Schulz Ferdinand

, český prozaik a literární historik. Redigoval časopis Zlatá Praha. Autor statí o V. Hálkovi, F. Douchovi, J. Jungmannovi a próz s historickými náměty a ze šlechtického prostředí (Latinská babička, Nymburská rychta, Šlechtické novely).

Ottův slovník naučný: Schulz Ferdinand

Schulz Ferdinand, spis. čes. (* 17. led. 1835 v Ronově nad Doubravkou). Rodištěm jeho byl mlýn řeč. Korečníky u Ronova pod Lichnicí. R. 1842 rodiče jeho přestěhovali se do Nymburka, odkud pocházela jeho matka a kde měli hospodářství. R. 1845 byl dán na studie na piaristské gymnasium v Ml. Boleslavi, r. 1847 na gymn. novoměstské do Prahy. Zde byl spolužákem jeho Barák. V l. 1848–53 byl na akad. gymn., r. 1853–56 studoval na filos. fakultě v Praze přírodní vědy, historii, jazyky, filosofii a aesthetiku. Pěstoval řeč a literaturu ital., franc., polskou a j. R. 1855 stal se vychovatelem Václava hr. Kounice (1855–66). S rodinou hraběcí býval na Březné a v Čížkovicích. Tak poznal život šlechtický v salonech pražských palácův i na sídlech venkovských. S mladým Kounicem cestoval r. 1863 Německem, Belgií, Francií, Švýcary a Bavory. S Tonnerem byl v Krakově. R. 1867 byl zvolen v Nymburce a Ml. Boleslavi za poslance. To byla vydatná příprava k činnosti literární, které se oddati bylo tehdáž ideálnější mysli téměř nezbytno. Už r. 1853 byl Bendlem uveden do Mikovcova »Lumíræ. R. 1862 začal vydávati »Osvětų, aby »rozšiřovala myšlenky o hodnotě lidské, o právech a cíli člověka a povinnostech, vzdělání historické a mravní, zvláště pak aby bojovala proti ospalosti v národě a chlebařství v mládežį, ale »Osvětæ záhy zašla. Zatím už r. 1861 začal přispívati do »Nár. Listů« a stav se členem redakce jal se vydávati »Kritickou přílohų. Kromě různých studií a feuilletonů napsal tehdy na 3000 úvodních článků. R. 1866 řídil »Literární listy«, r. 1867 »Český obzor literární«. R. 1871 začal psáti do Vlčkovy »Osvěty«. Redakcí jeho začaly vycházeti »Matice lidų (od r. 1867) a »Poesie světová« (1871), Ottova »Salonní bibliothékæ, illustr. bibliotéka »Z našich a cizích vlastí« a »Zlatá Prahæ (od r. 1884 až do r. 1898). R. 1872 stal se professorem na Českoslovan. obch. akademii v Praze. V l. 1878–87 vydal »Spisy Hálkovy« v 11 sv. se životopisem a rozborem. Byl činný v novellistice, publicistice, v historii, literární historii a kritice. Také v praktické jazykovědě se pokusil a v překladech. Činnost jeho byla většinou příliš rozmanitá a obsáhlá, aby byla mohla býti stejně důkladná. Život spolkový a umělecký, přednášky, referentství, publicistika a pak i učitelství byly obory příliš různotvárné. Prvotní vzletné plány provedeny jen částečně, přetížení prací, chvat a únava nedopřály tu provedení, tam dokončení. S největším úsilím chystal se na práce historické. Těmi ve své »Osvětě« začal. Vyšly tam články Tomáš z Bechyně a Eliška Přemyslovna (1863). V »Osvětě« Vlčkově: Z dějin poroby lidu v Čechách (1871); Petr Chelčický (1875) a Za doby předbřeznové (1904); v »Matici lidų: Čeští vystěhovalci (1876) a Jiří z Poděbrad (1868). Nejvíce času a práce vynaložil na kritiku a literární historii. Jeho theorie žádala, aby umělci hleděli si látek domácích, aby studovali skutečnost a život. Smyšlenkám, fantastice a exotickým věcem nepřál. Chtěl mírný, způsobný realismus umělecký. Odsuzoval spisovatele, kteří líčili život, jehož nepoznali, na př. salonní, jak tehdy bylo zvykem. Odsoudil rozhorleně Zolův naturalismus (Zolovy sensační romány, »Osvětæ, 