Smetana Bedřich

, český skladatel; spolu s A. Dvořákem zakladatel české národní hudby. Od roku 1848 majitel hudebního ústavu v Praze, 1856 – 61 dirigent, klavírista a pedagog v Göteborgu. Od roku 1861 působil v Praze jako skladatel, dirigent, sbormistr, hudební kritik (Národní listy) a organizátor hudebního života. 1863 – 65 sbormistr Hlaholu, 1866 – 74 kapelník Prozatímního divadla v Praze. Vyvíjel činnost v Umělecké besedě. Vážné nervové onemocnění vedlo k úplnému ohluchnutí (1874). Od roku 1875 žil v Jabkenicích, zemřel v Praze. – Stoupenec radikálních demokratů, přítel F. Liszta. Využil principy Wagnerovy operní reformy, vytvořil však vlastní pojetí operního žánru. Z díla: opery (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna, nedokončená Viola), symfonické básně (Richard III., Valdštýnův tábor, Hakon Jarl, cyklus Má vlast), skladby klavírní (cykly polek, Lístky do památníku, Sny, České tance) a komorní (smyčcový kvartet Z mého života, dua pro housle a klavír Z domoviny), písně, sbory (zejm. mužské, nejznámější Tři jezdci, Odrodilec, Rolnická, Píseň na moři, Věno), kantáta Česká píseň. V pozdním období života směřoval k dramatickému hudebnímu výrazu a k využití modernějších postupů v harmonii (II. smyčcový kvartet, Pražský karneval pro orchestr, poslední dvě opery, klavírní báseň Macbeth a čarodějnice).

Ottův slovník naučný: Smetana Bedřich

Smetana Bedřich, největší český umělec hudební, tvůrce moderní české hudby národní (* 2. bř. 1824 v Litomyšli – † 12. kv. 1884 v Praze). Rodina jeho pocházela z Hořicka; otec jeho František Smetana (* 26. říj. 1777 – † 12. čna 1857), syn bednářův ze Sádové, byl sládkem na různých místech a získal zejména nájmem pivovaru v Nise v Prus. Slezsku na zač. XIX. stol. značného jmění, jehož později v Chvalkovicích u Jaroměře za finančního patentu z největší části pozbyl, načež v Nov. Městě n. M., v Litomyšli a hlavně v Jindř. Hradci nenáhle si opět pomohl tak, že r. 1835 koupil svobodnický statek v Růžkové Lhotici u Čechtic. Po 9 letech však statek ten musil prodati a najal pivovar v Obříství u Mělníka, kdež zrušení propinačních závazků zbavilo ho posledních zbytků jmění, pročež poslední léta svá od r. 1852 trávil u svého syna Antonína, sládka v Nov. Městě n. M. František S., muž podnikavý, rázný a přísný, ale živé letory a veselý, miloval hudbu a divadlo a podporoval také časně se hlásící hudební nadání svého prvního syna Bedřicha, jenž se mu v poslední den masopustní narodil jako třinácté z jeho 20 dětí, jako třetí pak z oněch desíti, které pocházely z jeho třetího manželství s Barborou Linkovou (* 1790 – † 20. září 1864 v Ml. Boleslavi), dcerou pojezdného v Miletíně. Hned v Litomyšli malý Bedřich, prvním učitelem svým Ant. Chmelíkem cvičen ve hře na housle a na klavír, začal komponovati (valčík, kvapík) a pětiletý hrál již první housle v kvartettě, o rok později pak (4. říj. 1830) přednesl veřejně klavírní úpravu ouvertury k »Němé z Porticį v akademii, již litomyšlští studující pořádali v den jmenin císařových, s úspěchem tak skvělým, že od té chvíle pokládán za hudební zázračné dítě. V Jindř. Hradci (1831–35) učil se hudbě u ředitele kůru a varhaníka Jikavce, který ho brzo i ve zpěvu vycvičil tak, že mohl jako sopranista zpívati v kostele. V městě tom Smetana začal také r. 1834 navštěvovati gymnasium, a když pak r. 1835 rodina odstěhovala se do Růžkové Lhotice, pokračoval v Jihlavě, ale jen po jeden semestr; roku násl. dán byl na gymnasium do Něm. Brodu, a to opět do »parvy« (primy), aby s bratrem (Antonínem) byl pospolu. Jihlavský jeho učitel hudby jmenoval se Matucha, v Něm. Brodě cvičil se Smetana sám. R. 1839 zapsán do »syntaxe« (kvarty) Akad. gymnasia v Praze, ale nevalně prospíval zde ve studiích, ba v létě i školu nedbale navštěvoval; mnohem horlivěji zabýval se hudbou, učil se klavíru (u Batky), hrál (s kamarády Butulou, Kostkou, Vlčkem) kvartetta, jež z nedostatku not sám psával z paměti podle toho, co právě v zahradních koncertech na Žofíně nebo jinde byl slyšel. Po roce poslán do Plzně, aby pod dozorem svého bratrance, P. Jos. Fr. Smetany , opakoval kvartu. Zde studoval s počátku s dobrým, později opět se slabším úspěchem (jen z dějepisu míval výborné známky), ale přece r. 1843 dokončil svá studia gymnasijní (tehdy 6letá). V Plzni horlivěji a horlivěji pěstoval hudbu; byl znám jakožto nejlepší pianista v městě, jenž studoval nejmodernější skladby klavírní (Liszta, Thalberga, Henselta a j.), s nimiž vystupoval i ve veřejných produkcích, hrál soukromě v kvartettech, vyučoval hře klavírní, ba také pilně komponoval, ačkoliv theoretické vědomosti naprosto mu scházely (v »čirých temnotách duchovního vzdělání hudebníhœ, jak sám pravil o čtyřruční ouvertuře z r. 1842). Konečně Smetanova touha po hudbě, v níž spatřoval »svůj život a svou spásų; zvítězila (za přímluvy bratrance prof. Smetany) nad otcovým přáním, aby se věnoval dráze úřednické. Po prázdninách byl šťasten, že »nenáleží již světu studentskému, nýbrž hudebnímų, ale od otce, jenž utrpěv neúrodami veliké ztráty nemohl ho již podporovati, dostal jednou navždy 20 zl., když v říjnu 1843 do Prahy odcházel, byl tudíž nadále odkázán na vlastní výdělek, i zápasil pak nejednou s opravdovou nouzí. Když se mu po 2 měsících podařilo najmouti klavír, cvičil se neúnavně, chtěje se především státi virtuosem. Paní Anna Kolářová, choť