím. Někteří protektoři opatří mu místo sekretáře u francouzského vyslance v Benátkách, hr. de Montaigu, a Rousseau pobude s ním v tomto městě od srpna 1743 do srpna 1744, kdy se s ním, zvláštním podivínem, hlučně rozejde a octne se bez peněz a prostředků znova na dlažbě pařížské; episoda tato zanechala několik misanthropických stop v duší Rousseauově. V Paříži Rousseau pracuje o své opeře Muses galantes, kterou provozují u p. de la Popeliničre, a naváže svůj pověstný poměr s Terezou Levasseurovou, služkou v hôtelu Saint-Quentin, osobou, která mu byla sice oddána, ale otravovala mu život všelikou hašteřivostí a rozvinula v něm asi šílenství stihomamu. V téže době (1745) upravil pro dvůr komédii Voltaireovu a r. 1747 v Chenonceaux napsal Allée de Sylvie, nejlepší svoji poesii. R.1746 stal se tajemníkem paní Dupinové, jejíž syn p. de Francueil, generální pachtýř, chce jej později r. 1752 učiniti svým pokladníkem, což by znamenalo finanční trefu pro Rousseaua, ale ten odmítl, opovrhuje vždy upřímně i pyšně penězi; seznámí se s paní d'Epinay i s Grimmem, který mu byl nejvěrnějším přítelem, a druží se se stranou filosofů, zvl. Condillakem a Diderotem, který má na něj nepopíratelný vliv, a píše do Encyclopédie hudební články. V této společnosti Rousseau pozbyl svého katolicismu, ale ne své blouznivé a vášnivé víry v boha, svého náboženského citu. Z četby v této době působí v něj zvláště mocně Montesquieu a Buffon. Z Rousseaua veršovce, který následoval Jeana-Baptistu Rousseaua a Voltairea, vyrůstá zvolna Rousseau prosateur a reformátor společnosti s novým vášnivým pathosem, před tím ve francouzské literatuře neznámým. V téže době Rousseau dopustil se činu či spíše zločinu, který dokumentuje nízké a hrubé stadium jeho tehdejší mravnosti: tři děti, které měl s Terezií v letech 1747 – 50 (později měl s ní ještě dvě), odevzdal do nalezince. Zdá se, že pohnutkou tohoto činu byl strach před břemenem výchovy a výživy, a tu Rousseau, který ve svém tuláckém životě naučil se užívati i zneužívati filanthropie a nenaučil se sebe menší zodpovědnosti a důslednosti, dlouho se nerozpakoval.

