Sibiř

, území v asijské části Ruska a v Kazachstánu; plocha asi 10 miliónů km2. Rozkládá se od Uralu na západě až k rozvodním pohořím u Tichého oceánu na východě; na severu ji ohraničuje Severní ledový oceán, na jihu hranice s Mongolskem a kazašské stepi. Západní a východní Sibiř odděluje řeka Jenisej. Hlavní fyzickogeografické celky tvoří Západosibiřská nížina, Středosibiřská plošina, Severosibiřská nížina, na jihu pohoří Altaj a Sajany, na východě Verchojanské pohoří a Čerského pohoří a nížiny při řekách Leně a Kolymě. Klima je kontinentální, na severu arktické, jižněji subarktické až mírné. Porosty tundry, lesotundry, tajgy, na jihu stepi; rozsáhlé plochy trvale zmrzlé půdy. Největší řeky (Ob’, Jenisej, Lena) se vlévají do Severního ledového oceánu. Jezero Bajkal. – Většina Sibiře je řídce osídlená, severní část je liduprázdná. Významné zásoby surovin (ropa, zemní plyn, uhlí, železná ruda, dřevo aj.); jejich většímu využití brání extrémně nepříznivé klimatické podmínky a velké dopravní vzdálenosti. Velký hydroenergetický potenciál. – Ve 13. – 16. stol. Sibiř pod nadvládou Mongolů, od 16. stol. ruská kolonizace; v 1. pol. 19. stol. Rusko ovládlo celou Sibiř. Od 18. stol. budovány trestní pracovní tábory pro nepohodlné osoby (zejm. ve 20. stol.). V roce 1905 dokončena transsibiřská magistrála; masové přesídlování ze západních oblastí Ruska. 1918 – 20 byla Sibiř ovládána generálem A. V. Kolčakem (za pomoci československých legií), sovětská moc nastolena až v říjnu 1920. Za éry SSSR industraliza v oblastech těžby surovin. Od roku 1991 je celá Sibiř součástí Ruska; v některých oblastech tendence k osamostatňování.

Ottův slovník naučný: Sibiř

Sibiř (rusky Sibir, něm. Sibirien, franc. Sibérie, angl. Siberia), souborný název všech ruských držav v Asii, vyjímaje Zakavkází, oblasť zakaspickou a Turkistán čili ruskou Střední Asii. V tomto rozsahu ohraničena jest Sibiř na s. Severním ledovým mořem, na v. mořem Beringovým, Ochotským, Japanským a částí okeánu Tichého, na j. Čínou, oblastí semirěčenskou a syr-darijskou a na z. oblastí turgajskou i guberniemi orenburskou, permskou, vologodskou a archangelskou. Celková rozloha ohromné této državy činí 11,840.619 čtver. verst čili 13,518.489 km2. V ohledu horopisném jest většina západní Sibiře rovina, jižní její čásť zabraná Altajem a jeho odhořími jeví se jako divoká hornatina, jejíž mnohé části pokryty jsou věčným sněhem. S některých hor spouštějí se tu do okolních dolin mohutné ledovce, jichž v poslední době objeveno a z části prozkoumáno do 30. Jižní čásť gub. jenisejské, záp. a jihozáp. čásť gub. irkutské prostoupeny jsou mocným pásmem hor Sajanských, směřujících od z. k v. a k jv. a vysílajících k sz., s., sv. a v. mohutná svojí délkou a výškou odhoří. V jihozáp. části gub. irkutské člení se Sajan na několik souběžných horstev, z nichž některá pokryta jsou věčným sněhem, tak na př. horský massiv Munku-Sardyk a j. K s., sv. a sz. Sajan a jeho horská pásma patrně se snižují, přecházejíce terasovitě v pahorkaté roviny nebo stepi k orbě způsobilé a dále k s. v tundrovitou nížinu se měnící. U srovnání s nížinami západosibiřskými vyznačují se tyto sníženiny jiným rázem. Jsouť tundry jenisejské gubernie a jakutské oblasti prostoupeny místy řadami kamenitých hor, vysokých 500 až 800 m n. m., jež prostírají se místy až na samý břeh Ledového moře, jako Byrranga na Tajmyrském poloostrově. Na vsv. od Sajanského odhoří Tunkinských hor na sev.vých. břehu Bajkalu prostírají se 2 téměř souběžná pásma horská: Přímořské vyšší a Ochotské mnohem nižší. Toto poslední vysílá k s. a sv. nevysoká odhoří, označená názvem hor Berezových a Ilimských. Co týče se severních, severozáp. a severových. odhoří Sajanu, jako na př. Birjusinského, Idinského, Kitojského a Tunkinského, mají tam, kde oddělují se od hlavního pohoří, ráz čistě alpinský a některé jejich body dosahují hranice věčného sněhu. V dalším svém průběhu však tato odhoří valně se snižují, přecházejíce v pahorkovitou rovinu od nich k s. se prostírající. Zabajkalsko a jižní rozhraní oblasti jakutské prostoupeno jest pohořím Stanovým nebo Jablonovým průměrné výše 1000–1300 m. Pohoří tato táhnou se v ohromné délce k sv. a vysílají od sebe velmi dlouhá odhoří zvláště směrem severním, severozáp a severových., jako: hřbet Aldanský, Verchojanský a Kolymský, rozvětvující se opět na nižší horstva: Charchaulacké, Alazejské, Anjujské a j. Mezi Aldanským hřbetem a ř. Vitimem i Lenou rozkládá se hornatina Olekminsko-Vitimského zlatonosného okrsku s četnými horskými pásy, jako: Mujským, Kalarským a Vitimským, vysokými průměrně 600–800 m. Jihozáp., jižní, vých. a severových. části Zabajkalska mají ráz z části rovinný, z části hornatý. Nejvýznačnější horský hřeben zdejší jest Adun-Čolan, nejvyšší bod Zabajkalska jest hora Čokondo, přes 2500 m vys. Severní i severových. části oblasti amurské vyplněny jsou nízkými odhořími Jablonového pohoří, snižujícími se postupně do údolí Amuru. Kromě pohoří Jablonového táhne se tu od j. k s. a sv. dosti vysoké