1880), pachtění po »světovostį, smyslnost, frivolitu a affektaci. Soudě o básních probíral se k významu rád historickým přehledem literárním. Soustavné theorie nepodal, jest obsažena v přehojných literárních rozhledech časopisů, do nichž psal. Hlavnější články jsou: Saint René Taillandier (»Osvětæ, 1879); Siegfried Kapper (t.); František Doucha (t., 1880); Karel Sladkovský (t.); Příspěvek k poznání Jos. Jungmanna; Zápisky Jungmannovy (t., 1871); Nejnovější dějepisectví liter. české (t.); Příroda v českém básnictví a Hálkovy básně V přírodě (t., 1872); Z dějin nové české literatury (t.); dále v téže »Osvětě«: Vzpomínka na Johna Bowringa (1873); Gustav Pfleger-Moravský, nekrolog (1875); Josef Wenzig (1876); Česká ballada a romance (1877); v »Lumírų Literární idylla (1873); v »Zlatých klasech« (1869) časové článečky o Němcové, Jungmannovi a j., v »Mat. lidų (1873) spis Josef Jungmann. Z publicistických článků sluší zde uvésti Literární obecenstvo české (»Osvětæ, 1878). důležitý dokument kulturní z oné doby, a Šetrnost k veřejnosti české (t., 1879). – K činnosti novellistické přistoupil s tím vážným úmyslem, aby ostatní jeho práci vzdělavatelskou a osvětnou podporovala živými obrazy a názorem. Mínil čerpati jen ze života, aby působil na život. Pokud byl této své zásadě věren, psal věci, pro něž přináleží k nejzasloužilejším novellistům českým. Časem však byl uchvácen touhou po větší jaksi modernosti nebo sensačnosti a tu povolil naturalismu, ba i mystice. Vysvětluje to sám v návěští knihy Mžikové fotografie roztrpčeností nad tím, že umění historické a ryze ideální č. aesthetické pozbylo obecenstva. Podle toho možno rozděliti jeho novellistiku na práce poeticky realistické, kde pravda věrně a jemně podaná sama vytvořuje poesii. To je hlavně Latinská babička (»Osvětæ, 1883, v knize 1886), v níž Schulz uložil vzpomínky na své mládí studentské a na vzácnou ženu českou. Věrná paměť, přesné podrobnosti, něžný cit v podání zdobí podařený obraz povahopisný a mravopisný, jehož popularita nepomine. Ze »Mžikových fotografií« náležejí sem pěkné a dojemné povídky Paní lékárnice a Kůň (pův. v »Zl. Praze«, 1886), z historických Člen bratrstva (»Osvětæ, 1886, pak v »Pozdních letech«, 1889), výborná povídka z let 50tých. Líčí život stísněné Prahy, kalné vody, v nichž bezohledně loví ničemná individua, z nichž jeden se líčí dobrým uměním realistickým, i všecko tropení potutelných růženečkářů a sobců. Je to jímavé drama malého života. Tragické, komické, hamživé, zoufalé existence a situace, vše na poutavé kresbě starého zákoutí pražského. Následují práce, které se opírají o studium života, ale ukazují jeho zjevy za účelem naučným a výstražným. Tedy práce ideálně realistické, ale s ušlechtilou tendencí. Těch je nejvíce. Řadu jejich začala Mladá žena (v »Květech», 1865, pak v »Mat. lidų, 1880). Líčí bídu života moderního, zvl. velkoměstského, jejíž původ je v neblahém vychování a provdávání dívek, v sobectví mužův a ve zkaženém ideálu manželství. Rok v Praze (»Mat. lidų, 1880) ukazuje, že jsou teď dívky, jimž je v manželství milejší bohatství a přepych, než prosté štěstí lásky. Nevěsta dle mody, Vlastenec z roku tohoto, Lampa a Vystěhovalec (v »Zlaté Praze« vycházely 1886–87, pak v »Mžikových fotografiích«, 1891) jsou z nejlepších povídek naučných. Obrázky hrozné pravdy o mizerném vychování a prolhaném blahobytu, hnusném šosáctví v poměrech pražských a nebezpečí v poměrech selských. »Vystěhovalec« je povídka nejšlechetnější tendence, dobrý přítel a rádce lidu. Stejně upřímně mají se k statkářům a šlechtě české všecky Schulzovy dobré povídky zv. šlechtické, jež jsou: Dle přírody (»Osvětæ, 1878, pak v Povídkách, 1883), s poutavým popisem života v ústavě šlechtičen v Praze; Dvorské panstvo (t., 1881, pak 1888); Rodinná sláva (t., 1879, v Povídkách II., 1885); Majorátní pán (t., 1887. v »Moderních nov.