Slezsko

, německy Schlesien, polsky Śląsk – historické území v jihozápadním Polsku a na severovýchodě České republiky v povodí horní a střední Odry. Od 6. stol. osídlováno slovanskými kmeny, v 10. stol. pod mocenským vlivem českého státu. V roce 990 připojeno k piastovskému Polsku. Ve 12. a 13. stol. se Slezsko rozdělilo na četná knížectví; probíhala kolonizace německého obyvatelstva podporovaná knížaty a doprovázená následnou germanizací. Koncem 13. stol. byla některá knížata v lenním svazku k Přemyslovcům. Tyto svazky obnovil Jan Lucemburský, kterému se 1327 – 29 poddala většina slezských knížat, což polští králové uznali smlouvami (1333 a 1348; viz též slezská knížectví). Listinou Karla IV. z roku 1348 se Slezsko stalo součástí zemí české koruny, ale knížectví měla vnitřní nezávislost. Za husitství Slezsko zůstalo katolické, postupně se vymaňovalo z českého vlivu. Za reformace odboj proti Habsburkům, 1648 povolena náboženská tolerance. Od 17. stol. Slezsko jednou z nejbohatších částí Rakouska (textilní výroba), předmět pruské expanze; 1740 – 63 ve slezských válkách většina Slezska připadla Prusku. – Knížectví těšínské a části knížectví opavského, krnovského a niského tvořily tzv. rakouské Slezsko, resp. české Slezsko, které bylo 1867 – 1918 zemí Rakouska (5 147 km2, hlavní město Opava); v roce 1920 rozděleno mezi Československo a Polsko. V rámci Československa mělo Slezsko až do roku 1927 statut země, od 1928 součást země Moravskoslezské. 1939 – 1945 české Slezsko součástí Německa, 1949 – 60 součástí Ostravského, 1960 – 90 Severomoravského kraje. Část historického Slezska, která v současnosti leží na území České republiky, měří 4 454 km2 a žije v ní 906 000 obyvatel. Zčásti se odlišuje nářečím a lidovými tradicemi. – Ostatní Slezsko bylo součástí Pruska, 1871 – 1945 Německa (menší územní změny ve prospěch Polska 1920). 1945 připadlo německé Slezsko Polsku jako náhrada za ztrátu východních území připojených k SSSR (dohoda spojenců z Jalty o hranici Odra-Nisa).

Související hesla