horstvo, dosahující při pramenech ř. Bureje výše do 2000 m, zvané horstvo Burejské čili Malý Chingan, jímž proryl si Amur řečiště. Roviny zaujímají dosti značnou rozlohu na stř. Amuru, řece Zeje a jiných přítocích Amuru až k Malému Chinganu. Ussurijsko odděleno jest od Japanského moře lesnatým pohořím Sichota-Alin, prostírajícím se téměř na samém břehu tohoto moře od jz. k sv. až k břehům dolního Amuru. Pohoří toto vysílá četná odhoří ku břehům ř. Ussuri. Chankajská nížina a údolí ř. Sujfuna tvoří z části pahorkovitou rovinu, z části jest dnem bývalého obšírného sladkovodního vodojemu, jehož zbytkem jest jez. Chanka. Na čínské hranici se pnoucí hřbet Sujfunský jest celkem nevysoký a porostlý lesem. Ochotský kraj a Kamčatka odděleny jsou od oblasti jakutské pohořím Jablonovým, nazvaným v Ochotsku Džugdžur. Kamčatka vykazuje řadu hor původu sopečného, z nichž některé buď činné, buď již vyhaslé sopky dosahují čáry věčného sněhu. Dnes počítá se na Kamčatce 12 sopek činných a 26 vyhaslých. Anadyrský kraj tvoří obšírné, nevysoké náhoří místy příkře k moři spadající a prostoupené nevysokými pásy horskými, tvořícími jaksi prodloužení pohoří Stanového. Ostrov Sachalin zaujat jest vysokým horským hřbetem s příkrými vrchy sopečného původu. Stepní západní okrajina Sibiře dělí se na dvě poloviny, z nichž jihovýchod. prostoupena jest odhořími z části altajské, z části thian-šanské soustavy horské. Po její jihozápadní hranici pak probíhá značně vysoký hřbet Tarbagatajský, dosahující výše přes 3000 m. Stepní tato čásť Sibiře liší se ostře jak od sibiřských krajin horských, tak i od nížin. Představujeť jaksi dno vyschlého moře, prostoupené místy nevysokými hřbety horskými. Čásť její severní tvoří jednotvárnou rovinu s půdou hlinito-slatinnou, jižní pak jest pustá plošina. V západním stepním pásmu Sibiře skládají se horské zvýšeniny většinou ze žuly, porfyru a břidlice, rovná čásť z břidlice hlinité, pokryté nánosy. Horské hřbety Altaje, odhoří Thian-šanu, jakož i Sajany složeny jsou z hornin krystallinických. Horniny sopečné sporadicky se vyskytují zvláště v pohoří Sajanském. Usazené vrstvy skládají se z pískovců, vápenců, dolomitův a j. náležejících k útvarům palaeozoickým, z nichž nejvíce rozšířena jest formace devonská a kamenouhelná, kdežto rozšíření útvaru silurního jest mnohem obmezenější. Západosibiřská nížina s rozsáhlými svými stepmi pokryta jest většinou nánosy mladšího původu. Východní Sibiř od Jeniseje ku břehům Tichého okeánu představuje v celém svém rozsahu starou pevninu, jež zůstala souší od konce epochy palaeozoické. Převládající horniny jsou tu žuly, ruly a krystallinické břidlice, skládající četné horské hřbety, jako na př. Stanový n. Jablonový s jeho odhořími. Tato čásť Sibiře zaujata jest hornatinami a vysokými náhořími, v nichž nalézáme i horniny útvaru kambrického, silurního a devonského. V přímoří vyskytují se místy i vrstvy mesozoické a třetihorní. Zde mají také značné rozšíření i sladkovodní usazeniny epochy mesozoické a třetihorní. Sopečné horniny, čediče a j., zaujímají tu rozsáhlé plochy, tvoříce místy celá lávová pole. Nerostné bohatství Sibiře těženo bylo již sibiřskými prabydliteli před příchodem Rusů, dnes pak jest jisto, že Sibiř náleží hojností nerostů k nejbohatším zemím světa. Zlato vyskytuje se v Sibiři hlavně v náplavech, které jsou tím bohatší, čím dále jdeme k v. Celkem dobývá se v Sibiři ročně přes 1500 pudů zlata, z čehož 9/10 připadá na Sibiř východní. Stříbro vyskytuje se hlavně v okruhu altajském a něrčinském, leštěnec olověný přichází v obl. jakutské a v jihových. části okruhu něrčinského, měď dobývá se na Altaji a v újezdě minusinském. Zinek nalezen byl v oblasti zabajkalské, rtuť v obl. jakutské. Hojně jest v Sibiři rud železných, avšak dobývají se dosud jen místy, zvláště v tjumenském újezdě tobolské gubernie, v altajském okruhu, v minusinském újezdě gubernie jenisejské, v nižněudinském újezdě gub. irkutské, v Zabajkalsku a j. Drahokamy nalézáme na Altaji, v Tunkinských horách při Bajkale a j. Perly loví se v oblasti amurské, jantar pak sbírají domorodci po celém severním pobřeží Sibiře. Rozmanité užitkové kameny vyskytují se ve velké hojnosti, zvláště mramory, porfyry, jaspisy a j. Tuha vyskytuje se v Aliberovském ložisku v gub. irkutské, umbra a lazurová barva v jalutorovském újezdě v gub. tobolské a v Zabajkalsku, slída v gub. tobolské, irkutské, jenisejské, v obl. jakutské a na Kamčatce. Ložiska uhlí kamenného objevena v gub. tomské v okruhu kuzněckém a macijinském, v gub. jenisejské a irkutské jest uhlí hnědé, rozsáhlá ložiska uhelná jsou i v Zabajkalsku, na Sachalině a Kamčatce. Úhrnem dobývá se v Sibiři uhlí ročně přes 21/2 mill. pudův. Kamenná sůl známa jest v Sibiři na několika místech v gub. jenisejské, pak i v gub. irkutské a v obl. jakutské. Solná jezera rozšířena jsou v ohromném množství v jižních újezdech gub. tobolské a v jihozáp. části gub. tomské, mnohá z nich chovají v sobě značné zásoby soli. Celkem dobývá se v Sibiři ročně soli kuchyňské přes 21/2 mill. pudův