Savojsko

, francouzsky Savoie – historické území v jihovýchodní Francii jižně od Ženevského jezera. V 5. stol. osídleno Burgundy, v 6. stol. Franky. Od roku 1032 součást německého císařství, jako zvlaštní hrabství v čele se savojskou dynastií. Od 1416 vévodství. 1713 připojena Sicílie, která byla v roce 1720 vyměněna za Sardinii; dosavadní panovník Viktor Amadeo II. se stal sardinským králem a Savojsko součástí Sardinského království. V roce 1860 Savojsko postoupeno Francii za vojenskou pomoc Napoleona III. při sjednocení Itálie.

Ottův slovník naučný: Savojsko

Savojsko (fr. Savoie, ital. Savoja, angl. Savoy, něm Savoyen), býv. vévodství náleževší ke království Sardinskému, dne 24. břez. 1860 Francii odstoupené, je nyní rozděleno na dva departementy: Savoie a Haute-Savoie. Obyvatelé jeho Savoyardi zvaní mluví frančtinou italskými slovy pomíšenou. Následkem chudosti své domoviny odcházejí Savojsko ve velikých tlupách do Francie, zvl. do Paříže i do ciziny, kde se živí jako podomní obchodníci, kolovrátkáři a pod., anebo vstupují na čas do služby. Jakmile si uspoří něco peněz, vracejí se do svých domovův. – Savojsko, Savoie, již. čásť býv. vévodství Savojského, nyní fr. depart. hraničící na v. s Italií, na s. s fr. dep. Haute Savoie na z. s dep. Ain a Isère, na j. Hautes Alpes, měří 5760 km2 a má 254.781 obyv. (1901). Náleží k nejhornatějším krajinám Francie jsa úplně prostoupen hřebeny alpskými. Vých. hranice tvoří Grajské Alpy, vrcholící na franc. půdě horou La Levanna (3640 m), tedy sahají do výše velehorské, ale přes to jsou tu dosti pohodlné přechody, jako jest u M. Cenisu z údolí Arku do údolí Dory Riparie, Pointe de Fréjus s tunnelem jdoucím od Arku k hořejšímu toku Dory Riparie. Grajské Alpy dělí průsmyk Svatobernardský od výběžků Mont Blanku ze severovýchodu do depart. zasahujících. Od Grajských Alp přímo na z. táhne se obloukovitě mohutný hřeben, ledovci pokrytý massivu de la Vanoise, uzavřený na j. údolím ř. Arc a na s. ř. Isère kulminující v Dent Parrachée (3712 m). Hlavní řeky jsou Isère odvodňující jižní úbočí skupiny montblancké a krajinu Tarentaise, a pobočka její Arc, jež odvádí vodu z Maurienne. Severozápad náleží k úvodí jezera Bourgetského. Pro vysokou polohu svoji depart. Savoie je velmi neúrodný a jen údolí hodí se k zemědělství (r. 1897: 148.500 hl pšenice, 203.000 hl žita, 89.600 hl ječmene, 174 600 hl ovsa, 76.500 hl kukuřice, 18 400 hl pohanky, dále něco lnu, konopí, bramborů, v některých teplejších částech i víno (r. 1898 podle 10tiletého průměru 173.531 hl), ovoce, kaštany, ořechy, tabák a moruše. Horská úbočí skýtají dobré pastviny pro chov dobytka (hovězí dob. 1897: 130.640 kusů) a chov ovcí (80.890 kusů). Nerostné bohatství není ještě dokonale využitkováno; dobývá se kamenné uhlí (1897: 10.417 t), měď, železo (49 t), mramor, stavební kámen, břidlice a vápno. Minerální prameny jsou nejlepší u Aixles-Bains. Jinak průmysl je málo vyvinut, nanejvýše průmysl hedvábnický, výroba želez. zboží, kůže, papíru a příprava másla a sýra. Depart dělí se ve 4. arrondiss. (Albertville, Chambéry, Moutiers a St.