Sartre Jean-Paul

, francouzský filozof, spisovatel a dramatik; významný představitel filozofie existence. Podněty ze studia fenomenologie (E. Husserl, M. Scheler, K. Jaspers a M. Heidegger) využil v práci o transcendenci lidského ega a v teorii emocí. Předznamenáním jeho existencialismu byl román Nevolnost, v němž uměleckou formou zobrazil propastnost lidské svobody v konfrontaci se skutečností věcného bytí. Za 2. světové války vězněn, poté se účastnil protifašistického odboje. Od roku 1945 svobodný spisovatel mimo univerzitní prostředí. Svůj existencialismus vyložil v díle L’Etre et le néant (Bytí a nicota); navazoval v něm na fenomenologii, a zvláště Heideggerovu fundamentální analýzu lidského bytí na světě, třebaže způsobem, který M. Heidegger sám odmítl. Jeho filozofický koncept je dualistický: na jedné straně je vědomí, které ví o sobě, vztahuje se ke svému bytí a tímto vztahem překračuje svou danost; vůči svému bytí je svobodné, je bytím pro sebe (odtud Sartrova teze o tom, že v případě člověka existence předchází esenci; člověk žije tím, čím ještě není, a je sám sobě neustálým projektem) a je s to klást otázku po bytí. Proti vědomí stojí věcné bytí, které Sartre charakterizuje jako bytí v sobě: je pouze tím, čím jest. Jednání člověka není předem determinováno, je pouze vázáno na jeho situaci, kterou však svým jednáním mění; člověk je tím, čím ještě není, je existencí v možnostech, svobodou, jejíž tíži musí nést, je ke své svobodě „odsouzen“. Inspirován Heideggerovými analýzami lidského způsobu bytí podal řadu originálních a působivých popisů lidského vztahování k sobě (např. neupřímnost) i k druhým a analýzu lidské tělesnosti. Podal i verzi existencialistické psychoanalýzy. Některé rysy své filozofie využíval ve svých románech (Cesty svobody) a dramatech (například Mouchy, Počestná děvka, S vyloučením veřejnosti). Literaturou se zabýval i teoreticky; podal program angažované literatury, napsal studii o Ch. Baudelairovi. Později se sblížil s marxismem, byť kritizoval některé jeho jednostrannosti (např. v pojetí dialektiky), a snažil se s ním spojit existencialismus. Výsledkem je Critique de la raison dialectique (Kritika dialektického rozumu): ústředním tématem je znovu konkrétní člověk a rozbor konkrétní individuace všeobecného. Koncem 60. let se ještě jednou vrátil k problému umění a vzdálil se svému pojetí existencialistického marxismu (na konci života byl blízký maoismu a radikální levici). Česky též vyšlo Marxismus a existencialismus, Slova, 5 her, Dramata. V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.

Související hesla