Když r. 1749 šel navštívit Diderota, uvězněného ve Vincennes, zahlédl v »Mercurų vypsaný konkurs akademie dijonské na řešení otázky, »zda pokrok věd a umění přispěl k očištění mravů«; Rousseau zodpověděl otázku záporně. V srpnu 1750 akademie přiřkla Rousseauovi cenu a na konci t. r. byl vytištěn jeho Discours, který způsobil neslýchaný rozruch v literárním světě. Rousova práce je deklamační a rhétorická, a přece upřímná: Rousseau tvrdí, že umění a vědy, neodlučitelné od luxu, kazí společnost; logická čásť rozpravy jest slabá, silou její jest vášnivý cit autorův, nepokoj duše, které nepostačuje lesk raffinované civilisace, která nenávidí nejen bohatství, ale i všech složitých a raffinovaných potřeb kulturních, a předem umělé falše společenského života. Rousseau spisuje tuto rozpravu, neměl ještě soustavy myšlenkové, tu vypracoval si později v polemikách, které vznítila jeho práce; neboť všichni významní i méně významní vrstevníci zaujali k práci Rousseauově stanovisko: král Stanislav, prof. Gautier, Bordes, akademik lyonský, Formey, akademik berlínský, později d'Alembert, Voltaire, král Bedřich. Rousseau replikoval prvním třem a třetímu chtěl duplikovati, když nová otázka akademie dijonské, »který jest pramen nerovnosti mezi lidmi a je-li přirozeným zákonem schvále◁. vedla jej k sepsání nového Discoursu (t. zv. sur l'inégalité, napsán od listopadu 1753 do břez. 1754, tištěn 1755 v Amsterdamě), v němž domyslil a podepřel, co nepověděl v rozpravě první. Době mezi první a druhou rozpravou náleží Rousova opera Devin du village (hraná ve Fontainebleau a v Opeře), která mu vynesla odměny královy i paní Pompadourové, a jeho Lettre sur la musique française (pros. 1753), kterým se znepřátelil s Operou a který by jej byl málem přivedl do bastilly. Mezi první a druhou rozpravu spadá také mravní převrat Rousseauův. Rousseau chce uvésti souhlas mezi svůj život a svoji nauku a býti člověkem své theorie; uzavírá se dobrovolně do chudoby, samoty a nezávislosti, ale neobejde se při tom ani bez úmyslné hrubosti a kyničnosti, ani bez theatrální pýchy a samolibosti; zavírá se před společností, nosí vousy, prostou paruku, hovoří hrubě a kynicky; opisuje noty, aby si vydělal čtyřicet sou denně, jichž potřebuje. Při vší odpudivé formě nelze zneuznati Roussovu upřímnost a poctivost: probouzí se v něm jednak mravní svědomí, jednak projevuje se základní instinkt jeho bytosti, potřeba samoty, potřeba života prostého a »přírodníhœ. Druhá rozprava Rousova snaží se historicky dokázati, že přirozený člověk, nesloučený ve společnost, byl nevinný a šťastný a že, stal-li se nešťastným a zlým, stal se jím společností; egoismus přirozeného člověka jest nevinný a slouží jen k vyhovění potřebě; korrupce se počíná, když reflexe zvítězí nad pocitem, kdy rozum jest postaven nad instinkt; z naivního egoismu vznikají tak nespravedlivé zájmy; množí se osobní potřeby, nové, domnělé rozkoše vedou k zápasu a k bídě; nerovnost jest podstatnou neřestí společnosti, neboť společenská nerovnost jest něco docela jiného než nerovnost přirozená, která nejařmí člověka; nerovnost společenská tvoří privileje, utiskovatele a otroky, zlé a nešťastné; původ společenského zla jest vlastnictví: moc, šlechtictví, čest dají se svésti na nerovnost statků. Tato rozprava, psaná vášnivě a logikou hned smělou, hned subtilní, měla veliký úspěch, jejž stupňovaly ještě polemiky. Rousseau dedikoval svoji knihu svým spoluobčanům genevským, pokloniv se jejich ústavě a jejich obecnému duchu; zatoužil spatřiti svoji vlasť a v červnu 1754 odejel do Genevy, kdež byl s úctou přijat a kdež, obmýšleje se tu usaditi, rekonvertoval se k protestantismu; ale k usazení se v Genevě nedošlo. Rousseau sám, nedosti jasno proč, vzdal se tohoto úmyslu a přijal pohostinství paní d'Epinay, která na svém zámku Chevrette nabídla Rousseauovi pavillon o pěti pokojících s ovocným sadem a pramenem, Ermitagi, v sousedství lesa Montmorencyjského; v dubnu 1756 Rousseau přestěhoval se sem s Terezií i matkou Levasseurovou; zde pojal figury Julie a Kláry a pracuje o Nové Héloďse, prožil blouznivou lásku ke švagrové paní d'Epinay, paní de Houdetot, která, nemilujíc Rousseaua, dala se jím přece zbožňovati; tento sentimentální a romaneskní život, do něhož byli vpleteni i Grimm a Diderot, skončil se vzájemnou trpkostí a rozčarováním, které zvláště těžce dolehlo na Rousseaua; ten se rozešel na konec s Diderotem, Grimmem i paní d'Epinay a opustil Ermitagi (v pros. 1757); nervové rozrušení, které prožíval, rozvinulo v něm asi zárodky stihomamu.

