Schiller Johann Christoph Friedrich von

, německý básník, dramatik a překladatel; profesor na univerzitě v Jeně. Drama Loupežníci ho v roce 1782 proslavilo po celém Německu, způsobilo mu však velké nepříjemnosti u württemberského vévody, mj. i zákaz psát. Uprchl tudíž do Mannheimu, kde 1783 – 84 pracoval jako dramaturg, později do Frankfurtu nad Mohanem, poté žil v Lipsku a v Drážďanech, věnoval se studiu Kantovy filozofie. 1787 navštívil Výmar, kde se setkal s J. W. Goethem. 1791 onemocněl tuberkulózou, léčil se i v Karlových Varech. Spolu s J. W. Goethem, s nímž se spřátelil, vydával 1795 – 97 časopis Die Horen, později se podílel na vydávání Musealmanachu. Od roku 1799 žil ve Výmaru, kde i zemřel. – Jeho literární počátky souvisejí s hnutím Sturm und Drang. Dramata (Loupežníci, Úklady a láska, Fiesco) se ve jménu svobody obracejí proti společenskému bezpráví, nemorálnosti a vyjadřují touhu po svobodném čistém životě. Otázkou svobody smýšlení a projevu se zabývá i tragédie z autorova klasicistního období Don Carlos, čerpající ze španělských dějin 16. stol. Óda na radost, jejíž text je použit v závěru Beethovenovy 9. symfonie, oslavuje štěstí pramenící z nezištného přátelství. To je i tématem balady Rukojmí. Trilogie Valdštýn se odehrává v západních Čechách (Valdštýnův tábor, Piccolominiové, Valdštýnova smrt) a konfrontuje různá pojetí cti, věrnosti a zrady. Tragédie Marie Stuartovna vyniká psychologickou kresbou jednajících osob, Panna Orleánská je oslavou boje za vlast, Messinská nevěsta má ráz osudové tragédie, motiv svobody ožívá v dramatu Vilém Tell. Píseň o zvonu vyzdvihuje z měšťanských pozic krásu činorodé práce. Schillerovo dílo bylo nadšeně přijato i hojně překládáno v období českého národního obrození (P. Šedivý, A. Marek, J. Jungmann, J. Linda, J. E. Purkyně). Obraz doby i problémy tvorby jsou zachyceny v rozsáhlé Korespondenci s J. W. Goethem.

Ottův slovník naučný: Schiller Johann Christoph Friedrich von

Schiller Johann Christoph Friedrich, vedle Goetha nejslavnější básník něm. (* 10. list. 1759 v Marbachu n. Nekarem – † 9. května 1805 ve Výmaru). V životě Schillerově jest mnoho heroismu i tragiky; byl pln krisí vnějších i vnitřních, jež musil překonati. Ale vyšel z boje jako vítěz; neboť jakkoliv a začkoliv bojoval, vše dálo se ve službách jeho genia. To je v první řadě rys, který Schillera činí tak sympathickým a lidsky blízkým. Již jeho dětství bylo pohnuté. Až do pátého roku svého Schiller žil v rodišti svém, větším dílem pod starostlivou péčí matky (rozené Elisabeth Dorothea Kodweis), neboť otec stoje ve virtemberských službách vojenských jakožto ranhojič musil s plukem svým s místa na místo; ani při Schillerově narození nebyl doma, jsa jako lieutenant v zimním ležení ve Vircpurce. Byl muž energický, zdravý, zbožný a po vědění toužící; sám život svůj popsal v Curriculum vitae; čím Schillerovi byl, dosvědčují jeho slova z doby pozdější: Ich habe das Glück vor vielen Tausenden, denbesten Vater zu haben. Jakožto setník a verbířský důst. přesídlil se po pětiletém pobytu v Marbachu do Lorchu, ležícího v utěšené krajině. Zde dostalo se Schillerovi prvního vzdělání ve škole a zejména od pastora Fil. Mosera (jejž zvěčnil v »Räuber«); působil na Schillera tak, že v něm vzniklo přání státi se rovněž pastorem. S tím úmyslem dán byl na latinskou školu v Ludwigsburku, kam otec r. 1766 byl přeložen. Dojem samoty loršské ustoupil dojmu skvělého města residenčního; zde také poznal divadlo, jemuž nádhery milovný vévoda Karel Eugen velice přál, což v tehdejších poměrech znamenalo mnoho; hráno bylo sice skorem vesměs italsky a šlo více o vnější nádheru než o hodnotu uměleckou, ale příštího básníka zaujalo cele a pudilo k napodobování toho, co viděl. V učení prospíval dobře. I měl pro další přípravu k studiu theologickému dán býti do školy klášterní, když tu v jeho osud po prvé zasáhl vévoda, a to tak, že obrat nastalý stal se rozhodujícím pro celý další život jeho. Vévoda Karel Eugen po letech hýřivé, tyrannské a brutální vlády, kterou vykonával s pomocí nejnesvědomitějších a bezcharakterních rádců, byl nucen na zakročení stavů zemských bezuzdnost svou krotiti, a pod mocným vlivem šlechetné hraběnky Františky z Hohenheimu, s kterou vešel v pravoplatný sňatek teprve po smrti choti své Friederiky z Bayreuthu, neteře Bedřicha II. Prus., opustivší jej pro nezřízený život, jal se konečně pečovati o zanedbanou zemi, i obrátil zření své k paedagogice. Byl to arci více rozmar než seriosní přesvědčení, ale časem vykonal své dobré. Na letohrádku Solitude nedaleko Štutgartu vévoda r. 1770 založil vojenský sirotčinec, jejž r. 1771 povýšil na »Militärische Pflanzschule« jakožto průpravnou školu pro syny z vyšších stavů, zvláště důstojnické. Všechny školy zemské dodávaly mu zprávy o těch, kdo by byli k přijetí nejschopnější, a tak zvěděl také o schopnostech Schillerových. I sdělil otci, jehož si vážil, že se rozhodl syna jeho přijmouti do svého učiliště a že i pro budoucnost oň se postará. Marně namítal otec, že syn by státu nejraději sloužil jako duchovní, pro kterýžto stav na škole vévodské průpravy nebylo: dne 16. led. 1773 