a Glauberovy kolem 100.000 pudův. Velmi bohata jest Sibiř i minerálními prameny, jichž jest v jediné oblasti zabajkalské přes 50. Celý severní břeh Sibiře omývá nehostinné a dosti mělké Severní ledové moře, hluboké při březích sibiřských sotva 10–20 m a jen zřídka hloubkou svojí 200 m přesahující. Vody moře tohoto rozmrzají tu teprve v čnu, ba v některých zálivech až v srpnu, některý rok pak buď vůbec nerozmrzají, anebo ledy kupí se tu tak, že plavba jest vůbec nemožna. Moře toto vniká do pevniny Sibiře mnohými hlubokými zálivy, z nichž rozsahem svým nejznačnější jsou: Obský přes 800 km dlouhý, Jenisejský přes 300 km dl., Pjasinský, Chatanžský, Čaunský a Koljušinský. Na v. oblévá Sibiř okeán Tichý, jehož časti tvoří úžina Beringova, moře Beringovo, Ochotské, Tatarský průliv a moře Japanské. Japanské moře jest zde hluboké do 800 m, Tatarský průliv jest mělký a zanesen písčinami, Ochotské moře má hloubku 200–400 m, Beringovo pak až přes 2000 m. Moře Japanské zamrzlé jest ročně 21/2–31/2 měsíce, Tatarský průliv 4 měsíce, moře Ochotské a Beringovo zamrzá v listop. a rozmrzá v květnu. Ze zátok těchto moří jsou hlavní: záliv Oljutorský, Penžinský, Gižiginský, Udský, de Castries, Sv. Vladimíra, Sv. Olgy, Ussurijský, Amurský a Posjetův. Z poloostrovů vybíhá na sev. březích Jalmal a Tajmyr, na východ pak Kamčatka. Z ostrovů k Sibiři přiléhajících hospodářský význam má jediný Sachalin . Zmínky zasluhují kromě něho i ostrovy Ljachovské, Novosibiřské, Medvědí, země Wrangellova, Karagin, Velký Šantar, Feklistov a jiné, měřící úhrnem 136.800 km2. Řeky Sibiře rázem svým shodny jsou s řekami evropské Rusi, liší se však od nich tím, že napájeny jsou sněhy tajícími na nevysokých horách bez ledovců s výjimkou ř. Obi, živené z části altajskými ledovci. Směr toků největší části sibiřských řek k s. způsobuje zvětšení jarních povodní říčních, neboť zátopy s hor přicházející spojují se s táním sněhů v severnějších nížinách. Z řek vtékajících do Ledového moře jsou hlavní: Ob, Jenisej a Lena, kdežto menšího významu jsou: Taz, Chatanga, Oleněk, Jana, Indigirka a Kolyma. Z tokův ústících do okeánu Tichého přední jest Amur, mimo něj pak zmínky zasluhuje Sujfun, Uda, Ochota, Jama a Penžina. Z řek stepních dlužno uvésti Ču na hranici Turkistánu. Jezery Sibiř oplývá značně. Mezi nimi jest největší sladkovodní jezero Asie, Bajkal, dále jez. Čany, jez. Tajmyrské, Pjasino, Jessej, Vojevoli, Tělecké, Bauntovské, Gusinoje, Eravinskoje, Barun, Zun-Torej, Oron, Chanka, Kronockoje, Kurilskoje a j. v. Z rozsáhlých močálů Sibiře největší jest Vasjuganský na rozhraní gub. tomské a tobolské. Podnebí Sibiře jest drsné a čistě pevninské, pouze v Amursku a na jižní hranici jest mírnější. Nejstudenější oblast sibiřská s průměrnou roční teplotou –12 °C zahrnuje úvodí Anabary a horní tok Indigirky a sahá do vnitrozemí až téměř k Jakutsku. V zimě klesá zde teploměr pod 60. stupeň zimy, v létě však za to stoupá na + 35 až + 40 °C. V jižní Sibiři jsou sice zimy také kruté, ale kratší, tak že sníh taje tu již v březnu. Celkem jest podnebí zdravé a veliké mrazy snášejí se tu beze zvláštních obtíží a škod na zdraví. Srv. ostatně čl. Rusko, str. 145 sl. Co se týče poměrů sibiřské květeny, možno celou tuto ohromnou zemi rozděliti na 3 hlavní kraje: Sibiř jižní tvořící v mnohém ohledu pokračování stepí středoasijských; Sibiř severní sestávající z tunder bez jakékoliv lesní vegetace a Sibiř střední, mnohem rozsáhlejší než obě předešlé, která jest s jistými modifikacemi prodloužením lesnaté oblasti evropské.Tundry severosibiřské tvoří většinou zvlněnou rovinu zdvíhající se místy do značné výše nad hladinu mořskou, v jejíž vegetaci převládají mechy, ačkoliv vyskytují se zde též rostliny jevnosnubné. Od Nové Zemlje až k poloostrovu Čukčů jako charakteristická rostlina rozšířena jest Eritrichium villosum, tvořící celé ohromné záhony. Na j. od tunder severosibiřských až k stepím středoasijským a mongolským prostírá se nesmírná oblast lesů zvaných zde tajga. Severní hranice této oblasti táhne se mezi ř. Obí a Tazem pod severním kruhem polárním, pak stoupá prudce k s. až k zátoce Chatangy, kdež dosahuje 721/2° s. š., na to se opět snižuje k j. k 70° s. š., přetíná Lenu blízko její delty, potom klikatí se na pobřeží mořském až za ústí Kolymy, odkud rychle klesá k jv. Na této hranici rozšířen jest nejvíce modřín, mimo něj a dále k j. vyskytují se sosny, jedle, sibiřský cedr atd. Z listnatých stromů nejlépe vyhovuje sibiřskému podnebí vrba a bříza, vedle toho hojně jest rozšířena i osika, v Amursku přistupuje k tomu i dub korkový, ořech a j. Bohatou vegetaci vykazují i jihosibiřské stepi, avšak čím dále k j., tím stává se jejich rostlinstvo chudší, až konečně omezuje se na některé stepní traviny a rostliny solimilné. Zvířena sibiřská jest vyvinuta velmi nestejně. Nejsevernější kraj vykazuje formy čistě arktické: ledního medvěda, polární lišku, rosomáka, lumíka a soba, jakož i boreální ptactvo. Ve střední Sibiři přistupují k tomu jeleni, srnci, divocí vepři, bobři, vlci, lišky, tetřevi