-Jean de Maurienne) s 29 kantony a 329 obcemi. Hl. m. je Chambéry. – Horní Savojsko, Haute Savoie, sev. čásť býv. vévodství Savojského, mezující na v. s král. Italským a švýcarským kantonem valiským, na sev. přes jez. Genevské s kant. Vaudem a s kant. genevským, na z. s fr. dep. Ain a j. s dep. Savoie, zabírá 4579 km2 rozlohy se 263.803 obyv. (1901). Na jv. zdvíhá se mohutná skupina montblancká (4897 m), od níž oddělují se pohoří prostupující Chablais a Faucigny (Mont Buet 4109 m), kdežto západ prostoupen jest Savojskými Alpami Váp. (Pointe Percée, 2752 m), které směrem západním a sev. víc a více se níží. Hlavní řeka je Arve, přítok pohraniční Rhôny, protékající krásným údolím Chamonixským, sever odvodňuje Drance spějící do jez. Genevského, západ Usses a přítoky jez. Annecyjského. Podnebí je ve vysokých polohách drsné, v údolích mírné, dešťové srážky hojné (v Annecy 120 cm), proto hospodářské poměry neliší se mnoho od sousedního dep. Savoie. R. 1897 urodilo se 373.728 hl pšenice, 24.080 hl žita, 27.176 hl ječmene a 336 577 hl ovsa; silně se pěstují brambory (95.204 t), dále jetele, ořechy, kaštany, tabák a j. V severu a západě urodilo se r. 1898 176.962 hl vina.Chov dobytka dosti značný (141.029 kusů hověz. dob., 38.036 ovcí a 25.057 koz); s chovem dobytka spojena je příprava sýra; značné je včelařství. V průmysle převládá textilnictví (tkalcovny a přádelny), dřevařství, hodinářství a j. Celý depart. dělí se na 4 arrondiss. (Annecy, Bonneville, St.-Julien a Thonon-les Bains) s 28 kantony a 314 obcemi. Hl. m. jest Annecy. Srv. Mortillet, Géologie et minéralogie de la Savoie (Chambéry 1858); Barbier, La Savoie industrielle (Lyon, 1875, 2 sv.); Ardouin-Dumazet, Voyage en France, Série 8 et 9 (Pař., 1896). – Dějiny. Savojsko (lat. Sabaudia) bylo ve IV. stol. př. Kr. obydleno keltským kmenem Allobrogů a r. 121 př. Kr. podrobeno od Římanů. V V. stol. po Kr. zaujali je Burgundové, kteří si v Savojsku a okolních krajinách založili mocnou říši, jež r. 534 spojena byla s říší Franckou. Za posledních Karlovců Rudolf I. z rodu Welfského založil si samostatnou říši v Horním Burgundsku, k niž příslušelo také Savojsko R. 1033 spolu s Burgundskem dostalo se Savojsko pod vrchní vládu říše Německé. V Savojsku a sousedních hrabstvích Belly, Maurienne a Aosta vládl tehdy hrabě Humbert I. (1003–56), nejspíše příbuzný choti posledního krále burgundského Rudolfa III. Jeho syn Odo (†1060) sňatkem s dcerou markraběte Manfreda získal Turin s již. částí Piemontu. Jindřich IV. propůjčil jeho potomkům titul říš. hrabat (1101). Ve stol. XIII. moc rodová ztenčila se dělením mezi členy rodu. Po brzkém vymření vedlejších linii země Savojské byly zase brzo sjednoceny, jen Piemont a Maurienne zůstaly v držení linie vedlejší až do r. 1418. Amadeus VI. (1343–83) získal Vaud, Valromey a Cuneo a zavedl primogenituru; Amadeus VII. (†1391) nabyl Nizzy, Chivassa a Ventimiglie, Amadeus VIII. Genevy a Vercelí. Císař Sigmund propůjčil mu titul vévodský (1416). Tento první vévoda vzdal se r. 1434 dobrovolně vlády, oddal se úřadu duchovnímu a byl r. 1439 zvolen od koncilu Basilejského papežem. Ve stol. XVI. Savojsko bylo zapleteno do válek francouzsko-habsburských; Francouzové okkupovali skoro celé vévodství a teprve po míru v Cateau-Cambrésis (1559) vévoda Emanuel Philibert (1553–80) dostal své země zpět. Utrpěl však značnou ztrátu tím, že Geneva, Vaud a Valis odpadly a připojily se ke spolku Švýcarskému, což vévoda smlouvou Lausanneskou musil uznati (1564). Vévodství přeměněno ve stát přísně absolutistický podle vzoru