Ruský balet

, počátky jeho vzniku spadají do 17. století V roce 1673 byl uveden na carském dvoře balet Orfeus a Eurydika, který tančili dvořané. V 18. stol. ruský balet ovlivněn francouzskými a italskými tanečníky, 1736 vytvořen první stálý baletní soubor. 1759 pozván do Petrohradu rakouský baletní mistr F. Hilferding (1710 – 1768), který zde nastudoval řadu baletů na mytologické náměty. 1766 – 87 ruský balet významně ovlivněn působením italského choreografa Gaspara Anglioniho (1731 – 1803), který pozdvihl úroveň dvorského divadla a prosadil se i jako úspěšný autor baletních děl (Ariadna a Theseus, Semiramis). V 18. stol. pořádána baletní představení ve šlechtických divadlech (v Kuskovu, Ostankinu aj.), kde se formovaly i soubory tanečníků z řad nevolníků. V roce 1738 byla otevřena baletní škola v Petrohradě, 1773 v Moskvě. Na začátku 19. stol. vývoj ruského baletu ovlivnil choreograf Ivan Ivanovič Valberg (1766 – 1819), který prosazoval principy dějového baletu a uváděl řadu baletů s vlasteneckou tematikou (Domobrana, neboli láska k vlasti, Vítězství Ruska, čili Rusové v Paříži). Do historie ruského baletu se významně zapsal francouzský choreograf Charles Luis Didelot (1767 – 1837), který 1801 – 29 působil v Petrohradě (Flora a Zefir, Kavkazský zajatec). Významný impuls pro další vývoj ruského baletu představoval romantický balet, jehož přední představitelé choreograf F. Taglioni a tanečnice M. Taglioniová svou činností v Petrohradě (1737 – 42) umožnili těsné sepětí ruského baletu s nejnovějším evropským vývojem. Ve 2. polovině 19. stol. působil v Petrohradě Arthur Saint-Léon (1821 – 1870) a v Moskvě Carlo Blasis (1795 – 1878). Vrcholná etapa ruského baletu koncem 19. stol. byla spojena s významnou pedagogickou činností italského tanečníka E. Cecchettiho a francouzského baletního mistra a choreografa M. I. Petipy, který se podílel zejména na uvedení baletů P. I. Čajkovského. V technicky dokonalém a výrazně emocionálním projevu předních tanečníků z přelomu 19. a 20. stol. (M. F. Kšesinské, O. J. Preobraženské, M. M. Fokina, A. P. Pavlovové, V. F. Nižinského aj.) krystalizovaly základní rysy ruské národní baletní školy, která zasáhla do dalšího vývoje světového baletu. Po úspěšných zájezdech v západní Evropě založil S. P. Ďagilev soubor Ruský balet, který 1911 – 29 působil v Paříži. O zachování a rozvíjení tradic klasického baletu po říjnové revoluci 1917 se zasazovali choreograf A. A. Gorskij a pedagožka A. J. Vaganovová. Choreograf L. M. Lavrovskij prosazoval od 30. let pojetí zdůrazňující dramatické možnosti tance, choreograf R. Zacharov usiloval o psychologické prokreslení charakterů. K významným skladatelům patřili především S. S. Prokofjev (Romeo a Julie, Kamenný kvítek aj.) a B. V. Asafjev (Bachčisarajská fontána, Plameny Paříže). Nejvýznamnější tanečnicí tohoto období byla G. S. Ulanovová. Nový rozvoj baletu nastal po překonání poválečné stagnace koncem 50. let. Vedle hlavních středisek baletních divadel a baletního školství v Moskvě a v Leningradě vznikaly stálé soubory i v dalších městech (významný soubor v Permu). Pro 60. léta bylo charakteristické uvádění původních baletních děl a žánrové rozšíření repertoáru, zejména dramatických baletů s tematikou revoluce a hrdinství (A. Chačaturjan Spartakus); postupně vznikaly pokusy o taneční ztvárnění románů, divadelních her, oper, např. Vášeň (R. K. Ščedrin), Stvoření světa (A. Petrov). K předním choreografům patří J. N. Grigorovič, Igor Dmitrijevič Bělskij (* 1925), Oleg Vinogradov (* 1937), Nikolaj Bojarčikov (* 1935). Z představitelů interpretečního tanečního umění vynikli M. M. Plisecká, Vladimír Viktorovič Vasiljev (* 1940), Natalija Igorevna Bessmertnovová (* 1941), Anna Pavlovová (* 1955), Margita Drozdovová (* 1948) aj. Od 90. let vznikají nové soubory (Moskva, Petrohrad, Sverdlovsk, Perm’), které nejen rozvíjejí tradice klasického baletu, ale zároveň usilují i o návázaní na vývoj evropského moderního tance a experimentálně hledají nové možnosti tanečního projevu.

Související hesla