Schiller vstoupiti musil jakožto chovanec do školy Karlovy se závazkem, že cele se oddá »dem Dienste des herzoglich Würtembergischen Hauses« a bez svolení z něho nevystoupí. Schiller rozhodl se pro studium práv; když však r. 1775 ústav přeložen byl do Štutgartu jakožto »Herzogliche Militärakademie« (názvu »Karlsschule« dostalo se mu teprve r. 1781), slučuje asi studium gvmnasijní s universitním (mimo theologii), Schiller zaměnil studium práv, k němuž nejevil chuti, se studiem mediciny. Život v akademii byl rázu ryze vojenského; všechno uniformováno a dálo se takřka na kommando, i ve chvílích oddechu; osobní záležitosti vyřizovány rapportem; učení věnováno příliš mnoho času, osm až devět hodin denně, a po celý rok bylo přerušeno jenom několika slavnostmi. To však konečně bylo dobře míněno a netrpěl tím zejména poměr chovanců k učitelům (Abel, Haug a j.), kteří úkol svůj vykonávali svědomitě; na pováženou však bylo, že v poměru k vévodovi zavládlo pochlebenství a že naprostá oddanost chovanců neprýštila se z upřímnosti; i ta byla takřka předepsána. V této škole Schiller ztrávil osm let, až do r. 1780. V době té probudil se také jeho zájem pro poesii a literaturu. Utvořil se kroužek přátel (Hoven, Scharfienstein, Petersen, Zumsteeg, Dannecker, Heideloff a j.), kteří vedle studia horlivě se obírali literaturou; neboť ani přísně isolovaná akademie nedovedla zabrániti, aby nový směr literární, Sturm und Drang, nepronikl i do jejích zdí a aby nejproslulejší plody jeho neuchvacovaly mladistvých myslí, především Goethův »Götz« a »Werther«, ale také Gerstenbergův »Ugolinœ, Klingerovi »Zwillinge« a Leisewitzův »Julius von Tarent«, a s nimi Klopstock a ideály doby Homér, Ossian, Shakespeare. Psychologické výklady Abelovy provázené doklady z literatury a studium Plutarcha působily spolu a pod vlivy těmi procitla také vlastní skutečná tvořivost Schillerova, neboť to, co sahá již do doby ludwigsburské (novoroční pozdrav 1769, latinská disticha; otec Schillerův dokonce připomíná i dramatickou báseň Die Christen), jsou nesamostatné pokusy, a první jeho samostatná báseň německá ze dne 25. dub. 1772, projevující jeho náboženské cítění, se ztratila. První dochovaná báseň Schillerova jest Der Abend z r. 1776, motiv přírodní, rovněž provanutý duchem náboženským. Báseň ta, tak jako báseň Der Eroberer (1777), plná upřílišněného enthusiasmu, otištěna byla v Haugově »Schwäbisches Magazi◁. Významnější však jest, že již tu, v l. 1776 a 1777, neodolatelnou silou se ohlásil a propukl Schillerův talent dramatický. Dramatický sujet za sujetem zaujímal mladou mysl jeho, mezi nimi sebevražda studenta (Der Student von Nassau, jistě pod vlivem »Wertheræ), a spiknutí bratří Pazzi z doby medicejské (Kosmus von Medici); nestačily však ani Schillerovi samému a byly zničeny. Trvale však jej zaujal motiv, jejž učinil základem prvního dramatu svého »Die Räuber«, jež se mělo státi prvním básnickým činem Schillerovým. Nebylo však možno drama vypracovati rázem, protože Schiller nucen byl právě tou dobou zabývati se usilovně studiemi lékařskými. Pracoval o své dissertaci Philosophie der Physiologie, jež však přes lichotivé uznání pronikavého a ohnivého ducha nebyla doporučena k tisku, načež si zvolil thema spřízněné Versuch über den Zusammenhang der tierischen Natur des Menschen mit seiner geistigen, jež r. 1780 schváleno. Schiller vychází tu od základní myšlenky, že činnost duše lidské jest v souvislosti s činností hmoty; nejvýznamnější při této práci jest, že Schillera i při medicině zajímá v první řadě to, co zasahuje v obor filosofie. Vedle tohoto studia však potají pracoval o svém dramatě, předčítal z něho druhům svým a bylo jistě v celku hotovo, když Schiller dne 15. pros. 1780 obdržel propouštěcí vysvědčení jakožto »Regimentsmedicus« s osmnácti zlatými měsíčního platu. Dal je vytisknouti vlastním nákladem, i vyšlo anonymně r. 1781: Die Räuber. Ein Schauspiel. První podnět k němu dalo vypravování Schubartovo v »Schwäbisches Magazi◁ 1775, nadepsané »Zur Geschichte des menschlichen Herzens«, jež vypravuje o dvou šlechtických bratřích nestejné povahy. Provedeno bylo po prvé dne 13. led. 1782 v Mannheimu zásluhou Dalbergovou. Úspěch byl ohromný, nebývalý; drama působilo jako jarní příval svou smělostí, zanícením a vášnivým rozhořčením proti bezpráví, zlořádům doby a lidské špatnosti, nad níž konán soud. Cítilo se, že vyrostlo z přítomnosti, že tu člověk morálně ujařmený setřásti chce krutou tíhu sociálního jha. Nevadilo, že po vůli Dalbergově děj z přítomnosti přeložen byl do století XV., v dobu Maximiliánovu; nic se nepozastavovali nad tím, že drastičnost a bezohlednost výrazu překonala sám »Sturm und Drang«, již v autorecensi odmítal pak Schiller sám. Idea našla nadšeného ohlasu a Schiller stal se rázem slavenou osobností. – Úspěch ten vzpružil jej k činnosti další. Zároveň však nabyl přesvědčení, že v další subordinaci žíti nemůže: když v květnu 1782 opětně se odebral bez svolení do Mannheimu, aby byl přítomen reprise, a vévoda o tom zvěděl, potrestán byl čtrnáctidenním vězením. Poměr pak značně se přiostřil, když na základě jednoho místa v dramatě Grisonští ze