a tetřívci, na v. tygři a pardali. Cenná zvířata kožišinová jsou veverky, hranostaji a zvláště soboli. V jižních krajinách západní Sibiře přicházejí antilopy a gazelly, jakož i divoký osel, v Amursku rozmanité mandžuské, ba i indické formy ptactva a hmyzu. Řeky a jezera sibiřská jsou velmi bohata rybami, zvláště síhy, omuly a j. V jezeře Bajkalském vyskytují se tuleni. Hmyz sibiřský shoduje se téměř s hmyzem evropské Rusi, pouze v Zabajkalsku a Amursku vyskytují se některé tropické druhy coleopter a v severových. cípu některé druhy americké. Velkou svízelí jsou v Sibiři komáři. Měkkýšů jest zde velmi mnoho druhů, a to jak mořských, tak i pozemních. Obyvatelstvo Sibiře činí podle sčítání z r. 1897: 5,727.090 duší, z čehož asi 87% jest Rusů a 13% domorodců. Rusové převládají počtem ve všech guberniích a oblastech sibiřských kromě jakutské, kde činí jen 15,2% obyvatelstva. Nejvíce převahy mají v gub. tobolské, tomské a jenisejské (přes 90%), jdeme-li však dále k v. a sv., ubývá jich v obyvatelstvu sibiřském absolutně i relativně, tak že v gub. irkutské tvoří jen 3/4 populace a v zabajkalské obl. 2/3. Poměr tento zvyšuje se v obl. amurské a přímořské na 7/8, za to v obl. jakutské klesá téměř na 1/7. Ruští obyvatelé Sibiře označují se jménem Sibirjaci a jeví mnohé zvláštnosti podmíněné stálými styky a častými manželstvími mezi Rusy a domorodci. Tak na s. gubernie tobolské jeví Rusové často zřejmé rysy osťácké, v obl. irkutské dokonce valná jich čásť se pojakutšťuje, v Zabajkalsku pak pomíšeni jsou silně krví burjatskou. Řeč jejich oplývá výrazy vzatými z různých domorodých nářečí, jichž napočítal Rovinskij přes 3000. Sibirjak má většinou vlasy černé, pleť hnědou, oči černé nebo tmavé, často úzké a šikmé, lícní kosti vysedlé. Na s. jest následkem smíšení s domorodci postavy malé, na j. však, kde smísil se se silným plemenem tureckým, vyniká často krásnou a mohutnou postavou. Smysly jeho jsou neobyčejně bystré, drsným podnebím sibiřským pak jest velmi otužilý. Ježto v Sibiři nikdy nebývalo nevolnictví, jest Sibirjak povahy samostatné a podnikavé, v jednání svém však bývá zhusta bezohledný a u volbě prostředků nepříliš vybíravý. Mravní jeho povaha jest namnoze zkažena stykem s vypověděnými sprostými zločinci. Domorodci sibiřští dělí se na 4 hlavní velké skupiny, z nichž tři náležejí k plemeni tureckému a jedna k mongolskému. Nejčetnější z nich jsou Kirgízové, většinou kočovně žijící. Naproti tomu Tataři živí se hlavně zemědělstvím. V gub. jenisejské se celá řada samojedských kmenů potatařila, tak zvláště Kamasinci, Kojbalové, Beltiři a Karagasové. Rovněž tak i v gub. tomské mnoho kmenů rozmanitého původu přijalo dnes ráz a jazyk tureckého plemene. Další velikou skupinu tvoří Jakuti, kteří jsou sice vesměs pokřtěni, avšak ostatně nejen národnostní svůj ráz zachovali v úplné čistotě, nýbrž i pojakutili mnohé kmeny domorodé, na př. Dolgany, ba i četné ruské osadníky. Nejdůležitější mongolský kmen Sibiře jsou Burjati, kteří vytiskli z nynějších svých sídel různé jiné kmeny domorodé a jsou dosud po většině buddhisté. V gub. jenisejské a irkutské a v obl. zabajkalské, jakutské a amurské sídlí tunguzská skupina národů, jež rozpadá se tu na Tunguzy a Mandžuy. Ke skupině té náležejí i rozmanité kmeny obl. amurské a přímořské, jako: Oročoni, Manegrové, Goldové a Giljaci. Tito tvoří jaksi přechod k Ainům obývajícím Sachalin. K mongolskému plemeni náležejí v Sibiři i Číňané, Korejci a Japanci. Domorodci sibiřského severu tvoří nečetné skupiny náležející po většině k uralské větvi plemene finského. Jsou to v tobolské gub. Vogulové, v újezdě berezovském a surgutském Osťáci a Samojedi. V jenisejské gub. tvoří Samojedi kmen Juráků, Avamských Samojedů a Osťáků-Samojedů. V kolymském okruhu jakutské oblasti žijí Jukagírové i Čuvanci, blízce si příbuzní, jakož i Lamuti. V obl. přímořské sídlí Korjaci, s nimiž příbuzní jsou Čukčové v severových. cípu Sibiře, na Kamčatce pak žijí Kamčadálové. Na pobřeží Beringova moře jest ještě něco přistěhovalých Eskymáků. Úhrnem páčí se počet všech sibiřských domorodců na 3/4 mill. duší. Kromě nich a Rusů žije tu ještě malý počet různých evropských přistěhovalců, a to do 31.000 židů, dále 44.600 Poláků, asi 3000 Němců atd., celkem sotva 80.000 duší. – V ohledu náboženském jest v Sibiři (1897) 4,874.250 pravoslavných, 227.720 rozkolníků, 31.130 katolíků, 12.720 evangelíků, 29.900 židů, 68.400 muhammedánů, 224.000 buddhistů, 143.630 pohanů a šamanistů a 250 bez udání vyznání. Provoslavní rozděleni jsou na 6 eparchií řízených biskupy, pravosl. chrám jest 2801 s 1871 knězem, mimo to jest 21 mužský klášter se 115 mnichy a 6 klášterů ženských se 103 jeptiškami. Většina domorodců jest podle jména pravoslavného vyznání, tak že jen 4,7% jich jest dosud pohany. Avšak tito pokřtění domorodci zachovávají většinou pohanské své zvyky a obřady, jimž namnoze i pravoslavní kněží musí hověti. Islám rozšířen jest hlavně mezi Tatary a buddhismus mezi Burjaty, kteří uznávají za nejvyšší svou duchovní