Slovo


1. jazykověda základní stavební prvek komunikátu (slovo lze rozložit na morfémy, slabiky, hlásky/písmena, ale ty neslouží komunikaci, nemají-li platnost slova či výpovědi). Různé jazykovědné disciplíny vymezují slova různě: věta Z chemikálií jsem sehnal všechno kromě síranu sodného má osm grafických slov (oddělených v písmu mezerou), ale šest slov zvukových čili taktů (s jedním hlavním přízvukem; z+chemikálií, jsem+sehnal), sedm slov tvaroslovných (pomocné sloveso pouze vytváří tvar jiného slovesa: jsem+sehnal), pět slov skladebných (tvořících větný člen: z+chemikálií, jsem+sehnal, kromě+síranu) a šest slov lexikálních (víceslovná pojmenování stojí na úrovni slova: síranu+sodného). K identifikaci slova je třeba vyhodnotit nejen formu, ale i význam: se předložka – se zájmeno jsou dvě různá slova;
2. výpočetní technika skupina bitů, která se v počítači zpracovává jako celek.

Ottův slovník naučný: Slovo

Slovo jest čásť mluvené řeči, tvořící podle významu a přízvuku jakýsi celek v sobě uzavřený, schopný, aby buď sám o sobě stačil na vyjádření nějaké myšlenky (na př. mlč! prší! hanba!), nebo aby se s jinými slovy spojoval ve větu (bratr | včera | přijel | domů). Ve skutečnosti jest ovšem často nesnadno rozlišiti, zda máme činiti jen se slovem jediným, či se slovy různými, tvořícími dohromady jakousi skupinu slov: podle přízvuku i určitého významu poznáváme např., že otčenáš jakožto označení modlitby Páně je slovem jediným na rozdíl ode dvou slov ve vokat. otče náš!, ale jsou i případy, kde týž útvar jazykový lze bez podstatné změny významové podle přízvuku vysloviti jako slovo jediné i jako slova dvě (pravděpodobný, s hlavním přízvukem na slab. první, a pravdě podobný s hlavními přízvuky dvěma). Obyčejně platí za slovo jediné, co v tom kterém jazyce bývá psáno jako samostatná čásť řeči, ač způsob psaní bývá v té příčině i v jazyce témže neustálený i nedůsledný; v češtině na př. píšeme spojení slovesa se záporným ne- v jediné slovo (neprší), ale úplně obdobná spojení jmen s předložkami jako slova různá (do města), ač i v nich máme celky s jediným přízvukem hlavním (na předložce). Podle rozličných vlastností slova dělí se v rozličné druhy. Lišíme slova jednoduchá (pes, vidím, tam) a složená (boho-sloví, veliko-noc, po-tom, otče-náš), slova ohebná (jména v nejširším smysle slova, zájmena a slovesa) a neohebná (příslovce, předložky, spojky, citoslovce), slova přízvučná a nepřízvučná (enklitická a proklitická, která podle přízvuku vlastně tvoří celek se slovem předchozím nebo následujícím), slova domácí a cizí atd.; i zde však v jednotlivých případech podle rozličného stupně vzdělání mluvnického i podle rozličných názorů bývá rozlišování nestejné, zejména přihlížíme-li k původu jednotlivých slov, nikoli ke dnešnímu jejich rázu (na př. dnes, slovo na první pohled jednoduché a neohebné, je ve skutečnosti slovo složené ze dvou akkusativů, dünü-sü »den tentœ; slova docela zdomácnělá bývají i původu cizího, na př. jablko, chmel, lichva, musím). V mluvnictví přihlíží se především ke tvaru a významu slova. Tvarem slov se obírá nauka o tvoření slov ve svém nejširším rozsahu, vyhledávajíc a učíc, jaké jest podoby a jak se mění kořen různých slov, t. j. ona čásť hlásková, která je společna celé jisté skupině slov mezi sebou příbuzných (na př. ved- vod- vad- v č. vedu, vodím, přivádím atd., pr- per- v č. při, pro, pra-, pře- z *per, před z *per- atd.), jak tento kořen se rozvíjí v kmen, t. j. onu čásť hláskovou, která je společna jistým slovům, tvořícím spolu určitou skupinu mluvnickou (na př. vodi- v č. voditi, vodím, vodíš, vodi-tel atd.), jak i v rozsahu kmene takto odvozeného vznikají podružné kmeny užšího rozsahu (na př. kmen voditel- v voditel, voditele, voditelný atd.), jak konečně ze kmene vznikají slova hotová v oné podobě, v jaké se objevují v mluvě skutečné (vodím, vodíš atd.). V příčině tohoto vývoje slova rozličné jazyky lidské značně mezi sebou se rozcházejí: jsou jazyky, v nichž kořen sám se jeví (vždy nebo pravidlem) jako slovo hotové, při němž leda přízvukem, slovosledem, připojováním slov jiných a pod. jeví se rozličné rozdíly mluvnické, které v jiných jazycích bývají vystihovány rozličnými změnami kořene a kmene (tak na př. čínština; i první počátky mluvy dětské sem náleží), a zase jazyky, které mají stavbu slova vysoce vyvinutou (na př. jazyky indoevropské i semitské), lišíce se mezi sebou zase způsoby a prostředky, jimiž svoje slova tvoří. I jazyky jednotlivé samy bývají v základech stavby svých slov nestejné a nedůsledné: tak na př. nalézáme v jazycích indoevr. i slova hotová, která neobsahují ničeho mimo sám kořen (na př. lat. ī »jdį z pův. ei), nalézáme ve stejných funkcích i kmeny (na př. lat. lege »čtį, týž kmen co v legi-s, legit, legite z *lege-si, *lege-ti, *lege-te), a pravidlem ovšem slova ze kmenů vytvořená zvláštními koncovkami (lat. legitō »čtiž« z lege-tōd). – Významem slova je vlastně souhrn všeho, co vyjadřuje slovo určitého tvaru ve větě (na př. vodíte atd.); ale rozeznává se tu význam slov ve smysle slovníkovém (lexikálním) a mluvnickém. Ve smysle slovníkovém rozumí se významem slova vše, co může znamenati jisté slovo v rozličných větách, při čem se nedbá při slovech ohebných rozdílů významových, podmíněných jejich tvarovými rozdíly podle čísla, pádu, osoby atd.; ve smysle mluvnickém rozumí se významem slov úkol, kterému slouží určitá slova (na př. spojky, předložky) anebo mluvnické tvary slov ohebných (na př. nominativ, imperativ, 3. osoba atd.) jakožto části věty; jest přirozeno, že často obé nedá se rozlišiti. Ztý.

Související hesla