Švýcar ve veřejném listě se ohrazovali proti urážkám à la Spitzbube: tu vévoda Schillerovi další činnost dramatickou přímo zakázal. Schiller viděl nezbytí; jinak mu hrozil Hohenasperg. A tak v září 1782 uprchl do Mannheimu, provázen jsa přítelem Ondřejem Streicherem, mladým umělcem hudebním, a těžce se rozloučiv s matkou a sestrou; otec nevěděl o ničem. Byl to krok mladistvé odvahy a mladistvého optimismu: Schiller sliboval si od Dalberga více, nežli tento opatrný a prakticky zdrželivý intendant splniti dovedl. Ale byl to krok pro další vývoj Schillerův přirozeně nutný; je zase tak sympathické, že k tomu poznaní dospěl sám. Před útěkem vydal ještě Anthologie auf das Jahr 1782, obsahující přes osmdesát básní, z nichž většinu složil Schiller sám. Chtěl sbírkou tou čeliti domýšlivému Stäudlinovi, který svým almanachem (1781) chtěl repraesentovati lyrickou poesii švábskou. K nejvýznamnějším z této lyriky Schillerovy náležejí básně, jež opěvují Lauru (Das Geheimnis der Reminiscenz; Melancholie an Laura); překvapuje arci, že modelem k této opěvané Lauře byla třicítiletá vdova po setníkovi Vischerova, u níž Schiller po odchodě z akademie ve Štutgartě bydlil a jež daleko nezasluhovala tak pathétického vznětu lyrického; avšak Schiller posud ženy nepoznal, a první bezprostřední styk s ní, jíž nechybělo pikantnosti, postačil, aby Schiller vůči ní vyslovil, čeho více si přál a po čem toužil, než co ve skutečnosti mohl prožíti a poznati. Významné dále jest, že lyrika Schillerova již zde zasahá také ve filosofii (Die Grösse der Welt; Die Freundschaft) a že i tu proniká jeho talent dramatický (Die Schlacht). Některé básně jsou hodně laxní. Schiller později sám sobě stal se přísným kritikem. A ještě s jedním výtěžkem Schiller odcházel: pojal plán k dramatu »Fiescœ a již v onom vězení vzklíčila v něm první idea k dramatu »Luise Milleri◁. Tak se ubírá do ciziny vzdav se všeho a poslouchaje jenom hlasu svého genia. Kruté chvíle mu nastaly. Z obavy před pronásledováním skrývá se pod jménem dr. Ritter; jest ve velikých nesnázích finančních; všechny jeho naděje upínají se k Fiescovi, ale Dalberg mu naň nedá ani zálohy; naopak žádá, aby byl přepracován; Schiller tak učiní v Oggersheimu nedaleko Mannheimu, s neobyčejnou energií dá se do práce, a když jest hotov, Dalberg znova drama odmítne; nakladatel Schwan vytrhne jej sice z okamžité tísně přejav drama ve svůj náklad, ale vše to daleko nepostačuje; jenom věrný přítel Streicher jej těší a tíseň s ním sdílí. Tu však se mu nabídla šlechetná ruka pomocná: paní Henrietta z Wolzogenů, s jejímiž dvěma syny studoval na akademii, poskytla mu útulku ve svém statku Bauerbachu, vzdáleném asi dvě hodiny od Meiningen; byla mu nabídku tu učinila pro všechny případy již před zamýšleným útěkem. Tu mohl Schiller zas nerušeně oddati se svým pracím poetickým. Byly to především Luise Millerin a počátky Don Karlosa; nový tento sujet jej zaujal, když ještě ani s oním nebyl hotov. Osm měsíců požíval Schiller šlechetného pohostinství; poměr k Charlottě, dceři paní Wolzogenové, nedospěl dále než k přátelství. Když pak konečně Dalberg v březnu 1783 k nemalému překvapení Schillerovu sám opět se přihlásil a navazoval nové styky, Schiller odebral se opět do Mannheimu. Tu došlo konečně k provedení přepracovaného dramatu Fiesco, dne 14. led. 1784. Význam dramatu záleží v tom, že jest to první Schillerovo drama historické. S »Die Räuber« souvisí tím, že také jím vane idea svobody; jde v něm o konflikt republikanismu s despotismem, v němž Fiescova ctižádost měla podlehnouti; že místo toho resignuje, byl nevhodný nápad Dalbergův. Pravdě historické drama docela neodpovídá, na tom však nezáleží; ale jest stavěno pevnou rukou, výraz jest umírněnější nežli v »Räuber«, ač i tu nechybí silné drastičnosti; motivace jest někdy násilná, a zejména povahy ženské jsou psychologicky málo propracovány, tak jako postava Amalie v »Räuber«. Úspěch také nebyl takový jako při dramatě prvním; osvědčil však Schiller, že obtíže látky historické dovede překonati pronikavostí rozeného dramatika. Ten moment ještě silněji vyniká při dramatě Kabale und Liebe (tak zaměněn původní název »Luise Milleri◁ na pokyn Ifflandův), provedeném v Mannheimu dne 15. dub. 1784. Jest to drama »občanské«, v němž měl Schiller předchůdce v Lessingově »Miss Sara Sampso◁; jde v něm o konflikt sociální, kruhů šlechtických s občanskými, v čemž byli Schillerovými předchůdci Rousseau, Diderot i Wagner, Lenz a Gemmingen. Ale Schiller ani nepotřeboval předchůdců; vlastní zkušenosti, jichž nabyl o poměrech při dvoře štutgartském a také vlastní poměr k vévodovi stačily, aby v drama vložil nejtrpčí obžalobu – privilegované špatnosti a s ideální vřelostí srdce své přimkl k prostým, trpícím lidem. Cit, který dříve propukal vášnivým vzdorem, zde jakoby se uvolnil proudem slz. Z prvních tří dramat Schillerových jest to drama nejživotnější. – Dne 1. září 1783 Schiller ustanoven byl jakožto »Theaterdichter« při divadle mannheimském, s platem 300, později 500 zlatých. Dostalo se mu uznání také tím, že byl přijat za řádného člena »Kurpfalzische deutsche Gesellschaft«. Ale přes toto zadostiučinění