Seldžuci

, turkmenský rod středoasijského původu, který ovládal od 11. do 13. stol. Západní a Střední Asii. Po vládě tzv. Velkých Seldžuků (Alp Arslan a Malikšáh) se jejich říše tříštila do území ovládaných členy vedlejších větví rodu (Seldžuci kermánští, syrští, iráčtí, maloasijští). Od 30. let 11. stol. pronikali ze Střední Asie na západ. Porážka Ghaznovců v roce 1040 jim otevřela cestu do Íránu a Iráku. Jako stoupenci sunny nahradili Seldžuci 1055 ší’itské bújovské poručníky abbásovského chalífy. Na ší’itských Fátimovcích dobyli Syrii a Palestinu (dobytí Jeruzaléma 1070 se stalo jedním z podnětů k vyhlášení křížových výprav do Palestiny). Vítězstvím u Manzikertu v roce 1071 Seldžuci otevřeli Malou Asii turkmenským kmenům; vznikly zde první turecké státní útvary (emiráty a sultanáty). Po Malikšáhově smrti vznikly državy seldžuckých rodin podřízených hlavnímu sultánovi (přímým potomkům Malikšáha) či nezávislé státy jejich vazalů (atabegů), které se při vzájemných bojích udržely do vpádu Mongolů. Seldžuci se zasloužili o prohloubení vojensko-lenního systému, který vytvořil pevné hierarchické vztahy a oslabil moc centrální vlády, spoléhající na rodovou solidaritu kočovnické společnosti. Měli rozhodující zásluhu o rozvoj školství vytvořením vysokých učilišť (madras) se stabilní učební náplní. Vytvořili vlastní íránsko-tureckou politickou, jazykovou a kulturní oblast vedle odlišné oblasti arabské.

Ottův slovník naučný: Seldžuci

Seldžúkové, turecký rod, odvozující svůj původ od Seldžúka, syna Dekakova z Buchárska, který v XI. a XII. stol. založil několik dynastií v Mesopotamii, Syrii, Persii a Malé Asii. Nejmocnější z nich byla A) dynastie bagdádská nebo íránská, již založil kníže Togrilbeg (Togrulbeg, † 1063), který nejdříve byl ve službách kirgizských, potom se vystěhoval do Buchárska, načež přijal islám. R. 1038 dobyl perské provincie Chorásánu, bojoval proti Byzantincům, konečně obsadil Bagdád, načež od chalífy bagdádského přijal titul emir al Omrah. Z jeho nástupců vynikli: Alp-Arslan (1063–72), který bojoval s řeckým císařem Romanem IV., jejž i zajal; Melikšáh (Mélek, 1072–92), který proslul jako podporovatel věd u uměni. Muhammed-šáh (1105–18), který šťastně válčil s křižáky; Sandžar (Sindžar, 1118 až 1157), jeden z nejslavnějších panovníků orientálních své doby. Rod tento vládl až do r. 1194. B. Dynastie kirmánská (1039 až 1091), jež vládla v perské provincii Kirmánů. C. Syrská dynastie v Alepu a v Damašku, založená v poslední čtvrti XI. stol. D. Dynastie konijská, založení od pravnuka Seldžúkova, Suleimána-bna-Kulumiče r. 1075 v Iconiu nebo Konii, která se udržela až do XIV. stol. Potom se rozpadla v 10 emírátů, z nichž největšího významu nabyl emirát osmánský, založený ok. r. 1300 Osmánem I.

Související hesla