Rybníkářství

, odvětví rybářství zabývající se chovem ryb. Nejstarší údaje o chovu ryb v rybnících pocházejí z Číny (kolem 2300 př. n. l.), později ze Sumeru, z Egypta, Palestiny a od Římanů. První historická zmínka o rybníkářství v českých zemích pochází z roku 1115. Rozvoj rybníkářství je spjat s rozšířením křesťanství (ryby byly postním jídlem). Největší rozmach výstavby rybníků ve 14. stol. (za vlády Karla IV.) a zejm. v 16. stol.; k významným stavitelům patřili Josef Štěpánek Netolický, M. Ruthard z Malešova a J. Krčín z Jelčan a Sedlčan. V roce 1547 vydal olomoucký biskup Jan Skála z Doubravky latinský spis O rybnících. Od roku 1600 pokrývaly rybníky v Čechách a na Moravě plochu 160 000 ha. V 17. a 18. stol. došlo k úpadku rybníkářství; obrat nastal ve 2. pol. 19. stol., zejm. zásluhou J. Šusty. Od konce 60. let 19. stol. se rozvíjelo rybářské školství a výzkum. Od roku 1976 pokrývají rybníky v českých zemích asi 51 959 ha. – V ČR je rybníkářství založeno zejm. na chovu kapra obecného. Využívá se nabídka přirozené potravy v rybnících. Zhuštěné obsádky kaprů se ve vegetační době přikrmují obilninami, při nedostatku potravy granulovanými směsmi. Doplňkové (tzv. vedlejší) ryby využívají jiné složky přirozené potravy, např. lín obecný, síh severní a síh peleď (přijímají potravu i v zimním období, kdy ji kapr téměř nepřijímá), býložravé druhy tolstolobik bílý, tolstolobec pestrý a amur bílý (živí se řasami, rostlinami a zooplanktonem); vhodné zejm. do zhuštěných obsádek kapra. Z dravých druhů se chová štika obecná, candát obecný, sumec velký, úhoř říční. Živí se plevelnými rybami (potravní konkurenti kapra). V roce 1993 se v ČR vylovilo z rybníků 21 000 t tržních ryb, z toho 88,3 % tvořil kapr, zbytek doplňkové ryby. Viz též akvakultura, pstruhařství.

Ottův slovník naučný: Rybníkářství

Rybnikářství jest základem rybochovu v nádržkách vodních, uměle zřízených a povšechně rybníky zvaných. Rybníky jsou stojaté sladké vody, které se zadržují pomocí hrází v údolích a nížinách. Napájeji se buďto přirozeným způsobem vodou dešťovou z příslušného povodí přitékající – t. zv. nebesáky – aneb vodou zpodní pramenitou, která ve dně či po okrajích rybníka vyvěrá – t. zv. rybníky pramenité – či konečně z potoků a řek pomocí zvláštních kanálů přívodných – t. zv. rybníky říční aneb potoční. Výjimečně zdvíhá se voda někdy také způsobem umělým do výše k napájeni menších rybníkův. O dobrotě a výnosnosti rybníka rozhoduje jeho poloha místní, poloha proti směru panujících větrů, přítok dobrých náplavů, dostatečné výsluní a zejména též vlastnost jeho půdy. Čím lepši půda a čím lepší náplavy z pozemků sousedních přitékaji, tím lepši rybník.

Každý rybník musi míti přiměřené zařízení, aby mohl býti podle potřeby buď úplně vysušen aneb vodou naplněn. Hráz musí býti zřízena vodotěsně a řádně opatřena proti porušováni vlnami, nejlépe silnou dlažbou kamennou. V nejhlubšim místě rybnika jest zařízení, sloužící k úplnému vypuštění nadržené vody pod hráz. Konstrukce tohoto zařízeni jest rozmanitá a řídi se hlavně velikostí rybníka, výškou nadržení a množstvím přítoku. V malých rybnících položí se pod hráz dřevěná trouba, podžeračka, buď v celku aneb s příklopem vyrobená, či konečně ze dvou dílů se skládající – t. zv. poltruba. Tato se řádně zapěchuje a po obou koncích opatří proti podemletí. V troubě vězí čep, na způsob zátky shora otvor zavírající, který někde nahrazen jest t. zv. stojanem, totiž dutou rourou vertikálně postavenou, přes jejíž horní okraj voda přepadati může do podžeračky. Poltruby uzavírají se také stavidly, které jsou upraveny buď svismo nebo šikmo. Po případě provede se v hrázi t. zv. kbel čili mnich, skládající se z podžeračky, spojené s vertikálním nebo šikmým nástavcem, který ze předu prkénky – t. zv. dlužemi – do libovolné výše lze uzavříti. Ve větších rybnících zřizují se propusti o větších otvorech průtočných, dřevěné nebo zděné, uzavřené stavidly. U stavidel a čepů bývají někde celá stavení, t. zv. vazby či barborky nebo bašty, určené k tomu, aby zamezily přístup osobám nepovolaným, chránily ústrojí, a také sloužily za obydlí. V místech, kde hráz při okraji údolním vybíhá, zřídí se t. zv. splavnice, která slouží k odvádění vod přívalových v čase zvodnění a také k tomu, aby zde přepadati mohla voda, když by bylo dosaženo dovolené nadrženi rybníka. Splavnice skládá se z přiměřeného počtu otvorů, které jsou uzavřeny stavidly. Horní hrana okenic stavidlových jest položena ve výši, která odpovídá dovolenému nadržení rybníka. Otvory stavidel musí stačiti k odvedení největších přívalů, které do rybníka přitéci mohou, aby hráz nikdy nebyla ohrožena. Splavnice jsou stavby buďto dřevěné nebo zděné, s ústrojím stavidlovým dřevěným či železným. Nad splavnicí a kolem čepu musí býti zřízena brlení, skládající se z řady tyčí kulatých nebo hranatých, dřevěných či železných, t. zv. brlí, které zbraňuji rybám, aby při tažení rybníka neodplavaly s vodou. Protéká-li rybníkem živá voda, potok neb říčka, musí také nad místem, kde tyto vodoteče do rybníka vstupují, upraveno býti brlení, aby ryby nemohly unikati směrem proti vodě. Brlení musí míti dostatečnou plochu průtočnou, aby vodu příliš nezdýmaly, což při hustším sestavení brlí a při větších množstvích vody působí nesnáze a větší vydání.

