Sirotci

, vojensko-politický svaz sdružující stoupence husitství převážně v oblasti východních Čech; vznikl z podnětu Jana Žižky z Trocnova v průběhu roku 1423 na základech svazu orebitů. Po Žižkově smrti přijali členové polního vojska název sirotci, který byl přenesen na celý svaz. Seskupení se opíralo o drobnou šlechtu a města, zvl. Hradec Králové. Hlavní vojenskou sílu představovala stálá polní obec, jejímž duchovním vůdcem byl kněz Prokůpek a vrchním vojenským hejtmanem po roce 1430 Jan Čapek. Svaz, jenž byl v porovnání s táborskou stranou politicky radikálnější a nábožensky umírněnější, zanikl po bitvě u Lipan (1434).

Ottův slovník naučný: Sirotci

Sirotci, strana husitská, stojící uprostřed mezi radikalismem strany Táborské a konservatismem strany pražské. Zárodky její lze stopovati r. 1422, kdy na únorové synodě v Písku Táboři počali se děliti ve stranu mírnou a radikální. Hloubání táborských kněží o velebné svátosti a liturgii nelíbilo se mnohým laikům »obce polem pracující«, především samému Žižkovi. S ním stejně smýšlející počali ve vojsku tvořiti zvláštní skupinu, ač ne sektu, neboť přidrželi se i dále věrouky táborské, jenom že ke sporům o transsubstanciaci a ornáty byli zcela lhostejní. Tato skupina vojska táborského viděla ideál kněze stále v Husovi, vše ostatní bylo jí kněžským povídáním. Jsou Sirotci nejprvnějším projevem antiklerikálního hnutí v samém lůně husitské církve. Proto neslyšíme o vyznání Sirotků, ba ani ne o jejich kněžích; odpor proti sektářství byl u nich tak veliký, že v této první době ani se nelišili jménem, kryjíce se stále celkovým názvem Táborské strany. Teprve když r. 1424 zemřel Žižka, tito jeho nejbližší přátelé počali si říkati Sirotci Jest tedy strana Sirotků především válečné bratrstvo a teprve v řadě druhé náboženská sekta. Smrť Žižkova uvolnila úzký svazek Sirotků s Tábory, tak že se ihned počali děliti o města i o kořist, jíž dosud užívali společně. Toto rozdělení však nevadilo ani nadále jejich spolupůsobení v polních výpravách, tak že vidíme je i v dalších letech stále svorně vedle sebe, mimo malé nahodilé potýčky, jež plynuly však spíše ze sporův o kořist, než z principiálních protiv. – Po smrti Žižkově Sirotci táhli do Moravy s ostatním vojskem husitským, při čemž vedl je první jejich samostatný hejtman, Mikuláš Sokol z Lamberka, starý Žižkův druh vojenský. Sokol byl však na rozdíl od Žižky jen voják bez náboženského přesvědčení. Po smrti Žižkově nic ho nepoutalo k jeho vojsku a skutečně potom přešel na stranu královskou (ještě r. 1441 byl v Uhrách v radě královny Elišky). Proto v list. 1424 po návratě z Moravy zvolen za vrchního hejtmana Kuneš z Bělovic, osobní přítel Žižkův. Jemu k ruce dáni hejtmani Velek Koudelík z Březnice a Jan Kralovec z Kralovic; mimo to jmenují se již v této době mezi jejich hejtmany Prokop Malý čili Prokůpek a Jíra z Řečic, připomínaný již r. 1423 za života Žižkova. Kuneš z Bělovic, jenž zůstal v čele bratrstva do r. 1426 (po něm Královec), obnovil politiku Žižkovu, tak že s Tábory sjednán zase mír. V té době Sirotci též se posílili Orebským bratrstvem, jež se rozpadlo, při čemž šlechta přidala se k straně Pražské, lid však k Sirotkům. Na jaře 1425 vydali se Sirotci po prvé do pole samostatně, bez Táborův, a to do východních Čech, kde dobyli hradu Lanšperka, zmocnili se Litomyšle (14. ún.) smlouvou s Divišem Bořkem z Miletínka, též Vysokého Mýta, načež vtrhli do Kladska (dobytí Radkova) a odtud na Moravu, kde