Shelley Percy Bysshe

, anglický básník; představitel druhé generace romantiků. Ovlivněn spisy osvícenských filozofů, deismem, novoplatónismem, ideály Velké francouzské revoluce, a zejm. reformními názory W. Godwina. Dlouhá filozofická báseň Queen Mab (Královna Mab) je vizí racionálního uspořádání společnosti po zániku soudobých institucí. Obraz společenské revoluce a zdokonalování lidského ducha ukazuje skladba The Revolt of Islam (Islámská vzpoura). Po odchodu do Itálie napsal romantickou tragédii Cenci, v níž kritizuje morální zvrhlost jednotlivce i pokřivenost společnosti. Téma svržení tyranie a nastolení nového harmonického řádu vyjádřil ve své vrcholné skladbě Odpoutaný Prométheus. Z drobných lyrických básní vynikají Óda na západní vítr, Skřivánkovi a Ozymandias, v nichž uvedl do souvislosti mohutné přírodní jevy s nenávistí k omezující tyranii, touhou po svobodě a tvořivou básnickou silou; významná je též esej Obrana básnictví, vyzdvihující osobnost básníka a význam poezie.

Ottův slovník naučný: Shelley Percy Bysshe

Shelley [šèlí] Percy Bysshe, veliký básník angl. (* 4. srp. 1792 na statku Field Place u Horshamu v Sussexu – † 8. čce 1822 na moři v zálivu Lerici v Italii). Otec jeho byl venkovský šlechtic, autokrat v rodině, i došlo záhy k nepřátelství mezi ním a synem, který od mládí byl zanícen láskou ke svobodě a těžce nesl každý vnější tlak, jak ukázalo se zejména na škole v Etonu, kam byl Shelley poslán r. 1805. Zde bylo hochovi neobyčejně sensitivnému snášeti mnoho příkoří jak od pedantických učitelů, tak hrubých spolužáků. Zde ve škole etonské otřesena byla také po prvé patrněji víra mladého Shelleye. Shelley kolísal se delší dobu mezi orthodoxností a svobodomyslnictvím, jak ukazují první jeho literární pokusy, excentricky romantické a mlhavé novelly, Zastrozzi (psaná 1809, tištěná 1810) a St. Irvyne or the Rosicrucian (1811) ještě plné konvenčních názorů, zvláště první z nich. Do let 1809 – 10 spadají také první básnické pokusy Shelovy (The wandering Jew s Medwinem a j.), vesměs skoro bezvýznamné. R. 1810 odebral se na universitu oxfordskou, kdež oddal se studiu logiky a metafysiky; zde poznal Lockea, Humea, skotské filosofy i francouzské encyklopedisty a stal se rozhodným odpůrcem křesťanství.Jeho názory byly tehdy blízky pantheismu: na místo osobního boha kladl neosobnou duši světa, jíž dobro a zlo jsou čímsi vedlejším. Týmž časem Rousseau působí v něho mocně a vytváří v něm revoluční radikalismus, názor, že člověk jest od přírody dobrý a zkažen jen institucemi společenskými; víra, že v každé duši jest zárodek vnitřní svobody a obrody, jest v Shelleyovi velmi živa. V této náladě vytiskl Shelley r. 1811 anonymně brošuru The necessity of atheism, v niž potíral obvyklé důkazy jsoucnosti boží zbraněmi Humea a j. filosofů. Na denunciaci kteréhosi professora byl za to r. 1811 vyloučen z university oxfordské a vypověděn i z Oxfordu; s ním odešel i přítel jeho Thomas Jefferson Hogg, který se ho zastal a jemuž děkujeme za řadu zpráv o životě Shelleyově. T. r. Shelley oženil se tajně s 16letou Harrietou Westbrookovou, dívkou melancholicky a sentimentálně založenou, která však neměla té duševní síly, aby postačila duchu vášnivé rozvojové síly jako byl Shelley Mladí manželé žili často v poměrech velmi stísněných, nejprve v Edinburce, pak v Yorku, pak u jezer cumberlandských, kde Shelley stýkal se m. j. s Robertem Southeym; zde navázal také korrespondenci s liberálním publicistou Williamem Godwinem. V květnu 1813 Shelley usadil se v Londýně, kde vydal Queen Mab, a philosophical poem, první svůj