Shaw George Bernard

, anglický dramatik a esejista irského původu; zakladatel moderního anglického dramatu, propagátor reformního (tzv. fabiánského) socialismu. Vzdělání získal jako samouk hlavně četbou v knihovně Britského muzea (mj. K. Marxe a partitur R. Wagnera). 1879 – 83 začal psát romány se satirickými rysy (Nezralost, Nerozvážný sňatek, Povolání Cashela Byrona), které byly vydány později. Uspěl jako hudební a divadelní kritik v časopisech Star a Saturday Review. V roce 1892 vznikla jeho první sociálně diskusní komedie Vdovcovy domy (též Domy pana Sartoria, Domácí pán), založená na dramatické debatě osvětlující v překvapivých zvratech hlavní myšlenku hry. Zájem o dílo H. Ibsena se projevil nejen v Shawově dramatu, ale i v jeho kritických esejích (Podstata ibsenismu). Ostrou kritiku viktoriánské morálky (otevřený přístup k problematice sexu) a zbídačování člověka obsahují obšírné předmluvy k tzv. Neutěšeným hrám, k nimž patří ještě Záletník a Živnost paní Warrenové (zakázána cenzurou, uvedena až v roce 1925, v Čechách již 1907). Další série, tzv. Utěšené hry, se zabývá více pošetilostmi morálky než společenskými zločiny a kritizuje romantické pojetí hlavních společenských hodnot: hrdinství (Čokoládový hrdina), lásky (Candida, Člověk nikdy neví), moci (Muž budoucnosti). Ve Třech hrách pro puritány se prohloubila kritika racionalismu 19. stol. (vliv H. Bergsona a F. Nietzsche), a to v jeho etické podobě, reprezentované americkým puritánstvím (Pekelník, též pod názvem Čertovo kvítko), v jeho zdůraznění významu dějin a světodějinných osobností – vládců i umělců (Caesar a Kleopatra, parodující Shakespearovy hry), v jeho filozofii revolucí, proti níž staví filozofii životní síly (Člověk a nadčlověk). Vrcholem tvorby je komedie Pygmalion, satira na viktoriánské představy společenských tříd, filantropie, romantické lásky i vědeckého pokroku; předloha amerického muzikálu My Fair Lady. Z pozdějších her je důležitá filozofická utopie Zpět k Metuzalému, vytvářející mýtus dějin jako působení životní síly, a historická hra Svatá Jana (1924), jejíž hrdinka, Johanka z Arku, je představitelkou zdravého rozumu rebelujícího proti násilí, dogmatismu a autoritářství; osvobozující smysl jejího činu nemůže změnit ani církevní moc. V roce 1925 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.

Související hesla