hlavu dalaj-lamu. Vyznání toto se v Sibiři spíše rozšiřuje, než aby pravoslaví ustupovalo. – Vzdělání obyvatelstva jest v Sibiři velmi nedostatečné následkem ohromné rozlehlosti země, řídkosti a rozptýlenosti obyvatelstva a nedostatku prostředků i sil vyučovacích. Dnes jest zde 1 universita (v Tomsku), 45 středních, 27 odborných a 4108 obecných škol, mezi nimi 46 tatarských a kirgízských, 2 židovské a 1 buddhistická. Ve školách těch učí se ročně 131.510 žáků a žákyň. – Kromě různých zařízení dobročiných a lidumilných jest v Sibiři 18 učených společností a jich oddílů, 12 museí, 20 veřejných knihoven a 11 časopisů. – Vzrůst populace sibiřské děje se jednak přirozeně, přebytkem narození nad úmrtími, jednak uměle, přistěhováním. Počet narození i úmrtí jest v Sibiři velmi vysoký, činíť ono 42,5‰ a toto 30‰ ročně, tak že přirozený roční přírůstek obyvatelstva jest 11/4%. Přistěhovalecký ruch jest rovněž velmi značný a s vystavěním sibiřské dráhy silně vzrůstá. V l. 1897–1900 páčí se počet přistěhovalců do země po souši na 400.000 duší, v téže době pak přibylo do ussurijského kraje po moři 14.755 osob. Dříve rostlo obyvatelstvo Sibiře také vypovídáním trestanců z evropské Rusi, které však v posledních letech zrušeno. Úhrnem se počítá, že bylo sem vypověděno 200.000 osob. Hlavním pramenem výživy usedlého obyvatelstva sibiřského jest orba, k níž přistupuje i chov dobytka, hlavní to zaměstnání sibiřských kočovníků. Místy má největší hospodářský význam pro populaci Sibiře hornictví, všude pak, a to zvláště v krajinách studenějších a řidčeji zalidněných, provozuje se s úspěchem lov ryb a zvěře. Severní hranice obilin překročuje Ural na 60° s. š., od ř. Obi stoupá k Jakutsku k 62° s. š., pak obrací se do údolí Aldánu k 61° s. š., kdežto u moře Ochotského a na Kamčatce probíhá po 54° a 53° s. š. Avšak pravidelná orba sahá jen k 571/2° s. š. Rozsah půdy k orbě způsobilé odhaduje se různě. Nordenskjöld udává jej na 41/2 mill. km2, ruské ministerstvo orby však jen na 2,587.000 km2, z čehož připadá 757.000 km2 na Sibiř západní a 1,830.000 km2 na Sibiř východní. Vzdělané půdy však jest v Sibiři jen 71/2 mill. desjatin, z čehož 4,309.000 desj. jest skutečně oseto. Roční sklizeň hlavních druhů obilních, t. pšenice, žita, ječmene, ovsa, pohanky atd. činí 96 mill. pudů, z čehož 13,4 mill. pudů se vyváží. Orba provozuje se způsobem velmi primitivním. Obdělaná půda se nehnojí a úplně vyčerpává, na to se opouští a obdělává se půda jiná, dosud neklučená. Pozemky jsou z největší části majetkem státu a propůjčují se rolníkům jen v užívání. Rolníci tvoří po většině obec, jež ručí solidárně za řádné odvádění vyměřených dávek státu. Domorodým kmenům kočovným poskytuje pak stát potřebnou půdu k pastvě, jejíž rozsah řídí se počtem příslušníků kmene. Velmi rozsáhlé jsou v Sibiři pastviny a louky žírné, zvláště na stepích západosibiřských, předhořích Altaje a na pláni Daurské. Může tudíž Sibiř živiti veliké množství dobytka, jehož chov však nicméně všude tam, kde možna jest výnosná orba, má jen podružný význam hospodářský. Počítá se pak podle posledního sčítání: koní v gub. tobolske 736.233, tomské 2,307.746, jenisejské 425.753, irkutské 234.489, v obl. zabajkalské 628.288, jakutské 117.231, amurské 22.193 a v přímořské 10.680; skotu v gub. tobolské 985.522, tomské 2,324.564, jenisejské 256.745, irkutské 314.608, v obl. zabajkalské 1,405.113, jakutské 213.399, amurské 25.520 a v přímořské 23.584; ovcí a koz v gub. tobolské 1,097.813, tomské 3,694,687, jenisejské 572.021, irkutské 322.168, v obl. zabajkalské 1,379.432, jakutské 363, amurské 3682 a v přímořské všeho drobného dobytka 13.792, vepřů v gub. tobolské 226.517, tomské 535.327, jenisejské 91.814, irkutské 62.629 a v obl. zabajkalské 138.756; sobů v gub. tobolské 186.463 a v obl. jakutské 19.960; konečně tažných psů bylo napočteno v obl. jakutské 1701. Chovu dobytka nevěnuje se náležitá péče a tím i jakost jeho jest po většině chatrná. – Včelařství provozuje se nejvíce v altajském okruhu a v tomském újezdě, jakož i v gubernii jenisejské. – Lesy zaujímají v Sibiři ohromný prostor, avšak hospodářství lesní provozuje se způsobem loupeživým, tak že o nějakém rationálním zužitkování dřevního bohatství sibiřského není ani řeči. – Lov ryb a zvěře jest dosud ve většině sibiřských krajin velmi důležitou živností, ačkoliv jejich výtěžek proti dobám minulým velice se zmenšil nemírným hubením zvláště zvířat kožišinových a mořské užitkové zvířeny. Tak sobol a černá liška v záp. Sibiři úplně vymizeli, ve vých. Sibiři pak počet jejich neobyčejně klesl. Nejdůležitějším předmětem lovu jest veverka, vedle toho i jeřábek, po celé Sibiři pak se loví los, medvěd atd. Lov ryb provozuje se hlavně na velkých řekách sibiřských a na pobřeží Tichého okeánu, kde nejen dodává obyvatelstvu hlavní potravinu, ale ještě skýtá důležitý předmět vývozu, jehož vyváží se ročně za 2–4 mill. rub. – Konečně zmínky zasluhuje jako pramen výživy i sbírání ořechů cedrových, kdežto jiné se zemědělstvím souvisící živnosti nemají