Rusko-turecké války

, vojenské konflikty mezi Ruskem a Tureckem v 17. – 20. stol., vyvolané ruským tlakem na černomořské úžiny. Od 17. do pol. 18. stol. Rusko usilovalo o proniknutí k černomořskému pobřeží. Války v 2. pol. 18. stol. a 1. pol. 19. stol. vyvolány postupem Ruska na Balkán a v Zakavkazsku. V konfliktech do 1. světové války Rusko usilovalo o ovládnutí Balkánu a celého pobřeží Černého moře včetně úžin. Ve stejné politice pokračoval i SSSR v období 1946 – 47 diplomatickým nátlakem na Turecko. Výsledkem válek bylo ovládnutí severních a východních pobřeží Černého moře Ruskem a podřízení Rumunska a Bulharska ruskému vlivu; a) válka 1768 – 74, v pořadí třetí válka mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, znamenala zásadní obrat v rusko-osmanských vztazích. Carevna Kateřina II. usilovala o zajištění ruské expanze v Černém moři. Ruská armáda operovala na Krymu a v Moldavsku, baltská flotila obeplula západní Evropu a porazila osmanské loďstvo ve východním Středomoří. V roce 1774 byla válka ukončena mírem. Rusko si zabezpečilo přístup do Černého moře, byla uznána nezávislost krymského chanátu (1783 Ruskem anektován), Rusko bylo uznáno za ochránce pravoslavné církve v osmanské říši, což otevíralo možnost jeho další expanze na Balkán; b) válka 1806 – 12 souvisela s velmocenskou politikou za napoleonských válek. Rusko podporovalo srbské protiturecké povstání, Francie podněcovala Turecko k rozhodným krokům. V roce 1806 ruská vojska okupovala Moldavsko a Valašsko, Turecko reagovalo vyhlášením války. Vzhledem k hrozbě Napoleonova vpádu do Ruska byl uzavřen mír v Bukurešti. Rusko připojilo Besarábii, Srbsko získalo autonomii garantovanou Ruskem. Moldávie a Valašsko byly vráceny osmanské říši; c) válka 1828 – 29 souvisela s řeckým protitureckým povstáním. Po ukončení rusko-perské války 1826 – 28 car Mikuláš I. vyhlásil válku sultánovi. Osmanská armáda byla poražena na Balkáně i na Kavkaze. Drinopolský mír potvrdil autonomii Srbska a Řecka, byl vytvořen ruský protektorát nad Moldavskem a Valašskem, k Rusku bylo připojeno území mezi Kubání a Gruzií; d) válka 1853 – 56 viz krymská válka; e) válka 1877 – 78 souvisela s východní krizí 1875 – 78. Ruská armáda porazila Turky u průsmyku Šipka a vstoupila do Edirne, zároveň probíhaly boje na Kavkazu. Britské loďstvo bylo vysláno chránit Cařihrad. 3. 3. 1878 uzavřena předběžná mírová smlouva v San Stefanu, která stanovila vytvoření velkého Bulharska, uznání nezávislosti Srbska, Černé Hory a Rumunska. Rusko získalo nová území v Besarábii a na Kavkaze a bylo nuceno zaplatit válečné náhrady. Proti smlouvě se postavily ostatní evropské velmoci a donutily Rusko k účasti na berlínském kongresu.

Ottův slovník naučný: Rusko-turecké války

Rusko-turecká válka I. až X . První válku vypověděli Turci Rusku za cara Feodora III. dne 3. března 1677; skončila se r. 1681 smlouvou v Radzyni, podle které car podržel levé Podněpří (vých. Ukrajinu, o kterou šlo a Kijev. Vedle rozličných výsad kozákům daných, že smějí rybařiti až k Černému moři a vyvážeti sůl podle libosti, stanoveno též, že mezi oběma říšemi má býti zřízeno neutrální pásmo (krajina mezi Dněprem a Bugem), kde nikdo nesměl zřizovati pevnosti.

