Sluneční soustava

, Slunce, planety a všechna ostatní tělesa, která obíhají okolo Slunce včetně prostředí, ve kterém se tento pohyb uskutečnuje.

Ottův slovník naučný: Sluneční soustava

Sluneční soustava je soubor všech těles, jež ovládá přitažlivá síla ústředního tělesa, slunce. Slunce není sice srdcem vesmíru, jak je nazval Theón ze Smyrny, ale přece srdcem organismu, jehož rozsahu a bohatství neznáme posud úplně. Také posud neznáme podstaty tajemné přitažlivosti, jež panuje mezi hmotami s. s-vy. Kolem slunce obíhají oběžnice (planety) ve dráhách, jež jim vykázány jsou zákonem gravitačním. Menší tělesa, měsíce nebo družice (satellity, trabanty) provázejí oběžnice na dráze kolem slunce obíhajíce při tom kolem svých středů (oběžnic) ve drahách také přesně udaných. Příslušníky s. s-vy můžeme roztříditi takto: 1. ústřední těleso, obrovské slunce; 2. vnitřní oběžnice Merkur, Venuše, Země s 1 měsícem a Mars se 2 měsíci; 3. roj malých oběžnic (asteroid, planetoid) za drahou Martovou, jejichž počet 31. říj. 1903 překročil číslo 550; z nich jen planetoida 433. »Eros«, objevená Wittem 13. srp. 1898, činí výjimku, neboť dráha její je mezi drahou Země a Marta, ona sama pak je bližší Zemi než Mars; vzdálenost od slunce činí 1,458111 poloměrů dráhy zemské, doba oběhu 643,1 dne; 4. skupina velikých oběžnic: Jupiter s 5 měsíci, Saturn s kruhy a 8 měsíci, Uran se 4 měsíci a Neptun s 1 měsícem; 5. neznámý počet těles mlhovitých, vlasatic (komet,13 periodických) a meteoritů, meteorů, které obíhají kolem slunce ve drahách velmi výstředních. Poněvadž rozdíl ve velikosti, hmotě a vzdálenosti i mezi velikými oběžnicemi je veliký, je nesnadno sestaviti příhodnou mapu celé s. s-vy. Volíme-li za průměr dráhy Merkurovy jenom 1 cm, činí průměr dráhy Neptunovy 80 cm. Na obr. znázorňuje podle možnosti s. s-vu. Vyjádříme-li hmotu slunce číslem 1.000,000.000, obdržíme pro hmotu Merkura 119, pro hmotu Marse 323, pro hmotu Venuše 2445, pro hmotu Země 3056, pro hmotu Urana 44.248, pro hmotu Neptuna 52.378, pro hmotu Saturna 285.580, pro hmotu Jupitera 954.610 a pro součet hmot všech oběžnic 1,342.759, z čehož poznáme, že součet hmot všech oběžnic činí asi 1/700 hmoty sluneční. Mnozí pokoušeli se vyhledati určité vztahy mezi vzdálenostmi, hmotami a oběhy planet, což se jim i podařilo, ale vztahy takové nevyjadřují zákona přírodního. Známa je řada čísel, podle níž měla se říditi vzdálenost 8 větších planet od slunce a při níž planetoidy zaujímaly místo jednotlivé planety (jako její trosky), pod jménem zákona Titiova nebo řady Bodeho. Řada čísel 0, 3, 6, 12, 24, 48... zvětšených o číslo 4 měla udávati příbližnou vzdálenost oběžnic, tedy Merkura 0 + 4 = 4, Venuše 3 + 4 = 7, Země 6 + 4 = 10, Marsa 12 + 4 = 16, planetoid 24 + 4 = 28, Jupitera 48 + 4 = 52, Saturna 96 + 4 = 100, Urana 192 + 4 = 196, Neptuna 384 + 4 = 388. Až do objevení Neptuna shodovala se čísla řady té se skutečnými vzdálenostmi, ale pak nastala značná neshoda. Merkur a Venuše, jež jsou blíže Slunci než Země, slují oběžnicemi dolními, ostatní horními. Dolní oběžnice přicházejí do konjunkce se sluncem dvakrát, před sluncem a za ním; první sluje konjunkce dolní, druhá horní. Dolní oběžnice nepřicházejí se sluncem do kvadratury a do opposice. Oběžnice dolní viděti je před východem slunce jako jitřenky (Fosforos) a po západě slunce jako večernice (Hesperos) a dosahují pak největší elongace od slunce. Horní oběžnice vstupují jen do konjunkce horní se sluncem, ale přicházejí v protilehlém místě své dráhy v opposici se sluncem, pří tom vycházejí počátkem noci, vrcholí o půlnoci a zapadají při východě slunce. Humboldt navrhl, aby se oběžnice dělily na vnitřní a vnější podle toho, zda jsou uvnitř prstenu planetoid mezi Martem a Jupiterem či vně. Ze soustav slunečních, které pro slunce a oběžnice byly sestaveny, totiž egyptské, Ptolemaiovy, Koprníkovy a Tychonovy, seznána byla pravou soustava Koprníkova čili heliocentrická. Newcomb přijal ve své práci uveřejněné 1899 za rektascensi apexu 277°,5 a za deklinaci + 35°. VRý.

Související hesla