Slabika


1. jazykověda sylaba – seskupení hlásek jako základní realizační jednotka artikulované řeči; slabičné centrum (vrchol slabiky) tvoří prvek vokalický (samohláska, dvojhláska, popř. troj- a vícehláska, v některých jazycích také slabikotvorná souhláska: česky krk, vlk); periférii před i za vokálem mohou tvořit souhlásky. Na styku dvou periférií nelze jednoznačně stanovit hranice slabik (ja-blí-čko, jab-líč-ko). Pro některé jazyky má význam rozlišování slabik otevřených (končí samohláskou) a zavřených (končí souhláskou);
2. výpočetní technika skupina bitů, s nimiž počítač pracuje jako s celkem.

Ottův slovník naučný: Slabika

Slabika (řec.-lat. syllaba) jest skupina hlásek s jednou samohláskou (dej, bůh apod.), při čem jest míti na mysli, že v t. zv. dvojhláskách jen jedna samohl. je skutečnou samohl., a druhá má platnost průvodní souhlásky (na př. v tou je jen o samohl.), a že i hlásky, které obyčejně mívají platnost souhlásek, mohou se v slabice jeviti v samohláskové funkci (r v brzy, m v sedm, s v pst). Rozeznávají se slabiky přízvučné a nepřízvučné (na př. ha-de, s přízv. ha-), krátké a dlouhé (má-me), otevřené (končící se samohláskou, jako na) a zavřené (konče souhláskou jako bůh) a j. Ztý.

Související hesla