Druhou válku (1687 – 99) za nezletilosti Petra Velikého vedlo Rusko ve spojení se »svatou alliancí«, t. j. s císařem Leopoldem I., Polskem a Benátčany (smlouva v Moskvě 26. dub. 1686). První výprava z r. 1687 vedená kn. Golicynem se nezdařila; Tataři zapálili step a ustupovali, tak že Rusové s nepřítelem ani se nesetkali a v pustých nížinách těch nemocemi, hladem i jinými strastmi utrpěli velké ztráty lidí i koňstva. Ani druhá výprava z r. 1689, ač Tataři aspoň z pevniny byli vytlačeni na poloostrov Krymský, neměla většího zdaru, ač vojsko bylo dobře zásobováno. Teprve když car Petr Vel. osobně vydal se r. 1605 do boje, byl r. 1696 opanován Azov a to za pomoci nově zřízeného prvního loďstva ruského. Po kapitulaci Turků (6000 mužů) zmocnili se Rusové ještě pevnůstky Tavanu atd. a porazili 30.000 Turků vytáhších z Očakova, aby s Tatary celou Ukrajinu poplenili. Zatím přes odpor ruský r. 1698 začalo se vyjednávati v Karlovcích o mír, který r. 1699 byl umluven; k němu r. 1702 přidružilo se narovnání s Ruskem: Rusko podrželo Azov se vším opevněním a okolním územím i přístavy, dále byla otevřena cesta jeho lodím obchodním Dardanellami, zrušen poplatek odváděný Tatarům krymským atd.

Třetí válka (1710 – 11) vznikla popouzením Karla XII. Švédského, internovaného v Benderách. Spoléhaje pevně na pomoc knížat multanských a valašských Petr Veliký překročil s 38.000 muži Dněstr a obsadil Jasy, ale byl nucen ustoupiti k Prutu, kde byl obklíčen velikou přesilou tureckou. Již psal senátu proslulou závěť svou, když jeho manželce Kateřině I. obratným vyjednáváním a úplatkem 200.000 rublů podařilo se Petra vyprostiti z trapné situace. Mírem Hušským (21. čce 1711) car vzdal se Azova s okolím, slíbil pobořiti pevnost Taganrog i jiné tvrze, odvolati ruského vyslance z Cařihradu a zničiti loďstvo černomořské.

Čtvrtá válka (1735 – 39) za carevny Anny vedena byla od r. 1737 ve spojení s cis. Karlem VI. Rusům r. 1735 nepodařilo se dobýti Krymu a proto r. 1736 na radu gen. Münnicha postaveno vojsko na Dněpru (památný útok Münnichův na Perekopskou linii dne 20. května 1736) i proti Azovu (dobyt navždy 1. čce t. r.). V létě 1737 Münnich po třídenním obležení dobyl Očakova (13. čce), ale třetí tažení r. 1738 pro nezdary vojů císařských v Srbsku i Rusům se nezdařilo. Přes vítězství u Stavučan a dobytí Chotina (1739) učiněn mír Bělehradský, pro oba spojence nepříznivý.

Pátá válka (1769 – 74) za Kateřiny II. byla velmi šťastná (vítězství námořní u Česmy 5. a 6. čce 1770) a skončila se mírem v Kučuk-Kajnardži (1774).

Šestou válku (1787 – 92) vedla Kateřina II. ve spojení s cís. Josefem II. a po jeho smrti s Leopoldem II. (mír ve Svišťově 14. srp. 1791 se strany císařovy a v Jasích 9. led. 1792 se strany ruské).

Sedmá válka (1809 – 12), vedená Alexandrem I., byla provázena povstáním Srbů a ukončena, any blížily se zápletky s Napoleonem I., narychlo mírem Bukureštským (28. květ. 1812).