významu. – Průmyslová činnost jest v Sibiři přes ohromné množství surovin velmi slabě rozvinuta. Teprve po vystavění velké Sibiřské dráhy počíná se zde šířiti zakládání větších průmyslových závodů, tak že počítá se tu dnes 4870 továren a závodů s 26.290 děl. a roční výrobou za 20,352.000 rublů, nehledě k přečetným malým mlýnům obilním a kovárnám. – Obchodní ruch Sibiře jest přes nedostatek dobrých spojovacích cest suchozemských a železnic a přes to, že plavba říční i námořní po dlouhou dobu roční mrazem jest přerušena, velmi čilý. Zvláště rozkvetl vnitřní obchod sibiřský vystavěním velké dráhy Sibiřské. Zahraničný obchod Sibiře směřuje do Číny, Koreje a Mongolska, z oblasti přímořské pak i přímo s Amerikou a státy evropskými. Výročních trhů jest v Sibiři 608 s obratem ročně 321/2 mill. rub., ostatní pak obraty sibiřského obchodu možno ceniti na 3–4kráte tolik. Velice rozvinut jest v Sibiři obchod podomní, a to jak rozvozný, tak i roznosný, při němž po většině kupecké zboží vyměňuje se za produkty místní. Zvláště výhodný jest pro ruské kupce tento způsob obchodování s domorodci, kteří jsou nemilosrdně při tom vykořisťováni. Zahraničný obchod gub. tomské cení se na 600.000 rub., gub. jenisejské na 300.000 rub., obl. zabajkalské na 21 mill. rublů, amurské na 41/2 mill. rub. a obl. přímořské kromě Vladivostoku a Nikolajevska na 4 mill. rub. Do těchto přístavů dováží se ročně zboží resp. 12 mill. a 2 mill. pudů, vyváží se pak zboží resp. 3 mill. a 77.725 pudů. Lodní ruch přístavů těchto pak činí resp. 532 a 68 mořských lodí kromě velkého počtu loděk pobřežních a říčních. – V ohledu politickém tvoří Sibiř integrující čásť Ruska i rozděluje se administrativně na 4 gubernie: tobolskou, tomskou, jenisejskou a irkutskou a na 4 oblasti; jakutskou, zabajkalskou, amurskou a přímořskou, k nimž připojuje se jako zvláštní správní otděl ostrov Sachalin. Gubernie irkutská a jenisejská s oblastí jakutskou spojeny jsou v generální gubernii irkutskou, oblasť zabajkalská, amurská a přímořská se Sachalinem pak tvoří generální gubernii poamurskou čili t. zv. místodržitelství dálného východu, k němuž přidělena i država Kvan-tun s Port Arturem. Báňské okruhy altajský a něrčinský závisí přímo na kabinetní kanceláři císařské. Vrchní soudní dvory jsou v Irkutsku pro vých. Sibiř a v Omsku pro Sibiř západní. V ohledu vojenském rozdělena jest Sibiř na sibiřský vojenský okruh a na vojenský okruh dálného východu. V Nikolsku jest velitelství I. a v Chabarovsku II. sibiřského armádního sboru, dále jsou v Sibiři rozloženy sbory kozáků sibiřských, zabajkalských, amurských a ussurijských. Hlavní pevnost jest Vladivostok, v němž jest i stanice sibiřského loďstva, které má v míru 79 lodí s 37.241 t, 232.926 koň. silami a 435 děly a vykazuje mimo to 12 lodí přístavních. Ku vzdělání důstojnictva jest v Omsku kadetní škola. – Největší města sibiřská jsou: Tomsk s 52.430 obyv., Irkutsk s 51.434 obyv., Omsk s 37.470 obyv. a Blagověščensk s 32.834 obyv. Dějiny. Kraje prostírající se na v. od Uralu a spadající tudíž v území nynější obrovské državy ruskosibiřské navštěvovány byly Novgorodci již v XI. stol. Moskevští pronikli sem po prvé r. 1465, avšak výprava tato měla spíše ráz kořistný, tak jako i pozdější expedice r. 1483 a 1499. Teprve r. 1556 vyslal car Ivan Hrozný, podnícen k tomu zprávami Stroganových, za Ural vojenské sbory, jež pronikly až k Obi a učinily poplatným kraj při dolním toku této řeky až k Irtyši. R. 1581 dobyl kozák Jermak se svojí tlupou sídlo tatarského chanátu na ř. Irtyši zv. Isker nebo Sibir, načež r. 1584 zřízena ze všeho území Rusy za Uralem opanovaného zvláštní provincie carství Ruského. Hlavním městem jejím pak stal se Tobolsk, založený r. 1587. R. 1604 pak založen Tomsk, r. 1607 Turuchansk na Jeniseji, r. 1610 pronikli Rusové po Jeniseji do moře Ledového a r. 1618 vznikl Kuzněck a Jenisejsk. R. 1636 dospěli ruští výzkumci k Leně a r. 1644 zřízen Nižněkolymsk, osada při dolní Kolymě. R. 1643 vnikli Rusové do Daurie a na v. od jezera Bajkalského, kde však narazili na opevněná místa s posádkami daurskými a čínskými. V pol. XVII. stol. začali hojněji posílati na Sibiř vypovězence, s počátku provinilce politické, potom litevské, čerkeské a j. zajatce a konečně i sprosté zločince. R. 1652 založen Irkutsk, r. 1656 Něrčinsk, v němž r. 1689 podepsána obchodní a hraniční smlouva s Čínou. R. 1691 objevena rudná ložiska něrčinského okruhu a brzy zahájeno tu čilé těžení. R. 1694 obsazena Kamčatka a r. 1711 zabrány Kurily, což zavdalo podnět k jednání s Japanem. Obsazení důležité provincie amurské a rozšíření provincie přímořské o ruské Mandžusko, počaté r. 1852, bylo podle úmluvy aigunské ze dne 28. kv. 1858 a traktátu ze dne 14. list. 1860 Čínou uznáno. Smlouvou s Japanem ze dne 7. kv. 1875 získán ostr. Sachalin. Tšr. Kolonisace Sibiře. Třídy obyvatelstva. S kolonisováním Sibiře počali Rusové od dob samého Jermaka. V čele kolonisačního hnutí stáli obyčejně odvážní jednotlivci, jež lákala naděje na bohatý lov zvířat, poskytujících drahé