Rousseau nešel daleko, usadil se v Montmorency v malebném domku zvaném Montlouis; několik měsíců v létě 1759, kdy byl opravován jeho domek, bydlil na zámku u maršálka de Luxembourg, vymíniv si volnost, na niž byl velmi žárliv, stávaje se podezřívavějším a podezřívavějším ke svým bohatým přátelům. V Montmorency Rousseau ztrávil v práci několik klidných let (do čna 1762). V únoru 1758 napsal tu Lettre à Dalembert sur les spectacles, odpověď to na d'Alembertův článek »Genčve« v Encyclopédii; Rousseau útočí na divadlo jako na předního činitele ve společenské korrupcí mravů, poněvadž rozkoš z divadla je rozkoší v nejvyšším stupni společenskou a spolčovací; založiti divadlo v Genevě znamenalo by demoralisovati toto město prostých mravův a prostého života, který Rousseau popisuje zřejmě ideálně přibarvený a poetisovaný vzpomínkami dětství. Také tento spisek Rousseauův vyvolal záplavu polemik, neboť doba jeho chtěla viděti v divadle školu mravů, a roztrhl jej na dobro s Voltairem, který inspiroval d'Alemberta; vojnu prohlásil velmi tvrdý list Rousseauův r. 1760. Dále dokončil tu Rousseau svůj slavný román Nouvelle Héloďse ou lettres de deux amants habitants d'une petite ville au pied des Alpes (tištěn 1760 v Amsterdamě), dílo ne smírného vlivu v rozvoj literatury ne pouze francouzské. V »Héloďse« Rousseau inspiroval se z hlubin nejhlubšího citového života jako nikdo z vrstevníků; jest čerpáno nejen z dojmů jeho volného mládí, nýbrž i vášnivého erótického utrpení jeho mužných let; první dvě části jeho jsou zažehnuty touhou a hořem, které jej trápily v Ermitagi, kdy miloval paní d'Houdetot, pokračování jest dílem filosofa a reformátora společenského, který jest nejen mravní inspirací, dosud cizí francouzskému románu, a ukazuje, jak i v přítomné době a společnosti individuum se může samo reformovati, nalézti štěstí a ctnost a navázati s ostatními lidmi styky svobody, pravdy a rovnosti – jest to kniha regenerace osobní i společenské. Společnost netrpí nevinné po přírodě lásky mezi Julií a Saint-Preuxem, ale trpí cizoložství a vede je k němu, společnost, která nedovoluje poctivost přírody, svádí ke lži – ale Julie, osvícená náboženstvím, zamítá trpěný podvod a rozhoduje se žíti život úplně pravdivý; podporována Wolmarem provede obrodu všech společenských vztahů, předem obrodu rodiny, »této nejstarší společnostį a »vzoru všech společností politických«. Julie jest svobodomyslná protestantka, jejímž cílem jest dáti nový základ morálce. Rousseau reformoval »Heloďsoų román jako nikdo před ním: tomuto frivolnímu genru, který posud se obíral nejmělčejšími city, vší mravní a společenskou pohodlností a konvencí a na nějž posud hleděno jen jako na nejnižší druh literární zábavy, dává Rousseau nésti myšlenky a city tak přísné a veliké, jaké posud podávala snad jen tragédie; Rousseau první učinil z románu, který byl posud ne mnohem více než snůškou frivolností nebo dobrodružství, historii duše a srdce a uvedl do něho celé nové pojetí života i společnosti. Přenesl těžiště ze vnějších dějů do duševních a mravních processův a nalezl nový pathos i nový ethos; jeho reky jsou, jak podotýká Brunetičre, nejen měšťáci, ale i »provinciálové«, a lyrismus nejvyšších citův a myšlenek prostupuje se s intimním realismem všedního života. Příroda má v románě tomto více místa, než měla ve všech předchozích; Rousseau objevil svému věku krásu samoty a kouzlo ne-li ledovců, alespoň hor; jest velikým malířem přírody a smyslových dojmů. Také stil románu jest nezvyklý a vášnivě pohnutý, plný rhythmu, tepla a poesie, barevný i výmluvný, rozumující i kreslící, šíře a dechu před tím neznámého. Rousseau stvořil v tomto románě nové způsoby cítění i nazírání i nové formy literárního výrazu, které působily směrodatně nejen ve francouzský romantismus XIX. stol., ale i v literaturu německou a anglickou; nejen Chateaubriand, George Sandová, V. Hugo, Lamartine a Flaubert, ale i mladý Goethe, Byron a Shelley stojí pod jeho vlivem více méně přímým. Sám měl ovšem také vzor v Richardsonově »Clarisse Harlowe« a lecčíms působili v něj i básníci italští, Tasso a Metastasio.

Émile byl dokončen r. 1760 a po přání p. de Malesherbes měl býti vydán ve Francii, ale tisk jeho vlekl se tak, že Rousseau byl jím uváděn v zoufalství; domníval se jednu chvíli, že jesuité chtějí jeho knihu zfalšovati. Nemocen a očekávaje každou chvíli smrť, dal hledati své děti, jež kdysi opustil (listy z 12. čna a 10. srp. 1761); v pros. t. r. chtěl se zavražditi. Na konci května 1762 vyšel konečně »Émile« a dva měsíce před tím v Amsterdamě Contrat social. »Émile« setkal se jak na straně katolické, tak protestantské se zuřivým odporem, zvláště pro Profession de foi du vicaire savoyard; nebyla jí pobouřena a skandalisována jen Francie, nýbrž i Nizozemí a Švýcary. Kniha byla spálena z nařízení parlamentu a odsouzena výnosem arcibiskupa pařížského a na Rousseaua vydán zatykač; Rousseau, byv o tom zpraven, k naléhání maršálky de Luxembourg ujel, vyhnuv se Lyonu, do Yverdunu k příteli Roguinovi.