Osmá válka rusko-turecká (1828 – 29) vypukla za cara Mikuláše I. Akermanské smlouvy z 8. října 1826, umluvené mezi Ruskem a Tureckem, obsahovaly pro Turecko podmínky velmi kruté, tak že bylo lze očekávati, že plněny nebudou. Rusko proto záhy po míru počalo hromaditi vojsko na hranicích tureckých a užilo také událostí v Řecku. Dne 6. čce 1827 Rusko ujednalo s Anglií, jejíž zahraniční politiku řídil tehdy Canning, smlouvu, jejímž cílem bylo zjednati Řekům samostatnost. Dne 7. května 1828 gen. Wittgenstein se 165.000 muži překročil ř. Prut, obsadil Valašsko a Multansko, dne 8. čna překročil Dunaj a oblehl Brajlov, jenž kapituloval po 10denním obléhání; potom si podrobil i všecka opevněná místa v Dobrudži. Generál Roth zatím blokoval Silistrii a Giurgiu. Hlavní voj konečně vytrhl proti Šumnu (Šumle), kde se opevnil Husein paša. Nedostatek a nemoci však přinutily toto vojsko k ústupu. Zatím však ke konci čce ruské loďstvo vysadilo u Varny vojsko a to pod vedením Menšikova přikročilo k obléhání města, jež 10. října se vzdalo. Zatím bylo současně bojováno také v Asii. Dne 5. čce Paskevič dobyl Karsu a dne 25. čce Poti. Dne 21. srpna porazil vojsko turecké na řece Kuru; dříve již dobyl Achalcychu a celé řady jiných pevností. Na jaře 1829 přejal vrchní velení v Evropě Dibič-Zabalkanskij, který v květnu překročil u Silistrie Dunaj; dne 11. čna byli Turci poraženi u Kulevče a nuceni ustoupiti k Šumnu. Dne 30. čna padla Silistrie. S velikou rychlostí Dibič potom překročil Balkán a již 20. srpna kapituluje Drinopol. I v Asii Rusové zůstali vítězi, v čci dobyl Paskevič Erzerumu, v srpnu pak porazil Turky u Trapezuntu. Potom učinil sultán mír dne 14. září 1829 v Drinopoli. Turecko uznalo nezávislost Řecka, skoro úplnou samostatnost knížetství Podunajských, postoupilo Rusku některé pevnosti při Černém moři, dovolilo obchodním lodím volný průchod Dardanellami a Bosporem a zaplatilo Rusku válečnou náhradu 10 millionů dukátů.

Devátá válka (1853 – 56) za Mikuláše I. a Alexandra II.

Desátou válku (1877 – 78) za svobodu slovanských národů na Balkáně vedl car Alexander II. Rusko přirozeně nemohlo zapomenouti pokoření, kterého se mu dostalo krymskou válkou, a snažilo se nabýti opět na Východě postavení, o které touto válkou bylo připraveno. R. 1871 vymohlo si pomocí Bismarckovou zrušení zákazu (podle míru Pařížského) chovati v moři Černém válečné loďstvo. R. 1875 vypuklo povstání v Hercegovině a Rusko počalo se ujímati povstalců; r. 1876 Srbsko počalo válku s Tureckem, a když Turci po vítězství u Alexince chystali se zdolati Srbsko úplně, byly jejich další pochody zastaveny zakročením Ruska. Po tom sešla se na podnět Anglie konference v Cařihradě. Když však Turecko požadavky její dalo zamítnouti »parlamentem« náhle svolaným, když zbrojilo dále, aby v krvi udusilo povstání slovanských národův, a když konečně zamítlo i mírné reformní návrhy londýnského protokolu z 31. břez. 1877, Rusko učinilo 16. dub. smlouvu s Rumunskem o volný průchod a vypovědělo 24. dub. Turecku válku. Vrchním velitelem v Evropě byl velkokníže Mikuláš Nikolajevič st., v Asii general-adjutant Loris-Melikov. Válka počala se nejdříve v Asii. Rusko hned na počátku války mělo v Kavkázsku pohromadě 164.000 mužů. Dne 17. květ. Rusové dobyli pevnosti Ardahanu v údolí řeky Kuru; ale v dalších podnicích setkali se s odporem větším, než se čekalo. První útoky na Kars se nedařily. V Evropě byl počáteční postup rychlejší. Dne 22. čna Rusové překročili již Dunaj, 13. čce generál Gurko východne od průsmyku Šipky překročil Balkán, porazil 16. čce Turky u Uflani, dne 17. čce zmocnil se Kazanliku, dne 18. čce udeřil na průsmyk Šipku od jihu, kdežto od severu útočilo naň současně jiné vojsko ruské, načež 19. čce Turci průsmyk opustili. Ale zatím shromáždili uJamboli a Drinopole větší počet vojska, které záhy zastavilo postup ruský. U Svišťova překročily 16. čce 4 ruské armádní sbory Dunaj, s pomocí rumunskou dobyly 16. čce Nikopole, 18. čce slabý oddíl ruského vojska vypravil se k Plevnu proti Osmánu pašovi, který táhl tam od Vidina. Útoky Rusů byly dne 19. a 20. čce odraženy, načež Nikopoli úplně obsazeno od Rumunů. Dne 30. čce generál Krüdener udeřil znovu na Turky u Plevna, byl však opět s velikými ztrátami odražen. Následek byl ústup západní armády. Z Thrakie postoupil proti Rusům Suleimán paša, který je zatlačil k průsmyku Šipce, kdež však Rusové hrdinně se bránili. Armáda při Dunaji byla zatlačena až za Černý Lom. Při útocích na Plevno dne 7. – 12. září Rusové utrpěli znovu veliké ztráty, tak že bylo nutno povolati do služby 185.000 mužů říšské obrany. Ale Osmán paša odraziv útoky zůstal u Plevna nečinným a toho užili Rusové. V říjnu, obdrževše posily z domova a od Rumunů, počali znovu těsněji svírati Plevno, které konečně 10. pros. 1877 se vzdalo; do ruského zajetí se dostalo 40.000 mužů, 2000 důstojníků, mezi nimi 10 pašův a 77 děl. I v Asii Rusové, kteří v čci byli přinuceni ustoupiti na územi vlastní, počali ke konci roku vítězně postupovati. V srpnu a v září opět sesílili své postavení v Armenii, zejména u Erivanu a na řece Karsu. Dne 13. a 24. srpna a 21. září byly odraženy útoky Dervíše paši, který postupoval od Batumu. Ani pokus turecký, pobouřiti obyvatelstvo Abcházie, neměl valného úspěchu. Dne 15.řij.Rusové dobyli skvělého vítězství nad Muktarem pašou u hory Aladža. Potom byl Kars znovu sevřen a dobyt dne 18. list. Turci byli zahnáni k Erzerumu, který byl obklíčen, ale vzdal se teprve v dubnu 1878 po počátečních úmluvách svatoštěpánských.-V Evropě dne 14. pros. také Srbsko vypovědělo Turecku válku, 1. led. 1878 Gurko zmocnil se průsmyku Baba-Konaku, dne 3. led. byl již Mehmed Alí u Srědce na třech stranách sevřen, tak že odtáhl 4. led. Dne 8. led. general Karcov překročil Balkán průsmykem Trajanovým, o něco později převedl vojsko přes Balkán generál Raděckij, při čemž 25.000 Turků přinuceno ke kapitulaci. Dne 14. led. Gurko zmocnil se Plovdiva, kam dne 16. led. přitáhl také generál Karcov. Srbové dobyli 28. pros. 1877 Pirotu; od 23. pros. obléhali Niš. Černohorci přinutili 8. září Nikšic ke kapitulaci, 10. led. 1878 zmocnili se také Baru, 19. led Ulcině, na počátku února kníže Nikola oblehl Skadar. Dne 9. led. jmenován byl vrchním velitelem všeho vojska tureckého v Evropě Mehmed Alí a zároveň mu uloženo, ujednati s Rusy příměří. Dne 19. led. Rusové obsadili Drinopol, odtud postoupili až k samému Cařihradu. Dne 31. led. ujednáno příměří mezi Turky a Rusy. Hlavní stan ruský byl přeložen do Sv. Štěpána (San Stefano) a tu 3. břez. umluven předbižný mír, který však nenabyl platnosti v celém svém rozsahu, nýbrž byl Berlínským kongressem velice pozměněn a to v neprospěch Ruska a Slovanů balkánských.