finanč. inspektora, u níž poslední čas bydlil v Plzni, uvedla ho r. 1844 k proslulému hudebnímu paedagogovi Jos. Prokschovi, u něhož tehdy dcera její Kateřina byla na bytě a v učení. Uslyšev Smetanu hráti, chválil sice Proksch jeho jemný úhoz, ale vytknul mu čirý nedostatek theoretického vzdělání a přijal ho pak za soukromého žáka v oboru tom, ovšem za honorář (zlatku za hodinu), jejž chudý učeň zatím platiti nemohl a teprve v letech pozdějších pozvolna splácel. Houslista Jos. Nesvadba , s nímž se Smetana tehdy důvěrně spřátelil, uvedl ho do kruhů uměleckých a seznámil také s Bedř. Kittlem , ředitelem konservatoře, který právě v době, kdy hmotná tíseň Smetanova se dovršila, zjednal mu místo učitele hudby u hr. Leopolda Thuna s 300 zl. ročního platu a úplným zaopatřením. Nyní mohl Smetana bez starosti pokračovati ve svých hudebních studiích; k Prokschovi docházel ovšem jen v zimě, přes léto však, jež trávíval s hraběcí rodinou na venkově (v Ronšperku, v Nov. Benátkách a v blízkém Bon Repos), pracoval svědomitě na spoustách komposičních úkolů nejrozmanitějších forem, tak že ho Proksch pokládal za žáka přímo vzorného. Do konce tohoto vyučování spadá první komorní skladba Smetanova, Klavírní sonata (1846). V čnu 1847 opustil dům Thunovský chtěje si zabezpečiti umělecké postavení, aby za choť pojmouti mohl pianistku Kateřinu Kolářovou, kterou miloval již za svého pobytu v Plzni a která zatím nastoupila na jeho místo u Thunů. Virtuosství mělo býti jen prostředkem k získání místa kapelnického neb učitelského. Ale snahám Smetanovým nikterak se nedařilo, ač byl již z koncertů znám jako výborný pianista; několik hudebních kondic vynášelo mu tak málo, že nemohl si opatřiti ani klavír a cvičiti musil u přátel. V největší tísni obrátil se Smetana na jaře 1848 s plnou důvěrou k Fr. Lisztovi , jenž netoliko přijal dedikaci zaslaných mu Six morceaux caractéristiques pour piano s ujištěním, že náleží k nejvýtečnějším toho druhu skladbám poslední doby, nýbrž i o jejich vydání tiskem, jako Smetanovo op. 1. se postaral (1851). Brzo vyvinuly se nejpřátelštější styky mezi slavným mistrem světového jména a mladým začátečníkem českým; Smetana nejednou (1857, 1859) byl hostem Lisztovým ve Výmaru, a kdykoliv Liszt od té doby zavítal do Prahy, nejvíce stýkal se vždy se Smetanou, na něhož měl vliv tak hluboký a rozhodný, že Smetana již r. 1857 vyznal: »Nepatřím-li také k těm šťastným, kteří se přímo nazývají Vašimi žáky, přece Jste můj mistr, a Vám děkuji za všecko,« a zůstal pak po celý další život svůj neobmezeným ctitelem Lisztovým. Za bouří r. 1848 byl Smetana členem Národní gardy; jí a Studentské legii věnoval pochody a za svěžích dojmů hnutí toho začal skládati své první dílo orchestrální, Slavnostní ouverturu (D-dur, op. 4.), po prvé provozovanou v dubnu roku násl. V říj. 1848 konečně otevřel Smetana vlastní svůj hudební ústav, jenž prospíval tak, že Kateřina Kolářová (* 5. bř. 1827 v Klatovech) mohla se již 27. srp. 1849 státi Smetanovou chotí. Ze čtyř dcer z tohoto manželství (Bedřiška, Gabriela, Žofie, Kateřina) jen třetí, Žofie, byla odchována; provdala se r. 1874 za lesního Jos. Schwarze a zemřela 18. ún. 1902. Brzo Smetana vynikl jako pianista též v komorních produkcích, jež pořádal s houslistou O. Königslöwem a s cellistou Ant. Traegem; jednu z nich navštívil i císař Ferdinand, jenž pak Smetanu na doporučení Prokschovo koncem r. 1850 ustanovil svým každodenním předehrávačem. Do této doby (1849–1856) ze Smetanových komposic náleží především řada skladeb klavírních, zejména Listy do památníku, z nichž čásť vydána r. 1851 tiskem (»Stammbuchblätter«), pak polky (koncertní, salonní, poetické, vedle skutečně taneční pro »Nár. besedų 1849 složené), dále četné transkripce a úpravy klavírní, určené k potřebě školy. R. 1854 povstala u příležitosti sňatku císařsk. čtyřvětá Slavnostní symfonie na Haydnovu hymnu, jejíž dedikace však přijata nebyla a která po prvé provedena 26. ún. 1855 v prvním velikém samostatném koncertě Smetanově. Na podzim r. 1855 jako »upomínka na geniální dítě Bedřišku, která záhy v 5. roce věku svého zemřela na šarlach« a svým hudebním nadáním budila úžas, složeno klavírní trio z G-moll, hrané po prvé 22. listopadu r. 1855 a od pražské kritiky málo příznivě přijaté, za to však Lisztem (za jeho pobytu v Praze, u příležitosti provozování jeho Ostřihomské mše o sv. Václavě 1856) zvláště pochválené; dílem tím osvědčil se Smetana jako vyspělý mistr. R. 1856 přijal na radu Alex. Dreyschocka pozvání do Göteborgu ve Švédsku, aby se uvázal v řízení nově se tvořícího Spolku pro klassickou hudbu (»Sällskapet för klassisk Sangmusi▽). Odešel tam nejprve (11. říj. 1856) sám, teprve rok na to (3. září 1857) i s rodinou. Na této druhé cestě do Švédska navštívil též Liszta ve Výmaru. Hmotné postavení Smetanovo v Göteborgu (1856–61) bylo velmi příznivé; neboť mimo měsíční plat 100 tol. šv. od jmenovaného spolku i vlastní koncerty a soukromá klavírní škola vynášely mu značný peníz. Ale jako umělec cítil se s počátku úplně osamocen; hudební poměry shledal »předpotopní«, vkus obecenstva nedospěl ani k Beethovenovi, nejnovější skladatelé byli docela neznámi. Však právě proto lákalo Smetanu široké pole, na němž působiti mohl pro zvelebení vkusu a pro pokrok v umění; předváděl skladby Mendelssohnovy, Schumannovy, Lisztovy, Wagnerovy, pokud nedostatečnost uměleckých prostředků, zejména