»Émile« není jen knihou paedagogické reformy, nýbrž, jako všecky práce Rousseauovy, podává v chaosu i mnoho z jeho psychologie a náboženské filosofie. Psychologie »Emilovæ vykládá sensualisticky původ ideí (Rousseau jest tu jakož i jinde pod vlivem Lockea a Montaignea) a vidí základ jistoty v citu, kterému dává přednost před rozumem; cílem lidské činnosti jest Rousseauovi štěstí, a ačkoliv uznává oprávněnost pudu, přece hlásá sebevládu a v některých případech i odříkání. Náboženské své názory vyložil Rousseau ve »Vikáři savojském«: v první části staví náboženství přirozené; uznává boha, jeho moc, rozum, dobrotu, svědomí, svobodu, nesmrtelnou duši; v druhé části ukazuje, že přirozené náboženství jest základem všech náboženstev, které svými dogmaty zplodily fanatismus a zločin, že člověk nemůže rozumně se rozhodnouti mezi jednotlivými náboženstvy, že má poznati jen podstatu svého náboženství a žíti jí, neboť táž podstata přes spor dogmat a církví jest i v náboženství jeho souseda.

Paedagogická čásť »Émilæ přes mnohé podivínství, mnohou neúplnost, mnohou abstraktnost a nejasnost i absurdnost obsahuje velikou reformu a mnoho nových a plodných hledisk. Problémem Rousseauovým jest ukázati, jak ve špatné společnosti, v despotickém státě, lze stvořiti člověka volného a dobrého i šťastného. Základní názor Rousseauův jest vědecky přesný: opakuje-li rozvoj individua stručně evoluci druhu, výchova dítěte musí reprodukovati všeobecný pohyb lidstva. Proto věk pocitů bude předcházeti před věkem reflexe, výchova tělesná před výchovou rozumovou, proto nejprve bude se posilovati tělo, ostřiti smysly a duch bude cvičen jen ve službě smyslův a těla; Emil bude nejprve statným, obratným a chytrým divochem. První a druhá kniha zanáší se dětstvím; třetí kniha věkem od 12 – 15 let a výchovou intellektu a reflexe bez knih, přímou zkušeností, věcmi; ve čtvrté knize od 15. roku vychovává se hochova citovost: vychovatel vytváří v něm city sympathické a sociální a teprve nyní mluví mu o náboženství; v páté knize dovršuje se výchova četbou, cestami, společností (hoch byl dosud vychováván o samotě a soukromě), sňatkem. Zásluhou Rousovou zůstane, že zjednal právo výchově tělesné, že položil zásadu postupné výchovy, která postup studia řídí tělesným i duševním rozvojem dítěte, a zásadu výchovy zkušenostní (třeba applikace její byla u Rousseaua naivní a pochybená), která cvičí vlohy, názor a postřeh dítěte a neappelluje jen na jeho paměť, že položil důraz vůbec na výchovu a na vyučování, že bojoval proti výchově knižní i umělé a světácké, která nekriticky přijímá všecky předsudky a konvence raffinované společnosti, že racionálně řešil problém náboženské výchovy jako akt svobodného rozhodnutí. Ovšem i mnoho nedostatkův a slabostí jest patrno, z nichž většina tkví v abstraktnosti Rousseauově (pojal Emila jako dítě bohaté, bez otce i matky, bez dědičnosti, temperamentu a charakteru a mimo společnost) a v schematickém třídění schopností a dětských věkův a pak v podcenění vůle a její výchovy. Úspěch »Emilæ byl ohromný; připamatoval matkám jejich povinnosti, které se staly módou (kojení dítěte i další), provedl reformu hygieny dětského věku, obrátil pozornost k výchově tělesné a mnoho dětí šlechtických dali po něm učiti řemeslu (Emile se učí truhlářství). Ale k hlubší reformě výchovy ve Francii nevedl; obrodněji působil v cizině, kde Kant, Pestalozzi, Fröbel a j. mu vděčí za mnohé.

