šik

, uspořádaná semknutá řada, útvar vojáků, cvičenců a podobně.

Ottův slovník naučný: šik

Šik, pořádné, podle pravidel a předpisů taktiky elementární čili theoretické postavení voj. zástupů. Šik, bojovný čili válečný jest v taktice postavení vojska na bitvišti podle nařízení vojevůdce před potykem s nepřítelem s ohledem na území, na zvláštnosti 3 hlavních druhů vojsk čili zbraní a na účel, jenž bojem má býti dosažen. Dělostřelectvo na místech pokud možná mírně vyvýšených s dalekým rozhledem na zahájení bitvy již na značnější dálku. Hlavní massou bývá pěchota roztříděná nejpředněji v pořad rozptýlený (rojnice a podpůrné zástupy) před čelím na zahájení boje již blíže palnou zbraní ruční, za těmi zástupy voje sevřené v širokém čelí, nebo v proudech a massách s úkolem vyčkávacím a vzadu v zálohu na zdůraznění útoku, vyplnění mezer, rozhodnutí boje nebo usnadnění a krytí ústupu. Jezdectvo, pokud není napřed na výzvědách, za křídly na sesílení a ochranu boků, pak pro útok do rozrušených řad odpůrcových a pronásledování poraženého nepřítele. Všecko se staví podle možnosti za pahrbky, vyvýšeniny a p. předměty krycí proti výzvědám protivníkovým a ukazuje se teprve v případě potřeby. Vzhledem k šik,u nepřátelskému může býti šik, rovnoběžný nebo šikmý, s jedním křídlem posunutým ku předu na útok a druhým zadrženým jako v záloze, nebo klínovitý s posunutým ku předu středem na prolomení čelí odpůrcova, dále vydutý s oběma křídly napřed na vlákání a pak obemknutí nepřítele, nebo i hákmý, v němž jedno křídlo má čelí jiným směrem než ostatek vojska, šik, to nebezpečný nejčastěji vynucený bočním útokem protivníkovým. Šik, bojovný sluje čelným čili frontálním, když čelí stojí proti čelí nepřátelskému, a bočním čili flankovým, když čelí vlastní stojí proti boku odpůrcovu, ovšem s účelem toho obejíti a udeřiti v bok. Původně šik, boj. míval značnou hloubku do zadu, ale během věků, hlavně od nastoupení palných zbraní, stával se čím dál mělčím, až nyní se vyvíjí čelí pokud možná nejširší, aby zároveň zasahovalo v zápas co největší množství střelců a střelám odpůrcovým bylo poskytnuto pokud možná nejméně cílů za sebou. – Šik, parádní pořádá se pouze s ohledem na úhlednost a souměrnost celku a na prostor parádiště. Ve vojích předních stavena pěchota, za ní dělostřelectvo, za tímto jezdectvo a nejzáze vozatajstvo, po případě též souvozí mostní, zdravotní atd. Šik, vozový, hradba vozová, tábor vozový, hlavní útvar taktický, ve kterém předkové naši husité, vedeni věhlasným vojevůdcem Janem Žižkou, chrabře bojovali, pochodovali, tábořili, manévrovali a slavně vítězili nad křižáckými vojsky celé střední Evropy, stávajíce se takto postrachem všem sousedům král. Českého. Šik, vozový, jenž tvořil jakýsi pohyblivý opevněný tábor s účelem jak obranným, tak útočným a takto znamenitý pokrok středověké taktiky, byl znám a důmyslně užíván již na konci XIII. a v 1. pol. XIV. stol. (v Italii, pr. Filipem Flanderským v bitvě u Monsu r. 1304, angl. král. Edvardem III. u Kresčaku r. 1346 a Němci u Tannenberku r. 1410), ale dosáhl nejvyššího stupně dokonalosti a nejskvělejších úspěchů ve válkách husitských, když geniální a rázný velmistr strategie a taktiky věku XV., veliký vojevůdce Táboritů právě jmenovaný jej upravil a ku prospěšnému užívání podle vlastních pravidel zařídil tak, že se stal pevností takměř nedobytnou a zároveň nástrojem neodolatelného útoku proti tehdejším nepřátelům národa Českého. Dlužno tudíž pokládati Žižku za zvelebitele šik,u vozového a nepřekonatelného mistra v jeho účelném uspořádání a důmyslném upotřebování. Vhodné strojení vozů sloužilo v první řadě obraně neoděného (neobrněného) lidu pěšího proti těžké obrněné jízdě a objevilo se ve své opravě po prvé před výpravou k Nekměři a dokonaleji ještě před Sudoměřicemi 25. břez. 1420. Žižkův šik, vozový skládal se z vozů nejvíce čtyřspřežních o silných hřebcích nebo se 6 koni slabšími, zajisté