vyplenili klášter dolanský; na zpáteční cestě zmocnili se po velikém krveprolití Opočna, hradu hlavního nepřítele husitů, Jana z Opočna, a zbořili jej. Na této první vítězné jízdě provázel Sirotky Ambrož z Hradce, jehož vlivem město Hradec nad Labem se přidrželo Sirotků. Hned na to spojili Sirotci svá vojska s Tábory k pokusu o dobytí Prahy, jenž se nezdařil. Za to dobyto po velikém krveprolití Slaného, spáleny Roudnice, Žebrák, Hořovice, smlouvou získán Švihov, ztečeny Nový Hrad, Obořiště, Michalovice a j., vše pro Sirotky i Tábory nerozdílně. Také v míru Vožickém (18. října), uzavřeném se stranou Pražskou, jmenují se obě bratrstva svorně vedle sebe, při čemž Sirotky zastupoval Kuneš z Bělovic. Po tomto míru obrátila se spojená vojska proti královské straně: u Kamenice porazila Menharda z Hradce, na Moravě spálila klášter Louky u Znojma, v Rakousích dobyla zvláště hradu Rece na Janovi z Hardeka. Podle míru Vožického měly obě strany (Táboři a Sirotci s jedné a Pražané s druhé) přestati na výroku rozsudí a zemského sněmu, jenž zasedal o Novém roce 1426. Sirotci a Táboři se k sněmu skutečně dostavili, leč o sjednání nevíme ničeho, než že mezi stranami utvrzen mír. Vojsko sirotčí a táborské zatím pracovalo na severu, kde dobylo Bělé, Lípy a Duchcova, v slavné bitvě u Ústí pak zahnalo křižáky míšeňské i jiné. Za to Poděbrady obléhány od nich marně. Velkou činnost rozvinula obě vojska v následujících letech. Hned r. 1427 vpadli Sirotci a Táboři do Rakous a zničili markrabské vojsko u Světlé. Oba Prokopové a sirotčí hejtman Velek Koudelník vedli je potom na nové jízdě do Slezska, kdež dobyli Lubna, Kolperku, porazili mnoho vojsk v poli a ukořistili veliké bohatství, o němž se mluvilo široko daleko. Na zpáteční cestě Sirotci oblehli na svůj vrub Hynka z Dubé a z Náchoda na Červené Hoře, jíž dobyli a zbořili, kterýžto osud potkal potom i Žleby, před nimiž Sirotci a Táboři zase se spojili. Šlo opět o odražení křižáckého tažení, obě vojska hnula se proti nepříteli a to přes Prahu. Sirotci protáhli 13. čce městem se 200 vozy. Následovalo slavné vítězství u Tachova, po němž obležena Plzeň (Sirotci pod hejtmany Velkem Koudelníkem a Janem Královcem); města nedobyto, avšak učiněna smlouva, aby strany katolická i husitská hádaly se o víru na Žebráce. Zatím vtrhli do Čech k Náchodu Slezáci. Proti nim vypravena čásť Sirotků pod novým jejich hejtmanem Janem Čapkem ze Sán. Jeho první krok nebyl šťastný. Slezáci předstírali ústup. Čapek se dal tím oklamati a vlákati v místa, kde potom mnoho Sirotků přišlo o život. Od Tachova táhli S., Táboři i Pražané ke Kolínu, kde oblehali Diviše Bořka z Miletínka, jenž jim však město vzdal. Celoročním válčením divočela bratrstva víc a více, tak že ani v zimě nenastal pokoj. Spojená vojska Pražanů, Táborů i Sirotků vytáhla opět na Moravu, kde dobyla Uherského Brodu a pustošila Slovensko až k Prešpurku, aniž se jim královské vojsko postavilo na odpor a aniž se zdržovala dobýváním pevných míst. Odtud vojska se vrátila domů, avšak Táboři a Sirotci vytáhli na novou velkou jízdu do Slezska. Opava se vzdala, Hlohova dobyto, biskup vratislavský poražen v krvavé bitvě u Nisy (18. bř. 1428), množství měst osazeno, knížata slezská uzavírala s nimi spolek, sedláci houfně se přidávali k sirotčímu vojsku, jež u Lehnice rozptýlilo shromážděné vojsko a spálilo předměstí samé Vratislavě. Z této výpravy přinesli Táboři a Sirotci ohromnou kořist, již jiný jich oddíl rozmnožil jízdou do