Růže


1. botanika Rosa – rod dvouděložných rostlin z čeledi růžovitých. Zahrnuje asi 100 (podle některých botaniků více než 1 000) druhů opadavých i vždyzelených keříků, vysokých keřů a poléhavých lián, rostoucích na celé severní polokouli, zejména v Asii. Mají listy složené, lichozpeřené, květy oboupohlavné, pravidelné. Plody jsou nažky uzavřené v šípku (receptakulu). V ČR je asi 15 druhů; nejrozšířenější je růže šípková (Rosa canina). Šípky jsou bohaté na vitamin C. V kultuře se pěstuje pravděpodobně od antiky např. kříženec Rosa damascena (z korunních lístků se lisuje tzv. růžový olej, v současnosti zejména v Bulharsku). Jako okrasné se pěstují místní druhy a jejich kříženci (Rosa gallica, Rosa alba, Rosa centifolia), od 19. stol. bylo po zavedení asijských druhů vypěstováno mnoho kultivarů, velkokvěté (čajohybridy aj.), mnohokvěté (tzv. polyantky), pnoucí, sadové a miniaturní;
2. lékařství viz erysipel.

Ottův slovník naučný: Růže

Růže (Rosa, něm. Rose) jest rostlinný rod čeledi růžovitých (Rosaceae). Jsou to trnité, v červnu a čci kvetoucí keře s listy lichospeřenými. Květy bývají pravidelné, 5četné s baňkovitou číškou, jež po odkvetení zdužnatí v nepravý plod zv. šípek, obsahující plstnaté nažky. Tento rod obsahuje asi 300 dobrých druhů, jež nesnadno od sebe rozeznávati. Každý druh tvoří nesčíslné množství forem, variet i subspecií, jak nám je popisují rhodologové ve svých rozpravách. Vlivem stanoviště, kde rostou, zejména povahou půdy a jinými vnějšími okolnostmi vytvořují rozličné formy, mimo to snadno také vytvářejí míšence. Bohatost forem jest velmi značná a jde do set a tím i tento rod stává se botanikům jedním z nejobtížnějších. Ale mnohdy odborníci v růžích jdou tak daleko, že i nepatrné rozdíly znakové pokládají za důležité a přisuzují slabým formám vyšší ceny systematické. Vypravuje se, že poslány jednomu rhodologovi 2 větvičky z jednoho keře růže k určení, a on určil je jako 2 různé variety. Při určování dlužno přihlížeti k ostnům, listům (podle toho, jak jsou pilovité, chlupaté, pýřité, plstnaté, žlázkovité), k palistům, stopkam, uštům kališním, čnělkám, plodům atd. U nás roste asi 25 druhů, z nichž o nejdůležitějších se zmíníme.