obyčejných žebřinových, jakých zemědělci a hospodáři tehda užívali a na výzvu do pole dodávali, a které asi málo se lišily od fasuňků nynějších. Vozy se třídily na bojovné, které byly buď krajní nebo placní a na vozy špížní, pícní a komorní. Na vozy krajní se vybíraly vozy nejsilnější, nejvyšší a nejlépe okované a opatřovaly se 2 neb 3 silnými prkny po délce k vozu k zavěšení a 5 m dlouhým silným řetězem s hákem na konci jednom a s kruhem na druhém k sepětí vozů, měly-li se spojiti v hromadu nebo »kolo na kolœ. V čas boje tato prkna po 2 nad sebou se zavěšovala na straně »od pole« (zevnější) na dél k vrchnímu bidlu fasuňku řetězy nebo houžvemi tak, že visíce přes líšně kryla nitro vozu proti zbraním útočníků a horní půle kol až po náboj. Na rozvoru pod vůz zavěšovali za řetěz nebo houžvi tlusté prkno, které dolejším krajem bylo asi na píď od země a opatřeno několika průstřelničkami vyříznutými pro střelce pod vozem ležící, aby z úkrytu mohli nepříteli škoditi. Jiné řetězy sloužily k sepětí kol předních a zadních k sobě, aby vůz stál nepohnutě. Silné plachty, zvané šperlochy, na obručích nad vozem daly se k boji na straně »od pole« 2 tyčemi odklopiti, čímž vůz se odkryl. Na každém takovém voze byl taras s berlou t. j. veliká s průstřelničkou pavéza stojatá, která pomocí opěráku čili berly se stavěla před mezeru »od pole« mezi 2 vozy, když tyto byly v hromadu strženy (sraženy), a při pochodu tamtéž se nosily. Dále bylo na voze 1 nebo 2 kopí s hákem ostrým na strhování jezdců s koní, když se pokoušeli o vozy, žlab na krmení koní a kameny na obranu proti útočícím. Drobné střelby náleželo na vůz 6 samostřílů po 4 kopách šípů a 2 ručnice po tolikéž kulí (později 4 – 5 samostřílů a 4 dlouhé hákovnice po 4 librách prachu a 2 kopách kulí, jinde 1 hákovnice a 2 píšťadla). Nářadí: 2 sekery, 2 rýče neb lopaty, 2 motyky nebo kratce. Ke každému vozu náležely 2 vozatajové s lebkou a pavézou sedící na podsedních tahounech, 6 střelců k samostřílům, 2 k ručnicím, 4 lidé s kopími hákovými a 4 cepníci; celkem bylo na voze a k vozu 18 – 20 a výjimkou i více mužů. Jeden šik, vozový jako taktická jednotka složen ze 100 vozů bojovných a 100 vozů špížních a j.; každý vůz měl míti svého hejtmana a 5 vozů krajních tvořilo článek, 5 článků tvořilo 1 řád o 25 vozech za sebou jedoucích, každý řád měl svého hejtmana a 4 takoví řádové tvořili 1 plný šik, o 100 vozech, rovněž pod hejtmanem, jemuž předešlí byli podřízeni. K plnému šik,u (100 vozů) počítáno 2000 pěších a 500 jezdců. Ke každému článku (5 vozů) přišikována malá puška (dělo, houfnice?) na koule kamenné, ležící na »polovici vozų (dvoukolce?) tažené 2 koni. Každý řád (25vozů) měl větší pušku na koule kamenné zvící hlavy, taženou 5 – 6 koni; mimo tato děla polní vozový šik, měl 1 pušku velikou k dobývání měst a hradů, taženou 8 – 20 koni. V jednom šik,u bylo celkem asi 3000 lidu. Jiným způsobem byla základem vozového šik,u jednotka kopa, t. j. 60 vozů; pravidlem síla jednoho vojska byla 5 kop vozů a asi 7500 lidí, z nichž 700 jezdců. Šik, vojska dělil se ve 4 řády po kopě vozů, kdežto 5. kopa roztřiďovala se na každý ze 2 konců přední a zadní krajních řádů po 15 vozích, určených k zavírce. Šik, vozový konal pochody takto: Když nepřítel nebyl na blízku, vozy táhly jeden za druhým obyčejně v několika řádech vedle sebe a vojsko k nim šikované buď u vozů nebo v houfcích mezi řády a vně řádů způsobem podle okolností nejpohodlnějším, vždy však v taktickém svém svazu podle určitého pořádku. Napřed, po bocích a nazad vojska vysílany hlídky k ostříhání se všech stran, hlídkám jízdním říkali koněberky. Před každým řádem šli lidé s nářadím na opravování cest, kde toho třeba. Byl-li však nepřítel na blízku, od něhož bylo se nadíti útoku, nebo chystal-li se šik, vozový k útoku sám, táhl »se zavřenými vozy«, nebo správněji s lidem ve vozech zavřeným, t. j. 4 řádové vozů jeli za jedno tak daleko od sebe, aby každé chvíle