dilettantského orchestru to připouštěla, a tato jeho pokrokářská horlivost nejen že imponovala veřejnosti, ale nesla i ovoce, tak že na konci druhé saisony mohl si říci a s radostí sděliti i Lisztovi, že dráha je ražena. Smetana sám stal se záhy miláčkem obecenstva göteborgského; skladatelská činnost jeho vedle dirigentské a učitelské ovšem neležela ladem. Mimo četné klavírní skladby, z nichž uvádíme hlavně Skizzy (věnované Kláře Schumannové), balladu, koncertní etudu, transskripci Schubertovy písně »Der Neugierige« a opět další řadu polek, složil v Göteborgu tři symfonické básně podle vzoru Lisztova, jimiž zcela otevřeně hlásil se mezi příslušníky t. zv. »výmarského kruhų čili »novoněmecké školy«: Richard III. (podle Shakespearovy historie, 1858), Valdštýnův tábor (podle Schillerovy předehry, 1859) a Hakon Jarl (podle Oehlenschlägerovy tragédie, 1861). Za to rodinné štěstí Smetanovo nemělo trvání; choť jeho již delší dobu plicním neduhem churavějící zatoužila z drsného severu po domovu, a když se s ní Smetana vracel do Prahy, zemřela 19. dub. 1859 v Drážďanech. Léto Smetana ztrávil v Čechách, kromě 14denního výletu na lipský Musikfest a k Lisztovi do Výmaru. Když pak po roce opět přijel na prázdniny do vlasti, slavil v Obříství 10. čce 1860 druhý sňatek svůj s Barborou Ferdinandiovou (* 10. list. 1840 v Černých Budech u Sázavy, dosud žijící). Z manželství toho pocházejí dvě dcery, Zdenka (provdaná za lesmistra Heyduška) a Božena (provd. za ředitele panství Gráfa). Ale Smetana zůstal ve Švédsku již jen rok; byla to především mocná touha jeho proniknouti v hudebním světě jako skladatel, což ovsem z Göteborgu, kde ani všechny své symfonické básně nemohl provésti orchestrálně, bylo naprosto nemožné; zvěsti pak o zřízení samostatného českého divadla a vůbec o novém českém ruchu i na poli uměleckém vábily ho do Prahy, po níž ostatně i druhé choti jeho se zastesklo, i doufal nyní pevně, že nalezne zde ono působiště, jehož sobě tak vroucně přál. Březnem 1861 zakončil svou činnost göteborgskou a rozloučiv se se svými přáteli a žáky, v dubnu dobyl si skvělých uměleckých úspěchů několika koncerty ve Štokholmě, na zpáteční cestě hrál též v Norköpingu a pak ještě jednou v Göteborgu, a 19. kv. 1861 vrátil se konečně do Prahy. Hudební ruch pražský byl arci zevně nepoměrně živější a bohatší než v Göteborgu, ale Smetana přece záhy poznal, že i zde uplatnění svých pokrokových ideálů uměleckých, prohloubení a povznesení obecného vkusu, bude mu třeba domáhati se houževnatým bojem, a to nejen v rozměrech mnohem větších, ale i za těžkých obětí osobního blaha. Vždyť na rodné půdě kynul mu nad to ještě jiný vysoký cíl: chtěl se státi tvůrcem a organisátorem hudebního umění v národním duchu českém a tak navždy vyvrátiti světem rozšířený předsudek, že hudební nadání Čechů stačí pouze na umění výkonné. Jednak dojmy na českém venkově v mládí zažité, jednak vliv doby, která (Erbenem, Martinovským) obracela pozornost k lidovým písním, vysvětlují, že sem tam vyskytuje se ráz národní bezděčně již v starších skladbách Smetanových (z let 40tých a 50tých), tak že mohl později z míst takových těžiti i v Prodané nevěstě a v Libuši, a že jakýsi pokus o něj úmyslně učiněn i v symfonické básni Valdštýnův tábor; četné klavírní polky, jež lidový tanec český, teprve v 30tých letech do širší veřejnosti uvedený, podobným způsobem hudebně idealisovaly, jako Chopinovy mazurky tanec polský, byly ovšem již vážným činem uměleckým. Zásadní a soustavná snaha směrem tím jeví se však teprve na začátku let 60tých ve skladbách na česká slova komponovaných. Ludevít Procházka , bývalý Smetanův žák, jenž ho po návratu ze Švédska uváděl do české společnosti literární a umělecké, již r. 1860 byl vymohl na něm slib, že složí české mužské sbory; slibu tomu dostál mistr brzo po založení Hlaholu a ne bez vlivu skladeb P. Křížkovského Třemi jezdci a Odrodilcem. Ale Procházka opatřil mu také librettistu: Karla Sabinu , jehož Branibory v Čechách Smetana složil od ledna 1862 do dubna 1863. Při tom bral se cestou novou; proti obecným tehdy názorům dospěl k přesvědčení, že »napodobením melodického spádu a rhythmu našich lidových písní nevytvoří se žádný národní sloh, nanejvýš slabé napodobení písní těch samotných, o dramatické pravdě ani nemluvě,« hudební prvky zpěvů těch byly mu jen stavivem při budování nových, vyšších útvarů uměleckých. Tím ovšem narazil na tuhý odpor v českých kruzích hudebních, zejména u části české kritiky, kdežto německé kritice zase, tehdy naveskrz konservativní, vadil vůbec jeho moderní směr. Zbýval mu tudíž jen užší kruh přátel a ctitelů soustředěný tenkráte především v Umělecké besedě, mezi jejímiž zakladateli (1863) sám byl a jejíž hudební odbor učinil ho prvním svým předsedou. Mezitím Smetana byl nucen žíti ze svých švédských úspor; neboť umělecká cesta do Německa a Hollandska na konci r. 1861 poskytovala mu jen málo příležitosti hráti veřejně, a dva samostatné koncerty, jimiž v lednu 1862 se představil pražskému obecenstvu nejen jako pianista, ale také jako skladatel, způsobily mu i hmotnou ztrátu. Odhodlal se tedy v březnu 1862 k nové dvouměsíční návštěvě Göteborgu, kdež koncerty a dočasné vyučováni přinesly mu nemalé úspěchy jak umělecké, tak peněžité. Když pak r. 1863 při změně ředitelstva Prozatímního divadla, otevřeného 18.