a posavadní úspěchy poměry jeho příznivější nebyly. Jednak jej po odchodu z Bauerbachu stihla epidemická choroba, která zdraví jeho podryla, a pak byl zase ve velké finanční tísni. Bolely jej výčitky otcovy; ale pokus o smíření s vévodou a návrat do jeho služeb nemohl srovnati se svou ctí. Poměr k hercům byl napiatý; sám Iffland proti němu intrikoval. Smlouva s Dalbergem po roce obnovena nebyla. I odhodlal se vydávati měsíčník Die Rheinische Thalia; ohlášen byl v list. 1784 a nejvyšším tribunálem mělo mu býti publikum. Přísně a s oprávněným sebevědomím kritisoval výkony herecké; toho všeho nevalně dbáno, tak jako i pojednání Was kann eine gute stehende Schaubühne eigentlich wirken, jež předčítal již v červnu 1784 v Deutsche Gesellschaft, v »Rheinische Thaliæ otiskl, a jež pod titulem Die Schaubühne als moralische Anstalt betrachtet pojal pak ve svá díla, nenalezlo ohlasu; Schiller v něm umění dramatické staví přímo vedle náboženství a morálky. K tomu byl rozrušen poměrem k paní Charlotte von Kalb, cituplné, vzdělané a ne šťastně provdané dámě, který jej stál mnoho přemáhání a boje; básně z té doby Freigeisterei der Leidenschaft (Kampf) a Resignation tomu nasvědčují. Mile vhod mu tudíž přišlo pozvání Christiana Gottfrieda Körnera, otce básníka Theodora, aby se odebral k němu do Lipska. Vyzvání to bylo nejčistším projevem vděčného údivu, s kterým Körner i jeho snoubenka Minna Stuckova, její sestra Dora se svým snoubencem Huberem Schillerovi děkovali za povznášející chvíle duševního požitku, jejž jim připravil svými posavadními díly; vzor ideálního přátelství. – Schiller přišel do Lipska dne 17. dub. 1785. Nastala mu tím doba, kdy v kruhu nezištných přátel dílem v Gohlis, dílem v Drážďanech, kde Körnerovi pak se usadili, prožil chvíle opravdové srdečnosti, oddán svým pracím a vyměňuje názory s duševně spřízněnými; báseň An die Freude (v Drážďanech složená) nejlépe tlumočí city, jimiž by obsáhnouti chtěl milliony, a také rozmarný žert dramatický Körners Vormittag. Pro »Thaliį která přešla v náklad Göschenův (attribut »Rheinische« odpadl) Schiller napsal novellistické vypravování Verbrecher aus Infamie (aus verlorener Ehre), studii psychologickou na základě skutečné sensační historie kriminální (poprava loupežníka Schwana); revolucionářské thema prvního dramatu učiněno tu předmětem úvahy psychologické. Pracoval o románě Geisterseher, jenž byl dokončen arci až r. 1789 (pouze první díl); jeho thema: mladý princ protestantský má býti prostředky magickými získán pro církev katolickou; individuálního ve fragmentě tom však mnoho není. Poetickým činem doby této jest dokončení dramatu Don Karlos. Pracoval o něm 1783 – 87, počátky svými spadá již v dobu bauerbašskou, a již »Rheinische Thaliæ přinesla první akt. První podnět k němu dala historická novella St. Réalova a prodělalo různé fase. Dva vůdčí motivy tvoří základ dramatu: láska Karlosova k nevlastní matce a jeho přátelství s markýzem Posou; k nim přistupuje idea náboženské a politické svobody, usilující o stát založený na svobodě, právu a lidské důstojnosti. S velikým uměním Schiller vše to koncentroval, navzájem podmínil a idei dopomohl k vítězství přese všechny překážky a vystihl kolorit historický, ačkoli stopy oněch různých fasí nejsou vyhlazeny docela. Námitky proti dramatu pronesené vyvrací Schiller v Briefe über Don Karlos (1788). Ideově tudíž i toto drama v jistém smysle řadí se k předchozím; po prvé v něm Schiller užívá verše, pětistopého iambu, jejž ovládá mistrně. Přece však Schiller zatoužil po lidech a okolí jiném; ne právě proto, že tu jat byl vášnivou náklonností ke krásné koketě Marie Henriette Elisabeth von Arnim, z níž ho jeho přátelé musili vyléčiti, ale hlavně proto, že laskavosti Körnerových nechtěl užívati přespříliš a nechtěl na ní trvale býti závislý. Touha jeho upínala se k Výmaru. Doufal ve středisku duševního života, kde působili Herder, Wieland, Goethe, najíti novou vzpruhu. Posílen byl v naději své tím, že mu vévoda Karel August za návštěvy své při dvoře darmstadtském r. 1784 udělil titul výmarského rady; byl mu představen prostřednictvím paní von Kalb a předčítal mu první akt Dona Karlosa. A tak těžko se louče a odmítnuv lákavé pozvání Schröderovo do Hamburka přišel dne 21. čce 1787 do Výmaru. – To znamená další obrat v životě a tvoření Schillerově. Zde spiat byl poutem nesmrtelného přátelství s Goethem; nedošlo k tomu arci hned a teprve po různých pochybnostech a přímé nesympathii počáteční; bylť Schiller ve Výmaru vůbec přijat chladněji, než podle dosavadních úspěchů svých mohl doufati. Zde v nedalekém Volkstädtu poznal šlechetnou duši, Charlotte von Lengefeld, která mu dne 22. ún. 1790 podala ruku k nerozlučnému svazku – jedna z nejkrásnějších kapitol Schillerova života, zajímavá také růzností povah Schillerovy choti a její sestry Karoliny, v níž bylo méně ženskosti, ale tím více vášnivosti a energické emancipace. A důležit je dále Schillerův příchod do Výmaru tím, že se tu oddal usilovnému studiu historie a filosofie, jimiž jeho individualita básnická se doplňuje. Schillerovi jako historikovi nejde o stránku diplomatickou ani filologickou, ale