opravdový čin básnický. »Queen Mab« jest zároveň výronem jeho revoluční vášně, úžasně smělým útokem na všecky vládnoucí mocnosti společnosti, i pokusem získati široký filosofický podklad svým naukám. Básník hleděl si tu ozřejmiti poměr dobra a zla, nutnosti a svobody, ale nedochází ještě k pevnému řešení; nejeden odpor neunikne hlubšímu čtenáři. Za to podivuhodna jest zmužilost básníkova, s níž útočí na všecky společenské instituce, zvyky, předsudky, pokrytectví, tyrannii státní i náboženskou, nespravedlnost sociální atd. Vira v zdokonalitelnost člověka jest však vlastním nervem této básně, která se končí optimistickými sny o budoucnosti obrozeného lidstva. Báseň tato popudila proti Shelleyovi skoro všecku veřejnost anglickou, která v něm viděla odtud rouhače, atheistu, anarchistu a smyslného satanika a pronásledovala jej surovou nenávistí, kde mohla. – Z r. 1814 pochází dialog A refutation of deism, v němž Shelley ukazuje, že nemáme rozumné volby než mezi věrou theologickou a atheismem, poněvadž deismus nedovede dokázati existenci boha. R. 1814 jest důležit v životě Shelleyově novou láskou, kterou pojal k Mary, dceři Godwinově a Mary Wolstonecraftové, spisovatelky proslulého díla emancipačního »A vindication of the rights of woma◁, která nad Harrietu Westbrookovu vynikala i noblessou srdce i bohatstvím ducha; vášeň, která uchvátila Shelleye byla tím prudší, čím zkalenější bylo již delší dobu jeho manželství s Harrietou. Harriet odebrala se k otci svému do Bathu a oddala se záhy muži jinému; 10. list. 1816 zemřela sebevraždou. (Z manželství Shelleye s Harrietou vzešly dvě děti: dcera Ianthe, která zemřela r. 1876, a syn Charles Bysshe, který zemřel již r. 1826.) Mary Godwinová spojila se se Shellem bez souhlasu svého otce a 28. čce opustila tajně otcovský dům; mladí manželé podnikli pak šestinedělní cestu po Francii a Švýcařích a vrátili se po Rýně do Anglie; pí. Shelleyová vylíčila tento výlet v History of a six weeks' tour. Podzim tohoto roku prožil Shelley v Londýně ve veliké tísni peněžní; teprve r. 1815, když zemřel jeho děd Bysshe a baronát přešel na otce básníkova, došlo k jakési úpravě postavení Shelleyova a zlepšení jeho. V zimě 1815 Shelley studoval medicinu ve špitálech londýnských, aby se mohl věnovati službě chudých, ochuravěl však sám souchotinami, jejichž příznaky sice v Italii r. 1818 zmizely, ale Shelley trpěl až do smrti bolestnými křečmi. V létě 1815 Shelley navštívil jižní pobřeží devonshirské, kde zůstal do jara 1816; na konci léta plul v člunu proti proudu Temže k jejím pramenům a vrátiv se odtud nalezl pod mohutnými duby windsorského lesa po prvé svůj nejvlastnější výraz básnický: byl to Alastor or the Spirit of solitude, báseň vnitřního života a jeho tragických zkušeností, báseň nejhlubší sebeanalysy; jest to tragédie básníka, který marně hledá realitu odpovídající jeho snům a ztravuje se žárem vnitřní vášně, která mění se mu v muku. Cit přírodní, zcela nový, zduševňující všecko hlubokou, mysticky zraněnou láskou, světélkuje nad touto básní zvláštní září melancholickou. Do r. 1815 spadá také řada filosofických essayí Shelleyových, které jsou vesměs fragmenty: On punishment of death; On love; On life; On a future state; dále Speculations on metaphysics and morals a Essay on christianity. V těchto essayích jest patrný vliv spiritualismu Berkeleyova. V květnu r. 1816 manželé Shelleyovi odcestovali do Genevy; zde setkali se po prvé 25. květ. Byron a Shelley a ze setkání toho vyvinul se velmi živý styk plný debat o myšlenkových i literárních otázkách doby, avšak k srdečnému přátelství mezi