října 1862 za kapelnictví Jana Nep. Maýra , ukázalo se, že rozhodující činitelé (především intendant dr. Fr. L Rieger) jsou pro ponechání Maýra, ačkoli v hudebnictvu českém byla značná, a to oprávněná opposice proti němu a zahájena Uměl. besedou zvláštní akce ve prospěch Smetanův, zabezpečil si zklamaný mistr existenci opětným otevřením svého hudebního ústavu (v září 1863), aby započíti mohl také v Praze své reformátorské dílo na poli koncertním a divadelním, jak svého času byl slíbil Lisztovi, »u pultu dirigentského i pérem spisovatelským«. Stal se v říjnu 1863 sbormistrem Hlaholu, v Umělecké besedě pečoval o hudební čásť památné oslavy 300. narozenin Shakespearových (23. dubna 1864), k níž složil také vzletný Slavnostní pochod, řídil její tři abonnentní koncerty (28. pros. 1864, 4. bř. a 16. kv. 1865), které se staly významnou událostí v hudebním životě pražském a k nimž byl si již r. 1862 připravil půdu bojovným článkem O našich koncertech v hudebním časopise »Slavojį, a v srpnu 1865 v Pešti při otevření konservatoře a premiéře »Sv. Alžběty« od Liszta nejen dosáhl svolení k provedení díla toho v Praze, nýbrž autor stanovil si i podmínku, že oratorium jeho dirigovati nemá nikdo jiný, než S., což také se stalo 20. dubna 1866. Mezitím Smetana jako hudební referent »Nár. Listů« (od květ. 1864 do dub. 1865) smutný stav opery Prozatímního divadla podrobil zasloužené kritice a zároveň ve třech feuilletonech téhož listu Veřejný život hudební v Praze (v červnu a čci 1864) naznačil i cesty, kterými by umělecký ústav moderní a národní bráti se měl. Naléhal na soustavné podporování tvorby domácí a na předvádění nejznamenitějších děl cizích, klassických i romantických (proti panujícímu jednostrannému kultu italské opery) a žádal umělecky oduševněné podání každé opery. »Opery nesmějí býti musikální produkce, kde jen se zpívá, aby se zpívalo, kde dostačí, aby vše šlo v taktě a nic nevázlo, kde vždy hlavní věcí jest taktovka. Opery musejí se povznésti na drama, při němž zapomínáme na zevnější mašinerii vedení.« Těmito u nás tenkrát novými, »wagneriánskýmį zásadami znepřátelil si neohrožený Smetana pro všechnu budoucnost kapelníka Maýra, jenž ovšem byl pouhým zkušeným routinierem beze všeho uměleckého posvěcení; ten pak provozování Braniborů v Čechách se vzpíral a strojil jim průtahy, tak že později komponovaní »Templáři na Moravě« od Karla Šebora je předešli (19. říj. 1865), a na konec musil Smetana svou operu nastudovati a dirigovati sám. V díle tom ukládal sice svým uměleckým názorům ještě velikou reservu, aby se hned první svou operou nestal obecenstvu nepřístupným; ale sytost a svěžest jeho hudby formálně vytříbené, dramaticky živé a v lidových scénách nepopíratelně česky zbarvené zjednala»Braniborům« při premiéře 5. ledna 1866 úspěch nadmíru skvělý, u nás tenkráte neslýchaný, tak že novinka ta během prvního roku dávána 14krát. Nebylo pochybnosti, že »Branibory« položen pevný základ dramatické hudbě české, ač o cestách, kterými by se bráti měla, mimo Smetanu nikdo neměl jasného ponětí. Již 30. května 1866 provedena druhá zpěvohra Smetanova, Prodaná nevěsta rovněž na Sabinův text složená. Když totiž »Branibořį byli hotovi (1863), vyslovována domněnka, že autor jejich jakožto umělec směru nejvážnějšího a k tomu »wagneriá◁ nedovedl by napsati operu, jejiž nedostatek nejvíce byl pociťován: operu lehčího, obecně přístupného slohu a rozhodně českého prostonárodního rázu; aby to vyvrátil a zároveň své myšlenky o národní hudbě novým, přesvědčivým dokladem objasnil, chtěl Smetana původně složiti jen jednoaktovou »operettų, která mu však pod rukama vzrostla na skvostnou komickou operu plnou bujného ruchu a neodolatelné komiky, jadrný to obraz venkovského života, ale přece naveskrz hudebně ušlechtilý a jemný. Že zevnější úspěch »Prodané nevěsty« hned při prvních představeních nebyl tak okázalý, jako při »Braniborech«, zavinila hlavně doba nevalně příznivá: hrozilať na dvou stranách válka, která tři neděle potom skutečně vypukla. Ale několik představení (v prvním roce od premiéry bylo jich 10) stačilo, učiniti »Prod. nevěstų tak populární, že od té doby ani jediný rok nescházela v repertoiru, r. 1882 dožila se stého, r. 1892 dvoustého, r. 1895 třístého, a r. 1903 čtyřstého představení, honosí se tudíž úspěchem, jaký nikdy nemělo žádné jiné dramatické dílo české. Původní mluvený dialog nahradil Smetana r. 1870 recitativy, když byl již před tím přikomponoval některé nové zpěvy a tance a rozdělil prvotní dva akty na tři. Po válce r. 1866 družstvo, které převzalo správu Prozatímního divadla, jmenovalo Smetanu prvním kapelníkem, čímž konečně splněno bylo dávné jeho toužebné přání. Za to jako skladatel hned s následující svou operou, s Daliborem, složeným na slova Jos. Wenzigem původně německy napsaná a Erv. Špindlerem zčeštěná a po prvé dávaným při slavnosti založení Nár. divadla 16. kv. 1868, došel přímo nezdaru, jejž pak po celý svůj život nesl těžce. Ačkoli »Dalibor« sotva byl »wagnerovštější« (mimo pronikavější užití příznačných motivů), za to však rozhodně češtější, než »Branibořį svého času tak nadšeně přijatí, přece narazil na osudné neporozumění, poněvadž přes podstatnou různost látek a slohových podmínek posuzován byl podle měřítka tehdy již obecně oblíbené »Prod. nevěsty«, a o Smetanovi pak tvrzeno, že opustil jím samým zahájený směr český a nyní pokračuje prý tam, kde Wagner přestal. Po léta přátelé