Sladkovský Karel

, český politik a novinář, právník; důsledný zastánce demokratických názorů, 1848 radikální demokrat. V roce 1849 byl zatčen a odsouzen k trestu smrti; trest změněn na 20 let žaláře. 1857 amnestován. Od roku 1861 redaktor deníku Hlas, 1862 – 72, 1875 – 80 poslanec českého sněmu, od 1879 říšské rady. 1874 – 80 předseda Národní strany svobodomyslné; vůdčí představitel mladočeského proudu české liberální politiky.

Ottův slovník naučný: Sladkovský Karel

Sladkovský Karel, politik čes. (* 22. čna 1823 – † 4. břez. 1880). Pocházel z chudé pražské rodiny krejčovské. Chodil do farní školy maltezské v Praze, po dvou letech pak vstoupil do třetí třídy malostranské vzorné hlavní školy. Později studoval na malostranském gymnasiu. V Praze absolvoval filosofii a poslouchal práva. Studia právnická dokončil ve Vídni, kde se i podrobil v l. 1846–48 rigorosům. Za doktora práv byl promovován teprve v led. 1866 ve Vídni. Ke konci r. 1846 Sladkovský vstoupil do soudní praxe u magistrátu v Nov. Městě Víd. Složil ve Vídni politickou a soudcovskou zkoušku a chystal se k finanční prokuratuře. Rodinné záležitosti odvolaly ho v 1. pol. r. 1848 z Vídně do Prahy. V Praze opustil své dřívější plány životní a oddal se veřejnému působení. Pro veřejný život přinášel si Sladkovský řadu vynikajících vlastností. Byl vzdělaný, znal literaturu českou, italskou, francouzskou a anglickou, byl nezištný, bezúhonného charakteru, obětavý, energický a dobrý řečník. Sladkovský byl tehdy prodchnut ideami politického liberalismu a demokratismu vídeňského. Politický radikalismus českého hnutí revolučního měl v Sladkovském jednoho z předních svých zástupcův. V květnovém a červnovém boji r. 1848 v Praze proti kn. Windischgrätzovi stál Sladkovský na místě prvním a získal si obecnou přízeň studentstva. Když o svatodušních svátcích r. 1848 vypukly náhodně bouře v Praze, Sladkovský účastnil se boje na barrikádách. Dne 15. čna 1848 byl jako zástupce studentstva v deputaci, do Vídně odeslané, která měla ve Vídni žádat za odvolání kommandanta kn. Windischgrätze a gubern. praesidenta hr. Lva Thuna z jejich úřadů. Windischgrätz pokořiv bouře pražské uvedl Sladkovského mezi těmi osobami, které mu měly býti vydány jako záruka míru. Sladkovský tehdy ještě byl ve Vídni a do Prahy vrátil se teprve po vypuknutí říjnové bouře vídeňské, když v Praze poměry se valně změnily. Sladkovský vystupoval ve veřejnosti jako stoupenec demokraticko-radikální strany proti politice národně-liberální strany, provozované na sněmu říšském. Ve smyslu levice vídeňského říš. sněmu psal proti politice F. Palackého a Fr. L. Riegra články do pražského radikálního »Večerního Listų. Když po vypuknutí říjnové revoluce vídeňské Sladkovský vrátil se do Prahy, dostavil se dobrovolně k vyšetřující vojenské kommissi v Praze, ale brzy byl od ní propuštěn a vyšetřování proti němu bylo zastaveno, když všem podezřelým i zúčastnivším se na svatodušních demonstracích pražských byla udělena milost. Na poč. r. 1849 byl Sladkovský členem výboru politické organisace »Slovanské Lípy« a ve smyslu radikálně-demokratické strany působil mezi pražským studentstvem. Sladkovský účastnil se příprav ke spiknutí, které pod vedením M. Bakunina chtělo proti všeevropské reakci učiniti všeevropskou revoluci, a proto, když přípravy spiknutí byly vyzrazeny, 10. květ. 1849 zajat a držen ve vyšetřovací vazbě. Dne 20. srp. 1850 byl odsouzen pro velezrádu k smrti, ale cestou milosti trest ten byl mu změněn ve 20letý žalář. Sladkovský trest svůj odbýval si na pevnosti olomoucké. Poněvadž byl churav, dlel zhusta ve vojenské nemocnici na zámku na Hradišti. Ve vězení olomouckém