Rým

, zvuková shoda slov na konci rytmických řad (verš, poloverš); má funkci eufonickou (působí libozvučně), rytmickou (zdůrazňuje hranice veršů nebo půlveršů), sémantickou (významovou) a strofickou (váže verše v dvojverší a strofy). Rým se rozlišuje podle vzájemného postavení (střídavý abab, sdružený aabb, obkročný abba, přerývaný abcb), podle přízvuku (na předposlední nebo poslední slabice), podle počtu shodujících se hlásek (úplný, neúplný). Nejčastější rým je koncový, méně častý vnitřní (na konci půlverše).

Ottův slovník naučný: Rým

Rým (ze staroněm. rîm, t. j. řádka, pořadí, jež často mate se s lat. rhythmus, z něm. pochází i franc. rime a ital. rima) sluje souzvučnost souhlásek i samohlásek na konci neb uprostřed veršů (i liší se základně od assonance, jež vyžaduje pouhý souzvuk vokálů). Shoduje-li se vždy jedna a jedna slabika a to ve slovech víceslabičných slabika přízvučná, mluví se o rýmu lichém či jednoslabičném, na př. Sen – den, svět – květ; kde rýmují se dvě slabiky, jest to rým sudý či dvojslabičný, jenž jest buď mužský, když přízvuk spočívá na poslední ze slabik se rýmujících, na př.: tvé tělo bílé, spanilé, bylo by co ty košile (Erben), buď ženský, jestliže jest tato poslední slabika nepřízvučná, na př.: když nožičky myje, / o škopíček bije (píseň národní),

Řidčí jest rým trojslabičný, když stejnozvukost zasahuje tři a tři slabiky, na př.

jediná – dědina, čarovná – narovná, pelikán – velikán atd.

Podobně v dokladech:

Švanda tiskne dudy k boku, / k ústům zase sklenici, / až dech v prsou a zrak v oku / tratí se mu s dennicí. (L. Quis.)

Nebo:

hebkou šera lahodou, / ptáče plaší náhodou. (Heyduk.)

Podle ryzosti rozeznáváme rým štěpný, obsahují-li slova rýmující i představu, na př.:

stojiť tu, stojí komora, / nizounké dveře, závora (Erben).

Opakem jest rým planý, rýmují-li se pouze koncovky slov bez ohledu na souzvučnost souhlásek předcházejících, na př.:

ten myšlenkami omdlívá, / z dálky se sova ozývá (Mácha),

neb rýmují-li se slova bez ohledu na kvantitu souhlásek, na př.:

myslím, že malý měsíček / poety měl jen malé, / naše že země veliká / poety má již krále (Neruda).

Básníci vyhýbají se nejen rýmu planému, nýbrž i rýmu tklivému, vznikajícímu, rýmují-li se slova zvukově totožná, ale obsahově různá, na př.:

To jest byla vojna trojě, / pro níž Paris, knieže z Trojě.... (Alexandreis stèes., v. 787 sl.)

Ježto rým určen jest pro sluch a ne pro zrak, pokládáme mnohé rýmy za čisté, které na první pohled zdají se nečistými; rýmy ty vznikají tím, že nositelem souzvuku jsou souhlásky orthograficky a etymologicky různé, výslovností však stejné, na př.:

Než zdrtil bych ta vlákna zlatá, / můj padne vaz. / Buď, Elso, s Bohem! v ruce kata / jdu pro tvůj vlas (Vrchlický).

Platí-li fonetická stejnost pouze pro nářečí básníkovo, nikoliv pro řeč spisovnou, mluví se o rýmu dialektickém, na př.

ve sloce Hilf! rette mich von Schmach und Tod! / Ach neige, / Du Schmerzensreiche, / Dein Antlitz guädig meiner Noth (Goethe)

jest pokládati rýmy Tod – Noth (Not) sice za ryzí, ale neige – reiche pouze za dialektické!

Podle místa verše, kde stojí slova rýmujíce se, liší se rým koncový a vniterný. Tento, daleko vzácnější, vzniká, rýmují-li se slova uprostřed verše, na př.:

Pode starou hruší Prokop spouští kuši. / Hej, pane Sezimo, poruč Bohu duši (Čelakovský).

Při rým- u koncovém, v poesii vůbec běžném, rýmují se slova na konci verše a to buď a) veršů přímo následujících (rým sdružený, podle vzorce a a b b), na př.:

Jak vlny osením po toby hrají / mé vzpomínky a touhy, rodný kraji (Čech)

buď b) vždy slova verše lichého a lichého, sudého a sudého (rým střídavý, schema a b a b), na př.:

Za to buď fiskem rozprodán / statek, jejž vepsat dal v desky. / Ferdinand Druhý v Rakousích pán, / z milosti boží král český (Heyduk),

buď c) vždy veršů sudých, při čemž verše liché se nerýmují (rým přerývaný, schema a b c b), na př.: Sviť, měsíčku, polehoučku / skrz ten hustý mrak! / jak pak se ti Brixen líbí! / Neškareď se tak! (Havlíček),

buď d) obstupuje-li rým vždy jiné dva verše (rým obkročný, podle vzorce a b b a), na př.: Slavie, ó Slavie, ty jméno / sladkých zvuků, hořkých památek, / stokrát rozervané na zmatek, / aby vždycky více bylo ctěno! (Kollár)

neb e) vždy verše 1. se 4., 2. s 5., 3. s 6., tak že rým vrací se po třech verších (rým postupný, podle schematu a b c, a b c) s možností variací, na př.:

Zem opustili bozi. Pouze jeden / v té chvíli, kdy Pan velký umíral, / na víčkách člověka dlel, dobrý Spánek. / Ten zůstla a s ním bohů celý eden, / ten stačil, aby z noci po červánek / v pouť strastnou květů člověk nasbíral (Vrchlický).