Smetanovi marně bojovali proti takovým lichým předsudkům, které vrcholily v Pivodově pověstném slově, že »Dalibor« je »nezáživná cizotæ; teprve po smrti autorově, 5. pros. 1886 v Nár. divadle vzácná hudební krása a dramatická pravda ušlechtilého díla plně pronikla a učinila je navždy repertoirní operou. V l. 1871 až 1872 Smetana napsal Libuši, opět na text Wenzigův. V této své mistrovské skladbě přiblížil se svému ideálu hudebního dramatu mnohem více, než v kterékoliv jiné opeře, a ovšem nicméné také českost hudby byla v ní stejně na postupu; mělať býti po výtce slavnostní zpěvohrou nad běžný repertoire povznesenou a dokonalý apparát divadelní předpokládající, určenou k otevření velikého Nár. divadla tenkráte arci ještě dalekému. Avšak právě tou dobou, kdy genius Smetanův dostoupil vrcholu svého tvoření dramatického, vzplanul tuhý zapas mezi odpůrci a přívrženci Smetanovými, jenž na několik let rozvířil a rozvášnil celý náš veřejný život. Fr. Pivoda , jenž do »Prod. nevěsty« byl horlivým stoupencem, od »Daliboræ však ještě horlivějším protivníkem mistrovým, zahájil (články svými v »Osvětě« 1872) boj, jenž nemířil jen na Smetanovy základní názory o hudbě dramatické (jeho »wagneriánství«), ale ve spojení s tím popíral i českost jeho skladeb a jeho celého snažení uměleckého vůbec, ba v pochybnost bral i jeho vlastenecké a národní smýšlení. Nejbližším cílem útoků těch bylo ovšem odstranění Smetany z kapelnictví a návrat Maýrův do divadla, tenkráte jako ředitele; i prohlašován tudíž Smetana přímo za škůdce české opery a za překážku zdárného rozvoje naší dramatické hudby. Na mistrově straně byla tehdy (1872–74) většina žurnalové kritiky, zejména odborný časopis »Hudební listy« L. Procházkou redigovaný, a když (koncem r. 1872) listu toho se zmocnil Pivoda, ovšem i nový Procházkův časopis »Dalibor«. Zjevem nejodpornějším při tom ovšem bylo, že otázka čistě umělecká zavlečena konečně i do strannických bojů politických a stoupenci Smetanovi šmahem prohlášeni za »Mladočechy«, jen aby listy staročeské byly nuceny pomáhati mistrovým odpůrcům. Za poměrů těch musil si Smetana přáti, aby s novou operou vystoupil a znova si dobyl přízně té části obecenstva, která se »Daliborem« a nepříznivými posudky o něm neb i politickými hesly dala zastrašiti. Zvolil si k tomu francouzskou veselohru Mallefillovu Dvě vdovy, na libretto Em. Zünglem zpracovanou, z níž vytvořil svěží konversační zpěvohru uhlazeného slohu salonního, jejíž hudba zajisté i vkusu nejširšího obecenstva byla přístupna. Úspěch premiéry 27. bř. 1874 byl sice rozhodný, ale přece i tenkráte vytasila se čásť kritiky Smetanovi nepříznivá s výtkou »wagnerianismų a nedostatečné českosti, při »Dvou vdovách« ovšem ještě mnohem méně pochopitelnou, než kdysi při »Daliborų. Smetana později (1877) prosu dialogu přeměnil na recitativy a rozmnožil i lidové výjevy. V l. 1866–74 Smetana při svém zaměstnání kapelnickém mohl komponovati vedle tří oper ovšem jen málo jiných skladeb; přece však z větších prací povstaly: mužský sbor Rolnická, smíšený Česká píseň, Slavnostní předehra (na oslavu zakládání Nár. divadla 16. kv. 1868), vesměs r. 1868, a hudební průvod ke dvěma živým obrazům, Rybář a Libušin soud r. 1869. Později ovšem i vzpomenuté právě útoky na jeho umění i na jeho postavení kapelnické olupovaly Smetanu o potřebný duševní klid, až konečně jeho útlé ústrojí tělesné stálým rozčilováním a roztrpčováním dotknuto bylo v samých základech. V letě r. 1874 nastalo rozrušení nervů, které brzo vedlo nejprve k ohluchnutí ucha pravého, později též k ochuravění levého, až náhle v noci ze 20. na 21. říj. 1874 byl Smetana úplně a navždy zbaven sluchu, právě v okamžiku, kdy jako 50letý muž stál v plné síle svého tvoření a v plné dokonalosti svého umění. Nezbývalo mu, než vzdáti se místa kapelnického. Nástupcem Smetanovým stal se dosavadní druhý kapelník Adolf Čech, jenž odtud ve shodě s mistrem studoval a dirigoval jeho opery, kdežto Maýr konečně nastolen jako ředitel. Tímto katastrofálním obratem nastala nová doba v životě Smetanově, plná osobního utrpení a odříkání, jež mu ukládala ztráta sluchu a její rozmanité následky, ale zároveň úžasně plodná na poli hudebního tvoření, k jehož výsledkům nyní byl odkázán i existencí svou, a jemuž se také celý věnoval, pokud choroba mu dovolovala. S počátku oddával se naději, že nemoc nebude nevyléčitelná, a nejen že podroboval se léčení (u specialisty prof. Zoufala) v Praze, nýbrž vyhledával na jaře 1875 i pomoci proslulých lékařů mimo Čechy, ve Vircpurce (Troeltzsche) a Vídni (Pollitzera), což umožnil mu výtěžek jednak z vlastního jeho koncertu, jednak ze soukromé produkce od někdejších žáků Smetanových z kruhů šlechtických u hraběnky Eleonory Kounicové pořádané. Když pak všechna naděje na uzdravení mizela, odhodlal se Smetana opustiti Prahu nadobro. Poměr jeho k divadlu byl nyní tak upraven, že dostával 1200 zl. (od r. 1883 1500 zl.) za provozování čtyř prvních oper (»Braniborů«, »Prod. nevěsty«, »Daliboræ a »Dvou vdov«); byl to jeho jediný příjem stálý, poněvadž krátká doba jeho kapelnictví (8 let) nezjednala mu nárok na výslužné z pensijního fondu divadelního. Za další opery ujednány tantiémy, jinak odkázán byl na honoráře nakladatelské, celkem arci nevalné. Na štěstí však mohl se v létě 1875 uchýliti do Jabkenic (u Ml. Boleslavě), kdež u své dcery Žofie, choti lesmistra