Bavor. Sirotci oblehli potom sami Lichnici (hrad Jana z Opočna). Hejtmané jejich Prokůpek a Jan z Královic chtěli hrad vyhladověti, proto se tu mocně okopali; když však leželi tu déle než rok, nastala nouze ne ve hradě, nýbrž v ležení. Proto Jan Královec vypraven s valným oddílem do Žitavska na špížování. Když se vracel s plnými vozy, byl od Zhořeleckých a Žitavských přepaden; po prvním zmatku Královec sice vojska svá opravil, avšak přece ztratil velkou čásť špížních vozů. Tento nezdar opravil pokus v Kladsku, kde porazil knížete Jana Minstrberského na hlavu, při čemž kníže i o život přišel. Proto když Královec r. 1429 se vrátil se svým oddílem do Čech, přinesl znamenitou kořist. Proto asi Jan z Opočna dal se namluviti ke vzdání hradu 25. listopadu 1429 smlouvou, jíž se zavázal přistoupiti ke straně sirotčí a vydati hrad Janovi Hertvíkovi z Rušinova do té doby, než dokáže svou přichylnost k pravdám božím. To umožnilo Sirotkům účastniti se velké jízdy po Míšni spolu s Tábory a Pražany opět pod Janem Královcem z Královic. Poplenili okolí Perna a Drážďan i Míšně. U města Grimmy čekalo je spojené vojsko německých knížat, dalo se však na útěk ještě před začátkem bitvy. To umožnilo českému vojsku rozptýliti se v jednotlivé houfy, jež kořistily potom v r. 1430 po Míšni a Švábsku až k Bamberku, až smlouvou, jež stála knížata a města německá velmi mnoho peněz, učiněna tomu přítrž. Tolik kořisti nepřinesli dosud ze žádné jízdy jako z této. Menších rozměrů byl vpád vojsk sirotčích a táborských do Slezska na podzim r. 1430, při němž dobyto Otmachova. Sirotci pak zmocnili se pro sebe města Libavy. Tehdy byli Sirotci již ztratili svého udatného hejtmana Velka Koudelníka z Březnice. Když totiž téhož roku 1430 vtrhli s Tábory a novoměstskými Pražany do Uher, porazili sice u Trnavy královské vojsko pod Stiborem, vévodou sedmihradským, při čemž pobili 6000 Uhrů, sami však ztratili přes 2000 lidí, mezi nimi i Koudelníka. Proto vrátili se domů z této výpravy smutně a bez hluku, ač vítězové. O vánocích r. 1430 vedl Sirotky při vpádu do Žitavska nový hejtman Václav Libák z Vrbčan, jenž proslul svou mírností při dobytí Bernsdorfu. V slavném vítězství u Domažlic Sirotci stáli jako všechna vojska přímo pod velením Prokopa Holého. Aby napravili loňský neúspěch, obrátili se Táboři a Sirotci opět do Uher; při tom však nastal spor o kořist, jenž vedl k úplné roztržce, tak že Prokop Holý s Tábory vrátil se domů. V Uhrách Sirotci zůstali pod Prokůpkem a Janem Čapkem ze Sán spolu s Janem Šmikouským ze Žďáru, Sigmundem Hulerem z Hořovic a měšťany hradeckými i novoměstskými. V boji s královským vojskem však jich mnoho padlo (Huler zajat a zabit). Z Čech táhli jim ku pomoci, avšak potkali je již na cestě; návrat domů byl ještě tišší než loni. Prokopu Holému pak vyčítáno, že v tak důležité věci Sirotky opustil. Zdálo se, že nyní budou obě strany zcela rozdvojeny a Oldřich z Rožmberka ohlašoval to radostně do Bavor. Avšak hned na sněmu v únoru 1432 Sirotci smířili se s Tábory, tak že podniknuta nová společná jízda do Braniborska (odkudž se však Prokop Holý zase vrátil pro jednání v Chebu) a do Slezska, kde Jan Čapek ze Sán podnikl mnoho krutých bojů a donutil slezská knížata ke smlouvání se. Odtud poslali S., vedeni stále ještě tradicí Žižkovou, poselství k polskému králi Vladislavovi o spolek. Vladislav skutečně se s nimi spojil a uzavřel smlouvu proti Německému řádu, ač biskup krakovský Zbyhněv Olešnický všemožným