Sádra

, práškové pojivo; vzniká dehydratací sádrovce CaSO4•2H2O. Řadí se mezi vzdušné maltoviny; přidáním vody sádra tuhne na vzduchu (vlivem zpětné hydratace); produkt nesnáší trvalý styk s vodou. Sádra se vyrábí zahříváním sádrovce. Při teplotě asi 200 °C vzniká tzv. rychle tuhnoucí sádra, která se používá k drobným opravám stěn, na keramické formy, pro modelářské a štukatérské práce apod. Nejkvalitnější sádra (s vysokou pevností po ztvrdnutí) se získá dehydratací sádrovce v autoklávu. Nejčistší je sádra alabastrová, která se používá v zubním lékařství. Pomalu tuhnoucí sádra (stavební, s počátkem tuhnutí po 2 – 5 h) se vyrábí pálením sádrovce na asi 1 000 °C; používá se pro stavební účely. Zvláštním druhem je tzv. mramorová sádra (též zv. Keenův cement), jež se získá vypálením sádrovce nasáklého roztokem síranu hlinito-amonného; má vysokou pevnost a používá se k dekoračním účelům. Tuhnutí rychle tuhnoucí sádry lze zpomalit přídavkem klihu, vápna aj. Pro výrobu sádry lze využít také odpadní síran vápenatý z chemického průmyslu.

Ottův slovník naučný: Sádra

Sádra (angl. gypsum, plaster, franc. plátre, něm. Gips) je práškovitý, bezvodý síran vápenatý (CaSO4), vyrobený mírným pálením sádrovce (CaSO4+2H2O). Sádrovec ztrácí svoji vodu krystallovou (21%) již při zahřívání na 110 – 150°C a není radno tuto teplotu překročiti, protože při vyšší teplotě (v červeném žáru) dostane se již sádra přepálená, která se nehodí na výrobu sádrových odlitků pro sochaře a štukatéry. Lepší druh sádry pro sochaře, t. zv. »vařená sádra«, vyrábí se mírným zahříváním rozmělněného sádrovce v železných kotlích za stálého míchání. Rozdělá-li se sádra s vodou, slučuje se s ní opět na malinké krystallky sádrovce za vývoje tepla, zvětšujíc při tom svůj objem asi o 1% a tuhnouc dosti rychle na bílou, úhlednou hmotu. Pro tuto vlastnost hodí se sádra znamenitě na výrobu odlitků, tím totiž, že se poněkud zvětšením objemu roztahuje, vyplňuje znamenitě i nejmenší záhyby formy. Tuhnutí způsobeno je tím, že povstávají protáhlé špičaté krystallky, které v různých směrech se proplétají. Užije-li se velikého množství vody na rozdělání sádry, je odlitek po ztuhnutí řidší a měkčí; přidá-li se roztok kamence, uhličitanu neb síranu draselnatého, urychlí se tuhnutí a odlitek je tvrdší; přísadou roztoku boraxového, klihového neb prášku z kořene proskurníkového zvolňuje se tuhnutí. Odlitky obsahující posledně jmenovanou přísadu lépe se obrábějí. Sádrové odlitky jsou vůbec dosti měkké a ve vlhku nestálé (ve 400 dílech vody sádra se rozpouští), proto navrženy rozličné způsoby k jich tvrzení a ochraně proti vodě. K impregnování hotových odlitků hodí se: paraffin, ceresin, stearin, ozokerit, vosk, kalafuna, dehet nebo smíšeniny těchto látek. Provádí se to tak, že odlitek zahřátý na 88 °C ponoří se do roztopené mastnoty; pryskyřičné pokosty se neosvědčily. Též se doporučuje rozdělati pálenou sádru s roztokem kamence, znovu vypáliti, rozmělniti a před odléváním opět rozdělati s roztokem kamence, tím dostanou se odlitky tvrdší. Rozpustné sklo nehodí se k tvrzení odlitků sádrových. Sádra rozdělaná s roztokem klihu tvrdne pomaleji a dává odlitky pevnější, obrábění schopné; této smíšeniny užívá se na t. zv. stucco v stavitelství. Přidají-li se různé barvy minerální, dostane se umělý mramor, který se hodí na výzdobu stěn uvnitř stavení, nikoliv tam, kde jsou vydány účinkům povětrnosti (deště). Sádra rozdělaná s klihovou vodou s přísadou vápna a písku a nanesená na drátěné pletivo dává t. zv. rapizovou omítku. Sádry užívá se též jako strojeného hnojiva, je ve vodě rozpustná, třeba pomalu, poskytuje rostlinám vápník a síru a kromě toho váže ammoniak. Přepálená sádra, t. zv. analin, s vodou sice netuhne, ale, ježto je to bílý prášek, užívá se jí jako laciné bílé barvy, zejm. za přísadu k papírovině. Obyčejná pálená sádra pohlcuje ze vzduchu vlhkost a ztrácí pak schopnost tuhnutí, proto je třeba přechovávati ji v uzavřených sudech nebo plechovkách. Lš.

Související hesla