nimi nedošlo. Na konci června oba básníci podnikli plavbu po jezeře Genevském vyhledávajíce zvláště scénerie z Rousseauova románu »Nouvelle Héloďse«, jehož byl Shelley naprostým ctitelem; hned potom Shelley vyšel si do údolí Chamonixského, a mohutné dojmy, které rozzvučely tu celou jeho bytost, zachytil ve velebném pathosu básně Mont Blanc (po prvé uveřejněna r. 1817 ve svazečku »History of a six weeks' tour«). V září manželé Shelleyovi opustili Genevu a vrátili se do Anglie; v dobu genevského pobytu spadá však tvorba jedné z nejryzejších a nejcharakterističtějších básní Shelleyových, Hymn to intellectual beauty; báseň tato čistotou a bohatstvím vnitřního myšlenkového rhythmu jest z vrcholů lyriky Shelleye; zde hrouží se básník v posvěcující harmonii krásy jako mystik ve svého boha. Po svém návratu do Anglie Shelley najal dům v Marlowe (Buckinghamshire), aby byl blíže příteli Peacockovi; pobyt zde zkalila mu zvěsť o sebevraždě první ženy jeho, Harriety, která Shelleye mocně dojala; útěchy docházel Shelley jen v přátelství s Leighem Huntem, které tehdy navázal a které potrvalo až do smrti básníkovy. Na sklonku r. 1816 Shelley dal se církevně oddati s ženou svojí Mary, aby ji zbavil společenských nevýhod jejího posavadního postavení. Mnoho politického bystrozraku osvědčil Shelley v brošuře zde sepsané A proposal for putting reform of the vote throughout the Kingdom; jiná brošura politická zde sepsaná sluje Address to the people on the death of the princess Charlotte a je vášnivým výkřikem proti krvežíznivosti vládnoucích kruhů, které daly popraviti tři nevinné. Zatím co Shelley pracoval úsilně pro dobro veřejné a nápravu nesnesitelných poměrův anglických, snášela se nad ním již rána, která zasáhla ho hlouběji než všecky předešlé a byla z nejsurovějších pomst, které kdy vzala veřejná moc nad nepohodlným jednotlivcem. Shelley přál si po smrti Harrietině vychovávati své děti, Ianthu a Karla, které z ní měl a jež žily posud u starého Westbrooka; Westbrook nechtěl však dětí vydati a přivedl věc před kancléřský soud, žádaje, aby Shelley jako člověk nemravných zásad (útoky na manželství v »Queen Mab«) a atheista byl zbaven práva ke svým dětem. V srpnu 1817 tehdejší kancléř, lord Elton, rozhodl ve smyslu žalobce Westbrooka; děti byly dány na vychování duchovnímu Humeovi, jenž je vychovával v názorech, které jejich otec potíral, a Shelley neměl k nim jiného práva, než vésti na ně náklad pětinou jmění svého. Hněv a bolest nad ztrátou dětí nepřekonal Shelley nikdy a dal jim výraz v básni To the lord chancellor plné hněvu a opovržení. Eltona proklínal ještě Shelley v »Masce Anarchie«, kde jeho rysy kreslí Lesť, a v »Oedipu tyrannovį udělal z něho ministra Dakrya. – V létě r. 1817 vznikla rozměrná báseň epická (o 12 zpěvích ve stanzi spencerovské) veliké a šíré inspirace Laon and Cythna or The revolution of the Golden City, a vision of the nineteenth century (Lond., 1818). »Laon a Cythnæ jest visí reformátora a politika: líčí se tu boj mezi názory ideálnými, ryze rozumovými a éthickými a korrupcí a nízkostí světa; Shelley rozvinuje tu v epické formě svůj sen o nekrvavé revoluci, o mravní obrodě kleslého národa, jak se provede odvahou, vysokou myslí a obětavostí ženy, která osvobodí národ svými vyššími schopnostmi k lásce a k utrpení. A ačkoli její dílo zase se zvrátí a ztroskotá, ačkoliv tyrannové, sotva zahnaní, opět se vrátí a patrioté jsou poraženi, přece básník prorokuje konečné vítězství moudrosti a ctnosti: »Laon a Cythnæ jsou zpěvem naděje jako »Královna Mab« a »Odpoutaný Prometheus«. Žena, která bojuje za práva