Schelling Friedrich Wilhelm Joseph

, německý filozof; představitel německé klasické filozofie. Po studiu teologie (spolu s G. W. F. Hegelem) se v Jeně sblížil s romantismem; zaměřen k intuitivnímu myšlení, emocionalitě a přírodě. Proti subjektivnímu idealismu J. G. Fichta koncipoval objektivní idealismus a obnovil „práva přírody“. V jeho filozofickém vývoji lze rozlišit období přírodní filozofie (naturfilozofie), transcendentálního idealismu, filozofie identity, filozofie svobody a pozitivní filozofie (tzv. filozofie zjevení). Ve své přírodní filozofii dospěl k pochopení dynamismu a stupňovitého uspořádání přírody, která směřuje k člověku a duchu. Jestliže přírodní filozofie ukazuje, jak z přírody (z objektivního) vzniká duch (subjektivní), je nutný i druhý postup – výklad objektivního (přírody) ze subjektivního (z ducha), což je obsahem transcendentální filozofie (Systém transcendentálního idealismu), v níž vykládal ducha skrze jeho tři základní „potence“: poznání, jednání a umění (které považuje za nejvyšší útvar ducha). Základní tezí jeho filozofie identity je dvoupólovost světa; jedním směrem převažuje subjektivní čili ideový svět (duch a dějiny), druhým směrem objektivní svět čili příroda. V prazákladu je však obsažena absolutní jednota objektivního a subjektivního; příroda je nevědomou činností ducha a duch je sebeuvědomováním přírody. V pozdní fázi svého vývoje se zabýval zejm. problematikou lidské svobody, avšak v souvislosti se souběžnými výzkumy mytologie a náboženství (Filozofie a náboženství) začala jeho dílo prostupovat mystika a iracionalismus. Hegelovskou i svou vlastní racionalistickou filozofii označil za negativní; za prazáklad světa začal považovat temnou iracionální vůli. Jeho nová, pozitivní filozofie vycházela z historického faktu zjevení Boha v dějinách. – Vývojová rozmanitost Schellingových názorů ovlivnila mnohé myslitele; rané myšlenky převzal a kriticky rozvíjel G. W. F. Hegel. V poslední fázi svého vývoje byl Schelling považován za jednoho ze zakladatelů iracionalistického myšlení 2. pol. 19. stol. (působil na A. Schopenhauera a F. Nietzscheho). Ovlivnil rovněž filozofii života, filozofickou antropologii M. Schelera i existencialismus.