kožišiny. Necítily-li se skupiny takovýchto podnikavých dobrodruhů dosti silnými, braly si na pomoc kozáky. Pokoření jinorodci prohlašováni pak poddanými moskevského panovníka a vybírána od nich daň zv.jasak. Za dotčenými »průmyslníky« a kozáky následovalo pak ruské úřednictvo: vojevodové a podřízení jim činovníci, jejichž úkolem bylo vybírati daň a utvrditi v novém území ruské panství. Nejmenší odpor kladla ruským výbojcům plemena finská, houževnatější byli Tataři a rozličná drobnější plemena tureckotatarská. Od počátku XVII. stol. opakují se stále povstání jinorodců až do šedesátých let XVII. stol., kdy přívrženci Kučumovičů, potomků sibirského (tatarského) chána Kučuma, úplně byli poraženi. Obilí dováženo bylo na Sibiř pro příchozí ruský element s počátku z Ruska. Ve Verchoturji zřízeno bylo veliké skladiště obilí, zásobované obyvatelstvem severních gubernií ruských. Poněvadž však obilí nebylo dodáváno včas a v Sibiři nastával hlad, pomýšlela vláda na to, aby v zemi nově nabyté usazováni byli sedláci, kteří by sami produkovali obilí pro ruské vojsko a úřednictvo. Již r. 1590 posláno bylo do Sibiře ze Solvyčegodska 30 selských rodin. Počet kolonistů rostl pak každým rokem. Čásť jich posílána byla na Sibiř za podpory vlády, čásť pak hledala tam půdu o své újmě. Od r. 1593 rozmnožila se řada kolonistů tím, že na Sibiř posíláni byli vypovězenci (ssyljnyje). Obyvatelstvo ruské, jež s počátku tvořilo v Sibiři nepatrnou menšinu, skládalo se vedle úřednictva a vojska čili t. zv. »sloužících lidí« a duchovenstva ještě z obyvatelstva městského (»lidí posadských«) a selského. Vojenskou mocí byli: bojarské děti, kozáci a střelci. Kromě platu dostávali původně ještě žito a oves, zaujímali úrodnější čásť půdy, zabývali se obchodem, průmyslem, vybíráním jasaku a rozličných poplatků. Teprve později se jejich postavení poněkud zhoršilo (zakázáno jim na př. zabývati se obchodem a průmyslem, a když zřízeny zvláštní finanční orgány, odňato jim vybírání poplatků atd.). Lidé posadští, osvobození původně od daní, platili je od r. 1621 (z polí pátý snop, z obchodů a živností 10%) a musili mimo to nésti těžké povinnosti naturální. Hlavním zaměstnáním posadských lidí bylo zemědělství. Obchod dostal se do rukou hlavně Bucharců. Ještě horší bylo postavení selského obyvatelstva ruského, které již v XVII. stol. tvořilo polovinu sibiřských Rusů. (Ze 70.000 ruského obyvatelstva napočteného v Sibiři r. 1662 bylo skoro 35.000 sedláků.) Sedláci dělili se na tři třídy: 1. na sedláky panovníkovy, 2. na klášterní, 3. na panské. Sedláci panovníkovi nazývali se též »ornýmį (pašennyje kresťjaně), poněvadž orali, t. j. robotovali pro panovníka. Teprv od polovice XVII. stol. zaměněna některým sedlákům ve městech robota na »úro▽ (obrok, t. j. dávky). Ze sedláků klášterních jedni rovněž robotovali pro klášter, jiní platili však úrok a jiní konečně odváděli čásť úrody. Sedláků panských, t. j. sedláků usazených na půdě jedné části sloužících lidí, bylo velmi málo. K pánům svým stáli v poměru polovniků. Šlechty v Sibiři nebylo a proto nemohlo býti ani mnoho sedláků panských. Neblaze na hospodářství selské působila nejen těžká břemena (placení daní a konání naturálních povinností), nýbrž i nedostatek pracovních sil (zvláště o ženy byla nouze) nedovolující, aby vzdělávána byla větší prostranství půdy, a konečně i vydírání úřednictva. Na konci XVII. stol. objevuje se nová třída sedláků: sedláci připsaní k průmyslovým závodům, k nimž se řadí »dělnícį (mastěrovyje) závodů. Postavení jejich bylo velmi trudné, zvláště ve 2. pol. XVIII. stol. Služba jejich počínala od sedmi let. Veškeren život takového dělníka náležel závodu. Stravu i oděv dodával mu závod, určuje sám cenu, za kterou dělník musil věci ty kupovati. Správa závodu udělovala i svolení ke sňatku dělníkovu. Ačkoli se v Sibiři jinak nevyvinulo selské nevolnictví, nalézali se »mastěrovyje« v horším postavení než krepostní sedláci v samotném Rusku. Krepostný sedlák byl povinen robotovati tři dni v témdni, altajský »mastěrovyj« robotoval však 5, 6, ba i všech sedm dní (v Něrčinsku obyčejně 6 dní) v témdni. Také naproti vojákům měli se tito dělníci hůře. Kdežto vojáci sloužili 25 let, mastěrovyje musili až do r. 1849 pracovati, dokud mohli. Jisté procento obyvatelstva tvořili lidé potulní (guljaščije ljudi), kteří jen zřídka usazovali se na rolích. Z nich a také z vypovězenců mnozí přijímáni za »sloužící lidį. Vypovězenci tvoří silný kolonisační element zvláště od r. 1653, od kteréž doby posíláni jsou na Sibiř nejen větší, nýbrž i prostí zločinci. Živlem nejvíce utiskovaným byli v Sibiři od samého počátku ruského panství jinorodci . Moskevská vláda nařizovala sice úřednictvu, aby se k nim chovalo šetrně, a také ruské obyvatelstvo zacházelo s nimi celkem slušně, avšak úředníci je vydírali, brali jim ženy a děti, bili je a zabíjeli, tak že jinorodců čím dále tím více ubývalo (podle posledního sčítání jest jich jen kolem 3/4 mill., kdežto Rusů na 5 míll.). Někteří z jinorodců (aristokracie jinorodecká) přijati