svého pohlaví, obrozuje zároveň svůj národ, taková jest éthická inspirace této básně, v níž básník chtěl vysloviti své pohrdání konvenčni morálkou mezi jiným i tím, že své dva reky a milence učinil bratrem a sestrou. Ale odpor, s kterým se setkalo několik prvních exemplářů »Laona a Cythny«, poděsil nakladatele básně tak, že přiměli Shelleye k přepracování básně; toto nové vydání, z něhož zmizelo pokrevenství mezi Laonem a Cythnou a byla i zmírněna řada nejkacířštějších míst knihy, sluje The revolt of Islam. Tato báseň Shelleyova má řadu nádherných míst plných žhavé síly a vášně, ale vadí jí nedostatek plastické síly a zaokrouhlenosti, nedostatek smyslu pro charakteristiku osob i místa; zvláště Laon jest schématický. Na jaře r. 1818 Shelley odjel se ženou a dvěma dětma, jež mu zatím povila, synkem Williamem a dceruškou Clarou, do Italie jednak proto, že churavěl, jednak proto, že se obával, že by mu kancléřský soud mohl vyrvati i druhé dvě děti. Na Shelleye působilo kouzlo jihu a líbeznost země i nebes obrodnou silou a v řadě listů posílaných přátelům a z prvních let pobytu v Italii datovaných, které Symonds prohlašuje »za nejdokonalejší listy popisné prosy v angličtině«, dal výraz těmto citům. Také básnická síla Shelleyova procitala k nové tvorbě; v Miláně pojal dokonce plán k dramatické básni, jejímž rekem měl býti Tasso, z níž však napsal jen nepatrnou čásť. Z Milána Shelleyovi navštívili Comské jezero a jeli odtud přes Pisu, Livorno, kde poznal Shelley vzácnou anglickou paní Mrs Gisborne velikého vzdělání i duševní síly, do lázní Luckých, kde Shelley přeložil Platónovo »Symposio◁, započal Discourse of the manners of the ancients relative to the subject of love a dokončil eklogu Rosalind and Helen, v Marlow již započatou. V srpnu Shelley odjel do Benátek, kde stýkal se zvláště přátelsky s Byronem, jenž mu dal k disposici villu Capuccinů u Este, kterou byl najal; Shelley prožil tu podzim a sbásnil svá arcidíla Julian and Maddalo, v níž pod jménem Maddala kreslí Byrona a pod Julianem sebe, báseň Lines written among the Euganean Hills a první zpěv svého největšího díla »Odpoutaného Prometheæ; v Este stihlo jej však také neštěstí: dceruška Clara zde zemřela. Z Este Shelley odcestoval v listopadu a došel přes Ferraru, Bologni a Řím Neapole (1. pros. 1818).V »Rosalindě a Heleně« Shelley pokusil se po prvé malovati osudy lidské v rámci skutečnosti, ale mnohá romantická posa ruší ještě a láme citlivou linii psychologické intuice. Umělecky výše stojí fragment Prince Athanase (povstal ještě v Marlow), v němž Shelley podal v hluboké charakteristice svůj portrait a v němž po prvé mistrovský užil terciny. Za pobytu svého v Neapoli Shelley trpěl trvalou hlubokou melancholií, které dovedl dáti tak obdivuhodně melodický a bolestně slavný výraz v kouzelných Stanzas written in dejection near Naples. Na jaře 1819 Shelley přesídlil se do Říma, kde nad vysokými oblouky therem Caracallových sbásnil druhý a třetí akt »Prometheæ, jakož vůbec r. 1819 jest rokem tvorby Shelovy zázračně úrodným. V Římě zemřel mu 17. čna syn William, jemuž věnoval několik básní, z nichž nejjímavější jest s mottem: »Roma! Roma! Roma! non è piu che era primæ. Ve ville Valsovano u Livorna, kam se přestěhovali, Shelley přes horké italské léto sbásnil tragédii The Cenci, nejmohutnější a nejsilnější drama napsané v Anglii od dob Shakespeareových. Kromě toho Shelley napsal satirickou báseň Peter Bell III a The masque of Anarchy. Na podzim Shelley odebral se do Florencie, kde napsal čtvrtý akt »Prometheæ a jednu z nejplnějších svých básní lyrických: Ode to the west wind. Neustálá choroba, která časem stávala se velmi opravdovou a ztrpčovala mu pobyt v Italii, přivedla jej na počátku r. 1820 do Pisy, kde skutečně stav jeho se zlepšil. V lyrickém dramatě Prometheus unbound (Lond., 1820) Shelley ztělesnil své filosofické a básnické sny v konečné vítězství dobra způsobem velikolepým; zde podařilo se mu velikým uměním mythotvorným podati ne metafysické pojmy a abstrakce, nýbrž smysl, logiku a poesii rozvoje lidského. Starému mythu o Prometheovi dal Shelley obsah ideálnější: všecky rysy obmezeného vzdoru a tvrdošíjnosti, které vyznačují antického Promethea, jsou tu s něho sňaty a boj jeho se Zevem jest motivován hlouběji; proto také Prometheus Shelleyův může býti utištěn, ale nemůže býti potlačen, nemůže nezvítěziti; kdežto smír u Aischyla – v třetí ztracené části trilogie – jest přivoděn pokořením se Titana vůli Zevově, Prometheus Shelleyův nepodrobí se a trpí, až přijde osudná hodina, která tyranna smete s trůnu. Shelleyův Prometheus jest velepísní naděje, vírou, že rozvoj sám vytváří optimistickou svoji logiku, která vede zákonně k osvobození. V tomto smysle jest zde Shelley básníkem moderního světa kat'exochén více než Byron a než kdokoli z jeho vrstevníkův. Shelley sám pokládal»Prometheæ za vrchol své tvorby – a právem; za to soudobá kritika angl. vesměs přivítala »Prometheæ jako dílo blázna a úplného mravního ničemy a zločince. V tragédii »Cencį jest Shelley protinožcem tvůrce »Prometheæ – tam stvořil metafysické a mythické drama, zde historické a realistické. Přes to jest inspirace této tragédie totožna s inspirací Shelleyovi obvyklou: jest to hněv proti tyrannii a útisku špatného světa a jeho institucí. Všecko: svět, církev, otec a milenec spiknou se proti nevinné dívce (Beatrici Cenci) a vženou ji přímo do zločinu. – V Pise, kde bylo souzeno Shelleyovi prožíti poslední dvě zimy svého krátkého života, stýkal se více a častěji než jinde s přáteli, kromě Byrona hlavně s Medwinem, který podal mnoho zajímavých zpráv o tomto odstavci života Shelleyova, později s lieut. Edwardem Ellerkerem Williamsem, který stejně rád žil na moři jako Shelley a společně s ním zahynul, a kapitánem Trelawneyem, jehož »Records« jsou také cenným pramenem posledních let života básníkova. Na jaře 1820 Shelley odebral se se svojí rodinou do Livorna, kde vznikla proslulá »Oda na skřivanæ (To a skylark) a Letter to Maria Gisborne; léto ztrávil v lázních San Giuliano; zde ve třech dnech srpnových napsal nejfantastičtější ze svých básní The witch of Atlas obraznosti líbezně hravé, ale mělčí ostatních jeho děl. V l. 1819 – 20 vznikla i celá řada lyrických básní Shelleyových, z nichž obšírnější zmínky zasluhuje The sensitive plant, která jest rozhodně z vrcholů meditativné lyriky nejen anglické, ale evropské vůbec; v závěru (Conclusion) jest vysloven idealistický optimismus tak jasně a obzorem tak veliký jako nikdy posud v lyrické poesii. V týchž letech vznikla i řada vášnivých písní Svobody, v nichž vysoká myšlenková inspirace, mohutný dech moudrosti, snoubí se s mužnou odvahou, tak menší báseň Liberty a dvě nádherné ódy: Ode to Naples a Ode to Liberty. Sem lze přiřaditi také politicky bojovnou báseň The masque of Anarchy, plnou míst silného rozhorlení, a Oedipus Tyrannus or Swellfoot the Tyrant, politickou komédii plnou aristofanovského vtipu, již podnítilo nízké skandalosní chování kr. Jiřího IV. ke královně Karolině. Literární satira Peter Bell the Third vznikla již r. 1819 a jest namířena proti Wordsworthovi. V Pise Shelley trpěl velikou kleslostí mysli, jejíž příčinou bylo