V »Contrat social« racionální princip Rousseauův jest proveden nejabstraktněji a nejradikálněji. Rousseau zanášel se dávno, v letech čtyřicátých a padesátých, myšlenkou napsati dílo o politických institucích a původní plány jeho byly založeny ještě velikolepěji. V první knize »Contratų vykládá racionální založení společenské instituce smlouvou, aktem vůle; druhá kniha jedná o panovníkovi, kterým může býti podle Rousseaua jen společenské tělo, lid, který ukládá přímo bez mandatářů a poslanců zákon, výraz obecné vůle; Rousseau předpokládá, že obec má malé území, okolí města. Třetí kniha jedná o vládě, která jest demokratická, aristokratická nebo monarchická, ale jejíž principy musí býti, má-li býti racionální a spravedlivá, tytéž: občané musí býti si rovni a lid suverenní; úředník (třeba jím byl král) jest jen zmocněnec společenského těla, sluha, jejž lid na výpověď může propustiti. Jinak Rousseau připouští všecky formy vlády podle okolností historických a zeměpisných. Ve čtvrté knize, kde má ne právě šťastné historické exkursy o ústavě římské, jedná o zárukách konstituce a organisaci volební a končí kapitolou o náboženství občanském, v němž ve prospěch deismu a proti katolicismu i materialismu a svobodomyslnictví žádá intoleranci a pronásledování. Embrya svých ideí nalezl Rousseau v Grotiovi, Pufendorffovi, Burlamaquim, Jurieuovi (»Lettres pastorales«) a předem v Lockeovi, ale přes to »Contrat social« jest předem dílo protestanta a Genevana: Rousseau inspiruje se hlavně konstitucí genevskou, kterou si překládá do ideálního stavu, a stejně jako Calvin mísí práva náboženství s právy vlády. Kniha Rousova jest kniha ne liberalismu a individualismu, za kterou byla a bývá často omylem brána, nýbrž knihou tyrannského egalitářství, knihou socialismu a všemohoucnosti státní. Ačkoliv (vyjma v Discours sur l'inégalité) Rousseau přijímá soukromé vlastnictví, jest zřejmou jeho snaha, aby všemohoucí mocí státní, zákony a daněmi, byla vyrovnávána nerovnost majetková, a v tom směru »Contrat social« je knihou vysloveně socialistickou.

»Émile« a »Contrat social« byly zle uvítány vládami i církvemi a v řadě měst (»Émile« i v Genevě) spáleny. Senát bernský vyhnal Rousseau-a ze svého území, z Yverdunu (9. čce 1762), a Rousseau utekl se do Mohers-Travers v Neuchâtelu, na území pruského krále, kdež byl vlídně a přátelsky přijat guvernérem, lordem Keithem, a kde pobyl tři léta v poměrném klidu. Pastor Montmollin připustil jej ke stolu Páně na konci srpna 1762. Z literárních prací té doby sluší uvésti výbornou polemiku Lettre à l'archevęque de Paris, odpověď Roussovu na výnos arcibiskupův, a zvláště Lettres écrites de la montagne (1764) vyvolané J. B. Tronchinovými »Lettres écrites de la campagne«, v nichž tento generální prokurátor potíral snahy přátel Rousseau-ových snažících se v Genevě o jeho rehabilitaci. V první části Rousseau opakoval a hájil názory vyslovené ve »Vicaire savoyard« a právo vysloviti je volně i v Genevě, v druhé vykládal konstituci genevskou a mechanismus práva zastoupení občanského. Kniha Rousova vyvolala nejen nové polemiky, ale byla příčinou, že Rousseau opustil své útočiště. Voltaire vrhl se surově na Rousseaua v brošuře »Le sentiment des Citoyens« (1765), kterou Rousseau mylně imputoval Vernesovi; »Lettres« byly spáleny v Paříži, Haagu, Bernu i Neuchâtelu, a pastor Montmollin citoval Rousseaua před konsistoř, kde se musil zavázati, že nebude již psáti proti náboženství. Podnícen kázáními Montmollinovými lid insultoval Rousseaua a v noci s 6. na 7. září 1765 bylo i kamením házeno do jeho bytu; Rousseau odejel nakvap 7. září a obrátil se na ostrov sv. Petra v jezeře Bielském, odkud po šesti týdnech byl vypuzen dekretem senátu bernského; přes Štrasburk dojel Paříže, kdež pobyl jen krátce a 4. led. 1766 dal se odvésti filosofem a historikem anglickým Davidem Humem do Anglie. V posledních čtyřech letech sláva Rousova stala se evropskou: se všech stran z Německa i Ruska lidé v rodinných, citových i výchovných otázkách a rozporech ucházeli se o jeho radu, Korsikáni žádali jej dokonce o konstituci. (Rousseauův Projet de la constitution pour la Corse vyšel tiskem teprve r. 1861.)