Schwarze, nalezl útulné zátiší a láskyplné ošetřování v kruhu rodinném, a odkud ostatně dosti často dojížděl do Prahy. Osud svůj nesl s podivuhodnou trpělivostí a pružností, ba s roztomilým humorem; sílilo ho vědomí, že schopnost jeho skladatelská ztrátou sluchu neutrpěla. Po letech byl se totiž opět obrátil k hudbě instrumentální a právě v době ohluchnutí svého pracoval na symfonické básni 18. list. 1874 dokončené; byl to Vyšehrad, jenž jako velebný zpěv nadšeného rhapsoda vykouzluje staroslavné sídlo knížecí v plném lesku báje a dějin. Ještě v prosinci následovala svěžími proudy tekoucí Vltava, během roku příštího pak patheticky vzrušená Šárka a barvitý náladový obraz Z českých luhů a hájů. Po tříleté přestávce tato řada Táborem (1878), mohutnou to fantasií na bitevní zpěv husitů, k níž bezprostředně se pojí Blaník (1879) jakožto vítězná oslava znovuzrození českého národa, jásavě vyznívající jednak úvodním thematem »Vyšehradų, jednak posledním veršem písně husitské, dovršena na šestidílný cyklus nadepsaný Má vlast (městu Praze věnovaný), který jako mistrovské dílo vysloveného rázu osobního i národního sám o sobě již by stačil zabezpečiti tvůrci svému čestné místo mezi nejpřednějšími skladateli doby. Vedle tohoto velkolepě budovaného cyklu symfonického Smetana vytvořil r. 1876 rovnocenné smyčcové kvartetto Z mého života (E-moll), skvostné dílo komorní s programmem hluboce dojemným: podalť v něm hudební ohlas svých vlastních osudů životních, od šťastného mládí až po ohluchnutí. Také ke klavíru vrátil se nyní Smetana a napsal 6 bravurních skladeb charakteristických se společným názvem Sny (»Rêves«, 1874–75), pak České tance (1877 až 1879), které vedle čtyř polek přinášejí též deset jiných lidových tanců (Furiant, Slepička, Oves, Medvěd, Cibulička, Dupák, Hulán, Obkročák, Sousedská a Skočná). Konečně na konci tohoto období (1874–80) vznikla také obě dua pro housle a klavír Z domoviny. Vokální hudbu však, v niž se byl Smetana od »Dvou vdov« po celá 2 léta odmlčel, mimo několik sborů, zejména Píseň na moři (1877) a Věno (1880, k jubileu »Hlaholų), a pěti Večerních písní (Hálkových,1879) zastupují dvě komické zpěvohry z venkovského života, Hubička a Tajemství. »Hubičkæ složena v 1. pol. r. 1876 na libretto Elišky Krásnohorské podle stejnojmenné povídky Karoliny Světlé a po prvé provedena 7. list. 1876 s tak skvělým všestraným úspěchem, že během prvního roku svého dosáhla největšího počtu představení ze všech děl Smetanových (20) a ihned stala se operou po »Prod. nevěstě« nejpopulárnější. Jakožto první komická opera Smetanova naveskrz prokomponovaná a tudíž jednotným proudem orchestrovým nesená znamenala ovšem postup na dráze k hudebnímu dramatu podle názorův autorových, ale látka její zase připouštěla, ba přímo žádala stejně syté barvy lidové, české, jako kdysi »Prod. nevěstæ; zároveň ukázala po prvé také v oboru vokálním, že Smetanova choroba nikterak se nedotkla svěžesti jeho fantasie a jeho humoru. Odtud její úspěch. Jiný osud mělo však »Tajemství«, skládané (opět na text El. Krásnohorské) v l. 1877 a 1878. V něm dramatický sloh Smetanův v oboru zpěvohry komické dosáhl výše svého vývoje, zejména široce založeným a nádherně provedeným prvním aktem. A jako hudební charakteristika osob, situací a nálad i v podrobnostech byla svrchovaně plastická, tak vynikla nova opera též deklamací českého slova, ještě pečlivější a ještě výraznější než v »Hubičce«. Umělecké přednosti ty oceněny byly sice plně v kruzích hudebnických a též zevnější divadelní úspěch premiér 18. září 1878 byl velmi příznivý, ale nejširší obecenstvo přijalo novinku právě pro to, co v ní znamenalo opětný pokrok, celkem dosti chladně, tak že si přízně jeho teprve během let musila nenáhle dobývati. Konečně přiblížila se chvíle, ke které byl Smetana zraky své toužebně obracel po celá dvě desítiletí svého působení v Praze po návratu z ciziny, otevření totiž velikého Nár. divadla. Jeho »Libuší« 11. čna 1881 slavnostně zahájeny hry v novém domě. Obavy mistrovy, že ji stihne týž osud nepochopení, jako kdysi »Daliboræ, na štěstí se nesplnily. Jednak právě v posl. letech Smetana byl sám valně přispěl k povznesení hudební úrovně obecenstva nejen svými operami, ale i skladbami instrumentálními, jednak dokonalost představení po stránce hudební i scénické u nás posud nebývalá spolu s radostnou náladou okamžiku zvyšovala vnímavost posluchačstva, tak že zpěvohra ze všech Smetanových nejpokrokovější, o níž sám řekl, že »stojí v každém ohledu výš«, měla úspěch skvělý a trvalý, z vážných oper jeho největší a ostatně jen »Prod. nevěstoų a »Hubičkoų předstižený. Proto také brzo autorovo původní přání, aby »Libuše« zůstala zpěvohrou slavnostní, čemuž zajisté dokonale odpovídá i celkový velebný klid hudby její při vší živosti a pravdivosti dramatického ruchu, ustoupiti musilo obecnému naléhání a dílo to vřazeno do běžného repertoiru. Dávný sen Smetanův, že sám bude svou »Libušį dirigovati, ovšem neuskutečněn; vždyť dokonce neslyšel z ní ani jediného tónu. A přece ještě jednou, ač hluchý, řídil alespoň předehru její, v koncertě po požáru Nár. divadla (12. srp. 1881) ve prospěch nové stavby 28. září t. r. pořádaném; byl to jeho poslední výkon dirigentský, kdežto jako pianista rozloučil se s pražským obecenstvem již před tím 4. led. 1880 ve svém koncertě, připomínajícím jeho padesátiletou činnost uměleckou (přednesem