Sládek Josef Václav

, český básník a překladatel (přebásnil 33 dramat W. Shakespeara, poezii R. Burnse, H. W. Longfellowa), publicista; redaktor časopisu Lumír. 1868 – 70 pobýval v Americe (fejetony Americké obrázky, Básně). V lyrice spojil lumírovský ideál tematické bohatosti a vytříbenosti básnických forem s otázkami národního a vlasteneckého života a s prostou formou ohlasové písně (Jiskry na moři, Selské písně, České znělky). V 80. letech obohatil svou poezii tematicky i žánrově, usiloval o vybroušení básnického výrazu (Světlou stopou, Na prahu ráje, Sluncem a stínem). V meditativní lyrice z posledních let života (sbírky Za soumraku, Nové selské písně, Léthé a jiné básně) hledal usmíření. Autor veršů pro děti (Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky).

Ottův slovník naučný: Sládek Josef Václav

Sládek Jos. V. (Václav), básník a spis. čes. (* 27. říj. 1845 ve Zbirově). Studoval akad. gymn. a filosofii v Praze. Bol a touha jej zanesly do Ameriky (1869–70), odkud se vrátil do Prahy posilněn a známostí nových jazyků a literatur obohacen. R. 1870 až 1875 byl v red. »Nár.Listů«, od r. 1871 professorem angl. jazyka na českoslov. obch. akademii, pak i na technice, a lektorem na universitě, r. 1873 spoluvydavatelem »Lumíræ, jehož redaktorem stal se r. 1877 a řídil a vydával jej po 21 let až do r. 1898. Jest řádným členem České akademie. Sládek přinesl si z Berounska zpěvnou duši svěží a jsa energický a dělný dal se chutě do podniků literárních. Tehdy se připravovalo rozhraní let 60tých a 70tých, revoluce duchů, která chtěla přetvořiti krev národa a převratem života vytrhnouti jej z obmezenosti a mdloby. Literární mládež okusivši z ciziny rozkoše volnosti a ryze lidské hrdosti odepřela poslušnost poměrům a shlukla se v nadšený a veliký šik, aby padla čínská zeď obmezenosti národní. Trojí pokolení básnické (»Máj« r. 1858, »Ruch« I. r. 1868, III. r. 1873 s »Anemonkamį r. 1871) se spojilo. Sládek byl záhy uprostřed všeho voje. Pořídil a vydal alm. »Ruch« I. a z »Lumíræ utvořil tábor většiny tehdejšího vynikajícího básnictva českého. Ve vlastním jeho vývoji je trojí období: V prvém vládnou city více osobní, snivost, erótičnost, neurčité touhy, ale i historická elegie, bol z bídy národní, stud z poroby a vzletná bojovnost. Začal ve »Světozorų r. 1867, v »Alman. čes. stud.« (1869), v »Ruchų a »Svobodě« (IV. roč.). Sem přispěl zajímavým projevem naivního husitství, písní Válečnou. Pravým výrazem toho období jeho jsou Básně (1875) a Jiskry na moři (1880). Jeví snahu o úsečnost, obsažnost a jadrnost, ale řeč trpí licencemi. V období druhém je básníkovo zrání a vývoj ohněm mužného života. Názor je jasnější. Podstatná povaha Sláddkova, dobrotivá soucitnost, citovost neosobní, nabyla veliké posily stykem s lidem. Rád vyhledával pak lidi malé, odstrčené, trpící, osiřelé bytosti a pokleslé ubožáky, vůbec žil v ovzduší ideí lidského dobra. Směr ten značí sbírky Světlou stopou (1881), Na prahu ráje (1883) a Ze života (1884). Mocí soucitnosti rostla u vědomí jeho velikost lidské bídy tak, že se jí skepticky kořil. Poznal, že je bída a pravda života víc, než jeho poesie. Vzlet básnický ho chtěl unášeti k slunci, ale poznání bídy ho táhlo dolů v stín země, a tajemství nebes se odříkal, dokud nuzní nemají chleba. To smýšlení značí sbírka Sluncem a stínem (1887). Tu zvítězil v Sláddkovi člověk nad básníkem. Pocítil odpor proti literární jednostranosti českého snažení a přál si jiného, skutků. Ale smířil se a v třetím období všecku sílu soustředil v oboru písně. Píseň dřímala od mládí v jeho duši, budila se v něm Hálkem, Burnsem, Coleridgem a veškerou poesií národní, kterou Sládek všude sháněl a pěstoval. Byla to píseň prostá, zpěvná, lidová a dětská, píseň radosti života, vznětlivá znělka, poesie v celku výchovná. Selské písně (1890) měly ještě mnoho umělé sedlačiny literární, nálady jsou místy nastudovány, ale česká pravda už je zde. Dokonalosti úplné dosáhly Starosvětské písničky (1891) a Směska (t. r.). Tu je lidový ráz duše přesný, zpěvnost, drsnota v dobrotě, potutelnost i zbožnost, ohebnost i síla, mravní hloubka v názoru, humornost, čilá hravost nápadů, nenucenost a jemnost. Erótika a žert vynikají. České znělky (1890 se »Selskými písněmį) a České písně (1892) projevily básníkovu starost o vlasť a její budoucnost. Jest to vyšší politické poslání básníkovo k národu. Heslem bylo