vpředu vykřidlí a vzadu zavírka úplně zavříti mohla krajní řády. Vojska pěší a z části i jízda táhla uvnitř vozů v place v šicích svých buď k obraně neb útoku, pouze část jízdy v koncích a vně vozů jela, však tak, aby každé chvíle se mohla vrátiti do vozů. Vozy s lidem k nim náležejícím v řádech jely pokud možno těsně za sebou, aby mezerami ostatně pavézníky chráněnými mezi vozy nepřítel nemohl vniknouti. Přední »brány« čili čela řádů a zadní »brány« čili konec opatřeny houfnicemi. Úžas u nepřátel vždy vzbuzovalo objevení se šik,u vozového úplně spořádaného ihned za horami, lesy a řekami právě jím prošlými, kterýžto průtah vyžadoval veškerého důmyslu vojevůdce. Rychlost pochodů šik,u voz. dosahovala někdy až 5 mil (37.5 km) za den. Řádové krajní a placní jeli pokud možná nejtěsněji vedle sebe, a plac, vnitřní to prostor mezi řády, byl hodně veliký, obyčejně obdélník o polovici šířky delší. Délka pochodového proudu 60 vozů nesměla býti překročena, pročež silnější vojska až 50.000 pěších, 5000 jezdců a 3000 vozů jela ve více řádech až i 5 šicích vedle sebe, jeden od druhého na 1 míli (asi 7.5 km). Tu Žižka prováděl již zásadu »rozkosem táhnout, svorně udeřitį. Rozumí se, že délka proudu pochodového byla asi 3krát větší, než když šik, byl sražen nebo »v hromadu strhá◁ pro táboření neb obranu. Mělo-li se toto státi, uzavřelo vykřídlí bránu přední, vozy vjely těsně za sebe, koně se vypřáhli, odvedli na vnitřní stranu a voje nebo vidle každého vozu se vyzdvihly na vůz přední; pak zavírka (přebytečné přes kopu vozy) uzavřela konec zadní. Šlo-li o zvláštní pevnost šik,u, staženy vozy »kolo na kolœ, t. j. placní vozy vtaženy tak, aby jedno zadní kolo jejich přiléhalo ku přednímu kolu krajních, a z kol takto spojených vždy jedno se vysadilo a pověsilo na vůz. Vozy sepiaty dlouhými řetězy. Uprostřed mezi proudy vozů řečených na »place« se umístily vozy špížní, pícní a komorní, houfy pěchoty, po případě ženy a děti a zavazadla; tu byl i hlavní stan nejvyššího velitele a stany podvelitelů. U »bra◁ přední a zadní postavena děla a zástupy na obranu. Pro táboření a pro boj vybíráno vždy území nejvhodnější, předně, kde byl dostatek vody a poloha obraně přízniva, a položen jeden krajní řád na navrší a druhý krajní řád na straně od nepřítele odvrácené pod vrchem. Žižka vynikal uměním v každé chvíli podle potřeby šik, svůj proměňovati v neodolatelně útočný nebo nepřekonatelně obranný. Poněvadž šik, sám o sobě rázu útočného neměl, očekával vojevůdce obyčejně útok nepřátel, někdy třeba v desateronásobné přesile, a jakmile tito střelbou s vozů a z bran byli zdecimováni, velel v pravém okamžiku z šik,u vyraziti a na rozrušeného odpůrce udeřiti. Obyčejně k tomu byli určeni oba krajní řádové vozů s houfy z placu spěchajícími, aby placní, špížní, pícní a komorní vozy a lid uvnitř dlící se mohli připraviti na pochod další. Když šik, vozový stál proti stejnému šik,u nepřátelskému, což se dělo jen zřídka, poněvadž křižácká vojska až pozdě a nedokonale napodobovala šik, Žižkův, hleděla každá strana druhou lstí z vozů vylákati a ji buď zaskočiti nebo do opuštěných vozů vniknouti. Křižácká proti »kacířským« Čechům vojska ovšem také měla šik,y vozové, ale pro různé příčiny neuměla jich užívati a využitkovati tak, aby byla nad husity vítězila. Po příkladě českém později i jiní národové východní jako Poláci a Rusové, mezi těmi zejména kozáci, přijali šik, vozový. V Evropě západní tento útvar taktický pěstován ještě až do pol. XVI. stol. Literatura. Již ve středověku psali o českém válečnictví vůbec a o šik,u vozovém zvláště Češi, sám Žižka ve svém řádu z r. 1423, Jan Hájek z Hodětína, Václav Vlček z Čenova, pak v Německu některá města a jistí velmožové; v nejnovějším čase o válčení Jana Žižky psal nejdůkladněji a nejobšírněji dr. Hugo Toman, Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy (Praha, 1898), z Němců Würdinger, Bezold, Jähns a Köhler a mn. j. FM.