španělského. Vévoda staral se o vojenské zabezpečení země stavbou pevnosti, pečoval o hospodářské její povznesení: zavedl hedvábnictví, získal průsmyk Col di Tenda a při moři Ligurském nový přístav Onegliu. Jeho syn Karel Emanuel I. (1580–1630) jako zeť špan. krále Filipa II. bojoval s ním proti Jindřichu IV.; získal tu důležité Saluzzo, musil však za to postoupiti kraje Bresse, Bugey, Valromey a Gex na břehu Rhôny. Jeho syn Viktor Amadeus I. (1630–37) účastnil se též války mantovské a mírem v Cherasku obdržel čásť Montferratu vých. od Turina. Po něm následoval jeho syn Karel Emanuel II. (1637–75). Za obou těchto panovníků směr politiky savojské se obrátil: z bývalých spojenců habsburských stali se oddaní přátelé Francie. Ale přátelství francouzské bylo záhy obtížné. Se Savojskem dvůr francouzský nakládal jako se zemí poddanou a svými posádkami v pevnostech Casale a Pinerolo úplně je ovládal. Vév. Viktor Amadeus II. (1675 až 1730) chtěl se zbaviti tohoto nedůstojného postavení, spojiv se r. 1686 s velikou koalicí mocností evropských proti Ludvíku XIV.; ale po dlouhém zoufalém boji musil r. 1695 smlouvou Turinskou znova se státi spojencem francouzským, začež mu Casale a Pinerolo byly vydány. Vévoda, ač od francouzského dvora obdařen titulem »generalissimæ, na počátku války o dědictví španělské přidal se zase k Habsburkům (1703). Jeho země za to zaplavena francouzským vojskem, jež teprve r. 1706 po bitvě u Turina Savojsko musilo opustiti. Mírem Utrechtským obdržel ostrov Sicilii, zbytek Montferratu, Alessandrii, Lomellinu a údolí ř. Sesie. Protože však vévoda dal se získati plánům Alberoniho proti cís. Karlu VI., musil podle smlouvy Londýnské (1720) zaměniti úrodnou Sicilii za hornatou Sardinii, při čemž mu byl přiznán titul krále sardinského. Za revoluce francouzské Francouzové obsadili Savojsko i Nizzu a král Viktor Amadeus III. (1773–96) musil mírem v Cherasku (1796) odstoupiti obě území. Teprve po konečné porážce Napoleonově Savojsko vrátilo se pod panství svého starého rodu panovnického. Král Viktor Emanuel I. (1802–21) pronásledoval svobodomyslné hnutí ve své zemi (mimo jiné uvedl do země jesuity, jimž odevzdal vyučování, inkvisici, zavedl tuhou censuru) a přivodil tím povstání vojenské r. 1821. Nemaje odvahy čeliti mu, resignoval ve prospěch svého bratra Karla Felixe, který pomoci rakouskou povstání potlačil a zahájil opět vládu krutého absolutismu a reakce. Zemřel r. 1831 jako poslední mužský potomek hlavní linie savojského rodu. Podle usnesení Vídeňského kongressu (1815) nastoupil Karel Albert II., z linie SavojskCarignanské. Ve svém mládí přítel konstituční vlády, zavedl mnohé užitečné reformy v soudnictví, vyučování a j. R. 1848 nechal se strhnouti všeobecným nadšením k válce proti Rakousku; po utrpěné porážce u Novary (1849) vzdal se trůnu ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. (1849–78). Tento zůstal věren otcově myšlence sjednocení Italie a dovedl si proto získati sympathie francouzské. Jeho úsilné zbrojení vyvolalo konečně r. 1859 válku s Rakouskem, jež bylo poraženo. Viktor Emanuel po míru Curišském (1860) získal Parmu, Modenu, Toskánu a západní čásť království Lombardsko-Benátského. Napoleon III. dal si však od něho odstoupiti Savojsko s Nizzou, kteréžto části od té doby jsou příslušenstvím Francie. J. F.

Související hesla