Skotská literatura

, existuje a) v gaelštině (Gaelic); b) ve skotské podobě angličtiny (Scots, vernacular, lallans), která se vyvinula ze severoanglického nářečí staré angličtiny; prosadila se hlavně ve středověku a za renesance, ale používá se až dodnes; c) v angličtině, která se odlišuje od standardu frazeologií a částečně slovní zásobou. Literatura v gaelštině byla silně ovlivněna irskými bardy, kteří ve 12. a 13. stol. často cestovali po Skotsku, kam přinesli starou epiku (např. vyprávění ulsterského a fenianského cyklu). Vedle toho existovala i lidová slovesnost (nejstarší balady zapsány v 15. stol.). Vlastní tradice bardské poezie vznikla u klanů na skotských vysočinách v 17. – 18. stol. (bardové z rodu MacMhuirichů), na jejichž tradici navázala satira a epika A. MacDonalda. Koncem 18. stol. byla tradice gaelské poezie přenesena vystěhovalci z vysočin do Severní Ameriky (Nové Skotsko, Severní Karolína). Během 19. stol. vycházela zejm. periodika (např. Gairm), která podnítila rozvoj prozaických žánrů (největší význam má až do současnosti povídka). Nová poezie se zformovala ve 30. – 50. letech 20. stol. a vyznačovala se prací s tradičními formami i současnou tematikou (I. C. Smith). Rozvíjelo se též filologické a kulturněhistorické studium gaelské slovesnosti (D. Thomson). – Literatura ve skotské formě angličtiny a v angličtině má počátky ve 13. a 14. stol. (hrdinský epos Brus J. Barboura), v 15. a 16. stol. se rozvíjela hlavně pod vlivem G. Chaucera a R. Henrysona a vrcholila v poezii W. Dunbara a v satiře D. Lindsayho. Ve stejné době se rozvíjela pod vlivem francouzského humanismu i próza. Na anglickou renesanční a barokní poezii navázali William Drummond z Hawthorndenu (1585 – 1649) a J. Graham, hrabě z Montrose (1612 – 1650). V 18. stol. po ztrátě politické samostatnosti (1707) vznikaly první sbírky staré poezie a lidové slovesnosti a ohlasová tvorba A. Ramsayho a Roberta Fergussona (1750 – 1774). Rozvoj evropského romantismu ovlivnila adaptace keltských zlomků v díle J. MacPhersona, který na jejich základě vytvořil Zpěvy Ossianovy, jež vydával za dílo staré keltské slovesnosti. Novou tradici zlidovělé umělé poezie založil raný romantik R. Burns. V 18. stol. se vyvíjelo též svébytné filozofické, politické, ekonomické, historicko-právnické a literárněteoretické myšlení skotského osvícenství (D. Hume, A. Smith, William Robertson, 1721 – 1793; Hugh Blair, 1718 – 1800; Henry Mackenzie, 1745 – 1831). Na historismus osvícenců navázalo i románové dílo W. Scotta, pokoušející se sjednotit anglickou a skotskou kulturu. Scottova básnická tvorba a sběratelství navázaly na ohlasovou poezii v 18. stol. V době romantismu vznikala také formálně složitá psychologická próza J. Hogga a regionalistické povídky J. Galta. Regionalismus však koncem 19. stol. degeneroval v idylickou literaturu zvanou kailyard (literatura zelinářské zahrádky). Regionalismus částečně poznamenal tvorbu klasika moderní dobrodružné literatury R. L. Stevensona, na nějž ve 20. stol. navázal např. G. Buchan. Reakcí na idyličnost regionalistické literatury na konci 19. stol. byl naturalismus G. D. Browna a J. McDougalla Haye (1881 – 1919). Nový, mytologický a univerzalistický typ regionalismu představovala ve 20. stol. próza N. Gunna a později i G. Mackaye Browna (* 1921); regionalismem byl ovliněn i společenský román (L. G. Gibbon). Hlavním básníkem skotského obrození ve 20. – 30. letech byl H. MacDiarmid. U některých autorů však naopak ustoupil problém národního specifika do pozadí (E. Linklater, A. J. Cronin, M. S. Sparková). Moderní poezie navazuje mimo jiné na tradici hovorové řeči a skotského verše (Sydney Godsir Smith, 1915 – 1975; Alexander Scott, * 1920; D. Campbell, * 1940; D. Dunn). Současnou prózu představují A. Gray a J. Kelman (* 1946).