Podmínky míru Svatoštěpánského byly: Turecko mělo odstoupiti Černé Hoře pruh země od knížetství na sever, východ a jih v šíři 37 km, kromě toho měla býti Černé Hoře povolena svobodná plavba na Bojaně. Srbsko a Rumunsko byly prohlášeny za státy nezávislé, Srbsko zvětšeno o čásť Starého Srbska s městy Niší a Sěnicí, dále mělo se Rumunsku dostati od Turecka válečné náhrady. Bulharsko mělo se státi knížetstvím Turecku poplatným, ale jinak skoro nezávislým a vedle území mezi Dunajem a Balkánem mělo zabírati skoro celou Rumelii i s pobřežím u zátoky Kavalské od jezera Buru (Burugöl) až k ústí řeky Strumy. Odtamtud táhla se jeho hranice na západ k jezeru Kosturskému (Kastoria) a odtud na sever k Ochridu, kde se měla stýkati s hranicí srbskou. Na Krétě, v Thessalii, Epiru, Bosně a Hercegovině měly býti zavedeny vnitřní reformy pod dozorem evropské kommisse. Z Turecka v Evropě byla by zbyla jen Rumelie s Drinopolem a Cařihradem; potom, úplně od tohoto území jsa oddělen, poloostrov Chalkidiké, dále Thessalie, Epirus a Albanie, konečně Bosna a Hercegovina, spojená jen úzkým pruhem s Albanií. Rusku mělo Turecko zaplatiti 1410 mill. rublův, odstoupiti Dobrudžu, v Asii Ardahan, Kars, Batum, Bajazíd a zeměvýchodně od Soghomlu; za to Rusko bylo ochotno prominouti mu 1100 mill. rublů z válečné náhrady. Ještě před ratifikací míru, která se stala v Petrohradě dne 18. břez., velmoci dověděly se hlavních podmínek míru. Andrássy dal si od delegaci povoliti 60 millionů zlatých a připravoval veřejné mínění na obsazení Bosny a Hercegoviny. Anglie úsilně počala zbrojiti, vyslala loďstvo k Maltě a chystala se poslati indické vojsko do moře Středozemního. Již dříve dne 2. břez. Andrássy učinil návrh, aby zahraniční ministři velmocí sešli se v Berlíně, ale uskutečnění návrhu bylo ohroženo požadavkem Anglie (kde zatím 28. břez. v čelo ministerstva se postavil Salisbury), aby Rusko všechny podmínky míru Svatoštěpánského předložilo kongressu Berlínskému ke schválení. Tento požadavek kníže Gorčakov se vší rozhodností odmítl. Tu Salisbury dne 1. dub. rozeslal velmocem oběžník, v němž dokazoval, že podmínky míru Svatoštěpánského bod za bodem odporují míru Pařížskému z r. 1856 a že by jím Rusko nabylo přílišné převahy v Evropě. Positivních návrhů však činiti nechtěl, ani když byl k tomu od Gorčakova vyzván (7. dub.). Tu jal se Bismarck prostředkovati a Rakousko také nejevilo ochoty, zcela následovati Anglii, naopak, když ke konci března přibyl do Vídně generál Ignaťjev, Andrássy oznámil mu požadavky rakouské: zmenšení Bulharska, časnější odchod Rusů z Balkánu a rakouskou okkupaci Bosny a Hercegoviny. Následkem toho i Anglie stávala se povolnější. Dne 30. květ. dosaženo dohodnutí mezi Anglií a Ruskem: Bulharsko mělo býti autonomní jen mezi Dunajem a Balkánem; jižní čásť, jež byla značně zmenšena, měla dostati správu na způsob anglických kolonií. Při reorganisaci provincií balkánských a Armenie Anglie vyhradila si spolupůsobení; Rusko mělo vrátiti Portě Bajazíd a údolí Alašgerdské. Kromě toho Anglie výslovně prohlásila za svou povinnost chrániti celistvost Turecka. O jiných 6 bodech mělo býti rokováno na kongresse. O málo dní později dne 4. čna anglický vyslanec Layard ujednal s Tureckem smlouvu, v níž Anglie se zavázala, že hájiti bude v budoucnosti i zbraněmi tureckých držav v Asii, podrží-li Rusko Kars, Batum a Ardahan; za to slíbil sultán, že v souhlase s Anglií provede reformy v Malé Asii, a odevzdal AngIičanům Kypr. Tato smlouva byla však v té době pečlivě v tajnosti chována. Potom nebylo překážek, aby se mohl sejíti Berlínský kongress.