především o psychologickou; ne o fakty samy, ale o jejich vnitřní pohnutky, o jejich vznik a důsledky. Z toho jde, že historické pojímání Schillerovo má do sebe mnoho subjektivního na úkor objektivity. Jen v tom smysle smíme pohlížeti na Schillera historika. K tomu pak nutno si uvědomiti závažný moment, že to, co jej k historii vábilo, byl především zájem dramatického básníka, jakož vůbec přiveden byl k historii svými studiemi k Fiescovi a Donu Karlosu. Rozvinul-li pak činnost historickou obsáhlejší než by zájem ten byl vyžadoval, padá to na vrub povinností úředních a ohledů materiálních více než snahy ryze vědecké. Pojav totiž v srpnu 1787 plán vydati s jinými spisovateli »Geschichte der merkwürdigen Rebellionen und Verschwörunge◁, sepsal sám Geschichte des Abfalls der Niederlande (1788) a na základě toho díla dostalo se mu mimořádné professury na universitě v Jeně, arci bezplatné, teprve později mírně honorované. Věc přišla tak náhle, že Schiller nedostatek průpravy musil nahrazovati chvatnými a nekritickými kompilacemi; na řadu jeho prací: Etwas über die erste Menschengesellschaft nach dem Leitfaden der mosaischen Urkunde; Die Sendung Moses; Ueber die Gesetzgebung des Lykurgus und Solon; Uebersicht des Zustandes von Europa zur Zeit des ersten Kreuzzuges; Ueber Völkerwanderung; Kreuzzüge und Mittelalter; Historische Einleitung zu den Denkwürdigkeiten des Herzogs von Sully; Geschichte der französischen Unruhen, welche der Regierung Heinrich IV. vorangingen a j. měřítka přísně vědeckého klásti nelze. Ve chvatu svém Schiller utíkal se k různým historikům (Robertson, Gibbon, Millot, Bossuet, Schmidt, Anquetil a j.). A velmi málo historicky vědecká jest provenience Schillerova díla Geschichte des dreissigjährigen Krieges (1790): tu psal na vyzvání Göschenovo pro »Historischer Kalender für Dame◁. Je tedy patrno, že historické práce Schillerovy podmíněny byly různými zájmy jinými než ryze vědeckými. Ale on sám doznal, že bude vždy špatným pramenem pro budoucího historika, že dějiny jsou vůbec jenom skladištěm pro jeho fantasii a že předměty si musí dáti líbiti, co se z nich pod jeho rukama stane. A ještě důležitější jsou vlastní slova Schillerova, že prací svou podstatnější službu prokazuje sobě než historii samé: to znamená, že i tu Schiller zůstal básníkem. A to se skutečně jeví na obou jeho dílech hlavních: Dějinami odboje nizozemského vane táž idea svobody jako v dramatech a v Dějinách války třicítileté jej obě hlavní postavy psychologicky zaujaly tak, že Gustava Adolfa chtěl opěvati eposem a Valdšteina učinil předmětem slavné básně dramatické. A přes tuto ani přisní badatelé v otázce valdšteinské nemohou přejíti k dennímu pořádku, tak jako na vždycky platnost podrží to, co Schiller vykládal ve své vstupní přednášce akademické Was heisst und zu welchem Ende studiert man Universalgeschichte, v níž činí rozdíl mezi učencem chlebařským a hlavou filosofickou, a vystihuje souvislost dějinného vývoje lidstva i jeho odkaz pravdy, mravnosti a svobody, k níž přispěti má každý. Sklon k filosofii projevuje se u Schillera již při studiu mediciny a v počáteční lyrice, pak ve Philosophische Briefe z r. 1786 (v ně zařazena Philosophie des Julius z listů vyměňovaných mezi Juliem a Raphaelem ( = Schillem a Körnerem). Schiller tu kolísá mezi eudaimonistickou metafysikou a skepticismem, až od universa vycházeje dospívá k theosofii. Avšak usilovnému a badavému studiu filosofie oddal se teprve, když se zahloubal v Kanta, k němuž jej odkazoval již Körner. Především jej zaujala Kantova Kritika soudnosti, v níž po prvé činnost umělecká posuzována jako vlastní samostatný obor duševního života. Trvalo však dosti dlouho, než se jí propracoval, aby pak šel sám dále. Pojednání Ueber tragische Kunst a Ueber den Grund des Vergnügens an tragischen Gegenständen (v »Neue Thaliæ, 1792) jsou ještě bližší filosofii jeho mládí nežli Kantově; i tu poukazuje k morální účelnosti dramatického umění jako ve zmíněném pojednání o Schaubühne, a jsou to vlastně přednášky, jež o aesthetice konal na universitě. Chtěl pak názory své další vyložiti v pojednání Kallias, k němuž však nedošlo; ale v listech Körnerovi (1793) plán svůj projevil. Má za to, že nalezl objektivní pojem krásna, který eo ipso kvalifikuje se jakožto objektivní zásada vkusu, a definuje krásu jakožto svobodu vjevu, Freiheit in der Erscheinung. Duch uvažující krásnému předmětu propůjčuje svobody. Nepostihl Schiller, že chtěje Kanta doplniti, sám v jeho subjektivismu zůstává. Uvažuje pak dále o pojmu vznešenosti a krásy v pojednání Anmut und Würde a Ueber das Erhabene, k nimž se druží menší pojednání Ueber den moralischen Nutzen aesthetischer Sitten a Ueber die Gefahr aesthetischer Sitten, chce sloučiti soud morální a aesthetický. Obrací se proti morálnímu pojmu Kantovu, který ctnost staví jen v protivu k lidské náklonnosti a pro nějž mravní jednání pozbývá ceny, jakmile souhlasí s náklonností. »Anmut liegt in der Freiheit der willkürlichen Bewegungen,Würde in der Beherrschung der unwillkürlichen.