Slavjanofilové

, stoupenci ruského politického a filozofického směru ve 40. – 60. letech 19. stol. hlásajícího specifičnost historické tradice Ruska v protikladu k západoevropské tradici a racionalismu; odpůrci zapadniků. Předmětem idealizace slavjanofilů byla zejm. rolnická občina; pravoslaví považovali za jedinou pravou křesťanskou církev. K slavjanofilům patřili jak ideologové či stoupenci samoděržaví, tak stoupenci liberálních reforem. Mnoho idejí slavjanofilů bylo převzato panslavismem v 2. pol. 19. stol. Hlavní představitelé: A. S. Chomjakov, bratři I. S. a K. S. Aksakovové, I. V. Kirejevskij, J. F. Samarin. Sympatizovali s nimi spisovatelé V. I. Dal, A. N. Ostrovskij a F. J. Ťutčev. Po roce 1861 se slavjanofilové se zapadniky sblížili.

Ottův slovník naučný: Slavjanofilové

Slavjanofilství jest jeden ze společenských proudů ruských stol. XIX. Vznikl vlivem filosofie Schellingovy, Hegelovy a vlivem poesie romantické. Hlavními repraesentanty slavjanofilství byli: Iv. Vas. Kirějevskij (1806 až 1856), jeho bratr Petr V. Kirějevskij (1808–56), Aleksěj Štěpanovič Chomjakov (1804–60), Jurij F. Samarin († 1876), D.Valujev († 1845), Konst. S. Aksakov (1817 až 1860) a bratr předešlého I. S. Aksakov (1823–86). Tento stal se ze slavjanofilů nejznámější nejen na Rusi, nýbrž i v ostatní Evropě. l. S. Aksakov seskupil kolem sebe kroužek, do něhož náleželi Nikita P. Giljarov-Platonov († 1887), J. N. Pavlov, K. N. Leonťjev, A. A. Kirějev a S. F. Šarapov. Literárně slavjanofilství nebylo nejprve repraesentováno samostatně. Slavjanofilové přispívali do »Moskviťaninæ, jehož redakci r. 1845 na čas vedl sám J. V. Kirějevskij. Od r. 1845 vydávali »Sbornik D. Valujevæ, pak od r. 1846 »Sborníky moskevské«. R. 1856 založili »Russkou Besedų. I. S. Aksakov v l. 1880–86 vydával časopis »Rus« a přítel Aksakova S. F. Šarapov od r. 1886–89 list »Russkoje dělœ. Slavjanofilství založeno jest na idei náboženské. Svět slovanskopravoslavný »Východ« má úplnou pravdu. Západ je prohnilý a lživý; byl pokažen civilisací německo-latinskou a je nyní pln nespokojenosti, hledá novou půdu pro svoji osvětu. Půdou tou je pravoslaví. Osvěta západoevropská jest jednostraně racionalistická, byla založena na civilisaci římské, jednostraně spekulativní, mechanické a vnější. Západ k sobě samému nemůže se vrátiti, proto musí uchýliti se na půdu pravoslaví. Západu chybí soulad mezi citem a rozumem, mezi věrou a vědou. Soulad ten nachází se v pravoslaví a proto filosofie musí býti založena na půdě východní, v níž rozumu pojištěna je svoboda a zabezpečen je souhlas víry a vědy. Základy křesťanské filosofie spočívající na mravné svobodné spekulaci podle slavjanofilů podávají spisovatelé byzantští. Slavjanofilství proti hynoucímu světu románsko-katolickému a germansko-protestantskému vztyčilo ideu světa řecko-slovanského. Slavjanofilové hlásali, že Západ prohřešil se na ideálu lidstva, podle něhož stát má se přetvořiti v církev a ne církev přizpůsobiti se má státu, a to tím, že přijal křesťanství v duchu státu Římského. Podle slavjanofilství Rusko na rozdíl od Západu přijalo křesťanství z Byzantia, kráčejícího v duchu starého Řecka, církev východní nepozbyla své individuality a svobody, institucí všeobecných sněmů církevních rozřešila problém, jak podržeti jednotu církve a zároveň zajistiti svobodu. Církev pravoslavná nikdy nečinila nátlaku na vůli lidí a nepřála si nikdy, aby se, jako církev římsko-katolická, stala státem. Na Východě také