Šlejhar Josef Karel

, český prozaik. Je autorem naturalistických povídek a románů, v nichž zachytil tíživou atmosféru konce 19. stol. (Kuře melancholik, Peklo, Lípa, Vraždění); naturalistické rysy jeho próz zvýrazňuje barvitý jazyk a neobvyklý styl. Východisko ze smrtelné životní agónie hledal v symbolistických vizích duchovně harmonického řádu světa.

Ottův slovník naučný: Šlejhar Josef Karel

Šlejhar Josef K., spis. čes. (*17. říj. 1864 ve Staré Pace). Studoval na české technice v Praze chemii a byl pak technickým úředníkem několik let v cukrovarech, ale vzdal se toho povolání pro zdraví a že se příčilo jeho příliš citlivé povaze. Nějaký čas se zabýval hospodářstvím na otcovském statku v horách u Dolní Kalné, ale i toho musil pro rodinné poměry se vzdáti a stal se učitelem na obchodní akademii v Hradci Kr. a pak v Kolíně. Život neklidný a neblahý, plný zklamání a útrap, tvoří chmurné pozadí těžkomyslným náladám a názorům, jimiž se vyznačují díla Šleova. Psáti počal záhy a již prvotiny jeho v časopisech (Za letní noci a V lomech ve »Světozorų 1886, Ryzka v »Ruchų 1887) vzbudily pozornost zvláštní silou výrazu a svérázností uměleckou. Nezvyklost zjevu zarážela redakce, až Kuře melancholik (v »Hlasu Národæ, 1889) přispěním rozborné kritiky v »Lit. l.« dobylo rozhodného úspěchu hloubkou soucitu a silou psychologické pravdy. Schyl k mystice a k poesii děsu označil velkolepý obraz duše v hrůzách smrti zabloudilé Havran (v »Lumírų 1893), kdežto maloměstský obraz Sezima (»Květy«, 1893) ukázal druhou stránku autorovy povahy: zálibu v popisném naturalismu, provázeném výklady za nálad hořce subjektivních. Vzbudil odpor, ale celá novella byla jako výraz životní zkušenosti Balzakovy o společnosti, která má v ošklivosti neštěstí a bolest, prchá před nimi jako před nakažlivinou a vzdaluje se lidí starých, slabých, nemocných a chudých, klaní se gladiátorovi, sile a penězům. Důležité jsou sbírky: Dojmy z přírody a společnosti (1894), kde jsou povídky mystické (Hodiny; Vosa; Můj štědrý večer), děsuplné (Zátiší; Dva okamžiky; Had; Ve stohu a j.), symbolické (Chorá jabloň; Matka; Ptáče) a psychologické (Ryzka). Dále Co život opomíjí (1895), sbírka povídek podobné rozmanitosti; Zátiší (1898) s povídkami Lakomec, Jumr se vrátil a Pobuda; sbírku V zášeří krbu (1899) tvoří povídky Z výletního setkání, Skvrna a V mhách březnové noci; Temno (u Otty 1902) obsahuje pov. Černohlávek, Nehoda mesiáše, Neštěstí a Jen si odpočiň. Po různu vyšly: Ženy, které příliš milují (»Květy «, 1896); Vraždění I. (»Česká Rev.«, 1899 – 1900); Kaplička (»Lumír«,1901); Lípa (»Zl. Pr.«, 1901); Pomsta (t., 1905) a Peklo (»Lumír«, 1902), úplné v knize (1905). – Šlejhar náleží mezi nejzvláštnější a nejsilnější individuality novočeské belletrie. R. 1896 se přihlásil k manifestu Moderny (v »Rozhledech«), poněvadž chtěl umění věcné, prospěšné, upřímnou bezohlednost kritiky lidských věcí a odpor proti literatuře sladce lhavé a sobělibé. Ale straníkem nebyl, vždy zůstal sám a svým. Vypadal jako naturalista a zase jako pessimista a nebyl tím ani oním. Šlejhar je básník soucitu, cílem jeho umění je služba lidskému lepšímu, ač prostředky má trpké a odporné. Základem jeho povahy je