seznámil se Sladkovský s mnohými politickými vězni, kteří byli odsouzeni pro účast na maďarském odboji a stykům těm měl mimo jiné děkovati za to, že se naučil maďarsky a poznal maďarskou literaturu. Dne 10. květ. 1857 dostal Sladkovský milost a byl 13. květ. z vězení propuštěn, později (11. říj. 1861) i všechny následky trestu byly mu prominuty. Sladkovský vrátil se z vězení do Čech, dlel nějaký čas v Praze, pak léčil se v lázních Šternberských a konečně až do září 1860 žil v Kolíně n. L., kde účastnil se obchodních podniků svého švakra. Po vydání říjnového diplomu r. 1860 nastoupil dráhu veřejné činnosti. Byl činný od 1. říj. 1860 v časopise dra A. Krásy, »Čase«, pak byl od 1. led. 1862 v redakci demokratického denníku »Hlasų, a když »Hlas« se spojil s »Nár. Listy«, Sladkovský stal se členem redakce »Nár. Listů«. Jako dobrý řečník vystoupil při různých slavnostních příležitostech. Dne 13. čce 1862 mluvil při zasvěcení praporu pražského »Hlaholų, 19. srp. 1862 při oslavení Havlíčkovy památky v Borové, 5. září 1865 při svěcení pomníku Komenského v Brandýse n. O., 16. květ. 1868 při položení základního kamene českého národního divadla v Praze, 6. září 1869 při oslavení 500leté památky M. J. Husi v Husinci atd. V břez. 1861 kandidoval v národnostně smíšeném okrese vimpersko-volyňském, ale mandátu nedosáhl. Teprve 6. pros. 1862 byl zvolen za poslance na český sněm v okrese žambersko-králickém. Sladkovský byl jako poslanec dbalý svých povinností, pracoval hojně. Z jeho řečí na zemském sněmu promluvených sluší uvésti: 10. břez. 1863 řeč při rokování o návrhu Fr. Palackého, aby zvolena byla kommisse, jež by prozkoumala volební řád, zdali činí ve všem zadost požadavkům spravedlnosti a slibům daným panovníkem, 20. břez. 1863 řeč při povšechném rokování o obecním zřízení na sněmu král. Českého, jednající o návrhu na vyloučení velkých statků ze svazku obcí, 20. břez. 1863 řeč při podrobném rokování o obecním řádu, 12. pros. 1865 řeč při rokování o podání adressy císaři, 19. břez. 1866 řeč při generální debattě o adresse panovníkovi v příčině volebního řádu, 7. pros. 1866 při jednání o podání adressy ve sněmu českém. Sladkovský jako poslanec vždy působily duchu demokratickém a protihierarchickém. V ún. 1867 byl zvolen členem zemského výboru z kurie obcí venkovských a jako člen zemského výboru byl v deputaci, která v září 1867 slavnostně z Vídně převezla korunovační klenoty do Prahy. Dne 22. srp. 1868 byl mezi těmi, kdo podepsali deklaraci. Když s ostatními opposičními poslanci přestal býti poslancem, přestal býti členem zemského výboru, ze kteréhožto úřadu od r. 1868 dával plat mu náležející ve prospěch fondu pro zbudování Nár. divadla. Když 27. pros. 1874 ustavila se strana mladočeská, Sladkovský byl zvolen za předsedu sboru důvěrníků. R. 1875 byl na český sněm zvolen jako kandidát mladočeský za města Litomyšl a Poličku. Jako politický spisovatel vystoupil Sladkovský r. 1875 spiskem: Výklad voleb zástupců dle práva a spravedlnosti, kterážto práce vyšla též v překladu německém. Sladkovský činně účastnil se života spolkového. Pro české zájmy působil v »Jednotě průmyslové«, od r. 1864 byl místopředsedou sboru pro zbudování Nár. divadla. Jako místopředseda věnoval tomuto sdružení mnoho času i práce. Organisoval sbírky i podpory, až do r. 1879 byl ve všech kommissích divadelního výboru i ve výboru stavebním. Od založení »Svatoboræ byl v ředitelství tohoto spolku. R. 1864 Sladkovský byl zvolen do sboru starších obce pražské. Sladkovský nebyl pevného zdraví od r. 1848. R. 1872 léčil se ve Švýcarsku, r. 1879 v Marienbrunnu u Mnichova, pak u Kamenice Saské, od list. 1879 byl trvale