stát nechtěl býti svatým jako na Západě byla »Svatá říše Římská«. Slavjanofilové také pravoslaví prohlašovali za náboženství celého světa slovanského. Podle slavjanofilství západoevropské státy byly založeny cestou výboje, stát Ruský byl založen nejen výbojem, nýbrž i dobrovolným uznáním vlády. Proto základem Ruského státu je pokoj a mír, základ států západních násilí a nepřátelství. Vláda ustavila se na Rusi za souhlasu lidu a to za účelem ochranným, a proto základ Ruského státu je dobrovolnost, svoboda a pokoj. »Západ ze stavu otroctví,« tvrdil za slavjanofilství K. Aksakov, »přecházeje do stavu vzpoury má vzpouru za svobodu, chlubí se jí a vidí otroctví v Rusku. Rusko pak stále ostříhá vlády, kterou samo uznalo, ostříhá jí dobrovolně, svobodně, a proto v buřiči vidí jen otroka s druhé strany. Národ dobrovolně volá vládu, volá ji v osobě knížete-panovníka, jakožto v nejlepším výrazu jejím, a vstupuje s ní v přátelské svazky. Je to spolek národu s vládou, čili spolek země a státu. Země povolala sobě stát na ochranu, obranu; předně před vnějšími nepřáteli, potom před vnitřními. Celé Rusko bylo pod dvěma mocnostmi – Země i Státu, dělíc se na dva oddíly – na lidi zemské a na lidi služebné.« Tyto dva oddíly spojovalo a tvořilo mezi nimi svazek nerozlučný: víra a život. Jimi stát stával se zemským. V takových poměrech Rusko nepotřebovalo garancie, která je zlem. Kde je třeba garancie, tam není dobra. Moc veškerá tkví v ideálu, podmínky a úmluvy zaručuje jediné moc mravního přesvědčení. Ruský lid pracoval, podporoval stát hmotně, a bylo-li potřeba, chopil se zbraně. Ochráncem země byl vladař. Slavjanofilové proto ruské zřízení obecní stavěli proti západnímu zřízení rodovému, kde starosta míval nadvládu. Na Rusi podle slavjanofilů nebylo aristokracie, »obščinný« byt na Rusi byl založen »na svobodném a vědomém zřeknutí se samovlády, egoismu, předpokládajícím nejvyšší akt osobní svobody a sebevědomí«. »Podobně jako kníže,« dovozoval K. Aksakov, »sbíral porady, car svolával zemskou radu a zemský sněm. Národ nežádal, aby panovník ptal se po jeho mínění. Panovník nebál se otázati národa po mínění... Tázali se výborů všech stavův; oni řekli: naše myšlenka je taková, ale jak se líbí Vašemu Veličenstvu. Ne osobní samolibost, ne hrdost západní svobody, nýbrž oboustraná upřímná touha po prospěchu zde vládla.« Slavjanofilové volali Rusko k původním národním základům ruského života, jak prý tento život byl před reformami Petra Velikého, a to v Moskvě, zavrhovali reformy Petrovy, poněvadž civilisací západní porušena byla prý tehdy cívilisace východní. Chovali sympathie k národům slovanským na jihu i na západě, zvláště v době jejich boje za národní a politickou samostatnost. Slavjanofilství bylo v mnohých názorech svých pochybené. Idealisovalo ruskou dobu před Petrem, očerňovalo Západ, své vývody zakládalo dedukcí, ne indukcí. Prostý cit rozhodoval při vývodech slavjanofilů nejvíce. Přes tyto chyby však slavjanofilství má své zásluhy. Přispělo k probuzení národního vědomí, k rozšíření humanitních a demokratických zásad, hlásalo svobodu slova a tisku, třeba musilo i pro to od vlády trpěti. Reformy Alexandra II. v slavjanofilech nalezly podporovatele. Srv.: Durdík P., Slavjanofilská strana na Rusi (»Osvěta, 1873, str. 81 sl.); Masaryk T. G., Slavjanofilství Ivana Vasiljeviče Kirějevského (Praha, b. r.); Skabičevský A. M., Historie literatury ruské XIX. století (1892, str. 90 a sl.). Tbk.

Související hesla