R. canina L., růže šípková nebo šípek (něm. Hundrose) jest keř až 2 m vys., na větvích posázený krátkými, silnými, se stran smačklými, srpovitě zahnutými ostny, jež snadno dají se odloupnouti. Lichospeřené listy skládají se z 5 – 7 vejčitých, jednoduše pilovitých, lysých lístků s palisty nazpodu řapíku. V květu jsou na okraji číšky ušty kališní, z nichž 2 vnitřní jsou nedělené, 3 vnější speřené, tak že 2 z nich mají po obou stranách, třetí jen po jedné straně úzké úkrojky. S nimi střídá se 5 bledě růžových nebo bílých vonných plátků korunních. Ušty kališní na vejčitém plodě dolů sehnuté záhy opadávají. Tyčinky bývají ve 3 kruzích: ve vnějším 30, v prostředním 20 (vždy po 4 proti plátkům korunním) a ve vnitřním 30; někdy vyvinuje se i čtvrtý kruh o 20 tyčinkách. Stopkatých pestíků bývá také počet větší a bývají hustě vedle sebe na dně číšky. Po oplození květu číška dužnatí a zčervená a uvnitř vyplněna jest tvrdými nažkami jednosemenými, hedvábně chlupatými a nazývá se všeobecně šípkem. Roste u nás všude u cest, na stráních, mezích, na pokraji lesů. Šípek jest jedlý a zejména jest potravou některých ptáků v zimě. Na větvích často vyskytují se t. zv. růžové houby nebo bedeguary (Rhodites). R. glauca Vill. (R. Reuteri Godet), r. sivá, není tak hojná jako předešlá, roste na podobných stanovištích a také růži šípkové dosti se podobá. Má však listy vezpod sivě ojíněné, ušty kališní na široce vejčitém až kulovitém plodě vzpřímené a pozdě opadávající. R. dumentorum Thuill., růže křovištní, roste v křovištích a na pokrajích lesů. Podobá se velice růži šípkové a také od mnohých botaniků pokládána jest za její odrůdu. Mladé listy bývají však šedoplstnaté, později na nervech přitiskle chloupkaté. R. coriifolia Fr. (R. mollis Presl), růže kožolistá, roste dosti hojně v křovinách, na stráních, kolem lesů; kvete v červnu. Listy vezpod šedě pýřité a plstnaté, palisty na větevkách značně široké. Ušty kališní bývají po okvetení odstálé, vzpřímené, na poměrně velikém, kulovitém šípku do uzrání setrvávají. R. collina Jack., růže chlumní, vyskytuje se jen řídce v okolí pražském a na jiných místech a pokládána je též od některých botaniků za míšence. R. alba L., růže bílá, pochází z jižní Evropy a u nás roste zplaněle pod Radobýlem u Litoměřic, u Mostu a Znojma. S plnými květy pěstuje se v zahrádkách. Listy jsou sivě zelené, chlupaté, lístky veliké, okrouhle vejčité a mají na středním nervu roztroušené žlázky, podobně i stopky květní jsou žlaznaté. Koruna poloplná bývá bílá. Šípky jsou vejčité, krásně šarlatově červené. R. scabrata Crép., růže drsná, objevuje se jen řídce na keřnatých stráních v čes. Středohoří, Krušných Horách i jinde. Lístky mají krátké řapícký a jsou ostře dvojitě pilovité s malými, žláznatě brvitými zoubky vedlejšími; navrchu jsou tmavozelené, nelesklé, vezpod bledší; palisty úzké, po kraji žláznatě brvité. Stopky květní a kulaté číšky jsou lysé a bez žlázek. Šípek kulovatý a koruna bledě růžová. R. tomentella Lehm., růže šedopýřitá, roste řidce po veškerých Čechách, na Moravě je vzácnější. Podobá se předešlé. Lístky malé jsou okrouhle elliptičné a dvojitě pilovité; na vrchu jsou trávově zelené a lysé, vezpod světlejší, pýřité nebo s řídkými žlázkami na nervech. Řapíky bývají plstnaté. Stopky květni skoro úplně lysé. Koruna skládá se z drobných plátků bledě růžových i bílých. Šípek bývá kulatý nebo tupě vejčitý, malý, pozdě dozrávající zbarvuje se pomorančově