byli do řad sloužící třídy, jiní platili jasak, a to od 18 do 50 let. Výše jasaku nebyla s počátku stanovena a vojevodové vybírali, co mohli, později však nařízeno bráti od svobodných osob po 5, od ženatých po 7 sobolech. Jasak tvořil skoro jednu třetinu všech státních příjmů státu Moskevského. Správa Sibiře. Ústřední správa byla původně v rukou vyslaneckého prikazu (posoljskij prikaz), od r. 1599 vedena byla Kazaňským a Meščerským dvorcem. Kolem r. 1614 zřízen byl při řečeném»dvorcį Sibirský prikaz, který se stal od r. 1637 samostatným. Všechny důležité věci vyřizovány byly jen s vědomím cara. Místní správu vedli oblastní vojevodové, a to do r. 1629 tobolští, od té doby i tomští. Tobolské i tomské vojevodství mělo po dvou vojevodech: hlavního vojevodu a jeho druha (tovarišč). K rukám měli vojevodové 2–3 ďjaky a 2–3 písaře (pismennyje golovy). Vedle řečených dvou hlavních vojevod byli zvláštní vojevodové po menších městech (všichni dosazováni byli z Moskvy) a konečně úředníci nejmenších měst, jmenovaní vojevodou oblastným. Vojevodové prostředních i malých měst záviseli na hlavním vojevodovi jen v ohledu vojenském. Jinak byl každý vojevoda ve svém území pánem neobmezeným. Veškera správa, soudnictví a finance byly v jeho rukou. V Sibiři nebylo nad vojevody žádného soudu. Souzeni mohli býti jen v Moskvě po vysloužení, avšak tam pro vzdálenost nevolali se proti nim svědci. Tím se vysvětluje, že byrokracie sibiřská dopouštěla se násilí nad ruským i domácím obyvatelstvem. Opatření proti tomu činěná neměla valného výsledku. Tak na př. nařízeno r. 1635, že vrchní celní úředník ve Verchoturji má při návratu vojevod do Ruska prohlížeti je a konfiskovati jejich majetek, pokud u hlavního vojevody převyšoval podle odhadu 500 rublů, u mladšího 300 r. a rovněž tak konfiskovati hotové peníze přesahující dotčenou summu. – Jisté změny ve správě Sibiře staly se ve stol. XVIII. R. 1708, když Rusko rozděleno na gubernie, tvořila Sibiř s částí nynější gubernie permské a s částí gub. vjatské jedinou gubernii sibiřskou s gub. městem Tobolskem. Sibirský prikaz r. 1710 zaměněn gubernskou kanceláří. Po některých změnách gubernie sibiřská rozdělena na 5 provincií: tobolskou, jenisejskou, irkutskou, vjatskou a solikamskou; poslední dvě nazývaly se připsanými. Gubernská kancelář vedla věci správní a někdy i soudní. Od r. 1714 všechny záležitosti se v ní rozhodovaly kollegiálně, za kterýmžto účelem zřízena rada z jednoho landrichtera a 9 landrátů. R. 1764 Sibiř rozdělena na dvě gubernie: tobolskou a irkutskou. R. 1779 zřízena kolyvanská oblasť. R. 1781 permská a jekatěrinburská oblasť odděleny ve zvláštní permské náměstnictvo. R. 1782 zřízeno náměstnictvo tobolské s oblastí tobolskou a tomskou, r. 1783 pak náměstnictvo irkutské a konečně kolyvanské. Tato tři náměstnictva spravována byla dvěma gener. gubernátory: tobolským a irkutským. R. 1796 celá Sibiř znova rozdělena na dvě gubernie: tobolskou a irkutskou s připojením částí zrušeného kolyvanského náměstnictva. R. 1803 znova zřízeno sibiřské gener. gubernátorství. R. 1804 tobolská gubernie rozdělena na dvě: tobolskou a tomskou. R. 1805 zřízena jakutská oblasť. Tak to zůstalo až do r. 1819, kdy na Sibiř přijel na revisi Speranskij . »Satrapové« (gubernátoři) sibiřští vedli si totiž po celé XVIII. a na poč. XIX. stol. ještě hůře než kdysi vojevodové. Byli to neobmezení, krutí samovládci, proti nimž sibiřské obyvatelstvo bylo bezmocné. Teprve irkutskému měšťanu Salamatovu podařilo se dostati se do Petrohradu a přednésti stížnost samému císaři. Do Sibiře vyslán Speranskij, aby vyšetřil věc a zjednal nápravu. Přijel tam 22. květ. 1819 a odejel 8. ún. 1821. Přední úředníci sesazeni a pohnáni ke zodpovědnosti. Dne 28. čce 1821 zřízen v Petrohradě sibiřský komitét, který trval až do konce 30. let. Reforma počala se ukazem ze 26. led. 1822, podle něhož Sibiř rozdělena na dvě generální gubernátorství: západní a východní. K západnímu počítala se gubernie tobolská, tomská a nově zřízená omská, k východnímu irkutská, nově zřízená jenisejská, jakutská oblasť a pomořské správy: ochotská a kamčatská. V čci 1822 bylo vydáno zřízení (učrežděnije) pro správu sibiřských gubernií, jež bylo v platnosti až do r. 1892, kdy vydáno zřízení nové (Svod zák. II.). Vedle zmíněného zřízení vydáno 9 ústavů. Správa Sibiře rozdělena na hlavní, gubernskou, okružnou, městskou, vesnickou a jinorodeckou. Hlavní správa, představující čásť ministerstva působící na místě, byla dvojí: jedna pro Sibiř západní, druhá pro východní. V čele hlavní správy stál gener. gubernátor. K ruce měl poradný sbor, nazv. radou. Soudnictví odděleno bylo od správy a svěřeno soudům: gubernskému, okružnému a zemskému. Města rozdělena na lidnatá, prostřední a málo lidnatá, a podle toho upravena jejich správa. Vesnická správa skládala se ze správy volostné, vesnických starešin a desátníků; jinorodecká ze stepných dum a rodových správ (toulaví jinorodci měli pouze svou správu rodinnou). Všeobecný dozor nad správou svěřen senátu.

Související hesla