Z literatury uvádíme: Lukjanov, Opisanije tureckoj vojny 1828 i 1829 gg. (1844); Ušakov, Istorija vojennych dějstvij v Aziatskoj Turciji 1828 – 29 gg. (1832); Moltke, Der russischtürk. Feldzug in der Europ. Türkei 1828 u. 1829 (Berl., 1845 a 1877); Rüstow, Der Krieg in d. Türkei 1876 (1883); Lurion, La guerre turco-russe de 1877 – 78 (1878); Krahmer, Gesch. des russ.-türk. Krieges auf der Balkanhalbinsel 1877 – 78 (Berl., 1902, překlad díla voj.-hist. kommisse rus. gen. štábu; totéž od Grzesického a Wiedstrucka ve Vídni 1902 sl.); Kuropatkin, Krit. Rückblicke auf den russ.-türk. Krieg 1877 – 78 (3 sv., Berl., 1885 – 90); Springer, Der russ.-türk. Krieg von 1877 u. 1878 in Europa (Víd., 1891 – 93). Z lit. naší vedle časových spisů Válka ruskoturecká od E. Rüffera (Pr., 1877) a Illustrovaná kronika válkv východní od V. Mayerhofera (t., 1878) uvádíme jmen. pro starši dobu přehledný článek J. Procházky: Zápas Evropy s plemenem mong., hledíc obzvláště k válkám Rusů s Turky (»Osvětæ 1877, kap. IV.-VIII.).

Související hesla