« Krása leží uprostřed mezi důstojností jakožto výrazem vládnoucího ducha a rozkoší jakožto výrazem vládnoucí smyslnosti. Žádá půvabnosti od ctnosti a důstojnosti od náklonnosti. V duši krásné musí harmonovati smyslnost i rozum, povinnost i náklonnost, a gracie jest jejím výrazem v jevu. Vrcholu pak a k positivním názorům aesthetickým Schiller dospěl v Briefe über die aesthetische Erziehung des Menschen, jež sice dokončeny později, ale svým vznikem spadají již v dobu tuto. Jsou vlastně rozšířením listů psaných dánskému princi z Augustenburku v l. 1793 a 1794, jež však požárem vzaly za své a jen čásť jich se dochovala. Zde Schiller od uvažování abstraktního přechází k positivnímu, lze říci praktickému, stavěje umění ve služby výchovy lidstva. Zkušenosti, jichž nabyl o politickém a sociálním stavě hlavně z událostí francouzských (republika Francouzská jej v září 1792 jmenovala sice čestným občanem, avšak od jejích hrůz s ošklivostí se pak odvracel), daly mu poznati, jak duch doby kolísá se mezi zvráceností a surovostí, mezi »Unnatur und blosser Natur, Superstition und moralischem Unglaube◁, že lidstvo důstojnosti pozbylo: a k ní dopomůže mu jenom umění. Jen pud aesthetický dovede stvořiti společnost, požitek aesthetický zjedná uspokojení individuální i všeobecné, umělec jest vlastním vychovatelem lidstva. Člověk své schopnosti uplatňuje pudem látkovým i formovým, mezi nimiž harmonii zjednává »Spieltrieb«. »Haben wir uns dem Genuss der Schönheit hingegeben, so sind wir in einem solchen Augenblick unserer leidenden und thätigen Kräfte in gleichem Grad Meister, und mit gleicher Leichtigkeit wenden wir uns zum Ernst und zum Spiele, zur Ruhe und Bewegung, zur Nachgiebigkeit und zum Widerstande, zum abstrakten Denken und zur Anschauung.« Tak Schiller dospívá k náboženství umění, k němuž poukazuje již báseň Die Künstler, jejíž základní myšlenkou jest: »Nur durch das Morgenrot des Schönen dringst du in der Erkenntnis Land.« Posléze pak v pojednání Ueber naive und sentimentalische Dichtung (sepsaném r. 1795 a družícím se k recensi básní Bürgerových a Matthisonových) specialisuje v poesii. Vychází od protivy mezi přírodou a kulturou. Kulturou často přírody pozbýváme, ona přivodila rozpor mezi člověkem a přírodou. Básník buď tento rozpor překoná, jest přírodou; anebo ztracenou hledá. V prvním případě jest »naiv«, ve druhém »sentimentalisch«. Sebe sama Schiller pokládá za básníka sentimentálního, Goetha za naivního. Aestheticko-filosofické studie Schillerovy svědčí, s jak vznešenou, ideální seriosností pohlížel na úkol umění. V tom jest jejich význam; neubírá mu ceny, že v jednotlivostech souhlasiti nelze. Nešlo při nich Schillerovi o žádný systém; a i v nich ohlašuje se především Schiller básník. – Za těchto studií produkce poetická po tři léta odmlčela se skorem docela. Z významných básní mimo uvedenou »Die Künstler« vznikla v době té báseň Die Götter Griechenlands, v níž touží po krásném světě antickém a jež jest ohlasem záliby, se kterou Schiller pohřížil se také v antiku, zejména v Homéra; přeložil druhou knihu Aeneidy a v »Thaliį 1790 uveřejnil fragment dramatu Der versöhnte Menschenfeind, recensoval Goethova »Egmontæ. A nebyla to doba přemítání klidného a šťastného. Nebyl ještě ani rok ženat, když jej v lednu 1791 zachvátila prudká horečka a prsní křeče, jež se opětovaly; i krev chrlil. Velmi mnoho tím trpěl a neozdravěl vlastně již nikdy. Ale s heroismem duch jeho vzdoroval tělu. Pracoval s napětím všech sil. V létě se poněkud zotavil a zajel do Karlových Var; neopominul tu podívati se do Chebu, což jeho zájem o Valdšteina sesílilo. Výdaje na nemoc zhoršily jeho poměry materiální povážlivě. Ale tu se mu opět nabídla ruka pomocná, tentokrát až z Dánska: prostřednictvím Baggesena, jenž Schillera poznal v Jeně, dostalo se mu od zmíněného prince z Augustenburku a ministra hraběte Schimmelmanna daru 1000 tolarů na dobu tří let – převzácný zjev šlechetného uznání; z Výmaru mu poslali několik lahví Madeira; byl také Schiller projevem tím dojat nesmírně. R. 1793 navštívil také po dlouhé době domov svůj. Otec byl dávno usmířen, a je zvláštní náhoda, že nesmiřitelný vévoda právě v tu dobu zemřel. V květnu pak r. 1794 Schiller se vrátil. – V ten rok spadá také konečné sblížení s Goethem. První krok k němu učiněn založením nového listu literárního v Cottově nákladě Die Horen, k němuž Goethe na vyzvání Schillerovo přispívati slíbil. Druhým a rozhodnějším bylo společné účastenství při schůzi přírodovědecké společnosti v Jeně, kdy vyměnili v rozhovoru mínění o metamorfose rostlin, a dovršeno bylo sblížení listem Schillerovým z 23. srpna 1794, v němž s neobyčejným porozuměním vystihuje genia Goethova a podává »summu jeho existence«. Vše, co doposud jejich styků se týkalo, byla buď zdvořilá chladnost nebo pouhá konvenience (přispění Goethovo k Schillerově professuře). Goethe po návratu z Italie ve své uzavřenosti počínal pociťovati potřebu duše spřízněné, a tu našel v Schillerovi. Pochopiv jej pozval jej k sobě do Výmaru, kde projednávali nejrozmanitější otázky; nejen společné jejich tvoření, ale zejména také jejich korrespondence jest jedním z nejslavnějších dokumentů německého ducha. Oba upřímně doznali, čím si vespolek jsou. Goethe praví, že