Rozum


1. filozofie specifická schopnost člověka uvažovat i jednat rozumně, tj. nezávisle na okamžité situaci, na vlastních potřebách, přáních atd., a to podle jistých, všem lidem více méně společných pravidel; schopnost člověka vytvářet pojmy a úsudky, hledat obecné zákonitosti. V antice považován za princip pořádající kosmos a za podíl člověka na něm, ve středověku za princip spojující člověka s osobním Bohem. Rozum byl od počátků filozofie pokládán za znak odlišující člověka (animal rationale) od ostatních živočichů. V novověké filozofii I. Kanta je rozum schopnost člověka hledat nepodmíněné skrze podmíněné, vytvářet ideje a jednotu na základě rozvažování (viz též rozum a rozvažování). Ve filozofii G. W. F. Hegela odpovídá rozum jako poznávací schopnost člověka rozumně uspořádané skutečnosti. Po osvícenství začala být víra v univerzálnost rozumu i v rozumnost skutečnosti zpochybňována; rozumu jsou přisuzovány parciální úlohy (rozum instrumentální, rozum komunikativní, rozum transverzální, rozum cynický). Novověk zúžil pojetí rozumu na důkazové postupy, jejichž výsledky musí každý uznat. Viz též racionalismus;
2. psychologie organizovaný systém vědomostí jedince, spojený se schopností s nimi pracovat (pomocí rozumových operací).

Ottův slovník naučný: Rozum

Rozum jest souhrnný název pro konané soudy čili pro úkony myšlení. Dříve r. pokládán za mohutnost duševní a řazen vedle citu a vůle jako samostatná potence duševní. Než theorie duševních mohutností jest překonána; co pokládáno za zvláštní mohutnosti, které prý samy o sobě existují jedna proti druhé jsouc přesně vymezena, není než psychologickou abstrakcí. Skutečné dění vniterné, které tomu, co zoveme rozem, jest podlohou, jest úkonnost, kterou tvoříme soudy čili myšlenky. Spojeniny představ vznikají pouhými zákony reprodukčními, vznikají však také tím, že ovědoměle a úmyslně spojujeme neb rozpojujeme představy, jak k sobě podle příslušnosti, t. j. podle pomyslného obsahu náležejí, a tomuto způsobu představování říkáme myšlení. Myšlení jest tudíž děj a hotový úkon této činnosti myšlenka. Nezbytnou podmínkou rozumu jest pamět, ježto jí možnou se činí synthese členův představových a brání se tak rozpadnutí myšlenek v prvky. Jedna z nejprostších forem myšlení jest rekognice představ, t. j. poznávání představ jako týchž, které jsme kdysi měli (soudy identické); složité útvary myšlení jsou ty, které probíhají řetězem úsudkovým. Měřítkem správnosti myšlení jest bezesporost, a tam, kde z myšlenek svých vystupujeme ve svět skutečných předmětů, důkazem správnosti jest shoda myšlení se skutečností. Přisuzuje- li se tudíž člověku neb zvířeti rozum, znamená to tolik, že ta ona bytost schopna jest myšlení. Myšlení jest účelné představování, jehož základním všeobecným tvarem jest soud, t. j. vytknutí vztahů mezi představami. Při myšlení jde výhradně o obsahovou stránku našich představ, t. j. aby správně byl vytknut poměr mezi nimi, pokud se tkne obsahové příslušnosti. Tímto zřetelem představy slučujeme jako k sobě příslušné, neb rozlučujeme jako k sobě nenáležející. Každé takové konstatování ať smyslem záporným nebo kladným jest soud a úkonům vnitrným, kde takto představy se associují, říká se souhrnně rozum Cílem usuzování jest buď pravda nebo krása, v obojím případě ukazuje se účelnost představování, bud' aby fakta byla vystižena aneb aby byly vyhledány zálibné kombinace představ. Pouhé mechanické sdružování představ jest zde ovládáno vyšším zřetelem, totiž ovědomělým hledáním souvislosti obsahové. Spojení neb rozpojení představ vymáhá se zde jejich povahou samou, jest tedy nutné a není dáno na vůli naši. Přechody mezi představami ne. dějí se pouhým psychickým mechanismem, nýbrž úmyslně se vyhledává jejich spojení podle toho, jak k sobě obsahem odkazují. Při představování rozumovém vládne logismus. Rozum jest kritický. Poněvadž pak soudem se rozumí netoliko poznání, že představy k sobě náležejí neb nenáležejí, nýbrž i též slovné pronesení tohoto seznatku, jest rozum, t. j. veškerá činnost slovem tím zahrnutá, v bezprostřední souvislosti se vznikem a vývojem řeči. Filosofie t. zv. zdravého rozumu jest směr myslitelův skotských, jejichž předním zástupcem jest Reid. Mluví-li se o rozumu theoretickém, myslí se tím poznávání toho, co jest; rozem praktickým myslí se soubor zásad vytvořených za účelem konání. Co terminu samotného se tkne, dlužno podotknouti, že starší psychologie česká odnášela slovo rozum k mohutnosti ideotvorné nadsmyslných představ; pro činnost pojmotvornou, prostě usuzující, užívala slova u m. (Srv. Frant. Čáda, Hynovo Dušesloví, 1902.) Ve smysle této starší terminologie bylo by německé Vernunft tolik jako r., Verstand tolik jako um. Rozdíl tento má důležitost, pokud Kanta se tkne. Zb.

Související hesla