Sabina Karel

, český básník, prozaik, dramatik a novinář. 1848 – 49 mluvčí radikálních demokratů (redigoval Pražské noviny, Noviny Lípy slovanské); zatčen a odsouzen za přípravu tzv. májového spiknutí. Těžištěm jeho tvorby jsou romantické prózy (Hrobník, Obrazy ze 14. a 15. věku) a romány vyjadřující romantický radikalismus a individualistickou rozervanost Sabinovy generace (Na poušti, Blouznění, Jen tři léta!). Psal libreta k operám B. Smetany (Prodaná nevěsta, Braniboři v Čechách), V. Blodka (V studni), K. Šebora (Templáři na Moravě), Z. Fibicha (Bukovín), K. Bendla (Starý ženich) a divadelní veselohry (Inzerát). Zabýval se dílem K. H. Máchy (Úvod povahopisný, Upomínka na K. H. Máchu). Autor vzpomínkového románu Oživené hroby a statí o česko-německé pražské kultuře a jejích osobnostech (Vzpomínky).

Ottův slovník naučný: Sabina Karel

Sabina Karel, spis. a publicista český (* 28. pros. 1811 v Praze – † 8. list. 1877). Po odbytých studiích gymnasijních a filosofických studoval práva v Praze a ve Vídni; nedokončiv studií, věnoval se činnosti literární a publicistické. R. 1838 odcestoval z Prahy do Vídně, kdež se seznámil s redaktorem politického listu »Adler« Gross-Hoffingerem, jenž poznav neobyčejné nadání Sabinovo, svěřil mu redakci svého časopisu. Avšak Sabina pro své liberální názory brzy se ocitl v konfliktu s tehdejším velmožným policejním praesidentem hr. Sedlnitzkým a byl nucen opustiti Vídeň. Vrátiv se do Prahy, živil se spisovatelstvím, přispívaje do »Květů«, »Vlastimilæ, »Mor. Týdenníkų, »Hronky« a do německých časopisů: »Humorist«, »Telegraph«, »Oesterr. Morgenblatt«, »Der Ungar«, »Komet« aj. Politických událostí r. 1848 činně se účastnil, náležeje již dříve ke straně sociálně demokratické, jejíž hlavou byl Em. Arnold. V dubnu 1848 převzal po Havlíčkovi redakci »Včely«, byl členem »Svornostį, »Nár. výborų a poslancem na sněmě. Svým obsáhlým vzděláním, politickým rozhledem a neobyčejným nadáním řečnickým zjednal si pověst předního řečníka a byl pro své demokratické a svobodomyslné názory v širokých vrstvách lidových velice oblíben. Po krvavých událostech svatodušních byl zatčen a po 16nedělní vazbě na hradě Pražském na svobodu propuštěn. Obživu našel jako hlavní spolupracovník demokratických novin »Večerní List«, jež redigoval Knedlhans-Liblínský. Počátkem r. 1849 uvázal se v redakci novin »Slov. Lípy« a přispíval do jiných sociálně demokratických listů, zejména do Arnoldových »Občanských Novi◁, ohnivě bojuje za zásadu: »Všecka moc ve státě vychází z lidu.« Brzy potom začal samostatně vydávati demokraticko-sociální sborník »Tábor«, kdež uveřejňoval životopisy předních bojovníků za svobodu lidu. V květnu r. 1849 byl však s jinými ještě předáky české demokracie zatčen a vyšetřován pro pokus povstání, jež snoval Bakunin mezi demokraty českými, maďarskými, italskými a německými. Půlčtvrta roku dlel ve vazbě vyšetřovací na hradě Pražském a konečně byl vojenským soudem pro zločin velezrády odsouzen k smrti provazem. Trest smrti cestou milosti byl mu změněn v těžký žalář na dobu 18 roků. V pevnosti olomoucké, kamž byl eskortován, dlel až do května 1857, kdy jemu jako všem politickým provinilcům udělena byla amnestie. Vrátiv se do Prahy, rozvinul neobyčejně plodnou činnost literární, skládal romány a dramata, psal studie literárně-historické, přispíval do předních listů politických, účastnil se horlivě uměleckého, spolkového i politického života, vůbec náležel k nejčilejším zástupcům literárního a politického ruchu v Praze. Při vší své píli a přičinlivosti zápasil stále s nedostatkem hmotným. Nemoha z výtěžku svého péra vyživiti celou rodinu, byl často u veliké bídě a upadal lehkovážně v ruce lichvářů. V slabé chvíli, po vážné chorobě, již provázela beznadějná bída, podlehl svůdnému lákadlu a stal se tajným policejním agentem neb aspoň t. zv. konfidentem. R. 1870 vrženo bylo naň po prvé podezření ze styků s policn; r. 1872 byl ze styků těchto usvědčen a soudem osmi důvěrníků národních z Čech vyobcován. Nebyla mu však dána možnost usaditi se v cizině, proto vrátil se do Prahy, žil však v úkrytu, živě se i nadále nuzně výtěžkem svého péra. Jakého druhu byly policejní rapporty jeho, nebylo dosud přesně zjištěno, ale podobá se pravdě, že nebyl agentem-provocateurem, jak byl obviňován, a potupného názvu »zrádce národæ nezasluhoval. »Mocnějším hlasem jest mi hlas vlastního svědomí a přesvědčení, že jsem ni věci národní ani osobám kterýms nikdy neublížil a nikoho do neštěstí neuvedl« (Obrana Sabinova). – Sabina na počátku svých studií filosofických přimkl se ke kroužku mladých přátel literatury, jež k sobě připoutal nadaný K. H. Mácha. Nadšen jsa poesii Byrona, Moora, V. Huga, Lamartinea, Delavignea, Mickiewicze a Puškina, začal sám skládati básně, jež