Usídliv se v Londýně a v Chiswicku, kam za ním dojela Terezie, Rousseau usadil se v březnu ve Woottonu (Derbyshire) u Davenporta, ale brzy rozešel se s Humem (v červnu 1766) štván Terezií, které anglická pruderie nepřijala laskavě. Rousseau odcizil se tím mnohým posavadním přátelům a pronásledovací manie v něm úžasně rostla; věří ve všeobecné spiknutí, které jest namířeno proti němu. Rozešed se s Davenportem přibyl v květnu 1767 do Calaisu a pobyl pak ve Fleury sous Meudon u markýze Mirabeaua, v Trye u prince Conti, pak v Lyoně, v Grenoblu, v Bourgoinu, v Dauphiné a v Monquinu, domku vhorach u zámku cézargského (únor 1769), odkud byl vypuzen hašteřivostí Tereziinou. V čci 1770 usadí se v Paříži v rue Plâtričre, vyhýbá se návštěvám, prochází se v okolí Paříže a botanisuje (zamilovaná to jeho zábava); opustí-li ho stihomam, jest veselý a dobrý; z malých svých příjmů (asi 12 neb 14 set fr. renty roční) udílí almužny a opisuje noty; v těch letech spřátelil a rozešel se s Dusaulxem a r. 1772 dosti důvěrně stýkal se s Bernardinem de Saint-Pierre. R. 1778 přijal nabídku markýze Girardina a usídlil se v Ermenonville, kdež po 42 dnech pobytu zemřel. Vrstevníci jeho věřili, že se zastřelil, ale Berthelotovo prozkoumání lebky Rousseauovy v prosinci 1897 vyvrací tuto pověst.

Tomuto poslednímu období života Rousova náleží lyrická scéna v prose Pygmalion (hraná 1775), Dictionnaire de musique (1767), různé listy a spisy o botanice (Lettres sur la botanique, 1805), Considérations sur le gouvernement de Pologne (1772), opera Daphnis et Chloé a hlavně Confessions (prvních šest knih bylo uveřejněno 1781 v Genevě ve 2 sv., druhých šest knih u Moultona syna 1788 ve 2 sv. a v Neuchâtelu 1790), Rousseau, juge de JeanJacques (1790, tři dialogy) a Ręveries d'un promeneur solitaire (1782).

Idea vylíčiti pravdivě svůj život sahá do let šedesátých, z r. 1761 – 62 jest fragment Mon portrait (uveřejněný Streickeisenem-Moultonem), ale rozhodný tvar dal tomuto záměru teprve pamflet Voltaireův »Le sentiment des citoyens«: Rousseau pokládal za svoji povinnost napsati svoji apologii a lživým pomluvám svých nepřátel čeliti pravdivým doznáním svých chyb a nedostatků, ale i obrazem prvotní a základní, přirozené vnitřní dobroty své duše. První čásť »Confessí« pokročila r. 1765 dosti daleko, druhá redakce byla provedena ve Woottonu po rozmíšce s Humem, pátá kniha byla dokončena a šestá napsána v Trye. Druhá čásť (kniha 7 – 11.) byla napsána v Monquinu r. 1769, kniha 12., která jest vlastně první knihou třetího dílu, byla redigována v Paříži na konci r. 1770. Rousseau četl »Confesse« na konci r. 1770 a na počátku r. 1771 u hraběnky d'Egmont, a úspěch jejich byl ohromný; k zakročení Mme d'Epinay (která odpověděla svými »Mémoires«) byla tato četba zakázána. Rousseau chtěl v »Confessích«, jak praví, podati ne historii příběhů svého života, nýbrž »historii stavů své duše, jak přicházely«. Po stránce pravdivosti fakt jsou »Confesse« kniha svrchovaně nespolehlivá a některé nesprávnosti jsou dokonce asi úmyslné. Kniha má veliký dech poctivosti a duševní vroucnosti, a místa opravdové poesie odškodňují v ní za místa zřejmě pathologická a nezdravě nevkusná. Literárně jsou »Confesse« vrcholem tvorby Rousseauovy a měly větší ještě vliv než »Nová Héloisæ v romantismu. Jejich vlivem stal se romantický román (pí. de Staël, Chateaubrianda a George Sandové) životopisem duše bojující proti společenskému ústředí. Dialogy » Rousseau juge de JeanJacques«, psané mezi r. 1772 až 1776, a »Ręveries d'un promeneur« psané po říjnu 1776 jsou díly šílenství, zvláště kniha první; v druhé jsou však místa vybrané poesie.