až červeně. R. sepium Thuill., růže plotní, roste porůznu na pahorcích, na mezích, na okrajích lesů. Má většinou 3jařmé listy složené z lístků oddálených, úzce elliptických, k oběma koncům zúžených, dvojitě pilovitých, na vrchu lysých, vezpod nerovnoměrně posázených žlázkami. Květní stopky dvakráte tak dlouhé jako číšky, oboje lysé. Ušty kališní po odkvetení zahýbaji se nazpět a před zbarvením vejčitého plodu opadávají. Plátky korunní jsou klínovitě zúžené, bledě růžové nebo bílé. Čnělky tvoří mnohdy tenký, lysý sloupek. Tvoří u nás tyto význačné odrůdy: a) genuina (pravá), b) agrestis (Savi sp., rolní), c) pubescens (Rap. sp. R. vinodora Kern, pýřitá), d) graveolens (Gren. sp., páchnoucí), e) inodora (Fr. sp., nevonná). R. rubiginosa L., růže rezavá nebo vinná, roste porůznu na mezích, pahorcích a na pokrajích lesů. Mívá 2 – 4jařmé listy vezpod na celé ploše pokryté četnými žlázkami rezavými, tak že lístky zdají se při dotknutí rukou lepkavé a zvláště pak příjemně voní vínem. Lístky jsou vejčitě okrouhlé, dvojitě pilovité, se zuby krátkými, rozevřenými, rezavě žlaznatými. Stopky květní jsou krátké, kališní ušty peřenoklané, po odkvetení na šipku odstávající nebo vzhůru se vzpřimující, setrvávající až do zčervenání, oboje porostlé žlaznatými štětinkami. Koruna jest vonná, tmavě růžová. Květy rozkvétají ve dne a vylučují na okraji číšky medovinu, čím se liší od jiných druhů. Šípek bývá kulovitý nebo tupě vejčitý, posázený řídkými štětinkami žlaznatými a zůstává tvrdým. Zmínky zasluhuje odrůda micracantha (Sm. sp., malokvětá), s korunními plátky poměrně malými a světle růžovými. R. omentosa Sm., růže plstnatá, roste porůznu na lesních stráních a pahorcích. Mívá jen pod řapíky listů po dvou silných ostnech, mírně ohnutých nebo rovných. Listy skládají se z 5-7 elliptičných lístků jednoduše nebo dvojitě žlaznatě hrubopilovitých, bledě nebo šedě zelených, nežlaznatých (nebo jen skrovně na nervech žlaznatých). Ušty kališní přesahují vonnou, bledě růžovou korunu, po odkvetení ohýbají se dolů a později opadávají. Stopky květní jsou pokryty žlaznatými štětinkami a šípky jsou krátce štětinkaté, oranžově červené a později zčernávají. Z důležitějších odrůd jsou u nás: a) cinerascens (Crép. sp., popelavá), b) Marcyana (Boullu sp., Marcyova), c) Seringeana (Gr. Godr. sp., Seringeova). R. villosa L. em., růže huňatá, roste na stanovištích podobných jako předešlá, kteréž podobá se listy. Ostny mívá jen rovné; lístky menší, často sblížené, kraji svými se kryjící, vezpod žlaznaté. Stopky květní jsou žlaznatě srstnaté, několikrát delší šípku. Důležité odrůdy u nás rostou: a) umbelliflora (Sw. sp., hojnokvětá), b) ciliato-petala (Koch Synops. sp., brvitoplátečná), c) vestita (Godet sp., sametová). R. pomifera Herrm., růže dužnoplodá, zplaněle u nás rostoucí, také sází se v sadech ponejvíce pro plody, jež jsou kulovité, velikostí podobné třešním, porostlé štětinkami a obdané vzpřímenými uštami kališními. Tyto šípky brzo zdužnatí a bývají krvavě červené, s povrchem sivě ojíněným. R. gallica L. (R. pumilla Jacq., R. austriaca Crantz.), růže nízká nebo francouzská, roste kolem lesů, na mýtinách, na mezích a na keřnatých stráních. Blíže Litomyšle u Morašic (vlastně u Tří kocourů) tvoří rozsáhlý podrost uprostřed polí, jenž od dávných dob jest známým »růžovým paloučkem«. Z podzemního, krátkého, plazivého stonku vyrůstají krátké výhonky posázené podobně jako větve četnými ostny