San Marino

, Sanmarinská republika, italsky Serenissima Repubblica di San Marino – vnitrozemský stát v jižní Evropě na Apeninském poloostrově, enkláva v Itálii; 61 km2, 26 000 obyvatel (1998), hustota zalidnění 426 obyv./km2, hlavní město San Marino (2 300 obyvatel, 1997); úřední jazyk italština, měnová jednotka italská lira (ITL). Administrativní členění: 10 obcí. – Vrchovinný povrch s nejvyšším vápencovým masívem Monte Titano (756 m n. m.). Středomořské podnebí, subtropické rostlinstvo. – Obyvatelstvo tvoří Sanmarinci (77 %, 1995) a Italové (22 %). Náboženství zejm. římskokatolické (95 %, 1990). Přirozený přírůstek obyvatel 0,4 % ročně (1997). Střední délka života mužů 77 let, žen 85 let (1995). Urbanizace 94 % (1995). – Stát v celní a měnové unii s Itálií, hlavním hospodářským odvětvím je cestovní ruch. Hrubý domácí produkt 24 620 USD/obyvatele (1994). Většina obyvatel pracuje ve službách a v obchodě. Obdělávají se 74 % plochy, louky a pastviny pokrývají 22 % území. Pěstuje se pšenice, vinná réva, zelenina. Žádné nerostné zdroje; průmysl potravinářský, textilní. Vydávání poštovních známek. Významný cestovní ruch (3,3 mil. turistů, 1996). – V roce 301 sv. Marino založil klášter, který 754 (viz též Pippinova donace) s okolím získal nezávislost jako církevní enkláva. 800 – 1249 pod protektorátem okolních feudálů. Od roku 1253 nezávislá republika (jen 1739 – 40 okupována církevním státem a 1944 německou armádou). Od roku 1861 pod ochranou Itálie. – San Marino je nezávislá republika v čele se dvěma kapitány-regenty. Zákonodárným orgánem je jednokomorová Velká a generální rada (60 poslanců, funkční období 5 let). Poslední parlamentní volby se konaly v květnu 1998.

Ottův slovník naučný: San Marino

San Marino: S. M., republika ve střední Italii, nejmenší stát evropský, měřící 61 km2, obklopený italskými prov. Forli a Pesaro-Urbino, 13 km jz. od Rimini, rozkládá se na jednom z výběžků etruského Apenninu dostupujícím výše 738 m (Monte Titano) a svažujícím se k sev.-záp. Povrch je hornatý, zavlažován drobnými říčkami Ansou a Maranem, vlévajícími se do moře Jaderského, a San Marinem s pobočkou Marecchie. Půda je z valné části neúrodná, tak že obyvatelstvo chodívá na práci do ciziny, hl. jako zedníci; jinak hlavním zdrojem výživy je zemědělství (pěstování obili, vinné révy, kaštanů, ovoce), méně pak chov dobytka; průmysl je nepatrný, ponejvíce kamenictví. Spojení má nejlepší s Rimini silnicí 15 km dlouhou. Celá republika má 9535 obyv. (1901), je tedy hustota značná, 156 obyv. na 1 km2. Zřízení státní je oligarchické. Původně spravovalo stát 60 starších (anziani), pocházejících stejným dílem ze šlechty, obyvatelstva městského a venkovského. Nyní podle dekretu ze 6. dub. 1862 správu vede Consiglio prîncipe e sovrano della Repubblica, které doplňuje se samo volbou. Členové jsou voleni doživotně. Shromáždění má moc zákonodárnou i exekutivní. Jmenuje 2 capitani reggenti pouze na půl roku; tito mají 300 fr. platu. Dále nejvyšší shromáždění volí 12členou radu, nejvyšší soudní dvůr; jinak soudní moc vykonávají tři kommissaři, aby byla nestrannost zabezpečena. Trestů smrti zákoník nezná. Finance státní vede congregazione economica, vedle níž je jeden státní pokladník a kontrolní kommisse, zkoumající účty. Důchody státní (státní renta, daně, školní taxy, známky, tabákový monopol a j.) kolísají se mezi 220.000 – 318.000 franky, výdaje mezi 200 – 300.000 fr., veřejného dluhu není. Vojsko skládá se z 1200 mužů, totiž z milice (950 m., 38 důstojníkův a generála), pak šlechtické gardy a posádky v tvrzi della Rocca. O vzdělání pečuji obecné školy, nejvyšší učiliště je státní kollej Belluzziho, dělící se na kurs filosofický, mathemat., fysický, agronomický, právnický a krásné literatury. Mimo to ve hlavním městě S. M. je meteorol. observatoř a veř. knihovna. Ve znaku má 3 hory v modrém poli, nesoucí stříbrné bašty, z nichž vystupují stříbrná pštrosí péra. Kolem znaku je s leva větev vavřínová, s prava dubová, dole nápis Libertas a nahoře koruna. Zemské barvy jsou bílá a modrá.

Dějiny. Zakladatelem S. M-na byl chudý kameník Marinus, přišedší ve IV. stol. z Dalmacie; za pronásledování křesťanů v době Diokleciána prchl z Rimini, kde pracoval, na Monte Titano a založil zde klášter, kolem něhož záhy vznikla vesnice. V IX. stol. byla již dosti veliká, území její vzrůstalo jednak koupěmi a jednak zbraní, až utvořila se z ní samostatná republika. Před útoky nepřátelskými chráněna byla pouze svou chudobou a bezvýznamností; ale přes to několikráte byla samostatnost její ohrožena. Tak r. 1294 papež. legátem Hildebrandem, v násled. století biskupem montefeltreským, v XVI. stol. legátem papeže Pavla III., Fabianem del Monte, jenž v noci 3. čna 1543 udeřil na S. M., ale vojsko zničeno bylo hroznou bouří. Od té doby koná se dne 4. čna slavnost na pamět této události. Největší nebezpečí zahrozilo S. M-nu se strany pap. legáta Alberoniho, který s hrstkou dobrodruhů 24. říj. r. 1739 zmocnil se města, ale šťastně opět zahnán, načež papež Kliment XII. na naléhání učence Belluzziho odsoudil jednání Alberoniho a ujednal s republikou věčné přátelství (5. ún. 1740), které Benedikt XIV. r. 1748 znovu potvrdil. Napoleon Bonaparte nabídl malé republice na důkaz úcty zvětšení jejího území a pak i děla, což však nejvyšší rada odmítla. V nepokojích r. 1831 nemělo S. M. žádného účastenství a r. 1847 klidně přeměnilo svou ústavu ve zřízení modernější. Když pak 31. čce 1849 Garibaldi zatlačen byl Rakušany až na území sanmarinské, nepustilo S. M. Garibaldiho sice do města, ale vymohlo přece Garibaldovcům na Rakušanech volný odchod beze zbraně. S královstvím Italským žije nyní ve stycích přátelských, které byly konvencí z 22. břez. 1862 potvrzeny a S. M. stojí nyní pod ochranou Italie. Poslední smlouva pochází z 28. čna 1897.

Související hesla