citovost, silná, protože založená na stavech pathologických, rozcitlivělých nervech. Ale autor tyto stavy přemohl cvikem v citech vyšších, citu pravdy, dobra a lásky, k jichž vítězství v sobě i v lidech uměním směřuje. Sám jsa produktem sociálních poměrův a kulturní nepravidelnosti nejbolestněji pociťuje faleš humanity a jednostranost civilisace, v níž panuje sobectví, bezcitný rozum a surový pud. Tento pud dravý, to je v lidstvu hrozné otroctví hmoty, zlo živelní, k němuž příroda, sama ubohá, přidává zlo své. Noc, zima, nemoc a smrť jsou hrozné mocnosti její, a práce není požehnáním, jak se praví, ale kletbou (Neštěstí). Ale theorie nejsou u Šlejhara tak pravé, jako stavy citové a obrazivost. Vše je zjítřeno v jeho světě. Není vzduchu lidsky smyslového, není barev přirozeným okem vnímatelných, ani zvuků. Vše zatopeno přísvitem světa mystického, děsně odestřených tajemství rozkladu. Zlo vládne všude, nejhůře v lidech, a to ukrutností a otroctvím vášně. V davech putují a táhnou do boje sluhové zla, krkavčí matky, úžasně zhovadilí surovci muži i ženy, rasi, kati, holomci, siláci i mrzáci, boháči i tuláci, klepavé baby zlostné, urputně sobecké ženy, mstivé a nenapravitelné, vtělená neštěstí, zlo slepé, neodbytné. A mezi nimi dusí se a klopýtají slabí a opuštění, děti hlavně, chudáci a starci, i zvířata. Ze všeho stoupá k nebi nezměrný dech smutku života. Obraznost básníkova proniká stíny, slyší hrozný zvuk drcených životů, rozeznává nářek nepomstěných křivd, ale i drobná světélka velikého lidství, jež bdí a žehná v té noci a splňuje oběť lásky čisté. Vedle malby jatek má Šlejhar i poesii nejněžnějšího soucitu. Jest umělec subjektivní, nálady ho činí hořkým, až sarkasticky kousavým a jednostraným, ale zase jiné jej osvobozují a povznášejí. To je pravý Šlejhar, umělec, jenž přišel slabou záři lidství zvětšovat. Lidé uvykli zlu, že ho ani nevidí, ani necítí. A to je opět zlo. Jest potřebí je odkrýti, aby lidé viděli a pocítili. K tomu se nehodí »knížky mazlivé«, ale umění nelítostné a řezavé. Soucitem k slabým je Šlejhar pravá povaha slovanská, ale zamítá morálku trpnou stejně jako officiální, chce novou, obrodnou, chce odpírati zlu a odstraňovati je poznáním. Tak ve většině kratších povídek a nejvíce ve Vraždění, rozsáhlým plánem a silou kontrastů, bolem i vzletem nad jiné vynikajícím románě. Tu je Šlejhar celý. V obrodné snaze mravní je veliký význam Šleova díla. Jen někdy ukazuje stránku negativní, kde ho zmohla nálada. Zvláštní velice je jeho výraz a sloh. Řeči osob jsou přirozeně pravdivé, ale líčení nálad si libuje ve výrazech nepravidelných, temných a slohu krouceném, odlišném. Někdy nemá vůbec plánu ani vládnoucího citu, pak líčí obšírně s patrnou rozkoší umělce formalisty stavy duševní počínaje od podnětů fysických, slovy neoznačitelných, a ubíhá v abstrakce a nemožná syntaktická dobrodružství. Ale na konec vítězí vždy. O pracích jeho je hojně posudků po časopisech. Celková menší charakteristika u Jiřího Karáska (»Impressionisté a ironikové«) a dra Máchala (»O čes. rom. novodobém«). Došel pozornosti i v cizině a něco přeloženo, na př. v časop. »Lužicæ povídka Chorá jabloň. Některé práce odměněny cenou Čes. akad. Vbk.

Související hesla