štětinovitými, červenými, jehlicovitými, různotvárnými. Květní větevky posázeny jsou jemnými, žlaznatými štětinkami.Listy na vrchu jsou leskle tmavozelené, vezpod sivě zelené, žilnaté, chlupaté, složené z 5 lístků vejčitých, kožovitě tuhých, jednoduše pilovitých, s okrajem žlaznatě drsným. Palisty úzké jsou celou délkou přirostlé k řapíku. Ušty kališní zase 2 po obou stranách, jeden toliko po jedné straně speřeně stříhané a 2 nedělené, všechny po kraji silně žlaznaté. Tyto ušty po odkvetení ohýbají se dolů a od žlaznaté číšky před uzráním odpadávají. Korunní plátky bývají veliké, nachové, zřídka bílé a libě voní. Šípky jsou vejčitě kulovité, nešťavnaté, kožovité, barvy pomorančové. U nás pěstuje se plnokvětá v zahradách a od francouzských zahradníků zušlechtěna v krásné odrůdy zvané růžemi francouzskými. Jsou však nevonné a často pruhovány dvěma i třemi barvami, podobné růžím stolistým. R. involuta Sm. (R. Sabini Woods.), růže Sabinova, roste v čes. Středohoři. R. eglanteria L. (R. lutea Mill.), růže žlutá, vyskytuje se zplanělá často v plotech a pěstuje se v zahrádkách v rozličných odrůdách. Pochází z již. Evropy a asijského Turecka. Korunní plátky jsou citronově žluté, často na vnitřní straně oranžové nebo šarlatově červené. Nepříjemně zapáchá po štěnicích. Šípky bývají žlutavě červené. R. alpina L. (R. pyrenaica Gochn.). růže horská, roste porůznu v horských lesích. Starší větve a peň bývají bez ostnů, výhonky však někdy posázeny roztroušenými ostny šídlovitými a štětinkovitými. Listy mívají 3-9 lístků elliptických, vezpod sivých, dvakrát pilovitých. Stopky květní jsou dlouhé, žlaznaté. Korunní plátky jsou krásně nachové a slabě vonné. Šípek bývá vejčitý, červený, ověnčený vytrvalým kalichem vzpřímeným. Po odkvetení stopky květní stávají se převislými a dolů se ohýbají. R. cinnamomea L., růže skořicová, vyskytuje se zejm. v čes. Středohoří a jinde, také zplaněle roste v plotech. Větve mívají barvu skořicovou (červenohnědou). Koruna jest růžová a vonná. R. turbinata Ait., růže čihovitá, z jižní Evropy, vyskytuje se u nás zřídka zplaněle (uprchlá ze zahrad) v křovištích a plotech, s velikými, nachovými korunami vonnými. R. trachyphylla Rau., růže drsnolistá, roste porůznu a podobá se růži nízké. Lístky listů jsou tuhé, vejčité, zašpičatělé, lysé nebo vezpod na nervu pýřité, ostře na okraji pilovité, se zuby zřetelně žlaznatě zoubkovanými. Lístky zdají se na omak drsné od vonných žlázek na středních a postranních žilkách. Stopky květní žlaznatě srstnaté. Kor. pl. jsou veliké, bledě růžové, na nehtech žlutavé. Šípky jsou kulaté a trochu srstnaté. R. pimpinellaefolia L. em. (R. spinosissima L.), růže bedrníkolistá, roste na některých místech v Čechách na keřnatých stráních, na výslunných kopcích, při cestách a vinicích. Pěstuje se i roste zplaněle. Jest drobný, bohatě rozvětvený keř. Listy skládají se z 5-11 lístkův okrouhle vejčitých, jednoduše pilovitých, drobných. Palisty úzké, drobně žlaznatě zubaté, rozšiřují se v rozbíhavá ouška. Květní stopky bývají dlouhé, bez listenů. Koruna jest bílá, nažloutlá nebo bledě růžová, vonná. Šípky při uzrání černají a bývají přes zimu ověnčeny sevřenými ušty kališními. R. repens Scop. (R. arvcnsis Huds.), růže plazivá, roste na mýtinách a na okrajích lesů v již. Moravě. Větve plazí se po zemi nebo po jiném křoví. Liší se ode všech růží čnělkami srostlými v úzký sloupek zdéli tyčinek, čímž po odkvetení zdaleka se poznává.

