Salieri Antonio

, italský skladatel, dirigent a pedagog; od roku 1766 žil ve Vídni. Autor asi 40 oper, např. Semiramida, oratorií a kantát, symfonií, instrumentálních koncertů, mší a jiné duchovní hudby. K jeho žákům patřili L. van Beethoven, J. N. Hummel, F. Schubert, F. Liszt a další.

Ottův slovník naučný: Salieri Antonio

Salieri Antonio, skladatel ital. (* 1750 v Legnanu v Benátsku – † 1825 ve Vídni). Prvním jeho učitelem byl jeho bratr Francesco, nejlepší žák Tartiniův, potom varhaník Simoni a v Benátkách studoval harmonii u Giov. Pescettiho. Císařský kapelník vídeňský Gassmann vzal jej s sebou do Vídně r. 1766 a pod vedením tohoto umělce Salieri činil rychlé pokroky v komposici hudební. R. 1770 provozována v masopustě první jeho opera Le donne letterate, po níž následovaly Armida (1771), nejlepší z první doby jeho činnosti, La secchia rapita (1772) a La locandiera (1773). Těmito skladbami domohl se pověsti tak dobré, že r. 1774 po smrti Gassmannově stal se císařským kapelníkem, komorním skladatelem a ředitelem italské opery. Salieri psal předem mnoho skladeb chrámových a ve skladbě scénické stal se mu vzorem Gluck, jehož díla horlivě studoval. Sice si osvojil mnohé tvary krásné deklamace Glukkovy, ale zachoval si originálnost v melodiích, vždy plynných a líbezných. V l. 1774 až 1780 psal různé opery pro divadla milánské, benátské a římské, r. 1780 Gluck, sám již starobný a churavý, přenechal mu libretto Danaides. Ačkoli Salieri neznal dobře francouzsky, přece složil k textu operu, která byla provozována po prvé v Paříži r. 1784, nejdříve u dvora pode jménem Gluckovým, ale pod vedením Salieriho, pak s velikým úspěchem v Opeře a byla obecně pokládána za dílo Gluckovo. Teprve po 13. představení Gluck v pař. novinách uveřejnil dopis, v němž prohlašuje, že nemá účasti při skladbě této opery. Salieri zahrnut poctami vrátil se do Vídně r. 1784 a napsal opery: Il ricco d'un giorno; Semiramide; La grotta di Trofonio; Prima la musica, poi le parole. R. 1786 odebral se po druhé do Paříže, kde provozovány jeho opery Les Horaces s úspěchem nevalným, za to r. 1787 Tanare (libretto od Beaumarchaisa) s úspěchem velikým. Operu tuto přepracoval Salieri pro jeviště italské pod tit. Axur, re d' Ormus. R. 1789 složil operu Il pastor fido, pak do r. 1802 ještě devět oper jiných, z nichž vyniká Cesare in Farmacusa (1800). Poslední jeho práce byla opera Die Neger (1804). Císař Josef II. jmenoval Salieriho dvorním kapelníkem, ale r. 1790 Salieri přenechal ředitelství opery svému žáku Jos. Weiglovi. Sám přestával Salieri znenáhla pracovati a r. 1821 odebral se docela na odpočinek. Zásluhy Salieriho, ač dnes z valné části již zapomenuty, nejsou nepatrny a jeví se zvláště v tom, že tak dokonale pochopil důležitost reforem Gluckových, z nichž dovedl čerpati, aniž otrocky jich následoval. Operní jeho práce vynikají vzácnou intelligencí a dramatickým effektem. Ač nebyl Salieri geniem tvůrčím, přece byl vzorem většině zvl. německých skladatelů lyrických v první čtvrti XIX. stol. Ostatní jeho práce, skladby komorní a chrámové nejrozmanitějšího druhu většinou z posledních jeho let, vynikají melodičností, formální dovedností a korrektností, byť i nedosahovaly hloubky a charakteristiky prací Gluckových a Mozartových. Zmínky zasluhuje zvláště oratorium La passione di Gesů Cristo. Ve Vídni působil také jako učitel hud. skladby a jeho žáky byli Beethoven, Schubert a Fr. Liszt. – Srv. J. von Mosel, Ant. Salieri, biografie (Víd., 1827); von Hermann, Antonio Salieri (Víd., 1898).

Související hesla