uveřejňoval od r. 1835 po různu v časopisech, hlavně v »Květech«. R. 1841 vydal sbírku Básni, proniknutých spíše duchem romantiky německé než směrem poesie Byronovy; jsou plny melancholie, touhy po ideálu, vroucích snův o světě nadzemském a vlasteneckého nadšeni. Od básní přešel k povídkám; po několika drobných pokusech napsal historický obraz z dějin husitských, jejž z příčin censurních byl nucen rozdrobiti v řadu povídek, z nichž část vyšla r. 1844 s názvem Obrazy ze XIV. a XV. věku. Lépe se mu podařila novelka Hrobník (1837), prozrazující vliv byronismu Máchova. Pessimistickou náladou a sklonem k realismu vyznačují se Povídky, pověsti, obrazy a novelly (1845) a Vesničané (1847), první vážnější pokus o realistickou povídku vesnickou. Obsáhlejší romány ze života společenského začal vydávati po svém propuštění z pevnosti olomoucké. Po románových skladbách Blouznění (1857) a Hedvika (1858), v nichž se zabýval hlavně problémem lásky, následoval humoristický román Věčný ženich (1858 – 63) a sociální kresba Jen tři léta (1860). Hlouběji založen byl čtyřdílný román Na poušti (1863), jejž začal psáti ve vězení a v němž zobrazil nejrozmanitější poměry sociální, umělecké a literární tehdejšího života našeho. Řídě se vzorem proslulého románu »Die Ritter vom Geist« od Gutzkowa, ostře kritisoval v něm soudobý život a horlil po obrození lidské společnosti a českého národa na základě programmu humanitního a pokrokového. K nejlepším skladbám jeho náležejí Oživené hroby (1870), realisticky vylíčený obraz ze života politických vězňů. Nejdelší román jeho Morana čili: Svět a jeho nicoty (1874), vydaný s pseudonymem Arian Želinský, podává obraz pessimistických názorů spisovatelových na svět a společnost lidskou. Později Sabina napsal ještě s pseudonymem Leo Blass německy obsáhlý román Die Sturmvögel der Revolutiom n Oesterreich vor dem März 1848 (Pr., 1879); historický román Der Abt von Sedletz zůstal v rukopise. Sabinou byl uveden v literaturu českou román sociální, zobrazující společenské poměry přítomnosti a reagující na rozmanité otázky politické, sociální, umělecké, náboženské i filosofické. S počátku Sabina šel po stopách byronismu Máchova, potom přiklonil se k ideám »Mladého Německæ a k naturalistovi ruskému Černyševskému. Vedle románů složil také několik dramat: tragédii Černá růže (1868), veselohry Inserát (1866) a Šašek Jiřího z Poděbrad (1870), frašku Maloměstské klepny a libretta ke zpěvohrám Templáři na Moravě (1865), Prodaná nevěsta (1866), Braniboři v Čechách (1866), V studni (1867), Mikuláš (1870). Zajímavé jsou jeho literární kritiky a články literárně-historické. Napsal případné charakteristiky ke spisům Máchovým, Koubkovým. Rubešovým, Herlošovým a k Iridionu Krasiňského; o sobě vydal životopis P. J. Šafaříka (1861) a skizzu literární Václav Stach, jeho doba a spisy (1870). Pěkné jsou také jeho studie Slovo o románu vůbec a českém zvláště (»Lumír«, 1858), Novellistika a romanopisectví české doby novější (Krit. příl. k »Nár. Listům«, 1864) a německy psaná rozprava Das Theater und Drama in Böhmen bis zum Anfange des XIX. Jh. (1877), vydaná s pseudonymem Leo Blass. Nejvážnějším dílem literárněhistorickým jest Dějepis literatury českoslovanské (1866), psaný s nevšední znalostí věci; nepodařilo se mu však pěkné zásady methodické, jež v úvodě vykládá, provésti a uskutečniti v díle samém. Z prací publicistických vyniká zejména rozprava Duchovný komunismus (1861), plná pokrokových myšlenek; spisovatel spatřuje bezpečnou záruku trvalého rozvoje kulturního jediné ve všeobecné vzdělanosti, bez níž nelze provésti emancipaci lidstva a sociální reformy ani zabezpečiti politický a sociální blahobyt národa. Každý člověk má nejen právo ke vzdělanosti, nýbrž i právo požadovati, aby se mu přístup k ní ve společnosti usnadnil a prostředky k ní poskytovaly, pokud společnost nad nimi vládne. Z prostředků takových uvádějí se: zřizování obecních knihoven, svobodné a bezplatné školství, popularisování vědy, všeobecně přístupné přednášky universitní a p. Z ostatních spisů Sabinových zasluhují ještě zmínky biografie Napoleona Bonaparta (1848) a Kronika války prusko-italsko-rakouské r. 1866. Práce Sabinovy mají na sobě stopy zřejmého chvatu, nepropracovanosti a povrchní ledabylosti, neboť byly napsány za nátlaku potřeb životních-pro honorář; projevují však ducha neobyčejně pružného, vnímavého a tvůrčího, bourají čínskou zeď, která obdávala idyllicko-vlasteneckou literaturu českou, otvírají bránu novým, modernějším proudům literárním a jsou mostem spojujícím Máchu s J. V. Fričem, Hálkem a Nerudou. – Srv. Sojka, Naši mužové, str. 807; Arbes, »Naše Dobæ II., 506 a d., M. Zdziechowski, K. H. Mácha, str. 32; Jiří Karásek, Renaissanční touhy v umění, str. 98. Ml.

Související hesla