Růže bývají nejčastěji nízké keře hustě větevnaté, jež nedodávají silného dřeva, a zejména naše divoce rostoucí druhy jsou polnímu a lesnímu hospodářství podobně jako ostružiníky překážkou užitkovým rostlinám, jimž ubírají nejen potřebného místa, ale i výživy. Pozornosti zasluhuje vysoké stáří a značná velikost některých druhů (na př. R. canina). Dříví silnějších kmínků růžových užívá se v truhlářství. T. zv. růžové dřevo v obchodě pochází však z jiných rostlin cizozemských.

Některé keře růží jsou historicky památné, na př. zmíněný Růžový palouček z růže nízké u Morašic. V zahradě námořnictva v Touloně ve Francii pěstován od r. 1813 keř růže vždy zelené, banksie (R. Banksia R. Br.), jenž má kmínek nad zemí v obvodě 87 cm a jehož větve pokrývají zeď 25 m šir. a 3 – 6 m vys. Kvete od dubna do května a mívá najednou až 50.000 květů. K nejstarším náleží keř pěstovan na zdi chrámu v Hildesheimě, rozkládající se v šíři 8 m a mající kmen 5 cm tlustý. Při zakládání původního dómu byl prý r. 815 Ludvíkem Pobožným zasazen, tak že by dosahoval stáří tisíciletého, což ovšem zdá se býti pochybno. Podle vypravování vypěstovan za biskupa Hezila (1054-79)' a zvláště ošetřován jako pozoruhodný památník minulosti po vystavění shořelého chrámu r. 1061 na zdi hrobky, jež byla požárem ušetřena. Tu by stáří tohoto keře mohlo se odhadnouti na 800 let. Podle jiné pověsti jest prý jen 300 let stár. – Růže známy byly již národům starověkým a zbytky archaeologickými dokazují se zobrazení růží již před 5000 lety. Růže byly znamením úcty starých Indův, Assyrův a Egypťanů. Hérodot vypravuje, že Babylóňané nosili stříbrné růže na hůlkách při slavnostech, a že král Midas pěstoval ve svých zahradách růže s plnými květy. Růže nazývala se od pradávna královnou květin a byla Isráélity a jinými východními národy pečlivě pěstěna. Byla u starých národů květinou Eróta (Amora), jehož krásné matce Afroditě (Venuši) byla zasvěcena. Podle bájí růže byla s počátku bílá, bezvonná. Jednou Afrodité spěchajíc na pomoc poraněnému Adonidovi, šlápla nohou na trnitý keř, jímž si poranila do krve nohu, a odtud květy této rostliny zbarvily se do červena a příjemně voněly. Byla též růže znakem mládí, nevinnosti a kvetoucí síly životní, jako láska a plodnost v přírodě, dále význačným symbolem krásy, což i podnes nacházíme u básníků. Římanům byla znamením mlčelivosti, ježto četné lístky vnitřek zakrývají, a bývala při hostinách na tabuli hodovní a nádoby nápojové bývaly ověnčeny růžemi k odvrácení tlachavosti. Papež Hadrian VI. dal umístiti růže na zpovědnicích jako odznak mlčelivosti. Odtud má i význam známý výraz »sub rosa«, t. j. v důvěře. Na penězích z ostrova Rhodu byly růže, jež tu četně rostly. Staří krášlívali se a podobně i nynější pokolení krášlí se růžemi při hostinách a slavnostech, věnci a guirlandami z růží. Užívá se jich až dosud k ozdobování chrámů, oltářů, k posypávání cest při slavnostních průvodech a processích, k vykrášlení hrobů, všeobecně k úctě zesnulých. Arabové umývali růžovou vodou křesťanské chrámy, jež přeměňovali v mešity. Růže sloužívaly Římanům a Řekům ku přípravě růžové vody a oleje, jehož dobývali kladením růžových lístků do oleje, kterýž pak příjemně voněl. Tento olej nesmí se však ztotožňovati se vzácným růžovým olejem tureckým. Tímto olejem podle Homéra mrtvola Hektorova byla namazána Afroditou. Římané, kteří byli velci milovníci růží, zvláště pro jejich vůni, dováželi je v době, kdy v Italii nekvetly, na lodích z Alexandrie do Říma. Při hostinách bývaly r-mi nejen pokryty stoly, ale i podlaha až na stopu vysoko posypána. Při hostině, kterouž pořádala Kleopatra na počest triumvira Antonia, zaplaceno za ně přes 3000 našich korun. Císař Nero zaplatil 4 milliony sesterciů za růže z Asie dovezené, jichž bylo použito při znamenité jedné hostině. Při této značné spotřebě růží vyvinuli se obchodníci zvaní rosarii. Taktéž již ve starověku měli zálibu v růžích Číňané, z jejichž území pocházejí četné druhy u nás pěstované. Z Číny vyváží se veliké množství růžové voňavky a jiných výtažků z růží. Zejména v zahradách čínského císaře pěstuje se obrovské množství růží, z nichž zásobuje se jen císařská rodina a mandarini růžovou voňavkou. Starý jest a krásný obyčej dosud na některých místech ve Francii se zachovává ročně v jistý den růžovou slavností uctívali zemřelé. -Léčivých prostředkův a voňavek dodávají růže zejména z korunních plátků růží pěstovaných v zahradách (flores rosarum incarnatarum) a růží francouzských (flores rosarum rubrarum) k výrobě vody a masti růžové (aqua rosarum a unguentum rosarum). Ježto součásti rozličných druhů jen málo od sebe se liší, podobně i v léčivých prostředcích odlišují se zcela nepatrně, a proto bývá používáno i jiných druhů mimo z předu uvedené. Růžové vodičky (aqua rosarum) bývá užíváno v lékárnách k parfumování vyplachovadel, očních vodiček, podobně růžová masť (unguentum nebo pomadinum rosarum), jež vyrábí se z růžové vody, vosku a vepřového sádla, proti opryskalým pyskům, bolavým prsním bradavkám; jinak slouží také k výrobě přijemně páchnoucích prostředků ke zvýšení krásy, ku přípravě růžových likérů, bonbonův atd. Tato růžová vodička dobývá se dvojí destillací z kor. plátků nebo připravuje se z týchže smíchaných s jedním dílem kam. soli (flores rosarum saliti) a pak spolu roztlučených. Jest od Středomoří až do vých. Indie (zvl. v Evropě na Balkáně) znamenitým zbožím v obchodě. V Egyptě získává se ročně asi 2000 kg z 200.000 kg růžových lístků. Zřídka nachází se v obchodě úplně čistá, poněvadž růžový olej, jenž jí dodává vůně, bývá nejčastěji smíšen s olejem santalovým. Lístky sušené také často přidávají se pro vůni do tabáku. Pravé turecké růžové perly lesklé černé barvy dělají se z růžových lístků. – Za potravinu užívá se plodů, t. zv. šípků, zvl. z druhů R. canina a villosa, o čemž bylo při popise těchto a jiných ještě uvedeno. V Řecku od včel nasbíraný med z růží, příjemně vonný, jest známý pode jménem růžový med, ĺosámeli, jejž v době porobení od Turecka Řekové musili odváděti sultánovi. Ze syrupu a růžových lístků Řekové připravují rovněž růžový cukr, jenž do obchodu přichází z Malé Asie a Egypta. Růžový ocet jest nejmilejší aroma orientálů a připravuje se ve mnohých rodinách na celý rok k úpravě salátu; užívá se ho při onemocnění a mdlobách jako prostředku sílivého a rozčilujícího. Také čínský čaj voní se často lístky růže žluté a tím dosahuje se příjemnější jeho vůně. – Z důležitější lit. jsou pozoruhodny práce: Lindley, Rosarum monographia (Lond., 1820); Wallroth, Rosae generis historia succincta (Nordh., 1828); Deséglise, Catalogue des espčces du genre rosier (Geneva, 1877); Jemain, Les roses (Paříž, 1872); Regel, Testamen rosarum monographiae (Petrohrad, 1878); Lebl, Rosenbuch (Berl.,1895); »Rosenzeitung« (Frankf. n. M., od r. 1866) a mn. j. České druhy zejména zpracovány v Čelakovského Prodromu květ. čes. a dodatcích, Formánkově Květeně Moravy, Polívkově Názorné květeně a v jiných dílech systematických. Vm.

