Rukopis


1. písemný dokument, jehož text je zaznamenán ručně;
2. polygrafie textová předloha pro sazbu, psaná strojem, ručně nebo tištěná na počítači;
3. výtvarné umění pojem z oblasti individuálního stylu umělecké skupiny, školy, jednotlivce. V sochařství se týká způsobu opracování povrchové vrstvy materiálu, v malířství způsobu nanášení barvy na podklad; má významnou úlohu při dataci, ověření autorství a pravosti díla a při jeho identifikaci.

Ottův slovník naučný: Rukopis

Rukopis (manuscriptum, chirographum) nazývá se písmo psané rukou na rozdíl od písma tištěného nebo jiným způsobem utvořeného. Někdy označuje se slovem rukopissouhrn charakteristických vlastností, jimiž vyznačuje se písmo určité osoby. Zvláště však rozumívá se rukopisem psaná kniha. Před vynalezením tisku literární díla mohla se rozmnožovati pouze rukopisy. Ve starověku, pokud psalo se nejvíce na papyru, byl obyčejnou formou rukopisu závitek (volumen, později rotulus). Na závitku psávalo se rovnoběžně s podélnou stranou, ale obyčejně v oddělených sloupích. Velikost těchto závitků byla nestejná, někdy zvláště délka jejich dosahovala rozměrů značných. K větším dílům bylo potřebí většího počtu závitků. Jednotlivé závitky a tedy také jednotlivé části díla nazývaly se pak volumina nebo tomi. Když později počalo se užívati jako látky psací pergamenu, forma knihy, jež ovšem ani před tím nebyla úplně neznáma, stala se pravidlem. Také pergamenové rukopisy mívaly však někdy formu závitků. Nejstarší zachované rukopisy pergamenové jsou ze III. stol. po Kr., odtud pak užívání pergamenu ku psaní knih víc a více se rozmáhá. Ve středověku rukopisy dlouho byly psány výhradně na pergamenu. Tyto pergamenové rukopisy skládají se ze složek, jež obsahují obyčejně po 4 dvojitých listech (16 stran) a nazývají se proto kvaterny (quaternio). Řidčeji vyskytují se složky o 3, 5 a 6 dvojlistech (terniones, quinterniones, sexterniones). Jednotlivé složky rukopisů bývají označovány na počátku nebo na konci čísly nebo písmenami, často s připojeným písmenem Q (Q I, Q II atd.). Jednotlivé listy jen zřídka bývají číslovány. Od XII. stol. počínají výjimečně vyskytovati se rukopisy papírové, ale ve střední Evropě papír teprve v XV. a XVI. stol. nabyl převahy nad dražším pergamenem. Pak již jen někdy vzácnější rukopisy bývaly psány na pergameně. Kdežto v Římské říši psaním knih zabývali se pouze zvláštní písaři z povolání, rukopisy středověké vznikaly hlavně prací mnichův. Opisovaly se nejvíce knihy náboženské, jichž bylo potřebí k účelům bohoslužebným, ale záhy také spisy obsahu světského zjednaly si přístup do klášterů. Tak vznikaly v klášteřích celé sbírky rukopisů, obsahující vedle knih náboženských také spisy světské, zvláště díla římských autorův. Úpravě těchto rukopisů byla věnována obyčejně veliká péče; samo písmo bývá podivuhodně umělé, a nad to rukopisy bývají vyzdobeny uměle provedenými začátečními písmenami (iniciálky) i drobnými kresbami a malbami často veliké umělecké ceny. Ale i ve středověku rukopisy bývaly psány za mzdu od písařů z povolání, duchovních i laiků. Bývalo jich hojně, zvláště při universitách. Také studenti sami opisovali potřebné knihy a živili se opisováním pro jiné. Písařů knih přibývalo, čím více vzděláni vnikalo do širších vrstev šlechty' a měšťanstva, a počet jejich vzrostl nadmíru s rozkvětem studií humanistických. Vynalezením tisku psaní rukopisů pozbylo dřívějšího svého významu. – Srv. Wattenbach, Das Schriftwesen im Mittelalter, 3. vyd. (Lip., 1896). KKr.

Související hesla