«,1892); Společník (v »Šlecht. nov.«, 1888) a Praktická matka (t., t. r.). Povídka první dotýká se palčivé otázky života volného, »podle přírody«, volné lásky a důsledků, jež vedou zásadu ad absurdum. Další uvedené povídky jsou z nejlepších ukázek naší salonní belletrie. Bystré oko, bohatá zkušenost, obratnost, hluboký zájem o budoucnost, bojovný vznět pro bezohledné potírání škůdců národní síly zdobí všecky. Příčiny úpadků velkostatkářstva, bludná minulost opírající se o přežilé zásady, choroba naduté lenivosti, děsně převráceného vychovatelství dědicův a dcer, a naopak dobré ukázky nápravy, láska k práci, chuť k boji o život a konkurrenci, praktičnost a energie jsou význačné stránky líčení. Tyto povídky všecky s předešlými pospolu jsou jádrem Schulzovy tvorby a i výborem. Povídky další si hledí buď více zajímavosti látkové nebo se jim nedostalo pilného vypracování formy. Historická povídka Nymburská rychta (»Zl. Prahæ, 1886, v Lac. knih., 1889) je práce pilná, román plánu velikého, mohutně pomyšlených dějů, ale životnosti je málo. Česká Magdalena (1886) upadla v sensačnost naturalistickou; Doktor Johánek (1883, 1887), ukázka osvětných snah autorových pomocí historie, je v části genrového líčení silný a podařený, v historické části kronikářsky mdlý. Ze vzpomínek na Krakov a na korutanské Alpy vzešel v pozdních letech autorových podivuhodně romantický příběh Na jezeře Oževském (»Osvětæ, 1903). Romantickými jsou také nejmenované dosud povídky ostatní. Zajímavé aspoň jsou Což ta blázen (»Květy«, 1885, v »Pozdn. letech«, 1889) a Pokoj pro svobodného pána (»Zl.Prahæ,1884). Prostě románovou sensaci chtějí mystický Klíček (»Šlecht. nov.«, 1888), Malý kanovník (t.), Maškara (»Mžik. fotogr.«), Z kulis života (1889, 1892), Moje nebožka (1899), Starý pán z Domašic (1878, pak v »Šlecht. nov.«) a Olšanské povídky (1896), naturalistický blud. Nejlepší themata Schulzova jsou poměr mužův a žen, rodičův a dětí, otázka manželství pravého, dobrého vychování rodinného, vzorného hospodářství a poměr idealismu ke štěstí života soukromého i veřejného. Schulz nikde nezapírá, že idealismus jeho souvisí vznikem s dobou milující prostředky napínavé a sensační. Uvádí muže nešťastného rád v tajemné postavě smutného mnicha, ženu s ostnem záhadné minulosti v duši atd. – Další práce byly: překlad Julia Caesara od Napoleona (III.) v l. 1865–70 a dumky B. Záleského (»Květy«, 1866); Vzorná cvičení k rychlému a snadnému naučení se řeči německé (6. vyd., 1896) a Rozmluvy Čecha s Němcem (9. vyd., 1899) a j. Sbírková vydání některých prací mají tituly: Povídky (I. Dle přírody, Jízda na ples; II. Rodinná sláva; 1883); V pozdních letech (Člen bratrstva, Což ta blázen, Pokoj pro svobodného pána, 1889); Šlechtické novelly (Starý pán z Domašic, Malý kanovník, Společník, Praktická matka, Klíček; 1888); Mžikové fotografie a figurky (1891); opět Povídky (Mladá žena, Rok v Praze; 1880) a Moderní novelly (Z kulis života, Majorátní pán; 1892). – Hlavní článek o Schulzovi napsal Jiljí V. Jahn v »Osvětě«, 1895. Vbk.

Související hesla