V poesii burleskní a humoristické naskýtá se t. zv. Rým paradoxní, záležející v rýmovém sdruženi slov, která zvukovou výjimečností, příslušností buď k triviálnímu jargonu neb k odborné terminologii rýmovému souzvuku zdánlivě se příčí (často u Heineho, a u nás u Havlíčka, Nerudy, V. Dyka), na př.:

Nejsou snad všecky nešťastny, / nejsou snad zhoubny všecky, / o jedné ale vypráví, / sám rytíř Luběnecki (Neruda).

Rým, jenž mimoděk ozývá se v staré poesii čínské, egyptské, biblické a arabské, nestal se v básnictví starověkém principem formálním, ba zdá se, že Řekové úzkostlivě se vyhýbali melodické souzvučnosti souhlásek a samohlásek; také vnitřní rým dosti hojný v hexametrech a pentametrech latinských básníků periody Augustovy jest pouze nahodilý. Teprve splynutím antiky a raného středověku křesťanského vzniká latinské básnictví rýmované, jako Goethe ve Faustu (lI. akt 3.) symbolicky dává zroditi se rýmu na hellénské půdě ze zásnub Heleniných s Faustem. Pozdní básnictví latinské užívá rýmu ve dvojí formě: buď jako t. zv. rýmu tiradového (tirades monorimes), když celý dlouhý odstavec prosaický vyznívá týmž rem konečným, buď jako rýmu v leoninských hexametrech a pentametrech, které často rým sdružený spojují s rem vnitřním. Rým tiradový, vlastní též starým románským památkám, naskytuje se po prvé v »Instructiones« Commodianových (snad 238 po Kr.); pro přesný rým leoninský jsou hojnější doklady ze stol. VI. a VII. po Kr.; básnictví profanni i církevní užívá leoninského hexametru nejhojněji v VIIl. a IX. stol. po Kr. Tehdy se stal rým závazným principem latinské hymnické poesie církevní, jež mu zůstala věrna, a odtud, zejména ze sekvencí, vnikl ke Keltům, Románům a Germanům. U Germanů vytlačil z básnictví domácí alliteraci, první německá Messiada, t. zv. Heliand (822 – 840), básněna jest veršem alliteračnim, druhé analogické dílo Otfriedův Liber evangeliorum (asi 868) již veršem s mužskými rýmy. Rozpoltěním dlouhého rýmovaného verše Otfriedova vznikají středoněmecké rýmovaně sdružené verše, střídající rým mužský i ženský, dvorští básníci rytířští dospěli zvláště čistých rýmů. Na francouzské půdě vyvinula se z assonancí a rýmu tiradového ve středověku čistá technika rýmová. V českém písemnictví jednak působením latinské poesie církevní, jednak německých veršovaných skladeb rytířských i legendárních, byl rým od počátku principem poesie a zůstal jím přes učené pokusy humanistické až do věku XIX.

K nejvyššímu rozkvětu přivedena byla rýmová technika na francouzské a vlašské půdě v renaissanci tíhnoucí k formální virtuositě a slohové eleganci, zostřena pravidla rýmová, vymýšleny nové kombinace, ustálena terminologie; rem tak vytříbeným básněna jsou díla francouzské periody klassické. Koncem XVII. věku ozývá se u Houdarta de la Motte a u Fénelona, duchů poněkud střízlivých, reakce proti rýmu, jenž zdá se prázdnou hřičkou, libovolnou přítěží a nesprávným odchýlením se od ducha antického; ale námitky jejich nedojdou všeobecného přijetí. V německém písemnictví, kde po rýmových zpozdilostech meistersingerů básníci XVII. stol akklimatovali francouzskou a vlašskou techniku a terminologii rýmovou, přes odpor satirické kritiky, jaká se čte již v Sacerově pamfletu Reime dich oder ich fresse dich (1673), ozvala se polemika proti rýmu se strany Švýcarů na obranu nerýmovaného »Messiáše« Klopstockova; vývoj literární rozhodl se pro rým, ač běžná aesthetika nechtěla mu přiznati místa na př. v poesii dramatické. Romantické hnutí literární znamená úhrnem stupňovanou raffinovanost a virtuositu techniky rýmové, jak svědčí jména formálních mistrů mezi jeho epigony, Platen a Rückert v Německu, Gautier a de Banville ve Francii a Jar. Vrchlický u nás. Pro potřebu básníků sestavovány často slovníky, rýmů, na př. Peregrinus Syntax, Allgemeines deutsches Reimlexicon (Lip., 1826, 2 sv.) a A. J. Puchmajer, Rýmovník (vyd. J. V. Sedláček v Plzni 1824). Srv. W. Grimm, Zur Geschichte des Reims (»Kleinere Schrifte◁ sv. lV., str. 125 – 341, Gütersloh, 1887); Poggel, Grundzüge einer Theorie des Reims (Hamm, 1834); Masing, Ueber den Ursprung des Reims (Jurjev, 1866); Ehrenfeld, Studien zur Theorie des Reims (Curich, 1897); E. Schmidt, Deutsche Reimstudien (Berl., 1902) a Jak. Malý, Slovo o rýmu (»ČČMus.«, 1834). AN.

Související hesla