Vliv Rousseauův v moderní literaturu, politiku, morálku byl nesmírný: Rousseau stojí na prahu moderní doby a na prahu všech dalších jejích drah a stezek. Lze říci o něm, že byl osudem moderní doby. Jedněmi zbožňován jest druhými pokládán za iniciátora úpadku moderní doby, za začátek její degenerace; duchové aristokratičtí a kulturní, jako Nietzsche, duchové historicky a positivně cítící odvracejí se od něho. Rousseauův význam možno pochopiti nejspíše tak, že jím vstupuje do moderní literatury a kultury lid: Rousseau jest plebejec, a síla i slabost jeho jest v tomto plebejství. Rousseau viděl a cítil život jako vyděděnec, tulák, hladovec a utištěný, cítil jej za vyděděnce a utiskované. Za nerovností politickou viděl jako hlubší kořen nerovnost sociální a odtud akcentuje ve svém díle často rovnost více než svobodu, ačkoliv i ji reklamuje. Rousseau odsuzuje společnost jako promyšlený a usoustavněný útisk a vykořisťování slabých a odkazuje ku předspolečenské době, kdy podle něho žil člověk volný, rovný a šťastný, poněvadž nekorrumpovaný. Vysvoboditi člověka ne ze společnosti (jak se někdy klamně píše), nýbrž z její korrupce, reformovati, osvoboditi, umravniti jej, obroditi jej pro život pravdy a srdce, jest vlastní myšlenkou Rousovou a smyslem jeho návratu k přirozenosti, prostotě, nevinnému štěstí. A Rousseau appelluje na svědomí, na mravní svobodu a povinnost, na sílu charakteru, na neporušenost srdce a duše a od nich očekává mravní obrodu individua, jimi žádá, aby se vzepřel jedinec korrupci společnosti a svého okolí a ústředí; Rousseau obrací se k bezprostřednosti a jistotě citu a srdce, jimiž má uniknouti člověk sofismatům rozumu zkaženého společností. Rousseau viděl společnost svoji doby, viděl kulturu aristokratickou vedle nevědomosti lidu a viděl, že duch, vtip, rozum, osvěta, intelligence, hmotný i duševní blahobyt snáší se docela dobře s mravní kleslostí a tupostí; opakoval stále, že rozumová kultura neznamená zlepšení mravnosti, že naopak často zabíjí život citový a vede k suchému egoismu. Rousseau viděl, že nelze ztotožňovati jen tak zhola hmotný a rozumový pokrok s pokrokem mravním a štěstím obecnosti a jest v tom velikým reakcionářem proti Voltaireovi a encyklopaedistům a proti celému svému věku, jehož kultura byla po výtce rozumová, sensualistická, rozkošnická a aristokratická.

Ale i nejintimnější lidské a spisovatelské vlastnosti Rousseauovy jsou plebejské: prostota jeho vkusu, jeho láska k hrubosti, prudkost jeho nenávisti, jeho vášnivá, široká a hlučná výmluvnost a neustálý pathos, jeho primitivismus, jeho násilnická dialektika, jeho časté odpory, jichž si ani, zdá se, neuvědomuje (na př. mezi individualismem a socialismem). A také síla jeho jest silou lidu, který není nahlodán pochybovačstvím: Rousseau jest pln sebedůvěry, optimista, jejž nic nedovede vyléčiti, člověk víry a lásky v první řadě, apoštol, propagátor, mučedník. Rousseau byl člověk úžasně citlivý a citový, dojímaný neustále a chvějící se neustále pod dojmy; oddával se celý dojmu chvíle tak výlučně, že nedovedl obyčejně ani ovládati své ideje. Člověk slabé vůle, »neurasthenik a lypémania▽ žil nesouvisle a myslil nesouvisle, ale za to tím vášnivěji a výbušněji: byl rozený a praedestinovaný revolucionář v literatuře i v politice.

Osud jeho ideí byl zvláštní: na jedné straně živil se z nich a dovolával se jich nejrevolučnější radikalismus, na druhé straně sloužil konservatismu a restauraci. Jeho »Contrat social« byl bibli Jakobínův a revolučních socialistů; z něho inspirovali se i socialističtí theoretikové v letech 30tých a 50tých XIX. stol., kteří viděli ozdravění společnosti jen v nové organisaci a obmezení neb odstranění soukromého vlastnictví. Na druhé straně jeho deismus, nekonečně vroucnější, hlubší a kladnější než deismus Voltaireův, probudil náboženský cit ve Francii a prospěl nepřímo katolicismu; prostřednictvím Bernardina de Saint-Pierre a revolučního theismu působil na Chateaubrianda a připravoval návrat osvícených kruhů k církvi a náboženství. Posilnil a ozbrojil mravnost proti sobecké požívavosti XVIII. věku; proti jeho vtipu staví pathos a rozhorlení, proti sobectví a frivolnosti svědomí, ctnost, enthusiasmus; proti světáctví a společenské korrupci poesii rodiny a jejích povinností, povinnost mateřskou i oteckou; cizoložství, které bylo posud v literatuře i ve společnosti jen příležitostí k žertům a fraškám, stíhá puritánským hněvem; staví neb obnovuje éthiku individuálnou, rodinnou i společenskou, ukazuje na principy svobody, rovnosti, lidskosti. Bojovník proti sensualismu a materialismu své doby působí různě na různé filosofy, Kanta jako Fichta, Jacobiho jako Schleiermachera, svým éthickým idealismem a rigorismem, svojí filosofií citu a svědomí, svým kladným deismem; ve Francii Maine de Biran a Cousin zpracovávají některé jeho impulsy.