lepší vychování. Nejsou tak poetické, za to vzletnější a akutnější. Zde básník zcela nepokrytě a upřímně sloužil. Písním bylo porozuměno a několik vydáno zvlášť s nápěvy od Šebora a Picky (1892 Na přední stráži, Kupředu, Čeští hoši). K těmto sbírkám se řadí písně dětské, Zlatý máj (1886), Skřivánčí písně (1889) a Zvony a zvonky (1894), opravdu naivní a přece umělecké. Závěrem individuální básnické činnosti Sládekovy je V zimním slunci (1897). Básník si tu vyřídil s duší svou nejdůležitější otázky metafysické. Pokusil se také v oboru divadelním aktovkou Práce (»Lumír«, 1888), jejíž provozování bylo zakázáno, a v písních pohřebních (»Zvo◁, 1901). – Sládek je básník pravý, lyrik něžné tklivosti, snivého toužení, jemného humoru, energických apostrof, rázovitých ballad a romancí. Osobní jeho lyrika zpívá lásku, bol a touhu, radost života a pláč soucitu; na konci se oddává reflexi, povznášen city idejními až k smíru se vším. Lyrika vlastenecká zná elegii a píseň otročí, ale i vzpoury a hymny. Nejkrásnější je jeho lyrika předmětná. Do výboru poesie Sládekovy by náležely Ritornelly, báseň Točič, U klavíru, V chýši, Petr zvoník, Vlci, Hodiny, Papů (z knihy »Světlou stopoų), Kde je máma?, Žena (»Sluncem a stínem«), Starosvětské písničky, Směska, dětské básně, námořnické ballady, selské a genrové figury Sedlák Louda, Kantor, Jan Lamač, Hornická, Tkalcovská ballada, Koleda a V lesním stínu. – Veliký význam Sláddkova zjevu celého spočívá v snažení výchovném. »Ne knihy, ne zpěv, krev musíme míti jinou!« V tom je celá Sládekova pravda i blud. Sládek zde neprotestoval tolik proti poesii, jako proti slovnému horlení a tiskařské záplavě. Byl to výraz opravdovosti v názoru na život. Sláddkův člověk je pevný a přesvědčený, důsledný, obětavý a věrný až do smrti. Z věrnosti uměl býti bojovným a vášnivým. Jeho literární snahy soustředěny byly v »Lumírų. Heslem byla mu všestrannost, širý evropský vzduch a postup od t. zv. světovosti k národnosti. Sám tak od byronistických Básní dospěl k písničkám. Kritickou jeho práci bylo více cítiti než viděti. Prosou vyšlo od něho: Ústava Spojených obcí Severoamerických, Od jezera Michiganského, Alfred Tennyson, První století severo-americké republiky (v »Osvětě«, 1871, 1872, 1876), Dva Dismasové a Jaru vstříc (v »Lumírų, 1874), Na českém dvorci v Texasu (t., 1884), Můj pan šef (t., 1873), O E. A. Poeovi a jeho Havranu (»Květy«, 1873), Deset roků práce (»Lumír«, 1883) a j. Vědecký obor zastupuje Anglická čítanka se slovníčkem (1875). Velmi důležitá jest Sláddkova činnost překladatelská. Dála se vždy soustavně a vědomě k povznesení národní literatury. Hlavně dbal zjevů nových a význačných. Z angličtiny přeložil nejvíc. Knihově vyšlo: Bret Hartovy »Kalifornické povídky« (1874), H. W. Longfellowa »Píseň o Hiawatě« (1872), F. R. Stocktona »Podivuhodné stroskotání se T. Hykeæ (1896), Th. B. Aldriche »Tragedie stillwaterská« (1898), Byronovy »Hebrejské melodie« (1890), z Roberta Burnse Výbor z písní a ballad (1892) a básně S. T. Coleridgea. Po časopisech, nejvíce v »Lumírų množství překladů na ukázku z básníků anglických a j. (Bret Harta »Blázen Fiwe Forkský« a »Gentleman z La Portų, z Longfellowa »Petr Veliký« a »Sen otrokův«, z Poea »Leonoræ, »Israfel« atd.). V knize »Hrdinové jiného světæ od K. V. Raisa (1899) je pět překladů Sláddkových. Dále překládal z dánštiny, švédštiny (Esaie Tegnérovu »Píseň o Frithiofovį [1891], z Boyesena, Liea, Snoltského, Blanchea), z polštiny Ad. Mickiewicze »Konrada Wallenrodæ (1891), z Asnyka, Bałuckého, z ruštiny, španělštiny (andaluský román Juana Valery »Pepita Ximenes« 1897), z maďarštiny atd. Nejslavnější překlad Sláddkův, vynikající událost novočeské literatury, jsou »Dramatická díla W. Shakespearæ, jichž od r. 1894 do 1904 Čes. akademie vydala nákl. Ottovým 19. Literatura o Sláddkovi je: Články ve »Světozorų (1884, 1895), v »Zl. Praze« (1895), v »Osvětě« (1896), feuilleton dra Ed. Alberta v »Politi▽ (1891), v téhož Neueste Poesie aus Böhmen II. (1895), kde jsou také překlady do němčiny, něco v Česk. poesii XIX. věku III. sv. a j. Jiné překlady do němčiny v »Politi▽ (1901) od dra S. Vukadinoviće. Do slovan. jazyků často ze Sláddka překládáno, jako do chorvatštiny (Josip Milaković), do srbštiny, polštiny (K. Zaleski, »Urywky poetyczne«, Varš., 1902), do lužické srbštiny (J. Ćišinski v »Łužicį, 1901) a j. Vbk.

Související hesla