Růže jako zahradní květina pěstuje se od nepaměti a to jak v zahradách malých milovníků, taki ve velikých sadech; tolikéž i v květináčích za okny je hojná. Záliba pro růži stále stoupá, o čemž nejlepší doklad podávají seznamy speciálních závodů, které uvádějí přes 6000 různých odrůd, ponejvíce umělým sprašováním získaných. První, kdož se zabývali vypěstováváním nových odrůd, byli Francouzové, a je známa celá řada závodů, kde se nepěstuje nic jiného, než růže Každoročně uvádí se do obchodu nejméně 50 nových odrůd. Vedle Francie jsou podobné růžařské závody ještě v Lucembursku, v Sev. Americe a v Německu; též v Uhrách byl učiněn pokus. V Čechách pěstují se r. všeobecně a je zde též celá řada odborných závodů, kde pěstuje se ročně mnoho tisíc růží pro obchod.

Přibýváním odrůd nastala záhy potřeba nějakého roztřídění, i ustanovili se zahradníci na určitých skupinách, hlavně podle povahy jedinců. Systém botanický nemá s tímto roztříděním pěstiteli nic společného.

A. Růže jednou kvetoucí: 1. Růže stolisté (Centifolia), křoviny žlaznatě ostnité s květem hustě plným libovonným; zimě úplně vzdorující. 2 Růže mechové (Muscosa), vlastnostmi příbuzné předchozím, ale i kališní ušty a plodní košíček hustě žlaznatě až mechovitě ostnité. 3. Růže francouzské (Provincialis), týchže vlastností jako skupina 1., jen květy tvaru více miskovitého, po většině barvy růžové s bílým žíháním. 4. Růže turecké čili damascenky (Damascena), křovité, bíle neb růžově kvetoucí, vonné, zcela vytrvalé. Sem náležejí druhy, jež dávají růžový olej. 5. Růže šípkové (Canina). Do této skupiny vřazeny různé původní druhy křovité s květem jednoduchým, zejména příslušníci druhů: alba, lutea, villosa, rubrifolia, rubiginosa, pimpinellifolia atd. Růže villosa pomifera pamětihodná pro veliké plody hruškovité, jež se potřebují k zavařování v kuchyni. 6. Růže pnoucí (Repens). Sem shrnuty všecky dlouhopruté odrůdy bez rozdílu vlastní příslušnosti; většinou jsou úplně vytrvalé. Největší čásť těchto pochází z Japanska.