naprosté odmítání jeho děl hlasy veřejnosti a surové útoky ang. publicistiky. Kromě toho i láska jeho k ženě Mary občas slábla a chladla. V té době stala se jeho Musou, která jej inspirovala k moderní velepísni lásky, vdechla mu nový vzlet a vlila nový žár v jeho ustydlé srdce, Emilia contessina Viviani, dívka ideálné krásy, hlubokého ducha, sama básnicky nadaná, kterou otec její držel v klášteře pisanském, pokud by jí nevyhledal ženicha. Oba mladí lidé, zklamaný básník i nešťastná, po sympathii lačnící dívka, zamilovali se do sebe láskou čistou sice, ale tím vášnivější. Ekstaticky vášnivým výrazem této veliké, tragicky opravdové a ideálné lásky jest Shelleyova rhapsodie Epipsychidion: Verses addressed to the noble and unfortunate lady, Emilia V – , now imprisoned in the convent of – (Lond., 1821). Shelleyova báseň nemá nic společného s běžnou erótikou. Láska jest zde Shelleyovi mysteriem světa a života, a Shelley uctívá ji s ekstásí opravdu náboženskou. Shelley podává tu kromě celé filosofie lásky i příběh svého života, ovšem v rysech symbolicky všeobecných atypických, marnost svého předešlého hledání pravé duchové krásy v pozemských zjevech ženských. Román mezi contessinou Viviani a Shellem skončil se velmi smutně: Shelley odvrátil se záhy od dívky, kterou provdali za muže nemilovaného a která zemřela po letech smutného živoření ztrávena hořem. Jiná událost, která inspirovala Shelleye v této době k jedné z nejhlubších a nejdokonalejších jeho básní, jest smrť básníka Johna Keatsa, který zemřel 27. pros. 1820 v Římě souchotinami a jemuž byl Shelley velmi nakloněn: v květnu 1821 Shelley sbásnil Adonais: an elegy on the death of John Keats, která jest více než jiné básně Shelovy i uměleckým arcidílem a vyslovuje nejhlubší myšlenky a sny, jež kdy vdechlo přemýšlení o smrti. Básník upírá oko své tázající se tisíci těžkými otázkami po smyslu života a světa přímo v oko Smrti, a dochází-li na konec přece k víře v nezničitelnost ducha, probil se k ní těžkými tmami zoufaní, a na naději jeho ulpělo mnoho z opravdovosti a hloubky boje. Spencerovskou stanzi, kterou jest psána tato elegie, ovládl zde Shelley do posledních jejích tajemství. Na počátku r. 1821 Shelley napsal nejvýznamnější ze svých prosaických děl, A defence of poetry, vlastně jen první čásť zamýšleného díla; jest to práce názorův originálních a hlubokých, jasná a charakteristická pro veliký zorný úhel, jímž Shelley všecko nazíral, vášnivě výmluvná a plná rhythmického tónu a spádu myšlenkového; Shelleyovi jest tu poesie v podstatě silou éthotvornou. Na počátku t. r. Shelley prostřednictvím Medwinovým seznámil se s lieutenantem Williamsem a jeho ženou Jane, kteří přišli do Pisy s dvěma dětmi; Williams byl ušlechtilý, malířsky a básnicky nadaný důstojník stejného věku jako Shelley; k ženě jeho Jane, která okouzlovala básníka hrou na kytaru, Shelley pojal záhy ideální sympathii, jež inspirovala řadu lyrických básní, plných zvláštní melancholické něhy a tiché bolestné noblessy citu, zřejmě psaných »con sordinæ. (Jmenujeme z nich nejkrásnější: To a lady with a guitar, An ariette for music a The magnetic lady to her patient.) V zimě 1821 Shelley seznámil se také s knížetem Alexandrem Maurocordatem, jenž se zdržoval s některými Řeky v Pise; 1. dub. 1821 Mavrokordato přišel k Shelleyovi s proklamací knížete Ypsilantiho a ohlašoval mu, že udeřila hodina osvobození Řecka. Zpráva tato dala Shelleyovi podnět k lyrickému dramatu Hellas (Lond., 1822), kterou Shelley v předmluvě označuje jako improvisaci a vnuknutí okamžiku; »Hellas« jako »Odpoutaný Prometheus« je písní