Skepticismus

a) životní postoj i metoda zdůrazňující význam pochybnosti (viz též skepse) a popírající možnost utvořit si pevný názor o podstatě věcí. V antice má skepticismus několik vývojových forem (skeptikové, Akadémie, Sextos Empeirikos); středověký skepticismus je zastoupen velmi slabě (neboť zárukou pravosti poznání je Bůh), na počátku novověku byl významný skepticismus M. de Montaigna a P. Bayla a zejm. metodická skepse R. Descarta. Jako skepticismus bývají označeny i filozofické směry, které se soustřeďují na kritiku poznání, analýzu jeho předpokladů a vymezení jeho hranic (D. Hume, I. Kant); ovšem takové vymezení již překračuje původní význam termínu skepticismus; b) v radikální podobě postoj všeobecné, soustavné a trvalé pochybnosti. Opak dogmatismus.

Ottův slovník naučný: Skepticismus

Skepticismus, z řec., pochybování, pochybovačnost. Filosofický skepticismus jest negativní směr noétický, t. j. přesvědčení, že poznání pravdy buď vůbec anebo v jistém jejím zřeteli člověku jest nedostupné. Přesvědčení skeptické dochází výrazu v rozličných formulích zásadních, na př.: Člověku není možno vůbec dojíti bezpečného, pravého poznání; totéž lze dokazovati i popírati se stejnou přesvědčivostí, můžeme o všem pochybovati; nic nevíme jistě, než to, že nic nevíme bezpečně; vlastní podstata věcí (pro omezenost poznávacích schopností, po klamavost smyslů atd.) jest duchu lidskému nepřístupna a poznání omezuje se jen na zjevy; jsou jisté věci, kterých neznáme (ignoramus), ba nepoznáme (ignorabimus); není podstatného znaku, podle kterého by se rozdíl pravdivého od nepravdivého, dobrého od zla, krásného od nekrásného atd. určitě mohl stanoviti; příkazy a předpisy logické, éthické, aesthetické, náboženské atd. nemají vnitřního, absolutního zdůvodnění a platnosti atp. Podle toho, v jakém rozsahu hlásá se ona nemožnost bezpečného zjištění pravdy atd., může býti skepticismus buď úplný (totálný skepticismus) nebo částečný (partiálný skepticismus), t. j. může se týkati buď veškerého lidského poznání pravdy, anebo může to býti skepticismus noétický v užším smysle, skepticismus éthický, skepticismus aesthetický, skepticismus náboženský atd. Podle stupně intensity, s jakou skepse se vyslovuje, může byti skepticismus radikální či naprostý (pyrrhonismus, skepse střední Akademie, miserabilismus, nihilismus éthický atd.) anebo mírnější či zjemnělý skepticismus (od agnosticismu na př. Spencerovského až k positivismu, probabilismu a kantovskému kriticismu nebo faenomenismu). Podle kvality důvodů, jimiž skepticismus snaží se uhájiti, možno mluviti o skepticismu vědeckém či filosofickém a skepticismu náladovém (Stimmungsskeptizismus), o (povrchním) skepticismu všedního života (»skepticismus salonů«) atd. Stopujeme-li vývoj filosofického skepticismu, můžeme pozorovati, že jest to fase názoru filosofického, opět a opět po dobách slávy některých positivních soustav noétických, éthických atd. se dostavující jakožto nutná reakce proti nim. Skepticismus udržuje se pak nějakou, pravidelně nedlouhou dobu a ustupuje potom (obyčejně po přechodním eklekticismu) jiné formě dogmatismu. V plné břitkosti a naivnosti objevil se skepticismus ve starověku, a to na poli éthiky, aesthetiky, náboženství a z části i noétiky již ke konci V. stol. př. Kr. v naukách některých sofistů. Když pak učení tato ustoupila působení Sókratovu a rozmohly se positivní nauky velikých žáků jeho, objevuje se zase skepticismus v hédonické škole Kyrenské a zjemněle v nauce Epikurově, v plném pak rozvití v oboru noétiky v učení Pyrrhonově (ve IV. stol. př. Kr. ), Timonově, Ainesidémově, jakož i u příslušníků tak řeč. střední Akademie (především Arkesilas, Karneadés). V celém co možná rozsahu shrnul výtěžky dosavadních nauk skeptických Sextos, řeč. Empeirikos (ve lI. st. po Kr.). Ve středověku i novověké filosofii sice také skeptické proudy se objevily, ale nikoli v oné radikální, naivně upřímné formě, jako ve věku starém, nýbrž pravidelně skepticismus jest tu zmírněný a jest jen prostředkem k cíli. Tak často čelí tendence jeho (ať přiznaná, ať zatajená) proti náboženskému přesvědčení současnému, anebo proti soudobým poměrům společenským, jindy zase směřuje se jím ke zdůvodnění potřeby a pravdivosti náboženství (na př. Pascal). Ve filosofii novověké nalézáme skepticismus jako reakci proti dogmatismu školské filosofie ve všech kulturních zemích evropských: ve Francii jsou hlasateli skepticismu Montaigne, Charron, Bayle atd.; v Anglii Hobbes, Mandeville, později Glanville, Dav. Hume; u Němců Hirnhaym, Schultze, Feuerbach atd. V nejnovější pak době zvláště v oboru éthiky a nauk s éthikou souvisících lze zastihnouti proudy skeptické (Max Stirner, Bedřich Nietzsche; anarchisté; Ferrari, Gerecke, Simmel atd.). Význam skepticismu, jako negace vůbec, tkví ve vzpružování spekulace filosofické, která by jinak snadno ustrnula a zbahnila v dogmatismu positivních nauk filosofických. Odporem proti libovolnosti základních tvrzení a dogmat filosofických skepticismus vykonává zdravou reakci a nutí k revisi učení noétických, éthických atd., zvláště jejich základu. Správně proto Herbart kdys pověděl, že každý pravý filosof začíná skepticismem, ale správně dodal, že dokud jest skeptikem jest také jen začátečníkem ve filosofii. Skepticismus nemůže trvaleji ukojiti snahy a potřeby ducha lidského, a proto v dějinách filosofie na dlouho nikdy se neudržel. Skepticismus může býti východiskem (»methodický skepticismus«), prostředkem, ale nikoli cílem a obsahem filosofování a názoru životního. Důležitější literatura (mimo známé knihy o dějinách filosofie): Stäudlin, Geschichte u. Geist des Skeptizismus (Lip., 1794 sl.); J. F. T. Tafel, Geschichte u. Kritik d. Skepticismus u. Irrationalismus (Tub., 1834); Saisset, Le scepticisme (Pař.,1865); Brochard, Les sceptiques grecs (t., 1875); Maccoll, The Greek Sceptics (Lond.. 1869); Kreibig, Geschichte u. Kritik des ethischen Skepticismus (Víd., 1896); Raoul Richter, Der Skeptizismus in d. Philosophie (Lip., 1904); dr. Gustav Zába, Pyrrhonismus (Praha, 1887). Ča.

Související hesla