mu Schiller vrátil druhé mládí, a Schiller vyznává, že seznámení se s Goethem pokládá za nejblahodárnější událost celého svého života. Pod dojmem osobnosti Goethovy propukla pak jeho touha po poesii plnou silou; od r. 1795 Schiller jest zase poeticky produktivní. Není divu, že usilovné studium filosofie zanechalo stopy také v jeho poesii. Básně, jež vznikly r. 1795 a 1796 a většinou uveřejněny byly dílem v »Hórách«, dílem v »Musenalmanachų (1796 – 1800, 5 sv.), jsou poesie ideová, přiléhající částečně přímo k Schillerově filosofii. Tak báseň Das Ideal und das Leben (původně »Das Reich der Schatte◁), usilující o harmonii mezi štěstím smyslův a mírem duše, k níž prostředkem jest krása; Der Genius, v němž není rozporu pudů, pak mimo jiné: Die Macht des Gesanges; Pegasus im Joche; Das Glück; Die Ideale. Nejsou to ovšem reflexe suše didaktické, ale hluboké a nadšené projevy ducha, který to, co hlásá, prožil. Také historik opět v básníkovi se hlásí, když v básni Der Spaziergang řadou obrazů předvádí vývoj lidského pokolení a vystihuje veliký obsah dějin světových, jak praví Wilhelm von Humboldt (s nímž Schiller vešel v důvěrné přátelství), a když motivem básní volí jednotlivé zjevy dějinné (Columbus; Die Johanniter; Karthago; Der Kaufmann). Poesie taková byla arci průměrné a prostřední veřejnosti nesnadno ztravitelná, jakož vůbec »Hórám« nedařilo se tak, jak oba básníci doufali, a nechybělo útoků a hany. Odvetou na to byla jejich řada Xenií, k nimž první myšlenka vyšla od Goetha a jež byly uveřejněny v »Musenalmanachų na r. 1797. Na dvě stě spisovatelů, děl a časopisův obdařeno takovými podary, leckdy až příliš citelně. Pravda, krása a svoboda ducha bojuje tu proti nevkusu a úzkoprsosti. Vedle »Xeniį almanach obsahoval řadu distich a epigrammů, z nichž nejcennější jsou Votivtafeln. Proti »Xeniím« strhla se pravá bouře. Oba básníci nechali ji přehnati se a oddali se tvoření důstojných děl uměleckých. V roce 1797 vytvořili většinu svých skvostných ballad, jež vyšly v almanachu na r. 1798; od Schillera přinesl ballady: Der Taucher; Der Handschuh; Der Ring des Polykrates; Ritter Toggenburg; Die Kraniche des Ibykus; Der Gang nach dem Eisenhammer; mimo ně uveřejnil tam některé básně lyrické (Worte des Glaubens; die Hoffnung a j.); ballady ostatní (Die Bürgschaft; Der Kampf mit dem Drachen; Graf von Habsburg; Hero und Leander; Kassandra; Der Alpenjäger) vznikly později. V balladách Schillerových vyniká zase jeho talent dramatický. A také k dramatu Schiller nyní se vrátil, pracuje o dramatě Wallenstein, jemuž konečně dal přednost před dramatem z dějin řádu Johannitů »Die Malteser«. První zmínku o něm činí Schiller r. 1791, dokončena byla trilogie celá dne 17. března 1799; Wallensteins Lager dne 12. říj. 1798, Piccolomini dne 30. led. 1799. V dubnu všechny tři díly trilogie provozovány ve Výmaru. Jest to dílo grandiosní. Postava Valdšteinova jako dramatický charakter, se svou daemonickou ctižádostí, egoismem, sebevědomím i vírou v osud a při tom tak cele lidská, jest z největších tragických postav literatury světové. Také ostatní vše jest životní, celek i jednotlivosti působí přesvědčivou silou psychologické důslednosti, hloubkou myšlenek, plastičností výrazu. Věc tím významnější, protože tu Schiller oproti dramatům dřívějším musil býti o tolik objektivnější (»der Stoff lässt mich beinahe kalt und doch bin ich für die Arbeit begeistert«). Goethe dílo provázel až do konce s neutuchajícím zájmem, jakož nyní vůbec všechnu další činnost Schillerovu. – V prosinci r. 1799 Schiller přesídlil se z Jeny do Výmaru. Akademických povinností již neměl, oddal se cele produkci básnické, a leckterou chvíli trpkou i radostnou při tom zažil. Mnoho působil pro divadlo výmarské; zpracoval »Egmontæ, »Nathanæ, »Macbethæ, »Othellæ, »Caesaræ, přeložil Gozziho tragikomickou pohádku »Turandot« (1801), jež mu dala podnět k vlastním Parabeln und Märchen, později pak (1803) Picardovu komédii »Encore des Ménechmes« (Der Neffe als Onkel) a »Médiocre et rampant ou le moyen de parvenir« (Der Parasit) a Racineovu Phedru (1805). V tu dobu vytvořil také slavnou báseň Das Lied von der Glocke, jež vyšla v posledním svazku »Musenalmanachų (»Hóry« zašly již r. 1797). Vzrůstající moc Napoleonova dala mu podnět k nadšené básni patriotické, plné naděje v německou velikost, zůstala však nedokončena a fragment teprve z básníkovy pozůstalosti přišel na světlo. A při tom tvořil s úžasnou produktivností a energií dramata další. 