připoután k loži. Zemřel tuberkulosou. Sladkovský myšlenkově náležel době radikálního demokratismu a liberalismu r. 1848. Tehdy naučil se agitovati pro hesla svobody, osvěty a rovnoprávnosti, tehdy navykl si té vášnivé a nadšené opravdovosti bojovati za ideály, která ho nikdy neopustila. Ideje, kterými Sladkovský byl vždy prodchnut, jsou: »rovnost, volnost, vydobytá práva svobody a svědomí, myšlenka, že jen pravdou může národ zvítěziti a že jen na pravdě má zakládati každý národ budoucnost svoų a že »nejmocnější činitel věku našeho je idea národnostní«. Sladkovský bojoval za rovnou všem svobodu občanskou, za úplnou rovnost a svobodu v zřízení církevním. Chtěl vždy úplnou bezpečnost osobní, svobodu spolčování, svobodný a porotními soudy střežený tisk veřejný, hořel nepřekonatelnou láskou k vlastnímu svému národu. Sladkovský nebyl národní chauvinista. Byl národnostně snášelivý. Nejlépe ukázal tuto svoji vlastnost, když r. 1879 hájil proti mínění většiny pražského obyvatelstva práva Němců pražských, aby měli v obecním zastupitelstvě přiměřený počet zástupců vlastní volbou určených. Sladkovský všude žádal rovnoprávnost národní a proto vystupoval proti privilegovanému postavení rakouských Němců. Pro národní rovnoprávnost byl Sladkovský i u vojska. S krajany německého jazyka žádal si upřímně narovnání, ba pokládal je za nejnutnější potřebu státního života. Aby smír mezi Čechy a Němci byl dosažen, proto Sladkovský toužil po upravení jazykových poměrů. Sám nevypracoval nijaký návrh v této věci, ale chtěje ukázati smírnou náladu Němcům, byl by si přál, aby Němci podle své vůle vypracovali si návrh úpravy jazykové. Sladkovský nebyl proti tomu, aby soudní okresy řídily se, pokud možno, podle národnosti a aby tam, kde to zeměpisné poměry připouštějí, utvořily se čistě německé okresy vedle okresů čistě českých, byl pro zásadu, aby o jazyce úředníků rozhodovala většina, a na případné námitky se stanoviska státoprávního odpovídal: »Mezi svézákonným a mezi jenom samostatným územím národním je velký, nesmírně veliký rozdíl«. Stoje na zásadě úplné spravedlnosti, důsledně byl zastancem poměrného zastoupení. Práce »Výklad voleb zástupců dle práva a spravedlnostį je nejlepší a nejproslulejší stať Sladkovského. Sladkovský nehlásá tu nijakou myšlenku naprosto novou, zavádí jen do Čech to, čemu se zvláště v literatuře anglické naučil, applikuje ideu známou na poměry české, doporučuje pro české poměry přijetí návrhu poměrného zastoupení, celkem podle Harea, a vidí pro země české v přijetí tom »hlavní základ skutečného provedení rovnoprávnosti národní«. Sladkovský od r. 1861 hlásil se k praporu historického státního práva; ale více stál na stanovisku tak zv. práva přirozeného, r. 1848 módního. V »Hlasų r. 1863 napsal: »Nemůžeme tudíž výhradně a naprosto zaujímati stanovisko pouze historické, poněvadž bychom si sami podepsati musili ortel smrti, jenom pokud historické stanovisko shoduje se s mocným duchem času nynějšího, bráněno musí býti námi co pevný základ, kdežto v opačném případě utéci nám se jest k novověkým, vše uchvacujícím ideám.« Sladkovský věřil v nedílnost král. Českého, učil, že Čechy až do r. 1804 se starou říší Německou nebyly v jiném spojení nežli v mezinárodním, a na základě práva, že král. České po vymření nynější panující rodiny má právo voliti si svobodně svého krále, dovozoval, že koruna Česká je individuálností samostatnou, historickou, svéprávnou. Pokud se týče kontinuity práva ústavního, těšil se S., že ani uherské země nemusí se jí chlubiti, a dokazoval, že v tom ohledě jsou nám Maďaři rovni. Sladkovský odsuzoval postup politiky české od r. 1848 v otázce státoprávní. Pokládal