Rusko
, Ruská federace, rusky Rossijskaja federacija – stát ve východní Evropě a v severní Asii; 17 075 400 km2 (největší stát světa), 146,5 mil. obyvatel (1998, 6. místo na světě), hustota zalidnění 9 obyv./km2, hlavní město Moskva (8,5 mil. obyvatel, aglomerace 9,4 mil. obyvatel, 1999); úřední jazyk ruština (v jednotlivých republikách též jazyky nejpočetnějších národů), měnová jednotka 1 rubl = 100 kopějek. Administrativní členění: 21 republik se značnou autonomií, 6 krajů, 49 oblastí, 1 autonomní oblast, 10 autonomních okruhů a 2 města se zvláštním statutem. – Na rozsáhlém území jsou zastoupeny rozmanité krajinné typy. Západní (evropská) část je převážně rovinná: Východoevropská rovina má většinou výšku do 200 m n. m., místy přechází v nízké pahorkatiny (Valdajská vrchovina, 343 m n. m.). Na jihu evropské části je rozsáhlá proláklina Kaspické nížiny ( – 28 m). Pohoří Kavkaz (Elbrus, 5 642 m n. m.) je nejvyšší v Rusku. Na hranici Evropy a Asie se táhne pohoří Ural (Narodnaja, 1 895 m n. m.). Dále k východu se prostírá území Sibiře. Rozsáhlá močálovitá Západosibiřská nížina přechází za řekou Jenisej ve Středosibiřskou plošinu (do 1 701 m n. m.). Jižní pohraničí Sibiře tvoří Altaj (Bělucha, 4 506 m n. m.) a Sajany (Munku-Sardyk, 3 491 m n. m.). Na východní Sibiři jsou vysoká a rozlehlá pohoří Jablonovyj a Stanovoj chrebet, Verchojanské pohoří (2 959 m n. m.) a Čerského pohoří (3 147 m n. m.). Hornaté je i pobřeží Tichého oceánu, zejm. poloostrov Kamčatka (zemětřesná oblast; Ključevskaja, 4 750 m n. m.). – Bohatá říční síť, řada světových veletoků. Největší řeky tečou do Severního ledového oceánu (Ob’, Jenisej, Lena); v evropské části je nejvodnatější Volha (do Kaspického moře), do Tichého oceánu teče Amur. Mnoho velkých jezer: Kaspické moře je největší jezero světa (368 000 km2, slané); Bajkal (hloubka 1 620 m), Ladožské a Oněžské jezero aj. – Velké podnebné rozdíly, od oceánských vlivů na západě evropské části až po extrémně kontinentální klima východní Sibiře (lednové teploty i pod – 50 °C), na jihozápadě teplé středomořské podnebí. Průměrná teplota v Moskvě v lednu – 11 °C, v červenci 19 °C. Srážek ubývá od západu k východu (v Pobaltí 600 – 700 mm, na východní Sibiři 200 – 300 mm ročně); na návětrných svazích Kavkazu i přes 2 000 mm, v pobřežních oblastech Dálného východu 1 000 – 1 500 mm ročně. – Vegetace je uspořádána v šířkových zeměpisných pásmech, v horských oblastech ve výškových stupních. Na severu za polárním kruhem převažuje bezlesá tundra s porosty mechů a lišejníků. Dále k jihu přechází v lesotundru a pásmo lesů (jehličnaté, smíšené a listnaté), jež zaujímá největší část Ruska. Lesostepní zóna odděluje pásmo stepí (zejm. v dolním Povolží, Předkavkazsku a v pohraničí Kazachstánu), většinou s úrodnými černozemními půdami. Polopouště a pouště se vyskytují jen v Kaspické nížině. – Mnohonárodnostní stát (více než 100 národů). Většinu obyvatelstva tvoří Rusové (81,5 %), ale v řadě republik mají početní převahu neruské národy; z nich jsou nejpočetnější Tataři (4 %), Ukrajinci (3 %), Čuvaši (1 %), Baškiři (1 %), dále Bělorusové, Mordvini, Čečenci aj. Náboženství převážně pravoslavné, menšiny římskokatolíků, protestantů, muslimů, židů; vysoký podíl ateistů. Přirozený úbytek obyvatel 0,5 % ročně (1998). Střední délka života mužů 58 let, žen 72 let (1996). Urbanizace 73 % (1998). Třináct měst s více než miliónem obyvatel. – Průmyslově zemědělský stát v procesu transformace na tržní ekonomiku. Velké vnitřní rozdíly, nevhodná struktura ekonomiky (moderní odvětví jsou slabě rozvinuta). Od zač. 90. let hluboká ekonomická krize. Hrubý domácí produkt 2 680 USD/obyv. (1997). Z ekonomicky aktivních obyvatel pracuje 16 % v zemědělství, 34 % v průmyslu. Obdělává se 8 % plochy, louky a pastviny pokrývají 5 %, lesy 45 % území. – V zemědělství je vyrovnaný podíl živočišné a rostlinné výroby. Pěstují se zejm. obiloviny: pšenice (27 mil. t, 1998, 5. místo na světě), ječmen (11 mil. t, 3. místo na světě), oves (6 mil. t), žito (3 mil. t); dále brambory (33 mil. t, 2. místo na světě), cukrová řepa (13,8 mil. t, 6. místo na světě), slunečnice, kukuřice, len. Chov skotu (32 mil. kusů, 6. místo na světě), ovcí (22 mil., 11. místo na světě), prasat (19,5 mil., 4. místo na světě), koní. Významný je rybolov (4,4 mil. t ryb, 7. místo na světě). – Rozsáhlá a mnohostranná surovinová základna; nejvýznamnější ložiska jsou však nevýhodně položena v asijské části Ruska. Těží se černé uhlí (167 mil. t, 1996, 6. místo na světě), hnědé uhlí (90 mil. t, 2. místo na světě), ropa (304 mil. t, 3. místo na světě), zemní plyn (570 mld. m3, 1. místo na světě), rudy železa (72 mil. t, 4. místo na světě), mědi (505 000 t, 5. místo na světě), niklu (180 000 t, 1. místo na světě), chromu, cínu, zlata (123 t, 6. místo na světě), stříbra aj. Průmyslová výroba stále patří mezi nejrozsáhlejší na světě, pozice Ruska však globálně klesá. Převaha těžkého průmyslu, vysoký podíl zbrojní výroby; přetrvává nižší zastoupení spotřebních odvětví. Nejvýznamnější je energetika (27 % objemu průmysl), dále průmysl strojírenský (20 %; zbraně, obráběcí stroje, zemědělské stroje), hutnický (17 %; výroba oceli), potravinářský (12 %), chemický (7 %; hnojiva, vlákna). Dopravní síť je zejm. v asijské části řídká. Významná je vnitrostátní letecká doprava. Mnoho plynovodů a ropovodů. Řada velkých přístavů (Novorossijsk, Sankt Peterburg, Murmansk, Archangel’sk, Nahodka, Vladivostok); většímu rozvoji námořní dopravy brání zámrz moří. – Na území dnešního Ruska zasahovala řecká kolonizace (Černomoří) a vliv perské říše i římského imperia. Od 2. stol. zde vznikaly germánské říše (Gótové). Procházely tudy vlny kočovníků dál do Evropy: Skytové, Sarmati, Hunové, Avaři, Bolgaři, Maďaři, Polovci, Mongolové (Tataři). Jádro ruského státu osídlili v 6. stol. Slované a jejich sjednocením s varjažskou dynastií Rurikovců ve 2. pol. 9. stol. vznikla Kyjevská Rus s centrem v Kyjevě. Její součástí se staly i západní oblasti Ruska. V roce 988 přijala kyjevská knížata křesťanství. Po rozpadu státu v pol. 12. stol. hrála významnou roli zejm. suzdalská knížata (rostovsko-suzdalská a vladimirsko-suzdalská) a bojarské republiky (Pskov a Novgorod). Porážka ruských vojsk v bitvě na řece Kalce v roce 1223 umožnila pronikání Mongolů (Tatarů) na západ, které přineslo 150 let okupace a lenní závislosti ruského knížectví na Zlaté hordě, zatímco západní oblasti se staly součástí Litvy a poté polsko-litevského státu. Od vlády Daniila Alexandroviče (1276 – 1303) rostl význam moskevského knížectví. Ivan I. Kalita získal právo sám vybírat daně pro Zlatou hordu a posílil stát. Dimitrij Donský vítězstvím 1380 na Kulikově poli vytvořil předpoklady k vymanění se z mongolské nadvlády. Ta formálně skončila až v roce 1480 za Ivana III., který připojil i Novgorod a Tver a vedl války s Litvou. Moskevská knížata se titulovala jako vládci veškeré Rusi a Ivan IV. Hrozný přijal 1547 titul cara. Reformami (zákoník 1551, opričnina 1565) spojenými s terorem se mu podařilo omezit vliv šlechty (bojaři) a položit základy centralizovaného státu, který rozšířil výboji. Rusko postupovalo nejen na jih (kazaňský a astrachaňský chanát), ale i na východ – na Sibiř a do oblasti Tichomoří. Na západě se Rusko střetlo s polsko-litevským státem a se Švédskem. Po vymření Rurikovců 1598 vznikla dynastická krize (Lžidimitrijové) a Moskvu 1610 – 12 obsadila švédsko-polská vojska. Konsolidaci státu přinesl až nástup dynastie Romanovců (1613 – 1917); bylo dovršeno znevolnění obyvatelstva, novými výboji byla k Rusku připojena levobřežní Ukrajina (Perejaslavská rada 1654, andrusovský mír 1667). Vláda Petra I. Velikého (po vítězství v severní válce 1721 přijal titul imperátor) znamenala zajištění přístupu k Baltu, vybudování stálé armády a