naděje; z konečného vítězství Řeků činí se zde věc civilisace a společenského pokroku. V básni jsou podivuhodna nejen lyrická místa v chorech zajatých Řekyň, ale i mnohý silný plastický rys v partiích epických. V Pise Shelley oddával se vášnivě plavbě na Arnu nebo Serchiu, a již tehdy octl se v nebezpečí utonutí. Na jaře 1822, když horko stávalo se v Pise obtížnějším, Shelley přestěhoval se do Janova, kdež si dal postaviti plachetní loď, kterou Byron nazval »Don Jua◁, a podnikal na ní často vyjížďky po moři. V polovici června přijel přítel Shelleyův Leigh Hunt s rodinou z Anglie do Janova a 1. čce odplul Shelley s Williamsem a Robertsem na »Donu Juanovį přivítat přítele do Livorna; ztrávil s ním v Pise a Livorně několik dní a 8. čce odp. vyplul na své lodi k domovu s Williamsem a angl. námořníkem Vivianem. Brzy po jejich odjezdu snesla se prudká bouře s blesky a deštěm. Když »Don Jua◁ nepřistával, bylo podniknuto rozsáhlé pátrání; konečně 22. čce byly nalezeny na břehu u Viareggio jedna mrtvola a tři míle od ní druhá; první byla mrtvola Shelleyova, druhá Williamsova. Obě mrtvoly byly spáleny, první 15., druhá 16. srpna. Trelawney sebral popel Shelleyův v popelnici, která byla později pohřbena na novém angl. hřbitově v Římě pod pyramidou Cestiovou. – Shelley jest z největších zjevů celé anglické poesie, místo jeho jest vedle nejvýraznějších jejích duchů, vedle Spencera, Miltona, Byrona. Shelley byl více než kdo jiný básníkem své doby; mnohý rys jeho v té intensitě byl možný právě jen na počátku XIX. věku, věku optimistického liberalismu a humanismu; Shelley vyslovil vlastní ukrytý charakter doby, vlastní cíl, k němuž spěla, a vysloviv jej a uvědomiv jej svým vrstevníkům, uspíšil jeho dosažení, alespoň částečné. Shelley byl skrz na skrz básníkem, tak absolutně, jako málo kdo druhý; celý život jeho byl vlastně jedinou básní, v níž tvorba jeho básnických děl jest jen episodou; proto neznal konvencí, proto žil život v duchu svojí pravdy, bez výhrad a s celostí a hotovostí hodnou nejvyšší úcty. Jako pravý básník pohyboval se vždy v absolutních pólech citových, v krajní lásce nebo v krajní nenávisti, ale láska jeho nebyla ničím pohodlným a nenávist jeho nebyla osobní, nýbrž principielní, ideová. Láska jeho byla vždy činorodá, byla mu nutnou vláhou pro růst osobnosti, prostředkem expanse jeho duše. Svobodu jako podmínku rozvoje individuálného i společenského miloval nade vše; jeho absolutní a bezmezná láska k ní zbavovala ho často kritičnosti a zjednodušovala mu příliš schématicky složité problémy života i společnosti. V Shelleyovi byl básník těsně spojen s myslitelem; jeho myšlenkový rozvoj podmiňoval rozvoj básnický a nerušil a netísnil ho nikdy, leda snad na začátku jeho dráhy básnické, hlavně v »Queen Mab«; z didaktismu a allegorismu jejího vyzul se však později skoro úplně. Veliký vliv na Shelleye měl Rousseau; z něho Shelley přejímá nauku o původní dobrotě člověka, o korrupci jeho společností, o nutnosti návratu k přírodě; přes to však formoval si mnohé otázky týkající se určení člověka po svém a pochopil zejména a vyslovil optimismus rozvojové logiky. Jeho nízory na př. o nekonečné sebezdokonalovací schopnosti lidstva mají mnoho utopistického, ale jest v nich i mnoho odvahy a heroismu, mnoho zdravého appelu na lidskou vůli; Shelley sám správně cítil, jak dříve či později stane se sám jeho idealismus a optimismus reálnou silou a složkou ve vývoji života a světa. Shelley jest básníkem revoluce, ale ne násilné, nýbrž vnitřní; vnější volnost podle něho jest prostým následkem vnitřního osvobození; v lásce viděl