Ottův slovník naučný: Schelling Friedrich Wilhelm Joseph

von Schelling Friedrich Wilhelm Joseph, filosof něm. (* 1775 v Leonbergu ve Virtembersku – † 1854 v Ragazu ve Švýcařích), studoval v Tubinkách theologii a filosofii, později v Lipsku též mathematiku a vědy přírodní. Do Jeny se odebral, aby slyšel Reinholda a Fichteho; tam váben byl též literárním kruhem romantikův, v jejichž čele stál A.W. Schlegel. Zde se habilitoval r. 1798 a později doporučením Goethovým stal se též professorem. R. 1803 povolán byl do Vircpurka, odkudž přešel do Mnichova jako gener. sekretář tamní akademie; r. 1817 stal se tu professorem na nově zřízené universitě. Povýšen do stavu šlechtického a zahrnován důstojnostmi státními i akademickými, setrval zde až do r. 1840, kdy byl povolán do Berlína jakožto člen akademie věd. Zde též přednášel na universitě až do r. 1846, rozmrzen však literárními poměry, vzdal se professury a žil střídavě na rozličných místech v Německu, až skonal v Ragazu, lázeňském místě, kamž se odebral za zotavením. Zde mu r. 1856 postaven pomník nákladem bavor. krále Maximiliána II. S. byl tvůrčí duch, jehož pružinou byla více fantasie než logismus, byl více skvělý a básnický než hotový ve svých názorech, čímž se vysvětluje i lepost formy, jakou myšlenky své uvádí, i postup, který vždy novými evolucemi u něho vpřed se béře, a tolikéž i úspěch v široké veřejnosti, kterou dovedl pro sebe zaujmouti. V době svého professorování v Jeně, stoje pod vlivem Fichteovým, hlásal filosofii subjektivního idealismu, která vrcholila v tom, že Já se klade jako jediné reálné a absolutní, tak že vybývá jen řešení otázky, jakým činem toto Já klade sobě vlastní svou protivu – ne Já, t. j. svět představový. Myšlenky tyto rozvádí v celé řadě spisů, z nichž nejčelnější jsou: Ueber die Möglichkeit einer Form der Philosophie überhaupt (1795); Vom Ich als Prinzip der Philosophie od. über das Unbedingte im menschlichen Wissen (1795); Philosoph. Briefe über Dogmatismus und Kritizismus (1796); Abhandlungen zur Erläuterung des Idealismus der Wissenschaftslehre (1797). Rokem 1797 nastává však obrat v tomto vytvařování subjektivního idealismu, a to směrem k filosofickému pojímání a vykládání přírody. S. počíná budovati filosofické přírodosloví, onu naturfilosofii, která jest specifikem filosofie právě německé, a poněvadž zde položil stejný důraz na zjev přírody jako na vnitrný princip Jáství, sluje tato fa ho vývoje objektivní idealismus. Že však oba principy shrnul v jednu realitu, vytvořil pověstnou svou filosofii totožnosti, identity (Identitätsphilosophie), kteroužto synthesou způsobil, že nauka jeho na tomto stupni, kde příroda a duch tvoří identitu, ukazuje se býti spojením Fichteova subjektivismu se spinozismem. Život přírody i vědomí vykládá S. processem dynamickým, jehož rozvoj chápal šablonovitým vzorcem vyrovnávajících se protiv. Protivy čili spory tyto byly mu výrazem absolutna a poznávaní jich poznáváním absolutna samého. Spor jako základ dějstva vložen do absolutna, proto spory a protivy také jsou všude, ježto všude jest vývoj absolutna. Na dobro a zlo hledí jako na průběhy kosmického dění. Konání lidské a souhrn jeho – dějiny, jsou jedinou linií, plynoucí nenáhle z vývoje absolutna. Příroda byla mu více než hranicí, kterou Já samovolně si klade, byla mu něčím samostatně životným a věcným, jen že ne absolutně věcným. Skutečná podstata světa chová v sobě netoliko přírodu, nýbrž i myšlení, ale v nerozlišené podobě: dvé těchto protiv jest směstnáno v metafysickém základu v jedno a teprve rozvojem jich povstává to, co zoveme světem. Protivy ty rozlišují se v přírodu a ducha, v objekt a subjekt. Na celek přírody pohlíží S. jako na jediný, veliký organismus, principem života – světa-duší – ovládaný, kde jednotlivé bytosti jsou spiaty mezi sebou řetězem vývoje. Tento celek nevykládá S. mechanický, nýbrž účeloslovně. Nejvyšším účelem všeho dění v přírodě, k němuž ona vším úsilím tíhne, jest vytvoření vědomí lidského, na kterémž bodě příroda, kteráž neuvědomělým vnitřním hnutím tvoří, přichází k sebevzpamatování. Sjednocení ducha a přírody jest nejpatrněji doloženo uměním. Tvoření krásna výše stojí než filosofie, poněvadž poznání, které kráčí postupně od případu k případu a uměle se pěstí, překonáno jest zde činností, v níž sloučeno jest tvoření vědomé i nevědomé v jediné úkonnosti. Tím v soustavě S-ově vypiato jest umění na nejvyšší stupeň tvorby lidské a geniálnost umělecká, jako specifická vloha bezprostředně zírati nekonečno v konečnu, povznesena nad soudnost. Tuto dobu možno nazvati nejšťastnější v jeho tvoření, sem také spadá utvoření školy Schellingovské, skládající se z četného přívrženstva. Náleží sem mezi jinými přírodník Laurenz Oken, klerikální Jos. Görres, psycholog K. G. Carus, aesthetik Solger, Fr. v. Baader; blízko k němu řadí se Krause a Schleiermacher. Do periody té připadající spisy jsou: Ideen zu einer Philosophie der Natur (1797, 1803); Von der Weltseele, eine Hypothese der höheren Physik (1798, 3. vyd. 1809); Erster Entwurf eines Systems der Naturphilosophie (1799); Bruno oder über das natürliche und göttliche Prinzip der Dinge (1802); Philosophie u. Religion (1804) a j. Než patrně jsou v periodě této také již zákmity mystiky novoplatónské a sklon k theosofii. Zcela jasně vyznačena tato odchylka spisem Untersuchungen über das Wesen der menschlichen Freiheit (1809). Je-li naturfilosofie S-ova básnická a aesthetisující a nelze-li ji uvésti na přesné pojmy vymezující skutečné dění, platí toto o této poslední periodě měrou ještě plnější. Světový názor S-ův po stránce náboženské byl dříve Spinozův pantheismus. V této mystické periodě uvádí osobního boha a zjevení. Sebrané spisy ve 14 sv. vydal jeho syn K. F. A. S. (Štutg. a Augšp., 1856 sl.). Vydána tolikéž korrespondence jeho s Fichtem (Štutg., 1856) a s králem Maximiliánem II. (t., 1890). K literatuře: Beckers, S-s Geistesentwickelung in ihrem inneren Zusammenhang (Štutg., 1875); Pfleiderer, Friedrich W. J. S. (Mnich., 1875); Hartmann, S-s philos. System (1897). – Chotí jeho byla Dorothea Karolina (1763 – 1809), rozvedená manželka A. W. Schlegla, žena obzvláště duchaplná. Zb.

Související hesla