Nad čepem či podžeračkou musí býti upraveno loviště. Jest to hlubší místo, pravidelně omezené, do něhož stáhnou se ryby při lovení po vypuštění rybníka.

Při každém řádném rybničním hospodářství je potřebí rybníků třecích či potěrných, výtažných, kaperních a pak k omor a sádek. Do rybníků třecích, které mají míti dobrou měkkou a živou vodu, nasazují se plodné ryby obého pohlaví. Jikrnáči vypouštějí tu při tření vajíčka, jikry, které mlíčníci mlíčím navlažují a tím zúrodní. Z tohoto potěru vylíhne se rybí plod, který se ponechá ve třecím rybníku aneb, jak v novější době s prospěchem se děje, přesadí do rybníka jiného. Odtud přijde pak plod do t. zv. rybníků výtažných na jedno léto nebo na dvě. Nejsou-li tyto rybníky dostatečně hluboké. aby ryba v nich bezpečně mohla přezimovati, přesadí se na zimu do t. zv. komor. V rybu vážnou 1,5 až 2 kg dospívá ryba v t. zv. rybnících kaperních, které zůstávají nahnány jeden až tři roky.

V rybnících pěstuje se hlavně kapr. Ale do kaperních rybníků nasazují se také některé jiné druhy ryb a zejména také jistý počet štik aneb jiných ryb dravých. Tyto slouží k tomu, aby hubily bezcenné rybky malé a po případě ničily i kapří plod, z předčasného tření v rybníce vzniklý, aby potrava rybí zbytečně v rybníce stravována nebyla. Kaperné rybníky musí míti hlubší místa, aby ryby na zimu mohly do nich se stáhnouti k zimnímu spánku. Nad těmito místy musí býti otvory v ledu prosekávány, aby vzduch měl k vodě volný přístup.

Ku přechovávání ryb prodejných slouží t. zv. sádky. Jsou to menší nádržky tvaru obdélníkovitého, oddělené od sebe vozovými cestami. Musí míti dostatek čisté, zdravé vody v každém čase. Zařízení jejich uspořádáno je tak, že možno každou nádržku kdykoliv vypustiti nebo vodou znova nahnati.

Důležitým prostředkem k udržení výživné sily rybníka jest t. zv. letnění. Rybník položí se na sucho a oseje přiměřenými plodinami buďto po jeden nebo po dva roky. Tím způsobem dosáhne se jednak hospodářského využití nánosu rybničného, jednak podporuje se velmi vydatně rozmnožení potravy rybí, kterou poskytuje drobná zvířena vodní, po opětném napuštění rybníka hojněji se vyvinující. Ovšem musí býti o to postaráno, aby úroda v letněném rybníce nebyla snad zaplavena vodou přívalovou.

V Čechách rybnikářství dosáhlo v XV. a XVI. stol. vysokého stupně rozvoje a značné dokonalosti. Výtečný porybný Štěpánek a vrchní regent Viléma z Rožmberka Jakub Krčín z Jelčan provedli znamenitá díla rybnikářská, podnes udržená, hlavně na Třeboňsku. V severovýchodních Čechách bylo zavedeno rozsáhlé hospodářství rybničné na statcích Pernšteinských, zejména na Pardubicku.Také rybníky poděbradské, dymokurské, blatenské, rožmitálské a lnářské zasluhuji zmínky. Během třicetileté války zašlo mnoho rybníkův a počet jejich od té doby ustavičně klesal. V novější době počíná se rybničnému hospodářstvi věnovati opět pozornost větší a zejména při provádění úprav říčních ve smysle zákona o vodních cestách z r. 1901 má býti znovuzřizování dřívějších rybníkův a zakládání nových všemožně podporováno.

O zřizováni, udržování, používání a vypouštění rybníků vydáno bylo zvláštní nařizení ministerstev orby, vnitra a obchodu dne 14. ún. 1894 (ř. z. č. 45), v němž jsou obsaženy předpisy velmi důležité.

Literatura. Václav Horák, Die Teichwirtschaft (Pr., 1869); Fr. Špatný, [Rybnikářství] (»Živæ, 1870); Jos. Šusta, Výživa kapra a jeho družiny rybničné (Pr., 1884). Ščk.

Související hesla