B. Růže několikráte kvetoucí: 7. Růže drsnolisté (Rugosa). Statné křoviny ze sev. Japanska i u nás vytrvalé; květy jednoduché nebo poloplné, nápadně veliké. 8. Růže mnohokvěté (Polyantha, Multiflora), zahradní míšenci vzrůstu zcela nízkého s květy drobnými, dobře plnými v bohatých latách. Vůči naší zimě vyžadují ochrany. 9. Růže měsíční (Indica Bengalensis) původem z jižní Číny; zcela nízké, skoro jen zelinné tvary s květy jednoduchými až zcela plnými. V zimě nutně vyžadují ochrany. 10. Růže čajové (Indica Thea) původu čínského; základní žlutá barva květu mnohonásobným křížením přešla v živě růžovou až granátově červenou i bílou s dodržením charakterní silné vůně. Bujný vzrůst, veliké, ale řídké ostny, lesklé světlé listy a veliké, většinou ojedinělé, prodloužené květy jsou této skupiny hlavní vlastnosti; ale vůči naší zimě jsou velmi nedůtklivé. 11. Růže čajové hybridy (Thea hybrida), kříženci mezi čajovkou a růží zahradní, vzrůstu více stěsnaného s vlastnostmi pravým čajovkám podobnými. 12, Růže pižmové (Noisetiana), skoro vesměs potomstvo umělého křížení mezi americkou Růže moschata a různými druhy jinými. Příznakem jejich je bujný vzrůst, málo ostnů a květy většinou v latách. 13. Růže pižmové míšené (Noisetiana hybrida), vesměs míšenci předchozí skupiny s růží zahradní, od níž přijaly nižší, stěsnanější vzrůst; ale venku v zimě jako ony musí býti chráněny. 14. Růže bourbonské (Bourbonica); pochybného původu, původní tvar nalezen byl nahodile na ostrově Bourboně v křoví, další odrůdy povstaly křížením téhož s jinými růžemi zahradními. Vzrůst méně bujný, květy veliké, pěkně vytvořené, většinou v růžových odstínech o něco pozdnější než druhy skupiny následující. Ochranu jen v drsnější poloze. 15. Růže zahradní (Hybrida bifera), skupina co do druhů nejbohatší, v níž převládá barva červená, řídká je barva bílá. Původně míšenci mezi skupinou 1. jako rostlinou semennou a růžemi měsičními a indickými jako rostlinami prašníkovými. Druhy sem příslušející jsou dosti otužilé, ale v drsných polohách musí se na zimu chrániti.

Růže pěstují se dílem jako keře, dílem jako kmenové stromky. Množení provádí se kořenovými oddělky, toto jen při skupině jednou kvetoucích, jinak buď z řízků – růže pravokořenné – nebo šlechtěním na kmínky divokého šípku. Šlechtění děje se buď očkováním v srpnu venku nebo roubováním v teplém skleníku po dobu zimní. K náležitému zdaru růže vyžaduje polohy jak možno volné, výslunné, půdy spíše těžší, nejlépe trochu jílovité. K pěstování v hrncích hodí se především růže měsíční a mnohokvěté, Popínavé růže hodí se k okrášlení stěn, besídek, loubí a pod., též se šlechtí na vysoko, aby se dostalo svislých větví – růže smuteční. Květů růží užívá se u nás výhradně k vazbě kytic a věncův a k témuž účelu také se rychlí v době zimní ve sklenících. Pěstění růže k účelům obchodním náleží u nás k nejvýnosnějšímu odvětví zahradnictví.

Růže skotská (Sweet Briar), kterou doporučují pro písčité půdy ke tvoření trvanlivých živých plotů, je t. zv. vinný či vonný šípek (R. rubiginosa), který je nápadný větvemi hustě trnitými. Fln.

Související hesla