8. čna 1800 dokončena Maria Stuart, zmítaná vědomím těžké viny a vzpírající se bezpráví, až v tomto nalezne prostředek k vlastnímu usmíření. Dne 16. dub. 1801 dokončena Die Jungfrau von Orleans, tragédie »romantická«, v níž Schiller geniálním způsobem slučuje nadpřirozené s nejpřirozenějším, nejvnitřnějšími city hrdinného a milujícího srdce ženského, idealisuje tragický osud její proti historickému podání. Hned rok po tom následovalo drama Die Braut von Messina, provozované dne 19. břez. 1803. Úspěchu nechybělo ani jemu, jest však divno, proč básník Valdšteina, jejž W. Humboldt nazval nejmodernějším ze všech básníků novější doby, sáhl tu při motivu zcela samostatně smyšleném k inventáři tragédie antické, k idei fata a k choru, o němž podává výklad v předmluvě. Zeje tu mezi tragickou vinou a osudem mezera; ideje fata nebylo vůbec třeba, vina i smír mohly vyplynouti docela samy z jednání povah, a cize se nese chor přes smělý lyrický vznět a hloubku myšlenek. Proto však přece nikdo nebude toto drama Schillerovo chtíti stavěti v jednu řadu s literárními jepicemi, jaké stvořili Werner, Müllner a jiní. Poslední pak drama, jež Schiller dokonal, jest Wilhelm Tell, provozované dne 17. břez. 1804; boj za svobodu, láska k vlasti a skvělé jednotlivosti působí tak, že dávají zapomenouti na některé nesrovnalosti, z nichž nejnápadnější jest ta, že děj soustřeďuje se vlastně na hrdiny dva, Tella a švýcarský lid. K dramatu tomu Schiller konal obsáhlá studia, hlavním pramenem byla mu kronika Aeg.Tschudiho. Oprávněný údiv vzbuzuje, jak neobyčejná fantasie básníkovi nahrazuje, co mu chybělo z vlastního názoru a zkušenosti. Když pak s neutuchajícím pudem jal se básniti drama z dějin ruských, Demetrius, jehož osud více jej zaujal než Warbeckův, osud mu nedopřál dokončiti je; vytvořil pouze plán a půl druhého aktu (řada plánů jiných dochována v jeho pozůstalosti); ruskou choť dědičného prince mohl ještě pozdraviti nadšenou a idealismu plnou básní Die Huldigung der Künste. Přes to, že zdraví jeho bylo podryto ode dávna a že zdráv nebyl vlastně nikdy, překvapila jej smrť dříve než očekával; doufal dožíti se aspoň padesáti let. A právě poslední doba života jeho byla dost utěšená. Příjmy jeho celkem vystačovaly na požadavky nepříliš veliké, od vévody dostalo se mu k posavadním dvěma stům přídavku čtyř set tolarů; sám se o něj ucházel, aby nebyl nucen odejíti do Berlína, kde mu kynuly slibné vyhlídky, a vévoda milerád vyhověl. Uznání a lásky veřejnosti mu nechybělo, a povýšen byl i ve stav šlechtický, když vévoda sám v té příčině obrátil se na císařský dvůr vídeňský (1802). Také v rodině vše dobře se dařilo; ještě rok před smrtí narodila se mu dceruška Emilie (mimo ni a sestru její Karolinu byl Schiller otcem dvou synů, Karla a Arnošta). A z prostřed všeho toho byl odvolán. Duch konečně musil podlehnouti tělu. Pohřben byl Schiller v noci s 11. na 12. květ., beze vší okázalosti; ani dvůr nebyl účasten, protože právě dlel mimo residenci, Goethe byl tak churav, že si ani netroufali úmrtí Schillerovo přímo mu oznámiti. Těžce nesl ztrátu nenahraditelnou. Chtěl se utěšiti aspoň tím, že hodlal pokračovati v započatém »Demetrių, jsa o dalším průběhu dramatu úplně informován; nedošlo však k tomu. Když však byla na počest Schillerovu v Lauchstädtu dramaticky provozována báseň »Das Lied von der Glocke«, dal bolu svému výraz epilogem. Dnes oba velicí odpočívají v knížecí hrobce výmarské, vedle svého vévodského příznivce: vzácný, neskonale povznášející doklad, jak lze ceniti ducha, který světu dovedl dáti tolik nepomíjející krásy a velikosti. – Schiller jest héros, tak jako Goethe. Goethovi nevadila větší popularita, které se těšil Schiller, a Schiller přes kult goethovský neustoupil významem svým do pozadí. Stavěli-li se jeden čas proti sobě, bylo to více následkem badání literárně historického, které rádo stranívá, pokud neobyčejné množství materiálu není zpracováno a prozkoumáno definitivně. Zásadních odpůrců nechybělo ani Schillerovi. Ani Otto Ludwig ani Nietzsche není Schillerovec, a generace moderní zatoužila zpět k mladému Goethovi, ne k Schillerovi. Úkaz takový jest docela přirozený, má však význam jenom relativní nebo dočasný a přispívá k dalšímu bližšímu poznání díla, jehož velikost náleží nejen německému národu, ale všemu lidstvu. Podrobného vylíčení Schillerova života a díla poskytuje z literatury novější veliké dílo J. Minorovo, Schiller, sein Leben und seine Werke (Berl., 1890 – 91); není však posud dokončeno, rovněž tak jako R. Weltrichovo, Friedrich Schiller, Geschichte seines Lebens und Charakteristik seiner Werke (Štutgart, 1885 až 1889) a O. Brahmovo, Schiller (Berl., 1888 – 92) Z literatury starší záslužné jest dílo K. Hoffmeisterovo, Schillers Leben, Geistesentwickelung und Werke im Zusammenhang (1838 – 42) a Carlyleovo, The Life of Friedrich Schiller (1825). Pěkná jest biografie O. Harnackova, Schiller (ve sbírce »Geisteshelde◁, sv. 28 – 29, 1898) a L. Bellermannova, Schiller (1901). Pokud se týče literatury podrobné a speciální i edicí, odkazujeme ke Goedekovu Grundrissu 2. vyd. (1893) V., a k »Jahresberichte für neuere deutsche Literaturgeschichte«. Velmi pěkné a laciné vydání spisů Schillerových, saekulární, právě vychází u Cotty. – Do češtiny ze Schillera překládáno hojně (Jungmann, Purkyně, Bačkora, Šafařík, Macháček, Marek, Svoboda, J. J. Kolar, Vrchlický). Vliv Schillerův na literaturu českou posud vyšetřen není. V té příčině půjde především o to, dokázati, pokud má pravdu W. W. Tomek, jenž ve slavnostní řeči na počest stých narozenin Schillerových v Praze dne 10. list. 1859 praví: »I život duchovní v naší vlasti české děkuje Schillerovým dělům za mnohé povzbuzení. Písemnictví naše národní, od času znovuzrození svého, bralo z nich mnoho podnětu a návodu.« Jan Krejčí.

Související hesla