námořnictva, založení nového hlavního města Petrohradu. V reformách pokračovala Kateřina II., která významně rozšířila území Ruska při dělení Polska a získala trvalý přístup k Černému moři. Po potlačení povstání J. Pugačeva se rozvíjela i kolonizační činnost v jižních oblastech. V napoleonských válkách Rusko získalo Finsko (1809). Po vídeňském kongresu 1814 – 15 bylo personální unií s Ruskem spojeno i Polské království (Kongresovka). Mikuláš I. po potlačení děkabristů nastolil policejní režim a prohloubil zaostalost Ruska, kterou odhalila krymská válka 1853 – 56. Zrušení nevolnictví 19. 2. 1861 zahájilo etapu nedůsledných reforem, které vzápětí zbrzdila protiruská povstání v Polsku, Litvě i Ukrajině. Zároveň se expanze Ruska na jihozápadě stále více dostávala do rozporů se zájmy Velké Británie. 1877 – 78 došlo k rusko-turecké válce; válečné úspěchy Ruska oslabeny berlínským kongresem. Problematický byl i vnitřní vývoj Ruska; industrializace zasáhla jen určitá centra, v důsledku omezené politické svobody vznikaly tajné revoluční a spiklenecké spolky, často teroristicky zaměřené. Strukturu revolučních spolků si uchovalo i sociálně demokratické hnutí, resp. jeho radikální frakce (bolševici). Ekonomickou slabost Ruska prokázala i rusko-japonská válka 1904 – 05, která Rusko vyřadila z Koreje a oblasti severovýchodní Číny a vedla k ruské revoluci v roce 1905. P. A. Stolypin 1906 provedl agrární reformu a podnítil ekonomický růst. Rusko, zapojené od 90. let 19. stol. do svazků s Francií, se stalo v roce 1907 součástí Dohody. Během bosenské krize 1908 – 1909 i po ní Rusko jednoznačně podporovalo Srbsko; ruská mobilizace po sarajevském atentátu a rakouskému ultimátu vůči Srbsku přispěla k vypuknutí 1. světové války. V ní se projevila hospodářská zaostalost Ruska; po úspěšné ofenzívě v roce 1915 proti Rakousku se situace prudce zhoršila po vstupu Německa na východní frontu. Problémy na frontě i v zázemí se v důsledku špatné organizace, zásobování i válečného strádání rychle radikalizovaly a v únoru v roce 1917 byl car svržen. Prozatímní vláda, složená ze zástupců demokratických stran (v čele A. Kerenskij), byla nucena čelit pokusům o puč zleva (červenec 1917) i zprava (září 1917); podlehla v říjnové revoluci 7. 11. 1917 bolševikům a levým eserům. Rada sovětských komisařů v čele s V. I. Leninem zavedla teror a současně zahájila jednání o separátním míru. Po německé ofenzívě byl v březnu roku 1918 podepsán brestlitevský mír; Rusko nuceno odstoupit rozsáhlé území (včetně většiny Ukrajiny) Německu. V lednu 1918 vyhlášena RSFSR; 30. 12. 1922 se stala součástí Sovětského Svazu. Další vývoj Ruska do roku 1990 probíhal v rámci SSSR. 12. 6. 1990 RSFSR vyhlásila svrchovanost v rámci SSSR. Po pokusu komunistických konzervativních sil o převzetí moci získal nejsilnější pozice B. Jelcin, který se stal v červnu 1991 prezidentem Ruska. Od prosince roku 1991 je Rusko jako Ruská federace součástí Společenství nezávislých států (SNS), které záhajilo bližší spolupráci v rámci evropské i celosvětové integrace. 1997 Rusko podepsalo v sídle Rady Evropy protokol k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (ratifikováno 1998), zároveň přistoupilo k částečné likvidaci jaderného arzenálu a chemických zbraní (avšak nová bezpečnostní doktrína státu připouští použití jaderných zbraní jako první). V zahraniční politice Rusko odmítá rozšiřování NATO, vývoj na Balkáně a ve Střední Asii (Čečensko). V domácí politice čelí hospodářským a sociálním problémům a terorismu. – Rusko je nezávislá republika, člen Společenství nezávislých států. Hlavou státu je prezident. Zákonodárným orgánem je dvoukomorové Federální shromáždění; tvoří je Státní duma (dolní komora; 450 poslanců, funkční období 4 roky) a Rada federace (horní komora; 178 poslanců, funkční období 4 roky). Poslední parlamentní volby se konaly v prosinci 1999. Prezident V. V. Putin.