vlastní sílu, tvořící kulturu, a učiniti z lásky vědomý princip života společenského, bylo mu právě cílem nové doby; láskou chtěl nahraditi formalismus náboženský i státní. – Jako literární umělec Shelley stoji daleko níže než básník a myslitel, zvláště v prvních svých dílech; zde jeví se často citelně nedostatek síly tvárné, nedostatek určitosti a jasnosti, uměleckého klidu a oekonomie. Ale nedostatky tyto Shelley ve svém rozvoji úsilně a často šťastně překonává a v celé dráze jeho básnické jest patrný jeho opravdový zápas o uměleckou očistu; poslední díla jeho jsou již většinou i díly uměleckými, díly vysoké literární kultury. Ne zcela správna jest výtka, která bývá činěna jeho poesii, že trpí nedostatkem plastičnosti; jen některá mladší díla Shelleyova, předem »Queen Mab« a »Laon and Cythnæ, stíhá tato výtka právem; ale jinde Shelley ukázal, že vedle tónů serafinské něhy a melancholie i sensitivnosti vládl i dramatickými živly lidského života a že poesie jeho má ve vysokém stupni i mnohé mužné ctnosti v invenci, malbě, komposici i výrazu. Mezi jiným byl Shelley velikým básníkem přírody; příroda nebyla mu dekorací, příroda byla mu božstvem života, posvěcujícím mysteriem a dílnou ducha, v niž vnikal svými výtvory: Shelley jest ve vysokém stupni básník symbolický a mythotvorný, a to v době, kdy tyto vlastní básnické síly skoro již vymřely. Vedle děl inspirace společenské a humanitní jest i tvůrcem básní života ryze vnitřního, zpodních, temných vod duše, kultury duše jako nikdo druhý z jeho vrstevníkův, a tato stránka jeho genia činí jej v neposlední řadě drahým dnešku. – Vliv Shelleyův v rozvoj moderní poesie anglické jest veliký; právem lze říci, že jest křtěna jeho duchem. Metafysická poesie Roberta Browninga právě jako sociální inspirace ženy jeho, Alžběty Barret-Browningové, jsou důkazem vlivu Shelleyova, který různými stranami svými zasáhl Williama Morrisa jako Ch. Algernona Swinburnea. Kult vnitřních sil duše, víra v očistnou moc krásy a lásky, sociální sny, revoluční pathos a mystická sympathie vesmírná – to jsou semena, jež zasil v moderní poesii anglickou Shelley a jež se v ni ujala a vydala hojnou úrodu. – Díla Shelleyova vyšla několikráte souborně; kritické vydání s velikou péčí na základě původních tiskův a rukopisů pořízené jest dvojí: od H. B. Formana (1876 – 80, 8 sv.) a od Richarda Herne Shepherda (básně ve 3, prosa ve 2 sv., 1894 a 1897). Relics of Shelley vydal R. Garnett (1862), Selected letters of P. B. Shelley týž (1882). Srv. dále: Shelley Memorials, edited by lady Shelley (1875); Th. Medwin, Life of Shelley (1847, 2 sv.); Th. S. Middleton, Shelley and his writings (1858, 2 sv.); Th. S. Hogg, Life of Shelley (1858, 2 sv.); E. J. Trelawney's Records of Shelley, Byron and the author (1878, 2 sv.); W. M. Rossetti, Memoir of Shelley (krásná studie úvodem k Rossettiho vydání děl Shelleyových); D. J. Mac-Carthy, Shelley-'s early life (1877); J. A. Symonds, Shelley v Morleyově sbírce English men of letters (1881); Jiří Brandes v Hlavních proudech literatury XIX. století; Edward Dowden, The life of P. B. Shelley (Lond., 1886, 2 sv., kritický životopis); Félix Rabbe, Shelley, sa vie et ses oeuvres (Pař., 1887); Gabriel Sarrazin, La Renaissance de la poésie anglaise (t., 1888); H. Druskowitz, Percy Bysshe Shelley (Berl., 1884); Karl Federn, Essays zur vergleichenden Litteraturgeschichte (Mnichov, 1904). – Do češtiny překládali ze Shelleyho V. Černý (tragédie »Cencį ve »Sborníku světové poesie«) a Jar. Vrchlický (»Prometheus« a »Výbor z lyriky« ve »Světové knihovně«). Šld.

Související hesla