Chopinova Nocturna a vlastní polky), s veřejností vůbec pak v Písku 4. říj. 1881. Poslední období Smetanova života (1881–84) zahájeno skladbou Čertovy stěny, dohotovenou na jaře 1882. Libretto (opět Elišky Krásnohorské) nepřipouštělo další vývoj slohu dramatického nad »Tajemství«; za to romantika, která v obou předcházejících komických operách byla buď pouhým lehkým přídechem anebo jen zevně do děje zasahovala, v »Čertově stěně« živlem rytířským a zejména ďábelským (čertem v lidově českém podání) ovládla přímo podstatu hry a tím hudbě kladla zvláštní úkoly, které ovšem umění Smetanovo řešilo mistrovsky. Bohužel divadlo nevšedním scénickým obtížím při nedbalé vůbec výpravě novinky věnovalo tak malou péči, že nedostatky zevnějšího provedení vnitřní hodnotu a bohatost hudby zastřely a po premiéře (29. říj. 1882) již jen čtyři další představení následovala, po nichž »Čertova stěnæ na řadu let úplně zmizela z repertoiru. Smetana neúspěch ten tím tíže nesl, čím skvělejší byla krátce před tím oslava stého provozování »Prod. nevěsty« (5. kv. 1882), při níž zahrnován byl nadšenými, srdečnými ovacemi. Musilo se mu zdáti, že divadlo a obecenstvo v »Čertově stěně« spatřuje úpadek a ochabování jeho umění. A přece tvůrčí síla jeho fantasie zůstala posud úplně neporušená přes to, že právě v době, kdy skládal »Čertovu stěnų, začal si stěžovati na rostoucí nesnáze, jež mu při práci způsobovala hluchota. Ale ještě před premiérou opery té, již v létě 1882, zmocňovala se Smetany sklíčenost a tíseň plynoucí z vědomí, že z hluchoty povstává nervová choroba, která by ohroziti mohla všechno originální tvoření, a v listop. t. r. po akutních záchvatech afasie zvěděl dokonce, že není vyloučeno ani nebezpečí šílenosti. Za takových okolností Smetana navzdor varovným hlasům lékařským skládal své Druhé smyčcové kvartetto (D-moll) od podzimu 1882 do jara 1883; sám nazval je pokračováním kvartetta prvního, a skutečně jest jakýmsi zakončením oné hudební autobiografie, neboť umělecká osobnost Smetanova projevuje se v díle tom naposled, ovšem pod závojem chmurné nálady velikého trpitele. Introdukce a polonéza pak, dokončená v září 1883 jako první díl zamýšlené orchestrální suity Pražský karneval, znamená již ústup tvůrčí síly mistrovy, partitura však prvních výstupů komické zpěvohry Violy (na slova Elišky Krásnohorské podle Shakespeareova »Večera tříkrálovéhœ), jež od jara 1883 instrumentoval podle skizzy z r. 1874 pocházející, víc a více jevila stopy vzmáhající se choromyslnosti, až konečně na sklonku ledna 1884 ustal v práci nadobro. Duševní i tělesný stav Smetanův horšil se tak, že 2. bř. 1884, když v Praze koncertem oslavovány jeho 60. narozeniny, nemohl býti již přítomen; 20. dub. dopraven přispěním starého přítele svého Jos. Srba do pražského ústavu pro choromyslné, kdež 12. kv. 1884 po 4. hod. odp. dokonal svůj život bohatý na veliké činy umělecké i na veliká utrpení. Byl slavně pohřben 15. kv. na Vyšehradě. Význam Smetanův nespočívá jen ve vzácné výši a mnohostrannosti jeho osobního nadání a umění, kterým se řadí mezi přední skladatele XIX. stol., nýbrž také, a to především, ve způsobu, jímž blahodárně zasáhl do historického rozvoje české hudby. Byl především umělec veskrze moderní, jenž hlavní úkol svůj spatřoval v práci pokrokové, v povznášení jak umění samotného, tak i obecného smyslu pro ně. Bylo přirozeno, že hudebník, jenž z hloubi přesvědčení Liszta nazýval mistrem svým, jenž pokrok umění v tom smysle, jak onen »učil o něm tak velebně, tak pravdivě«, učinil svým uměleckým vyznáním víry, stal se jednak přívržencem programmní hudby, tehdy ještě zle kaceřované, a získal sobě i zásluhy o její vývoj v oboru symfonickém i komorním, jednak přidal se ve velikém sporu o podstatu opery zásadně ke směru R. Wagnera, v němž viděl »skutečného reformátora, jenž s dramatickou pravdou bral to opravdověji než všichni protivníci jeho dohromady« a s nímž ve svých kritikách žádal, aby opera byla především drama. Neváhal také na výtku, že náleží k »novoněmecké škole«, říci přímo: »Ano, znamená-li novoněmecká škola pokrok, tož jí náležím, alespoň se snažím tak psáti, jak to cítím, na nic jiného se neohlížeje.« Proto také příslušenství ke směru, jenž bojoval proti každé šabloně, jemuž »staré formy dozpívaly«, nemohlo tak silného, osobitého ducha učiniti pouhým napodobitelem; Liszt, Chopin, Wagner byli Smetanovi jen východiskem k plnému rozvoji vlastní individuality umělecké, na niž jím samým i jeho obhájci vždy právem byla kladena váha proti odpůrcům, vinícím ho z napodobení vzorů prý »cizáckých«, nečeských. Vzdyť právě českost hudby ve smyslu Smetanově nebyla ani možná bez odvrácení se od starých, tradicionálních názorů. Domnění předchůdcův a vrstevníků jeho, že českost vázána je na prosté formy lidového umění, které nanejvýš možno napodobiti, transkribovati, variovati atd., že však nesnáší se s nejvyššími, nejsložitějšími útvary moderní hudby symfonické a dramatické, skladatel cyklu »Vlastį, kvartetta »Z mého životæ, »Libuše«, v nichž heslo jeho »modernost a českost« došlo skvělého uskutečnění, vyvrátil jednou navždy, smířiv ony domnělé spory mezi myšlenkou národní a snahou po pokroku historicky památnými uměleckými činy, jichž schopen byl jen genius duchem lidu svého prodchnutý. Co všem jen poněkud moderněji smýšlejícím hudebníkům českým již v posl. letech 60tých bylo jasno, že