tupením Čechů chtěl jednání překaziti. Téhož času Sirotci zmocnili se lstí Trnavy v Uhrách, vloudivše se jako kupci na trh; zradou padl jim a Táborům v moc i klášter Hradiště u Olomouce, v Čechách smlouvou získali Potštein, Pecku a Friedštein. R. 1433 se účastnili Sirotci proslulého dobývání města Plzně. Hejtman Jan Čapek ze Sán vytáhl však na jaře s 8000 muži na pomoc králi polskému podle loňské smlouvy do Slezska i Poznaně. Tato slavná jízda, jež dovedla Čechy až k moři, přinesla Sirotkům stejně cti jako kořisti. V říjnu byl i Čapek se svým vojskem již před Plzní. Zatím páni strany podobojí jednali mezi sebou o potření obou bratrstev vojenských. V poslední době hlavním sloupem Sirotků stalo se Nové město Pražské, na něž páni ve spolku se Staroměstskými skutečně udeřili a 5. kv. 1434 se ho zmocnili. Táboři a S., v té věci za jedno, upustili od obléhání Plzně a táhli proti novým nepřátelům domácím; první vedl Prokop Holý, druhé Jan Čapek ze Sán. U Lipan 30. kv. rozhodnuto v neprospěch bratrstev. Prokop Holý padl, Čapek se zachránil útěkem, prý předčasným a zrádným. Bratrstva táborské i sirotčí vzalo za své. – Vedle těchto vojenských příběhů ustupují ostatní události dějin sirotčích do pozadí. Vojenská moc zjednala bratrstvu ovšem i jistou váhu politickou, již však uplatniti dovedli Sirotci vždy jen přilnutím k jiné straně větší, tak že nevíme o žádném takovém skutku výlučně sirotčím. S politikou té doby nutně souvisela stránka náboženská, a to tím více u Sirotků, u nichž stejně jako u Žižky církevní politika měla převahu nad náboženskou hloubavostí a tudíž vlastní theologií. Proto víme málo o theologii a theolozích strany Sirotčí. Oldřich ze Znojma, Petr Němec ze Žatce, Ambrož z Hradce byli kněží této strany, avšak první dva spíše diplomaté než theologové, třetí byl pak válečník. Jen vývojem událostí dostal se v tuto stranu Petr Payne. Tento Angličan, horlivý a orthodoxní Wiklifista, nenáležel vlastně k žádné straně české, poněvadž žádná se neřídila naveskrz Wiklifem. Proto již to charakterisuje náboženskou nepřesnost Sirotků, že se k nim přidal tento kněz. Stalo se tak r. 1427, kdy M. Jakoubek ze Stříbra v Praze vyhlásil artikule i proti straně nejmírnější i proti táborskému učení namířené. Tím Payne, dosud strany Pražské, ztratil oporu, již hledal u Sirotků. Jak Sirotci byli lhostejni k těmto věcem, ukazuje případ z téhož roku: Táboři na společné výpravě slezské přišli do Jaroměře, odkud vypudili kněze sirotčího a dosadili svého, Sirotci pak beze všeho rozpaku zůstali i dále ve vojsku táborském. Payne vnesl poněkud theologisování ve stranu, jak se ukázalo při hádání na hradě Žebráce na konci r. 1427, kde se vše v neladu rozešlo. Teprve od r. 1429, kdy jednání o koncil Basilejský nabylo vrchu v interessu českých stran, byli nuceni i Sirotci vystoupiti ze své výlučně vojenské jednostrannosti. Nejprve byly tu různice mezi staroměstskými a novoměstskými Pražany, jež musili Sirotci odstraniti, aby zjednali své straně (Novoměstským) volnost a bezpečnost ve válce. Když totiž počalo se jednati o smír s králem Sigmundem, Sirotci byli radikálnější než sami Táboři a ovšem než Pražané. Prokop Holý jel ke králi do Prešpurka a s ním i Petr Payne, avšak jistě ne jménem Sirotků. Kněz sirotčí Jakub Vlk horlil proti tomu v kostele u Matky boží Sněžné na Novém městě, z čehož vznikly spory, že musil v ně vojensky zasáhnouti tehdejší hejtman sirotčí Velek Koudelník z Březnice, a jen přátelskými mluvci (ze