V krásné literatuře jest také velikým revolucionářem; rozbil abstraktní, sociální, objektivnou a frivolní literaturu XVIII. věku; byl subjektivní, vášnivý, samotářský, lyrický, protispolečenský; odvrátil literaturu od logiky, duchaplnosti, vtipu a uvedl do ní pathos, enthusiasmus, temné a vášnivé city, mravní inspiraci, boj za sebeosvobození a sebeobrodu, smysl přírodní a poesii běžné reality; byl předchůdcem a připravovatelem romantismu.

Není posud úplného kritického vydání jeho spisů; nejlepší z posavadních vydání jsou Petitainovo ve 22 sv. (Paříž, 1819 – 22) a Musseta-Pathaye ve 23 sv. (t., 1823 – 26), s 2 sv. Oeuvres inédites (t., 1825), k nimž třeba připojiti korrespondenci s Mme Latour de Franqueville a Dupeyrou (uveř. 1803), dále s Mme de ***, Mme de Luxembourg a M. de Malesherbes (vyd. Pougens, 1818), dále: Alfred de Bougy a A. Boret, J. J. Rousseau, Fragments inédits (1853), Lettres à Marc-Michel Rey (uveř. Bosscha, 1858), Oeuvres et correspondance inédites, uveř. Streckeisen-Moultou (1861), J. J. Rousseau, fragments inédits, recherches biographiques et littéraires par A. Jansen (1882), Le portefeuille de Mme Dupin uveř. Comte de Villeneuve-Guibert (1884), Lettres inédites de J. J. Rousseau ŕ Mme Boy de La Tour uveř. Henri de Rothschild (1892).

Srv.: Musset-Pathay, Histoire de la vie et des ouvrages de J. J. Rousseau (1821); G. H. Morin. Essai sur la vie et le caractčre de J. J. Rousseau (1851); Saint-Marc Girardin, J. J. Rousseau, sa vie et ses ouvrages (1848, 1851, 1852, 1856 a 1875); Streckeisen-Moultou, J. J. Rousseau, ses amis et ses ennemis (1865); John Morley, J. J. Rousseau (Londýn, 1873); Thomas Carlyle, On heroes, hero-worship and the heroic in the history (1840, v 5. přednášce); F. Brockerhoff, J. J. Rousseau, sein Leben und seine Werke (Lip., 1863 až 1874); J. J. Rousseau jugé par les Genevois d'aujourd'hui (Paříž a Geneva, 1878); H. Beaudouin, La vie et les oeuvres de J. J. Rousseau (Pař., 1891); Eugčne Ritter, La famille de J. J. Rousseau (1878); t., Nouvelles recherches sur les Confessions (1880); t., La jeunesse de J. J. Rousseau (1896); Albert Jansen, Rousseau als Musiker (1884) a Rousseau als Botaniker (1885) a Documents sur J. J. Rousseau (1885); Fritz Berthoud, J. J. Rousseau au Val de Travers (1881) a J. J. Rousseau et le pasteur de Montmollin (1884); G. Maugras, Voltaire et J. J. Rousseau (1886); P. J. Möbius, Rousseau 's Krankheitsgeschichte (Lip., 1889); F. Mugnier, Mme de Warens et J. J. Rousseau (1891), doplněno: Nouvelles lettres de Mme de Warens (1900); Châtelain, La folie de J. J. Rousseau (1890); Lucien Brunel, La Nouvelle Héloďse et Mme de Houdelot (1888); J. Hornung, Les idées politiques de Rousseau (1878); André Lichtenberg, Le socialisme au XVIIIe sičcle (1895); M. Liepmann, Die Rechtsphilosophie des J. J. Rousseau (Berl., 1898); F. Haymann, J. J. Rousseau 's Socialphilosophie (Lip., 1898); Diettrich, Kant und Rousseau (1878); D. Nolen, Les maîtres de Kant (v »Revue philosophique«); Mme de Staël, Lettres sur les ouvrages et le caractčre de J. J. Rousseau (1788); J. Texte, J. J. Rousseau et les origines du cosmopolitisme littéraire au XVIIIe sičcle (1895); Taine, L'ancien régime (1895) a La révolution, II. sv. (1881); H. Höffding, Rousseau und seine Philosophie (Frommanns Klassiker der Philosophie, Štutgart 1897). Šld.

Související hesla