Slovenská literatura

, písemná tvorba slovenských autorů, která vznikla jako součást slovenské kultury. Do slovenské literatury patří i díla se slovenskou tematikou psaná česky, latinsky, německy a maďarsky. Kromě literatury psané měla slovenská literatura i bohatou ústní lidovou slovesnost. První písemné památky byly psány staroslověnštinou a vznikaly v 60. letech 9. stol. (Konstantinovy a Metodějovy překlady biblických textů, báseň Proglas). V 10. – 15. stol. byly psány zejm. latinské legendy, kroniky (Legenda o sv. Svoradovi a Benediktovi) a městské knihy (Žilinská městská kniha), které byly po prvních latinských a německých zápisech psány česky, s prvky jednotlivých slovenských nářečí. V období humanismu a renesance se rozvíjela vzdělanost (založení univerzity v Bratislavě – Academia Istropolitana); výsadní postavení zaujala bibličtina. Profilovaly se výrazné básnické osobnosti (Martin Rakovský, asi 1535 – 1579) a rozvíjely se literární žánry, zejm. historické písně. Rozvoj barokní literatury souvisel se vznikem univerzity v Trnavě (P. Pazmány). Pěstovala se duchovní píseň (J. Tranovský Cithara sanctorum), didakticko-reflexívní poezie (H. Gavlovič), vznikaly jarmareční písně a školská dramata. Bohatá byla memoárová a biografická literární tvorba (J. Simonides). V období osvícenství vznikaly učené spolky a společnosti, vzrůstal zájem o filozofii, historii a filologii. A. Bernolák povýšil západní slovenštinu na spisovný jazyk, který dosáhl vysoké umělecké úrovně v tvorbě J. Hollého. Současně se vedle národního klasicismu rozvíjel preromantismus, zejm. v dílech J. Kollára, P. J. Šafaříka a K. Kuzmányho. Ve 40. letech 19. stol. se rozvíjelo národní demokratické hnutí, jehož centrem se stala evangelická lycea, zejm. v Bratislavě. Hlavní osobností byl Ľ. Štúr, který zavedl jako spisovný jazyk střední slovenštinu a s jehož jménem je spojena generace romantických básníků a prozaiků (viz též štúrovci). K významným osobnostem štúrovské generace patřili zejm. S. Chalupka, J. Kráľ, A. Sládkovič, J. Botto, J. Kalinčiak a J. M. Hurban. První tištěnou knihou v novém spisovném jazyce byl almanach Nitra (1844). Porážka revoluce v roce 1848 přinesla úpadek kulturního a společenského života; oživení nastalo až zač. 60. let 19. stol. Jako organizátorka kulturního dění zde sehrála významnou roli Matice slovenská (1863). V 70. letech 19. stol. se začal rozvíjet realismus, jehož významnými představiteli byli zejm. P. Országh-Hviezdoslav, M. Kukučín, Timrava, J. Gregor-Tajovský, E. Šoltésová. Současně se zformovala Slovenská literární moderna (I. Krasko, V. Roy, J. Jesenský, M. Rázus). Po vzniku ČSR proniklo do slovenské literatury mnoho proudů a směrů, např. novosymbolismus (E. B. Lukáč), vitalismus (J. Smrek), poetismus (V. Beniak); ve 30. letech 20. stol. se v poezii rozvíjel nadrealismus (R. Fabry) a katolická moderna (R. Dilong), v próze expresionismus (J. Hrušovský), sociální román (P. Jilemnický) a naturalismu, tj. návrat k přírodě a zobrazování všedního života (M. Figuli). Po 1945 se do slovenské literatury vrátili starší autoři; základním tématem se stalo Slovenské národní povstání (P. Jilemnický, A. Plávka, V. Mináč). 1949 – 56 vznikala díla v duchu socialistického realismu (J. Kostra, A. Plávka, P. Horov, V. Mihálik, F. Hečko); v období 1956 – 69 se rozvíjela socialistická literatura, současně se však začaly oslabovat ideové základy literatury. Od roku 1969 probíhal literární proces s řadou omezení; spisovatelé čerpali náměty z války (V. Mináč), z historie a ze života na vesnici (Ľ. Zúbek, V. Šikula, K. Lazarová). Z francouzského existencialismu čerpal D. Tatarka, který ovlivnil další prozaiky, zejm. P. Jaroše, J. Blažkovou a P. Vilikovského. Úspěšně se rozvíjela i tvorba pro mládež (K. Jarunková, R. Moric, H. Ponická). V zahraničí tvořili např. M. K. Mlynarovič, K. Strmeň, A. Žarnov.

Související hesla