strany sirotčí Jírou z Řečice a Janem Královcem z Kralovic) zabráněno krveprolití mezi městy. Sirotci důsledně odpírali i r. 1431 jednati s králem Sigmundem v Chebu, ač Táboři zase tento sjezd obeslali knězem Marboltem. Téhož roku po nešťastné výpravě do Uher nastala kyselost mezi Sirotky a Tábory taková, že v lednu 1432 sirotčí kněží přijali při sněmu na radnici novoměstské v 15 článcích vyznání Rokycanovo a světští smluvili se s Pražany o 8 článků stran kázně ve vojsku i v zemi, k čemuž měli býti zvoleni krajští hejtmané. Všichni Sirotci však nesouhlasili s ujednáním, ač se Pražané zavázali nečiniti žádné úmluvy na újmu práv zemských. Prokop Holý za to Sirotky veřejně káral, což vedlo v ún. k novému sjezdu, na němž se Sirotci a Táboři zase smířili. Výsledek toho byl, že Sirotci byli povolnější a svolili obeslati sjezd chebský a konečně i koncil Basilejský. Sem vypravili Sirotci kněží Petra Paynea, Oldřicha ze Znojma a Petra Němce ze Žatce a hejtmany Jíru z Řečice na Klucích (zemana) a Řehoře z Králové Dvora (měšťana). Sirotčí poslové činili zvláštní skupinu a sám Prokop Holý vyznal předsedovi koncilu kardinálovi Julianovi, že Táboři nejsou ve všem se Sirotky za jedno. Z theologů sirotčích Petr Payne hájil článek o světském panování kněžstva, Oldřich Znojemský o svobodném kázání slova božího, Petr Němec však zavděčil se nám zvláště sepsáním deníku o událostech na koncilu. Vedle koncilu hleděli získati lid pořádáním německých kázání. Když potom koncil vypravil své posly do Prahy, předsedal 13. června Petr Payne shromáždění jménem Sirotků spolu s Rokycanou (za Pražany) a Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova (za Tábory), avšak kněz Jakub Vlk znova horlil na své kazatelně proti nim. – Bitva u Lipan zničila vojenskou moc Sirotků, tím však je zničila docela. Zde se ukázal rozdíl mezi Sirotky a Tábory. Táboři byli vojenské bratrstvo i náboženská sekta, první bylo u Lipan zničeno, druhá trvala dále. Sirotci byli jen vojáci, proto hned zmizeli docela. Na sněmu o sv. Janě po bitvě Lipanské zapsala se města sirotčí v jednotu pánům i s hejtmanem Janem Čapkem ze Sán, tak že z jejich řad vybráni i radové nového hejtmana zemského Alše Vřešťovského z Riesenburka. Na kněžském pak sboru o sv. Jakubě přihlásili se sirotčí kněží zcela k vyznání Rokycanovu. Definitivní rozklad sirotčí strany udál se na sněmu svatohavelském téhož roku, kdy většina Sirotků přešla ke straně Pražské (Rokycanově), menšina (Payne, Jan Němec ze Žatce) k Táborům. – Sirotky charakterisovali jsme jako vojenské bratrstvo rázu v základě svém antiklerikálního. Není proto pevných hranic jejich strany a jich pojem jest spíše theoretický než praktický. Bylo přirozeno, že zahraniční spisovatelé tehdejší i pozdější často mluvili o Sirotcích, čímž však obyčejně myslili husity vůbec. Jako Žižka byl jim prototypem husitství, tak domnívali se, že všichni husité viděli v Žižkovi otce a zvali se tudíž Sirotci Tato neznalost frakcí husitských a poněkud i romantický nádech takového přílnutí bojovníků k »otcį vůdci učinila jméno Sirotků v cizině velmi oblíbené, což však neodpovídá jejich významu skutečnému. Táboři jsou nepoměrně strana důležitější, jejich jméno však vyskýtá se daleko méně v pramenech. Toto časté jméno Sirotků nutilo pak historiky viděti v Sirotcích pevnou, ustálenou stranu, čehož však nebylo. O Sirotcích lze jednati jen v souvislosti s Tábory, proto také o nich zvláštní literatury není. ZNjý.

Související hesla