v dobách pozdějších za chybu, že r. 1848, kdy mělo býti nejmocněji hájeno historické státní právo, dali se Fr. Palacký a dr. F. L. Rieger strhnouti k myšlence »až do rozdělení Čech podle národnostį, za politicky pochybené vyhlašoval, že čeští poslanci bez odporu vstoupili do říšského sněmu. A jako nové chyby vůdcům české politiky přikládal, že uznali říjnový diplom, »ač i tento diplom choval v sobě porušení historické samostatnosti koruny České«, a že r. 1861 ochotně vstoupili do českého sněmu zemského a do říšské rady« svolaných Schmerlingovými patenty k veliké pohromě koruny České«. Podle Sladkovského rozřešení české otázky záviselo jen na dorozumění národa s dědičným králem a v narovnání státoprávním, podle Sladkovského Češi nemají s nikým jiným na světě co jednati nežli jedině s korunou. Ač Sladkovský věděl, že český sněm založen je na ústavě oktrojované, přece hlásal, že český sněm je vždy jen půda domácí, je přirozené naše zápasiště politické a snažil se, aby zahájil akci k rozšíření jeho kompetence. Sladkovský v boji státoprávním spoléhal také na pomoc ciziny. Nestál příkře proti Rakousku. Hlásil se k myšlence Havlíčkova a Palackého austroslavismu. Sladkovský chtěl, aby Rakousko bylo úplně samostatné, výhradně své, aby Čechům zaručovalo národní samostatnost a provádělo národní rovnoprávnost. Sladkovský byl proti centralismu Rakouska, byl stoupencem federalismu, a proto si přál, aby zachování říše tím bylo dáno, že by ústava rakouská nepohltila volnost a samostatnost různých národů a zemí, nýbrž že by jednotlivým zemím neb jejich dějepisným skupinám byly zachovány a zaručeny starobylé svobody a práva ústavní a všem národům jejich individuality. O federativním programmu měl Sladkovský názor, že spočívá částečně na historické půdě, a federaci v Rakousku formuloval jako soustavu »takových zřízení a takových poměrů právních, jež stejně vyhovují dějepisnému vědomí právnímu různých království a zemí říše Rakouské, jakož i požadavkům jejich nerozlučného a nerozdílného mocného svazku. Boj za český stát považoval Sladkovský za nejnaléhavější a nejdůležitější politickou akci. »Dříve musíme mítį, napsal, »svůj byt, svůj stát a potom teprv můžeme se starati o další potřeby své«. Pokud se týká otázky náboženské, Sladkovský neměl pro ni mnoho smyslu. Tam, kde mohl nejlépe ukázati své názory náboženské, při pojímání Husa a při otázce židovské, vyhnul se stránce náboženské a stavěl se na stanovisko politické svobody a na stanovisko nacionalismu. V Husovi viděl mučedníka pravdy, mučedníka svého přesvědčení, osvoboditele svého národa z okovů nevolnictví duševního, jednoho z nejpřednějších a nejvznešenějších bojovníků za všeobecnou svobodu lidskou. Židy Sladkovský pokládal za politické a národní odpůrce naše, za osoby protičesky smýšlející a proto byl proti nim; o jejich náboženské přesvědčení se nestaral. Liberalistické stanovisko Sladkovského v otázce náboženské zvláště je patrné při tom, že přestoupil k pravoslaví. Sladkovský učinil tak z důvodů politických; věřil, že Rusko bude Čechy politický chránit, budou-li Češi pravoslavní. Sladkovský byl idealista, věřil ve vítězství duševní a mravní, žádal, aby hmotná síla podléhala vždy síle duševní, nerozum aby se podřizoval rozumu. Sladkovský byl muž vysoce charakterní, srdce čistého a zaníceného pro ideály lidstva. Jako žurnalista i jako řečník více působil na cit nežli na rozum. Pérem i slovem nejvíce agitoval pro probuzení a utužení národního vědomí. »Výbor« z politických řečí a úvah dra Karla Sladkovského uspořádal r. 1899 dr. Servác Heller ve »Sborníku spisů politických a národohospodářských«, III. Tbk.

Související hesla