v Smetanovi sluší spatřovati zakladatele naší národní hudby, došlo tím dokonalého stvrzení. Prozíravost Smetanova jevila se i v tom, že první zjednal českému slovu zpívanému též pravý český zvuk. Hned od počátku sice výrazná deklamace byla mu požadavkem samozřejmým, ale »Libuší« počínaje pojímal ji ve smysle prosodie přízvučné, jíž tím na poli hudebním dopomohl k vítězství nad dosavadní bezzásadnou libovůlí. A jakožto moudrý vychovatel obecného vkusu neochvějně kráčející za jasným cílem, ony ústupky, jež obecenstvu divadelnímu činiti uznal za dobré v »Braniborech«, v dalších operách svých nenáhle bral nazpět; v »Libušį ovšem pro lepší budoucnost v Nár. divadle určené přestal ukládati si takovou reservu. Ostatně ani toto dílo nepokládal za poslední slovo své; toužil po příležitosti napsati ještě tragickou operu velikého slohu, ale to již nebylo mu přáno. – Smetana vynikal také jako umělec výkonný. Byl dirigentem, jenž dovedl vdechnouti hudebnímu sboru jím řízenému svého ducha a strhnouti jej s sebou, k vlastnímu vzletu, a pianistou, jenž se vzácnou technikou spojoval zejména jemný úhoz a procítěný přednes, tak že náležel k nejlepším interpretům Chopinovým. Jako správce opery Prozatímného divadla přes to, že pravomoc měl jen nevelikou, a to v nejhorší době, kdy letní saisony arenní způsobovaly záplavu operett a frašek, pro povznesení umělecké úrovně české opery a pro povzbuzení domácí produkce učinil za 8 let víc, než jeho odpůrci, pokud byli při vesle. Vliv Smetanův na soudobé skladatele české byl s počátku pouze jednostraný. Neboť kdežto populárnost »Prodané nevěsty« mocně vábila k následování, tak že záhy vznikala řada komických oper a operett (zahájená Blodkovou »V studnį již r. 1867), jež, celkem sice lehčího zrna, přece jevily zřejmou snahu co do lidového českého rázu kráčeti cestami Smetanovými, zůstal mistr ten jinak skoro docela osamocen, ba žalostný osud »Daliboræ odváděl naše tehdejší dramatické skladatele v oboru vážném od modernějších názorů spíše k eklekticismu běžné veliké opery, v němž vrch měly vlívy Meyerbeerovy, ač někdy také Verdiovy nebo Gounodovy zřetelně prorážely. Teprve v letech 70tých změnila se situace, když zejména v Ant. Dvořákovi a v Zd. Fibichovi Smetana našel důstojné spolupracovníky Dvořák, jenž Smetanovu hudbu programmní a dramatickou doplňoval absolutní hudbou na poli symfonickém a komorním, pěstoval brzo nejen ve svých komických lidových operách, ale i v oboru instrumentálním český směr podle příkladu Smetanova a později, ovšem teprve po smrti tohoto mistra, obrátil se dokonce i k hudbě programmní a k modernějšímu pojímání skladby zpěvoherní. Fibich zase symfonickou báseň pěstoval hned z mládí, pokračoval pak ve snahách Smetanových co do vývoje slohu dramatického vůbec a vzhledem k dokonalé deklamaci českého slova zvlášť, a první uhodil na český lidový tón balladový ve svých melodramatech. – Dokud Smetana žil, jen málo skladeb jeho proniklo do ciziny, na př. kvartetto »Z mého životæ, klavírní trio, některá čísla cyklu »Vlastį (zejména »Vltavæ) a ouvertura »Prodané nevěsty« (jako »ouvertura veseloherní«). Celá tato opera dávána r. 1870 v Petrohradě a r. 1873 v Záhřebě a zde i tam od obecenstva příznivě byla přijata; ale ruská kritika psala o ní tak příkře, ba odmítavě, že neúspěch ten náležel k nejtrpčím zkušenostem Smetanovým. Pokus uvésti »Prod. nevěstų do Komické opery pařížské, učiněný po prvé již r. 1869 skladatelem samotným, se nezdařil. Za to r. 1881 provedeny »Dvě vdovy« v Hamburce a došly rozhodného uznání. Ale teprve po nadmíru skvělém přijetí čtyř představení »Prod. nevěsty« a dvou »Daliboræ, jež na jevišti Mezinárodní hudební a divadelní výstavy ve Vídni na začátku čna 1892 provedl ensemble Nár. divadla z podnětu tehdejšího ředitele F. A. Šuberta, otevřela se mimočeská jeviště Smetanovým operám, z nichž některé na německých divadlech zjednaly si pevné místo v repertoiru. Literatura. Kommentovaný katalog všech skladeb mistrových v chronologickém postupu zároveň s životopisnou črtou obsahuje spis dra K. Teige Skladby Smetanovy (1893), tvořící první díl Příspěvků k životopisu a umělecké činnosti mistra B. Smetany. Druhý díl jsou rovněž Teigem vydané Dopisy Smetanovy (1896), z valné části již v letech 80tých v »Daliborų otištěné. Výtahy ze zápisků Smetanových uveřejnili J. Srb-Debrnov, Z denníků Bedř. Smetany (1902), a Lad. Dolanský, Bedř. Smetana v l. 1840–47 (»Naše Dobæ, 1903). Dokumentární zprávy O rodu a rodičích Bedř. Smetany podal dr. Alois Hnilička (»Světozor«, 1898). Kritiky a články Smetanovy z »Nár. Listů« (1864–65) a ze »Slavoje« (1862) otištěny jsou v knize Ot. Hostinského: Bedř. Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu (1901), vyličující hlavně desítiletí 1864–74 a obsahující také výběr statí o Smetanovi psaných za léta 1870–1894. S pominutím článků časopiseckých sluší uvésti dále tyto samostatné spisy o Smetanovi, o jeho umění a době jednající: O. Hostinský, O nynějším stavu a směru české hudby (1885); El. Krásnohorská, Bedř. Smetana Nástin životopisný i působení jeho umělecké (1885); Em. Chvála, Čtvrtstoletí české hudby (1887); dr. V. V. Zelený, O Bedř. Smetanovi (posmrtné vydání článků časopiseckých s úvodem Julia Zeyera, 1894); Bronislav Wellek, Friedrich Smetana (1895); F. V. Krejčí, Bedř. Smetana (1900); dr. Zd. Nejedlý, Bedř. Smetana (1903). Hský.

Související hesla